Počasí: Vedro, vedro, vedro, slunce pálilo, ale my se nerouhali, pořád jsme říkali, že lepší hic než zima/déšť.
Hláška dne: „Pravopisné chyby jsou chybami těch, kteří je vidí.“ (Podtitul jednoho z fanzinů na výstavě.)
V těchto vedrech opravdu nebylo od věci, když jste měli z nějaké kapely mrazení na zádech. Krátce před čtvrtou hodinou odpoledne to odpálili ARMORED SAINT. Žánrově se možná do ansámblu smeček vyznávajících death, thrash a black nehodili, ale oni z toho udělali svou velkou výhodu a kdo slyšel, tak nezapomněl. První borci, kteří si udrželi moji pozornost po celou svou show. Křišťálový čistý zvuk by jim mohl závidět nejeden headliner. Ukázali, že jsou to opravdoví mazáci (taky na scéně působí bez větších změn už od roku 1982) a v jejich středu zpívá opravdu velké jméno s 12letou zkušeností z giganta jménem ANTHRAX – není jím nikdo jiný než John Bush, který předvedl jeden z nejlepších (ne-li nejlepší) pěvecký výkon celého BA. Muzikanti sehraní několika dekádami (sehranost byla znatelná na první poslech) mu dělali nadstandardní doprovod s parádními sóly. To, že si jejich tvorba drží vysokou laťku, potvrzuje i to, že mě silně oslovila skladba „Win Hands Down“ z jejich posledního alba (2015). (Kubina)
Jako první kapelu letošního ročníku stíhám metalové klasiky ARMORED SAINT. Naštěstí. Na úvod nejstarší kousek „March of the Saint“ ze stejnojmenného alba z roku 1984 (který mě, jako správné fosilii, udělal největší radost) a valí se dál. Postupně se dostane po skladbě ze všech řadovek (alespoň myslím…), takže ideální varianta festivalového setu. Ale hlavně je radost sledovat, kterak to pánům hraje a jak se baví. A nejde nezmínit Johna Bushe. Ten hlas, ten hlas… Od roku 1996, kdy jsem ho poprvé slyšel živě ještě v řadách ANTHRAX, neztratil na síle vůbec nic. Ideální a příjemné zahájení letošního BA. (Goro)
Středeční program nabídl jednu heavymetalovou lahůdku, americkou družinu ARMORED SAINT. Ti s různě dlouhými pauzami existují třicet šest let a je interesantní, že čtyři pětiny sestavy tvoří zakládající členové. Největší pozornost pochopitelně poutal John Bush, ale nejen na jeho kvalitním vokálu vystoupení stálo. Kapela sázela jeden svižný kousek za druhým, člověk si připadal, že listuje heavymetalovou učebnicí a potěšitelné bylo, jak si to pánové 50+ užívali i v tom pekelném parnu. Za mě výborný start středečního programu. (Johan)
NERVOCHAOS u nás hrají poměrně často, nicméně já se s nimi zatím míjel. Samozřejmě jsem zaznamenal smutnou událost, kdy loni z tohoto světa odešla kytaristka Cherry, ale živě jsem absolvoval premiéru až letos na Brutalu. A byla to vydařená premiéra. NERVOCHAOS hráli jako typická jihoamerická kapela, takže kromě špinavého death metalu se objevovaly střípky dalších extrémních žánrů, které do stanu přilákaly poměrně slušnou návštěvu, po TOXIC HOLOCAUST nejspíš druhou největší. A myslím, že to nebylo jen tím, aby se lidi mohli schovat před slunečními paprsky. (Johan)
První set, který si na letošním BA dávám, je ten v podání SHELTER, kteří se hlásí k hnutí Haré Kršna, což se pochopitelně promítá do textové složky, ale i do té hudební, jak jasně dokazovalo intro. To je součástí „Message of the Bhagavat“, jež stejně jako největší hitovky kapely pochází z alba „Mantra“, jediné desky, kterou od této plus minus HC party mám a znám a z které bylo naštěstí pro mě přehráno nejvíc věcí. Ze strany kapely se jednalo o vydařený set, který mě donutil zůstat až do konce, protože nechat si ujít hitovku „Here We Go“ by bylo chybou. SHELTER už dnes asi těžko budou pro někoho jiného než pamětníky extra zajímavou skupinou, ale jako vzpomínka na polovinu devadesátek tohle posloužilo výborně. (Coornelus)
Mojí první kapelou na MetalGate stage byli ACT OF DEFIANCE a jejich verze thrash (?) metalu. Soubor známých jmen a odpadlíků. A instrumentálně tomu opravdu není co vytknout (tedy, nějak jsem si nemohl zvyknout na zpěv). Hlavně Chrise Brodericka je radost sledovat. Ale co je to platné, když chybí pořádná skladba. Nemohu si pomoci, ale co se hrne z pódia, mi jde jedním uchem dovnitř a druhým ven, aniž by v hlavě cokoliv zůstalo. Je pravda, že jejich dvě studiová alba naposlouchána nemám, ale čekal jsem více a tak ještě před koncem odcházím… (Goro)
V programu byli zaškrtnutí i ACT OF DEFIANCE, poměrně čerstvá akvizice, ale složená z ostřílených muzikantů. Vcelku pochopitelně se v jejich případě zmiňuje ex-MEGADETH, ale pánové hrají nebo hráli v celé řadě kapel. Nicméně jejich set v MetalGate stanu mě nedokázal upoutat natolik, abych vydržel déle než tři songy. Bylo to sice instrumentálně výborné, ale něco tomu chybělo… asi lepší nápady, nebo chytlavější pasáže, nebo výraznější vokál, prostě slušná práce, ale bez nějaké nadstavby, pro kterou bych si kapelu zapamatoval. (Johan)
COMEBACK KID jsem původně neměl v plánu, ale ACT OF DEFIANCE mě neupoutali a zevling už mi začal lézt na nervy, tak jsem kanadské HC komando aspoň na chvíli došel zkontrolovat. A nebylo to ani zbytečné plahočení se na hlavní nádvoří, ale ani nějaké velké nadšení. Kapela valila, hlavně mladší ročníky si ji užívaly a my se rozhodli chvíli počkat a poslechnout další kapelu, i když jsem se zařekl, že BRUJERIA už nikdy. A ono rozhodnutí jsem měl dodržet, protože BRUJERIA je strašná kravina. Vydržel jsem jen chvíli, zvuk byl jako z prdele a primitivní muzika mě dokázala spolehlivě otrávit během dvou minut. Tentokrát v sestavě chyběl Shane Embury, ale to myslím nemělo na můj pocit z kapely vliv. (Johan)
BRUJERIA je už dávno marná. Ještě tak před osmi lety mělo jejich zařazení do festivalových soupisek smysl, ale když je máte možnost vidět minimálně ob rok, to kouzlo už je pryč. Dvě skladby, strašný zvuk… jasný povel jít se věnovat něčemu smysluplnějšímu. (Coornelus)
Program na Oriental stage zahajovala KUROKUMA. Anglické trio produkující typické sludge zaujalo nejen drtivou produkcí, ale i vizuálně – předáci hráli v opačném gardu a tak kapela vypadala na pódiu pěkně symetricky. To se o muzice říci nedalo, tak tepala sem tam, ale že by se jednalo o výjimečnou záležitost, to se říci nedalo. (Johan)
MetalGate stage roztančili krátce před tři čtvrtě na devět Joel Grind a jeho parta. TOXIC HOLOAUST jsou v thrashmetalových kruzích velkým pojmem a tak je tam kromě velké návštěvy podpořil i šílející kotel z jejich hitů jako „Nuke the Cross“ nebo „Lord of the Wasteland“. Chvíli jsem neodolal a zapojil jsem se do běsnění. Nicméně na můj vkus to při nedostatku světla bylo příliš nebezpečné. (smích) Strašně se mi líbí kytarové riffy z písniček „Acid Fuzz“ a „Bitch“, kterou bylo celé vystoupení zakončené. Ale během setu jsem nabýval dojmu, že to má strašně plochý zvuk, což si nezaslouží a říká si to o druhou kytaru. Tak třeba se někdy v budoucnu z tria stane kvartet. (Kubina)
