WINDHAND – Grief’s Infernal Flower

Novinka od richmondských WINDHAND se stala v rámci žánrů doom/sludge jednou z nejočekávanějších záležitostí letošního roku. Důvod je jasný, kapele se v roce 2013 podařilo nahrát velice vydařenou desku „Soma“. S tou sklidili samé kladné reference, objeli kus světa a tak v letošním roce nastal čas na vydání následovníka.

„Grief’s Infernal Flower“ je nahrávka, která by měla potvrdit WINDHAND v pozici jedné z nejzajímavějších nových doomových kapel. A ona tak činí. Jejich třetí velká deska navazuje na vše dobré, co už od nich z minulosti známe. Dělá to ale takovou suverénní a stále uhrančivou formou, že se to prozatím nestačilo omrzet. Jejich kouzlo spočívá především v silných, nosných riffech, uzemňujícím zvuku, ve výborném vokálu a v umění napsat vyvážené a smysluplné kompozice, plné chytlavých momentů a závěrečných gradací.

Mezi předloňské hity, jaké deska „Soma“ nabízela, určitě patřila věc „Woodbine“, podobně silnou záležitost nasazují WINDHAND na novince hned od začátku. „Two Urns“ se tak automaticky zařazuje mezi nejzásadnější věci jejich kariéry a splňuje ty nejvyšší nároky. Tahle skladba je příkladem toho, v čem je největší síla a krása jejich hudby. K nalezení je tady jednoduše vše, co dělá WINDHAND tak osobitou kapelou. Hypnotické riffy, Dorthiin způsob frázování, okysličující sólo… V podobném duchu je vedena i další „Forest Clouds“. Náznaky folku, díky španělce, se poprvé, ale ne naposled, projeví na začátku třetí „Crypt Key“, která se díky své kratší stopáži stala aspirantkou na další videoklip.

Album na polovinu odděluje čistě folková záležitost „Sparrow“, která jakoby vypadla z Dorthiiny sólové desky, kterou na začátku roku vydala. Nejen tahle věc svědčí o tom, že stejně jako je hudba WINDHAND oproti letem minulým o něco sotisfikovanější záležitostí, tak i svůj výkon Dorthiia Cottrell pozvedla zase o kousek výš. Její vokál zní, jakoby se jí do hlasu dostalo ještě o trochu víc ženského elementu. O tom, že její hlasový projev tzv. dozrál a momentálně je v kurzu, vypovídá i hostování u black metalových BASTARD SAPLING, kde svým hlasem povýšila skladbu „Lantern At The End Of Time“. Nezapomenutelná je potom její loňská výpomoc spřáteleným INTER ARMA v libůstce „The Cavern“.

Sérii relativně kratších skladeb vystřídají ke konci dvě časově velkoryse pojaté záležitosti. Každá má kolem čtrnácti minut, ale kvalitativní laťku udržují na stále vysoké úrovni. První z nich „Hesperus“ je tou nejpomalejší záležitostí na albu. Skladbu táhne hypnotický riff v kombinaci s nadstandardní rytmikou, navíc když se připočte Dorthiina vokální linka, jedná se o další uzemňující záležitost. Po deseti minutách nastane klasické WINDHAND „know how“, kdy se skladba zlomí v katarzní záležitost, aby by si jeden utřepal hlavu a zlomil se v pase. „Kingfisher“ zase zaujme vydařeným refrénem, na poměry kapely až nakažlivě hitovým. Stejně jako v minulosti se WINDHAND v těchto dvou delších skladbách neztrácí a nepůsobí samoúčelně. Naopak potvrzují, že delší formát jim moc sluší. Konec dobrý, všechno dobré. Temná ukolébavka „Aition“, je sice krásnou tečkou na závěr tohohle vydařeného alba, ale asi byste ji v dětství od své matky před spaním slýchávat nechtěli.

WINDHAND naservírovali další desku, která se jednoduše povedla. Momentálně se nacházejí ve fázi, kdy se jim daří. Ono přijít po dvou letech s novým materiálem, který opět překročil hranici sedmdesáti minut, o něčem vypovídá. Navíc si v záplavě všech těch doomovek našli svůj charakteristický zvuk, který jasně vychází z doom metalu lehce šmrncnutého sludge a kdesi v pozadí lze vycítit i vliv raného grunge.

Do budoucna můžeme od WINDHAND očekávat určitě zajímavé věci. Potenciál má tahle kapela obrovský.

Seznam skladeb:

Čas: 71:12

Sestava: