Nejbližší koncerty
  • 29. 03. 2024NAURRAKAR Nuclear Misanthropic Black Metal https://www....
  • 03. 04. 2024Gurs - post punk z Baskicka ve šlépějích kapel jako Chain...
  • 04. 04. 2024Conflict (uk), Ginnungagap (cz)
  • 05. 04. 2024Conflict (uk), Eye for an Eye (pl), Lucifer Efekt (cz)
  • 05. 04. 2024Black thrash metalová formace Unpure ze Švédska a black m...
  • 05. 04. 2024Hrají: N.V.Ú. punk ( Východní Čechy ), STREET MACHINE har...
  • 06. 04. 2024Conflict (uk), Eye for an Eye (pl)
  • 08. 04. 2024Pestilence se vrací do Ostravy! Tentokrát je doprovodí Ca...
TELEPATIE VI

7. 8. - 11. 8. 2018, Jaroměř – Vojenská pevnost Josefov

Počasí: Vedro, vedro, vedro, slunce pálilo, ale my se nerouhali, pořád jsme říkali, že lepší hic než zima/déšť.

Hláška dne: „Si blbej jako LAIBACH.“ (Nejmenovaný fanoušek nejmenovanému fanouškovi.)

Čtvrteční program pro mě začal s nástupem GODLESS TRUTH. Tato moravská banda je v podstatě sázka na jistotu. Pravda, full album vydala před čtrnácti lety, ale to neznamená, že by jejich hudba byla nějakým způsobem zastaralá. Naopak, i dle počtu lidí pod pódiem bylo vidět, že jde hudba GODLESS TRUTH lidem k duhu. (Luma)

Tak trochu mě překvapilo, že matadoři death metalu BROKEN HOPE hrají v tak pro posluchače nehostinnou hodinu, jakou je skoro pravé poledne. Naneštěstí nebylo pod mrakem a festival spalovalo třicetistupňové horko a proto byl pro některé problém vydržet set těchto chlapců z Chicaga do konce. Nicméně mě tyto vrtochy počasí neodradily. Jeremy Wagner si loni postěžoval, že najít stabilní sestavu není vůbec jednoduché, ale nakonec se to vždy naštěstí podaří. Za tuto vytrvalost a odhodlání jsem mu opravdu vděčný a on na oplátku naservíroval naprosto úžasný set plný deathmetalové zuřivosti protkané množstvím houpavých slam pasáží. Teprve druhý den festivalu a už mi zas běhal mráz po zádech. Skvělé. (Luma)

DIABOLICAL mě nikterak neuchvátili. Pravda, hrát ihned po BROKEN HOPE, kteří nastavili laťku tak vysoko, že se ji nepodařilo zdolat ani některým hlavním hvězdám, asi není zrovna lehké, ale... Poslední nahrávka, kterou muzikanti natočili, bylo Ep „Umbra“, ze které zazněly snad všechny songy. Právě tato část setu byla ta lepší. Tou horší byly skladby z alba „Neogenesis“, kde se kytary docela topily v symfonických pasážích a tím působil set zahalených Švédů dost nesourodě. (Luma)

Popravdě o PERSEFONE jsem neměl ani tušení a vzhledem k tomu, že jsem nevěděl, jaký styl kapela hraje, ani odkud pochází (letos tyto popisky nebyly v programu ani u jedné kapely, což mělo za následek spousty zbytečných kilometrů), nebyl sebemenší důvod proč chybět pod podiem (ze zvědavosti – úsměv). Ihned po příchodu jsem však zjistil, že právě styl, kterému se muzikanti věnují, není nic pro mé uši. Pánové sice vypadali zapálení pro věc, ale to bylo asi tak jediné, co mi v tu chvíli připadalo srozumitelné. I přes patnáct minut sledování koncertu jsem se na progresivní hudební směřování kapely nemohl napojit. (Luma)

Některé kapely vydají spousty desek, aniž by na hudebním poli zanechaly výraznější stopu. A takovým EXHORDER k tomu stačilo vydat alba dvě. V oblibě chovám obě, ale především „Slaughter in the Vatican“ je pro mě nehynoucí klasika (s dokonalým obalem). A když z ní došlo na čtyři kousky, včetně titulní skladby, ke štěstí mi nechybělo nic. Dostal jsem přesně to, co mám na jejich muzice tak rád. Nekompromisní thrash té nejvyšší kvality, který rozkopává vše, co mu stojí v cestě. Nic na tom nezměnil ani ohnivý bastard na obloze, jenž se evidentně rozhodl, že nás sežehne. Sympatická byla i vzpomínka na nedávno zemřelé kolegy z řad muzikantů a věnování jim jedné skladby. Budu se zase opakovat, ale stejně jako v minulém roce u DEMOLITION HAMMER, i zde musím napsat, že staří pardálové opět ukázali, zač je toho loket. A kdo že je leader a kdo následovník... I v tomto případě se pak sluší poděkovat pánům pořadatelům za další lahůdku. (Goro)  

Příchod jsme si načasovali na americké veterány EXHORDER. Ti mají kořeny v roce 1985 a v sestavě dva pamětníky. A ač se nejedná o thrash, nad kterým bych slintal blahem (je na mě moc pomalý – úsměv), musím uznat, že to pánům hrálo parádně. Zatěžkaný groovy thrash sázeli nejen s grácií, ale hlavně s úsměvy, a že si pobyt na festu užívali, bylo vidět, když Vinnie LaBella odpoledne korzoval mezi stánky a natáčel si atmosféru akce, navíc se s každým ochotně nechal vyfotit, ztratil pár slov a neustále tvrdil, že miluje Českou republiku. (Johan)

Nebudu zastírat, že jsem se na EXHORDER těšil nejvíce z celého festivalu, protože jsem si myslel, že už je nikdy naživo neuslyším. Američané na české půdě hráli vůbec poprvé a pokud se považujete jako já za fanoušky kapely PANTERA a thrash metalu, tak jste nemohli odcházet zklamaní. EXHORDER naplno prodali svá dvě alba. Více thrashová deska „Slaughter In the Vatican“ a naopak do groove stavěná „The Law“ nám umožnily zažít pestré vystoupení s maximální rychlostí i s pomalými party. Kytaristé ze staré školy tam sypali jeden povedený riff za druhým a sóla, až se zvedl svěží vítr. Zpěvák Kyle Thomas předvedl svůj vokál přesně jako ve studiu. Jeho hlas možná neztratil na síle i díky tomu, že si kapela dávala ve své historii celkem dlouhé pauzy. Podobně jako loňský povedený tah pořadatelů jménem DEMOLITION HAMMER i letos tahle raritka málem zničila Josefovskou pevnost. Jestli příští rok potvrdí MORBID SAINT, budu mít ještě pro co žít? (smích) (Kubina)

Věřím, že pro některé fanoušky muselo být jméno EXHORDER na soupisce letošního Brutalu jako zjevení. Také věřím, že tohle zjevení působilo pouze na hrstku. Ostatní jej brali jen jako další jméno na seznamu festivalu. Přitom tato formace byla jedna z mála zásadních kapel amerického thrashe, které se nedostalo zaslouženého uznání. Dle hudebních análů kapela vydala poslední nahrávku před více než dvaceti lety a dle mého názoru to šlo poznat i na živém přednesu. Skladbám chyběl moderní háv. Spíše zněly jako starý digitální budík, který jen někdo zapojil a nehledě na to, že se svět posunul o notný kus dál, jej nechal, ať si zvoní tím svým zastaralým, nemoderním a tak trochu sebestředným tónem. (Luma)

První kapelu, kterou ve středu dávám, jsou BLUES FOR THE REDSUN. U nich je zajímavé, že ať hrají v klubu, nebo na velké stagi, nebo ještě na té největší možné jako předloni, nezahrají špatně. Po nekonečném intru se začala z pódia valit podladěná riffová repetitivní masáž. BTFR měli asi jeden z nejlepších zvuků, které jsem na MetalGate scéně letos zažil a tak kromě doomových partů vynikaly i noise vklady chlapíka, jenž má za úkol v kapele obsluhovat zařízení vyluzující znepokojivé a nervní zvuky. BTFR zahráli zkušeně a dobře, přesto pro mě byla tentokrát jejich půlhodinka úplně akorát. (Coornelus)

BLUES FOR THE REDSUN jsem viděl na Brutalu na velkém pódiu, kde předloni zaskočili za GRAVE, viděl jsem je i v klubu a tak mi až tak nevadilo, že se kryjí s MUNICIPAL WASTE. Na začátek setu jsem ale vyrazil a došel k závěru, který platí obecně – je třeba zakázat všem kapelám na světě intra. (úsměv) Hlavně ta hluková, která se stala módou nejen u hlučných spolků… BFTR hlučeli asi pět minut, přičemž stravitelná délka je max. minuta jedna. Pak jsem dal nějakých šest minut typického kapelního marastu, znělo to přesvědčivě a zvukově to tentokrát bylo ve stanu konečně dobré. (Johan)

MUNICIPAL WASTE jsem poprvé slyšel naživo i s druhou kytarou a na plnějším zvuku to bylo dost znát. Pravděpodobně jsem za celý festival neviděl větší circle pit. Díky klasicky kratší stopáži jednotlivých skladeb to odsýpalo a thrashers pod pódiem se neměli šanci vzpamatovat. Pro fanoušky to musel být opět zážitek. (Kubina)

Dalo se čekat, že to MUNICIPAL WASTE rozsekají i v půl páté odpoledne, a taky že jo. Thrashechtivá mládež rozjela točkolotoč, staří pardálové pokyvovali hlavami a kapela ve vedru jako v prádelně předvedla v typickém kvapíku parádní představení. Srdce kovaného thrashera muselo bít dvojnásobnou rychlostí… a hlava Donalda Trumpa na plachtě za kapelou doznala faceliftu; pro zvědavé – sám si prostřelil hlavu, ze které cákal mozek a ucho letělo vzduchem. (úsměv) (Johan)

SILENT STREAM OF GODLESS ELEGY jsem viděl na pražském hodinu a půl trvajícím koncertu, na Brutalu dostali v atraktivním čase zhruba poloviční časový úsek. Stačili do něj vměstnat první polovinu „Smutnice“ i „I Would Dance“, a hlavně – skvěle si koncert užili. Opět je třeba vyzdvihnout práci zvukaře, protože z pódia byly krásně slyšet housličky, violoncello i další nástroje, Hančin zpěv byl čistý jako studánka, houslové tóny se nádherně nesly pevností a SSOGE udělali radost nejen fanouškům, ale i sobě; úsměvy rozhodně nešetřili. (Johan)

SILENT STREAM OF GODLESS ELEGY mi čím dál tím víc vypadávají z oka. Stihl jsem závěr vystoupení v podobě tří skladeb, které odstartovala mnou haněná „Synečku“, tím pádem si se mnou osud pěkně pohrál. Tahle věc je vážně zlo. Proti preciznosti, s jakou kapela vystupuje a hraje, nelze nic namítat, hudebně je mi to ale čím dál tím vzdálenější a nic neříkající. Takové „mástrofrokové“. (Coornelus)

U CARNIFEX jsem měl v taháku poznámku „ne“. Jenže kamarád je zvědavec – když dohráli SSOGE, tak abychom prý chvíli vydrželi a dali třeba jeden song. Nedali. Tahle hudba není pro mě a tím bych to radši uzavřel. (Johan)

Na MORTIISE jsem šel jen ze zvědavosti, ta byla ukojena během deseti minut. Ono se totiž za těch deset minut vůbec nic nezměnilo, mistr seděl v mlze na trůnu a vyluzoval ambientní nudu. Lidi postupně odcházeli, čert ví, kolik jich nakonec ve stanu zůstalo. (Johan)

Stojím před MetalGate stage, hraje MORTIIS, který se od rozjuchané elektroniky a řízných kytar vrátil do ambientních vod, a bavím se. Ale nastává časová kolize, protože GREEN CARNATION jsou příliš velká srdcovka, než abych zůstal na místě. A vyplatilo se. Esence čirého muzikantství v kombinaci s Tchortovými skladatelskými schopnostmi a Kjetilovým suverénním vokálem prostě fungují. Z desek i živě. Tedy, tajně jsem doufal, že se bude hrát i jejich magnum opus „Light of Day, Day of Darkness“. Vcelku pochopitelně jsem se nedočkal. Hrálo se především z „A Blessing in Disguise“, kde mají skladby přeci jen rozumnější délku (smích). Ale když došlo na „Crushed to Dust“, nebo „Rain“ (jo, deštík by se pod pódiem určitě hodil), nebylo proč litovat a nač si stěžovat. Nemá cenu psát více. Parádní práce! Z mé strany očekávaná spokojenost a jeden z dalších vrcholů letošního BA. (Goro)

GREEN CARNATION ukázali, že progresivní metal se dá hrát tak, aby nesklouzl k prázdnému exhibicionismu. Kapela složená z hvězd norského nebe odehrála civilní vystoupení, u nějž srdce zaplesalo radostí… Repertoár najetý nemám, ale i tak jsem si část setu dokázal pěkně užít. (Johan)

Jestli dobře počítám, byli kanadští PALLBEARER jedinými zástupci tradičního melodického doom metalu na letošním Brutalu. Celkem logicky byli umístěni na menší pódium a celkem podle očekávání odvedli standardní výkon, který musel žánrovým fanouškům chutnat. Kvalitní civilní vokál, klasicky vystavěné skladby, všechno bylo na svém místě, po ekvilibristice GREEN CARNATION ale nebyl zážitek tak intenzivní... (Johan)

PALLBEARER předvedli zřejmě svůj standard, což je právě to, co mi na téhle kapele vadí. Pravděpodobně jsem jediný člověk, kterému nesedí u téhle kapely vokály. Ale nešílím ani z poměrně kvalitního hudebnímu doprovodu, který je až kolikrát nekriticky vynášen do nebes. Kapelu sleduju od vydání jejich debutu, úspěch jim přeju, ale přehoupnout se do nějakého nadšení mi pořád nejde. (Coornelus)

Na RAVELIN 7 jsem se docela těšil. Za prvé jsem je ještě nikdy neviděl naživo a za druhé desku „Světasál“ mám hodně rád. Nicméně na živo to bylo málo a nějak to v Oriental stagi nefungovalo. Hravé hardcore, neustále změny tempa a bohužel dost slabý zpěv, to je to, co si z tohohle setu budu pamatovat. Při pohledu na nejmenší fanouškovský zájem o kapelu nás napadaly myšlenky, proč tady nemohly radši zahrát kapely, které mají venku čerstvé a velmi kvalitní desky, např. OLAF OLAFSONN…, DROM, ET MORIEMUR… (Coornelus)

Hodně rozpačitě na mě působilo vystoupení RAVELIN 7 na Oriental stage. Zájem fanoušků minimální, RAVELIN 7 se s Brutální dramaturgií, která je jinak otevřená všemu možnému, asi přece jen minuli. Na place postávalo pár hloučků a i když se kapela na pódiu mohla přetrhnout (kytarista nešetřil grimasami, klávesák se u nástroje svíjel), na mě to nezabíralo. (Johan)

DYING FETUS jsou trojicí šílených bláznů, která neví kam s prsty. Nikdy jsem nepochopil, jak to ti lumpové vůbec dokážou zahrát. Pokud jsem jedno vrcholné vystoupení zažil kolem dvanácté v poledne, tak druhé se odehrálo o nějakých osm hodin později. DIYNG FETUS mě naprosto odrovnali, zničili, zašlapali do země a nakonec skalpovali. Hudba zněla jako rytmický buchar, kterému vévodil chrapot Johna Gallaghera, a já opět pocítil absolutní štěstí, jak se mi v mrazivých vlnách dostává do celého těla. (Luma)

Protože mi při energickém vystoupení DYING FETUS pořádně vyhládlo a začal jsem mít melancholickou náladu, došel jsem si pro nějaké občerstvení a těšil se na vystoupení zpěvačky MYRKUR, která nastoupila v bílých šatech a snažila se rozezpívat zdi pevnosti. Možná je rozezpívala tak moc, až na nich začalo hořet a vypadl proud. Chtěl bych pochválit pořadatele za bleskový zásah. Hasit se začalo takřka okamžitě a hned po výpadku elektřiny jsem šel podívat do areálu, co všechno vlastně funguje a nefunguje. Dobré znamení bylo, že vystupující kapely za chvíli hrály a tak nejhorší, co se asi stalo, že spadl systém na dobíjení peněz na čipy, ale i to se vyřešilo celkem rychle, takže klobouček dolů před celou organizací festivalu. (Kubina)

Na MYRKUR jsem se těšil. Její poslední deskou jsem se zabýval podrobně v rámci recenze, tudíž jsem s její tvorbou seznámen. Můj názor na slečnu krasavici je někde mezi. Hejty od černoprdelníků si nezaslouží, na druhou stranu nechápu ani přehnaně kladné reakce. Ty si MYRKUR, neboli Mirka, jak jsme jí říkali, nezaslouží. Každopádně její koncert do vypnutí proudu byl fajn. Skladby spíš než black metal připomínají další pozoruhodnou divu Chelsea Wolfe, což není na škodu. Prezentace kapely, která je prioritně zaměřená na Amalii, které to v bílých šatech velice slušelo, byla na úrovni, a vokál, u něhož jsme se dohadovali o jeho původnosti, byl dech beroucí. Tenhle „produkt“ kupodivu nevoněl průserem, ale naopak jedním z nejlepších setů dne. (Coornelus)

Na MYRKUR přišlo hodně zvědavců a není divu. Blonďatá princezna, která dělá (skoro)black metal… není takových slečen mnoho, navíc tak mediálně propíraných. Patřím k těm, kteří na dívku nehází špínu, „Mareridt“ nepovažuju za žádný průšvih, ale ani za žádný zázrak. Ale za zázračný považuji pěvecký výkon Amalie na letošním Brutalu. Doteď nevím, jestli jsem byl svědkem divadelního, nebo hudebního představení. Jestli to v bílém oděná diva dávala na živo jako z desky, všechna čest, její vokály byly naprosto dokonalé. Muzika až takový zázrak není, ale vystoupení bylo působivé, obešlo se bez velkých gest i proslovů, pódium bylo decentně ozdobené dánskou vlajkou (jako u většiny seveřanů byla správně pověšená – úsměv), stojan na mikrofon byl omotaný nějakou zelení a šmytec. Nicméně bohové nebyli MYRKUR úplně naklonění, v polovině setu vypadla elektřina a areál na chvíli ztichnul a potemněl. (Johan)

GRAVE PLEASURES jsme chtěli vidět aspoň kousek, nicméně ty elektřina zabila úplně. Jejich set byl po blackoutu zrušený, naštěstí ale přesunutý na další den, stejně jako druhé vystoupení OBSCURE SPHINX; na Oriental stage už se ve čtvrtek nehrálo. (Johan)

MOONSPELL na poslední chvíli nahradili PAIN a vystoupení pojali v retro stylu, kdy se hrálo z prvních dvou desek „Wolfheart“ a „Irreligious“. Oba letité kousky si občas v rámci nostalgie pustím, ale dle mého názoru mají MOONSPELL ve své sbírce dostatek kvalitn(ějš)ích alb, takže by bylo záhodno, aby se dostalo i na skladby z nich. Pecky jako „Opium“, „Awake“, „Alma Mater“, nebo „Full Moon Madness“ jsou jistě klasiky, které fungují a dav si jich žádá, ale poslouchat je každý koncert stále dokola… No, nevím. Já bych každopádně upřednostnil jiný setlist, kde by se třeba už konečně dostalo i na klenot „Sin/Pecado“. Ale evidentně jsem se svým názorem byl v menšině, protože všichni kolem se bavili náramně. Ale abych jen neremcal. MOONSPELL to hrálo a to, že svoji tvorbu umí živě prodat, nelze zpochybnit. Nicméně, já až do konce nevydržel. (Goro)

BÖLZER mi způsobili těžké zklamání. Jedna z mých nejočekávanějších kapel festivalu měla totiž naprosto nečitelný a hlasitý zvuk. I když jsem skladby identifikoval, nešlo si užít kytarové kudrlinky, kterými je deska „Hero“ napěchovaná. Dávám tři skladby a s pocitem nasranosti utíkám na LAIBACH, kteří mi naopak udělali nečekaně velkou radost. Nebudu si tady hrát na znalce kapely, protože až na jednu desku od nich nemám naposloucháno nic. Logicky jsem se ale s nějakými jejich známějšími skladbami setkal a nikdy to nebylo na žádnou velkou vzájemnou sympatii. Ovšem naživo skvěle seštelovaný band s dvěma sboristkami navrch podal excelentní výkon. Vynikal především charismatický zpěvák, který svým hlasem doslova kázal. Závěrečný pochodový song musel pohltit každého, kdo byl v tu chvíli přítomen. (Coornelus)