TOXIC HOLOCAUST se kryli s ORACULUM a to bych se potřeboval rozdvojit. Takže spravedlivě kus TOXÍKŮ a pak na kus Chilanů. A v obou případech mě mrzelo, že jsem neviděl celý set, protože v obou případech šlo o parádní záležitosti. TOXIC HOLOCAUST aneb Joel Grind a učebnicový příklad špinavého thrash metalu, který má neskutečný tah na bránu. Myslím, že trio mohlo hrát na hlavní scéně, lidí bylo jasně nejvíc. Joel a spol. to do fanoušků hrnuli, jak se na žánrové poměry patří, jedna svižná skočná hitová záležitost střídala druhou, ale zvědavost na jihoamerické věštce byla taky silná. (Johan)
A udělal jsem dobře, že jsem na ORACULUM vyrazil. Pánové mě okamžitě uzemnili. Tohle byla nefalšovaná cesta do pravěku, do osmdesátých let, do dob, kdy se tak striktně neškatulkovalo. Death, black, thrash, špína a zmar, ale rozhodně nešlo o nějaké amatérské bordelaření. Chilané v typicky jihoamerické metalové image (všichni v černém, dlouhé vlnité černé vlasy, vousy) vedle rychlých paleb nabídli i skladby ve volnějších tempech a Oriental stage jim zobala z ruky. Jedno z nejpůsobivějších vystoupení středečního programu. (Johan)
HELMET jsem vždy šidil a jak vidno, byla to chyba. Tenhle set byla vysoká škola pro všechny přítomné členy kapel, které se dnes věnují tomu, čemu se v různých formách dává předpona post. HELMET diktovali hned od začátku a i díky dobře zvoleným skladbám – jedna z největších hitovek kapely „Unsung“ zazněla hned jako druhá a ihned vtáhla do hry – se za pomocí skvělého zvuku proměnil jejich set v perfektní zážitek. Výborně řezavé kytary zahutňovala tak jako z desek vytažená basa a nutno říct, že práce rytmiky byla tím, co dodávalo kapele říz. HELMET odehráli až nečekaně kvalitní show. (Coornelus)
Alternativní rock/metalová klasika HELMET, kde neodmyslitelně vládne Page Hamilton. Ten měl sice v pevnosti problémy s kytarou, ale na kvalitu vystoupení to nemělo vliv. Byť HELMET se svojí tvorbou nepatří ke klasickým účastníkům BA, jejich set dokázal, že si prostor zcela určitě zasloužili. Šlapalo to, mělo to koule, nápady, originalitu a spoustu energie. Z jejich desek znám pořádně pouze „Betty“, ale to mi nebránilo v tom, abych si jejich vystoupení parádně užil. V klubu by to asi byla ještě větší jízda, ale za mě jednoznačně palec nahoru! (Goro)
Do areálu jsem dorazil až v době, kdy na pódiu řádili řezníci CANNIBAL CORPSE. I přesto, že jsem slyšel jen část jejich setu, tak bylo nad slunce jasné, kdo je právem králem death metalu. Kapela šlapala jako dobře namazaný stroj a řev mistra Fishera je opravdu chorobný. Pro mě jedna ze dvou dnešních top kapel. (Luma)
HELMET a CANNIBAL CORPSE jsem zkontroloval „jen“ zběžně, v obou případech šlo o standardně kvalitní výkony, zvědavější jsem byl na LVMEN. Ti na nádvoří postavili hlukovou stěnu, ze které vystupovaly skřeky dvou vokalistů a spousta nasamplovaných zvuků, atmosféru dokreslovala působivá videoprojekce, jejíž závěr byl jen pro otrlé… ono když se proti vám ohání smrťák kosou… (Johan)
LVMEN si dali pár minut na čas a ladili a ladili, až nakonec první věc z loňského alba „Mitgefangen Mitgehangen“ (které přehráli komplet), „XXII“, vyzněla hlavně ze začátku kvůli zvuku špatně. Geniální úvod, jenž namluvil pan Krobot, se dokonale minul účinkem, a nemít ho v hlavě tak silně zabydlený, nevěděl bych, která bije. Naštěstí se už ke konci téhle věci začal zvuk obracet k lepšímu a s další skladbou bylo vše v naprostém pořádku. V nové sestavě jsem kapelu viděl podruhé a stejně jako v lednu v Akropoli jí to hrálo skvěle. LVMEN nemají důvod měnit svůj setlist a tak logickým závěrem byla modifikovaná „I“, u které se člověk prohýbal v pase, i když to původně neměl v plánu. (Coornelus)
GOJIRA je kapela, která rozhodně není mým denním chlebem, ale živě mě vždy spolehlivě rozseká. A letos to dopadlo stejně. Vážně mě nenapadá nic k vytknutí. Oproti spoustě lidí mě jejich poslední album „Magma“ baví a to, že se právě z něj hrálo nejvíce, jsem s povděkem kvitoval. Ať už to byla hypnotická „The Shooting Star“ v závěru, zasekávačka „Standed v úvodu“, nebo valivá „The Cell“ se skvělou projekcí uprostřed setu. Ale starší kousky se samozřejmě také neztratily. Parádní zvuk, projekce, opět nechyběly velryby, ale nejdůležitější byla hudba. A ta byla znamenitá. A je třeba opět zmínit i sympatické vystupování všech na pódiu a pokoru, se kterou si svoje vystoupení v roli středečního headlinera užili. Bylo se na co dívat a co poslouchat. Za moji maličkost jedno z nej vystoupení letošního ročníku. Už se těším na příště! (Goro)
GOJIRA nikdy nepatřila mezi mé favority, tím ale neshazuji jejich velké instrumentální umění. A jejich poslední desku „Magma“ považuji za velmi příjemný poslech, skladby plynou méně strojově a přijde mi, že jsou o dost přirozenější oproti předchozí tvorbě. A bylo znát, jakmile z poslední nahrávky začali hrát – a mě to bavilo. (Kubina)
WHOREDOM RIFE ukázali, zač je toho true norvegian black metal. Jen jim nepřál zvukař, který nechal nesmyslně vytažené kopáky, které spolu s vokálem zadupaly kytarové linky, které i v tom rambajzu zněly hodně zajímavě, dvakrát škoda, že je člověk musel v rachotu hromů lovit. Ale i přes ono kopákové dunění bylo evidentní, že se dějí zajímavé věci. Pro fanoušky GORGOROTH či TAAKE se muselo jednat o parádní zážitek. (Johan)
To, že se půjdu podívat na PARADISE LOST, jsem měl za prioritu dne. Kapelu jsem sice před pár lety poslal ke všem čertům, kvůli nevýrazným… no spíš blbým výkonům zpěváka Nicka, ale loňská deska mě donutila jít aktuální formu kapely zkontrolovat. A je potřeba říct, že to byl jeden z nej koncertů kapely, který jsem viděl. K Holmesovým hlasivkám šikovně složený set, kde zazněly pochopitelně tři věci z novinky, tak i ty songy, které jsem neočekával vůbec: dvojice věcí z „Draconian Times“ vyloženě nadchla, zatímco „Believe In Nothing“ mile překvapila. I když mi v setlistu scházely věci z „Icon“ (nejlepší deska PARADISE LOST), koncertu nebylo v podstatě co vyčítat a závěrečný dvojblok v podobě „As I Die“ a „Say Just Words“, to už byla vyloženě radost. Podobně působila i kapela, kdy i jindy studený čumák Nick pookřál. Celkově bylo vystoupení PARADISE LOST jedna velká paráda a stalo se největším překvapením dne. (Coornelus)