Z MOONSPELL jsem chtěl viděl aspoň závěr vystoupení, ale dost nemile mě překvapilo, že koncert skončil o patnáct minut před startem následující kapely… takže jsem stihl jen finálovou skladbu, což zamrzelo… ale stihl jsem ji z přírodní tribuny, odkud jsem si dal i začátek LAIBACH. Ať si kdo chce říká, co chce, LAIBACH byli výborní. Zvuk na tribuně byl sice tišší, ale lepší než u většiny kapel, když jsem se přesunul dolů, bylo to stoprocentní. Přišlo mi to jako manifest nějaké sekty, všechno dokonale nafázované, zahrané, zazpívané, působivá projekce… Ale protože šlo o nejdelší set večera, stihl jsem si odskočit na BÖLZER na MetalGate stage – a to se neukázalo jako ideální nápad. Neberu kapele přesvědčivost, tou oplývá i ve dvou lidech, ale zvuk se ve stanu při kapelách sypacího charakteru příliš nedařil. Jednak byl nahlas, jednak zahuhlaný, takže jsem si šel dát finále LAIBACH, které bylo neskutečně silné a většina fanoušků se jala naplňovat název skladby „Tanz mit Laibach“. (Johan)

Co napsat k LAIBACH. Asi nejdiskutovanější kapela letošního BA. Jedni nechápali, co tam dělají a vyvolávali rebelii (zdravím blackmetalovou honoraci ze Strakonic), druzí se na ně těšili a brali je jako vítané zpestření. Patřil jsem ke druhé skupině. LAIBACH si občas rád poslechnu a měl jsem možnost vidět je i živě. A i z těchto důvodů jsem stál natěšený pod pódiem. A z pódia se valilo přesně to, co jsem předpokládal. Pochodové rytmy, skvělá a promyšlená vizualizace (například hudbu skvěle doplňující projekce ze snímku „Iron Sky“), naprostá profesionalita, každý detail dotažen a v neposlední řadě charismatický „kazatel“ s nezaměnitelným vokálem v popředí. Pastva pro oči i uši. Z mé strany spokojenost. A takovou „Alle, gegen alle“ jsem nemohl dostat z hlavy ještě hodně dlouho. Živě tahle věc vyzněla parádně a bylo to na husí kůži. Co se mě týče, s podobnými „úlety“ bych v budoucnu (v rozumné míře) rozhodně neměl problém. (Goro)

LAIBACH je kapela, které jsem nikdy nepřišel na chuť a přesně takové bylo i vystoupení této slovinské pochodové armády. Jako vždy se Milan Fras objevil ve svém šátku zakrývajícím týl a jako vždy do davu pálil své songy s železnou přesvědčivostí. I přes videoprojekci a světelné efekty se mi ani dnes nepodařilo naladit na frekvenci těchto nezaměnitelných Slovinců. Problém jistě nebyl na vysílači kapely. Spíše bych jej hledal na svém příjmu. Do hudby LAIBACH jsem se nikdy nemohl dostat, a to jsem to za více než patnáct let zkoušel nesčetněkrát. Proto by bylo naprosto nesmyslné kapelu lynčovat, když všechno ostatní bylo naprosto dokonalé. (Luma)

PILLORIAN aneb parta ex člena AGALLOCH, už jen tohle byl důvod proč zajít, dopadli neslavně jako před nimi BÖLZER. Hukot, nečitelnost, na MetalGate scéně snad zněly všechny kapely úplně stejně a hlavně strašně nahlas. Tohle jsem neměl zapotřebí a jsem rozhodnutý se na celou třetí scénu už v dalších dnech vykašlat, což samozřejmě poruším. (Coornelus)

Co platilo u BÖLZER, platilo i u PILLORIAN. Zvuk plus to, že na muzikanty není na nízkém pódiu vidět, pokazilo dojem z jinak kvalitní muziky. A tak ač jsem o CONVERGE příliš nepřemýšlel, dal jsem black metalu vale a šel se hýbat na hardcore veterány. A udělal jsem dobře. Skvělé představení, parádní instrumentální výkony, hlavně bubeník a kytarista jsou šílenci. Spadla mi čelist. (Johan)

Chuť si napravuju u setu CONVERGE, kteří odehráli snad nejintenzivnější set, jaký jsem od nich viděl. Nejenže svým pohybem vypotili litry krve, to jak ovládali nástroje… Být muzikantem, jdu pověsit nástroj na hřebík, tohle byla jízda od šíleně přesného bubeníka Bena až po basáka Nata. Aby nebylo vše u téhle kapely dokonalé, jako vždy byl nejslabším článkem kapely zpěvák Jacob, což už je taková klasika. Nicméně na závěr dne byli CONVERGE tím správným dobitím před cestou na kutě. (Coornelus)

MARDUK zmíním slovy jiných. Viděl jsem kapelu několikrát a prakticky vždy se mi líbila, ale rozhodl jsem se šetřit síly na další dny. Nicméně blackmetalová část naší výpravy vyčkala odloženého koncertu (začal prý asi o dvacet minut později než bylo v programu) a vrátila se nad ránem naprosto nadšená. Prý to byl nejlepší koncert švédských válečníků, který viděli (a že jich viděli…); o jejich slovech není třeba pochybovat. (Johan)

Dny na Brutal Assaultu bývají skutečně dlouhé a náročné, když jste v areálu od oběda. Chvíli po půlnoci na mě padla opravdu velká deka a já poprvé a nejvíce využil relaxační zónu na zelené louce, kde jsem vyčkával na poslední kapelu programu – INNERSPHERE z Plzně. Kluci za tři roky své existence vydali jednu desku a hned si měli možnost zahrát na kultovním mezinárodním festivalu, což moc českých kapel určitě nemůže říct. Možná mě trochu zaskočilo, že na jejich vystoupení čekaly pouze tři řady skalních, ale to se změnilo, sotva pánové poprvé hrábli do kytar. Na MetalGate se hrnuli náhodní kolemjdoucí, které banda lákala na svůj hudebně pestrý melodeath koketující s blackem – taky to ve skromném kotli byla chvíli velká divočina. I když kolega ohodnotil debut „Amnesia“ sedmi body z deseti, já bych určitě přidal nějaký bod i za to, že jde o koncertní materiál, který si získal naživo i nezaujaté posluchače. Taky zvuk měli INNERSPHERE na třetí scéně lepší než matadoři z TOXIC HOLOCAUST. Kompozice jednotlivých skladeb a aranže určitě zabraly spoustu práce, ale tuhle noc za ni plzeňští sklízeli odměnu. Snad bych ještě vyzdvihl Mírův vokál, který je opravdu ultimátní. (Kubina)

Fotky: Coornelus

Brutální slečny
Brutální abeceda
Úterý
Středa
Čtvrtek
Pátek
Sobota


Zveřejněno: 16. 08. 2018
Přečteno:
4500 x
Autor: Redakce | Další články autora ...

Fotogalerie


Komentáře

21. 08. 2018 00:41 napsal/a immortal
:-)))
Kdo dělá kapele zvuk odpovídající dnešní době (smích). To jako vylezu na podium a zahlásím zvukařovi: udělěj mi zvuk odpovídající dnešní době jo (kurňa smích). Asi z toho neusnu. Běžně to stáří Harcovníci (asi nová kapela) nedělají :-)) .
17. 08. 2018 23:06 napsal/a Kubina
Exhorder
Jo chápu no. Máš pravdu, těžko se kapelní zvuk mohl vyvíjet. Já jsem ale rád, že to znělo jako tenkrát... to musela být krásná doba.
16. 08. 2018 14:10 napsal/a Luma
Exhorder
Ono to spíše bylo myšleno tak, že jsem čekal zvuk odpovídající dnešní době. Běžně to stáří Harcovnici dělají, aby jejich hudba i přes dlouhý věk nepůsobila tak archaicky.
16. 08. 2018 10:21 napsal/a Kubina
Exhorder
Měli tam málo breakdownů, samplů, matematiky a playbacků :D
16. 08. 2018 09:58 napsal/a skipi
exhorder
jediná banda kvůli které bych na BA jel, bohužel pracovní povinnosti rozhodly jinak :-). A že nejsou moderní, cože jako :-)?