PARADISE LOST aneb sázka do loterie. Bude to dobré, nebo ne? Zažil jsem řadu koncertů britských náladotvůrců a pokaždé jsem odcházel s jiným dojmem. Někdy hodně negativním (to když Nick nedokázal zazpívat čisté pasáže a navíc působil otráveným dojmem), někdy to bylo lepší, ale to, co kapela předvedla letos na Brutalu, bylo nejlepší. Z mého pohledu byl setlist vystavěný takřka dokonale, samozřejmě bych si dovedl představit třeba „One Second“, ale k extázi stačily závěrečné opusy „As I Die“ resp. „Say Just Words“, které si kolem mě užívalo několik lidí systémem vlastní taneční koutek. Potěšily i dva návraty k „Draconian Times“, překvapila „Believe In Nothing“, pohled na Grega a jeho kytarovou ekvilibristiku pak dovršil nejlepší koncert PARADISE LOST, jaký jsem zažil. Skvělé vygradování středečního programu. (Johan)
GOJIRU jsem raději neviděl, zato mě zajímalo, jak se se svým setem vypořádají matadoři doom metalu PARADISE LOST. Především pak frontman Nick Holmes. Už v prvních skladbách bylo jasné, že ani tentokrát to nebude žádné velké terno. Kapela sice hrála perfektně, ale čisté vokály dost kazily celkový dojem. Jedině v písních z fousatých desek předminulé dekády dokázal Ztracený Ráj navodit tu pravou, uhrančivou atmosféru. (Luma)
Jestli jsem u PARADISE LOST hořekoval, že jejich set byl jistým způsobem nevyvážený, tak u TORMENTOR tohle určitě neplatí. Dost se mi zamlouvalo, že pořadatelé vytáhli tuhle maďarskou legendu opět do světel reflektorů a nebyl jsem ani v nejmenším zklamaný. Zvuk byl jako křišťálová koule, nic se neztrácelo a po celou dobu se jelo v nejvyšších otáčkách. Zprvu jsem se trochu obával, zda Attila nebude mít dlouhé řeči mezi skladbami a tím zbytečně brzdit vystoupení, ale tyto mé obavy rychle vzaly za své. Pro mě maximální peklo a vrchol středečního dne. (Luma)
Maďarská skupina TORMENTOR patří mezi první extrémní party ve východním bloku, kravál začala dělat v polovině osmdesátých let a jejich vystoupení na Brutalu právě osmdesátá léta evokovalo, a bylo celkem jedno, že za mikrofonem řádil vrchní mučitel Attila Czihar. Hned úvodní kus „Tormentor“ zahrál na nostalgickou notu, podobně to tehdy drhla řada kapel, ale ke cti TORMENTOR nutno přičíst, že hlavně kytaristé byli instrumentálně přesvědčiví (o vokalistovi netřeba pochybovat…) a že kapele přál i zvukař, protože měla naprosto čitelný křišťálový sound. Snad jen bicí byly hodně poznamenané dobou… místy to znělo, jako když se sypou brambory do sklepa, a pak mi neseděl výraz kytaristy, který se tvářil, jako kdyby ho to nebavilo… A malým zklamáním byl i počet fanoušků, kterých samozřejmě nebylo málo, ale čekal jsem jich o něco víc… Každopádně jsem jedny z věrozvěstů extrémního metalu rád viděl. (Johan)
Největším překvapením prvního dne pro mě zůstává TORMENTOR. Vynikající čas (1:10) pro jejich živou produkci, kdy spousta lidí měla už něco pod kůží. Taky jsem si to parádně užil a nohama zašlapával do země hřebíky. Těžko uvěřit, že Maďaři mají za sebou pouze jednu průměrnou regulérní desku a jinak v podstatě samé kultovní demáče – black jak se sluší a patří. Pochválil bych i jejich image a atmosféru, kterou v Josefově strčili do kapsy nejednu pandu. (Kubina)
Ze zvědavosti jsem navštívil i K.A.L. scénu, konkrétně DIGITAL AUDIO TERROR, kteří tam hráli každý den po skončení programu. Dal jsem tomu půlhodinku a prohlédl si padlé vojáky a lidi pohybující se do sekaných a rychlých elektronických bicích. Lidi v takhle pozdní čas brali energii bůh/satan ví odkud... Vzpomněl jsem si při tom i na jednu českou písničku ve které se zpívá „...automatický bubeník...“. (Kubina)
Fotky: Coornelus
Brutální slečny
Brutální abeceda
Úterý
Středa
Čtvrtek
Pátek
Sobota
