WINDHAND – Soma

Znáte ten pocit, kdy od prvního tónu cítíte, že je to ONO? Ne, nemívám ho zas tak často, o to víc se ho snažím hýčkat, když už se ráčil dostavit. Ač pro mě byli WINDHAND nepopsaným listem, s prvními tóny, které měl na svědomí ten hrubě utažený riff úvodní „Orchard“, mi bylo jasné, že se budeme kamarádit.

Kapel jako jsou WINDHAND je na světě větší množství, než by bylo záhodno. Hrát dlouze, monotónně, ubíjet, to už umí dnes kde kdo. Dát tomu snažení něco nad rámec, to je to, co u podobných spolků, tak žalostně postrádám. I když mi jsou v principu všechny tyhle party sympatické, abych nějakou pochválil a udělil jí virtuální pochvalu, to se zas tak často neděje. Z toho plyne jediné, hodně průměru, málo osobitějších věcí.

Ani WINDHAND nevypadali na papíře jako kapela, která by mě měla něčím překvapit. Jenže... WINDHAND se mi krutě vysmáli do ksichtu, dobře mi tak, zase ty moje předsudky, ale o to je poslech příjemnější. Nečekal jsem nic, a při tom jsem dostal porci ryzí a poctivé hudby, která s každým dalším poslechem rostla.

Těžce lomozící riff a podladěný, až brutální zvuk kytar, dělají z poslechu desky „Soma“ na oko těžkou záležitost. Jenže to, čím mě především deska nadchla, jsou zřetelné prvky sludge a chvílemi až grunge, přičemž nepopíratelným základním stavebním kamenem zůstává starý, tíživý doom metal, ale naladěný spíš do HC, než do metalu. Jednoduché nabalující se života schopné riffy, nutící pohupovat hlavou do rytmu, tvoří dlouhé kompozice, kde minuta sem, minuta tam, nehraje žádnou roli. Nechybí až psychedelickým nádechem načichlá funkční sóla a grandiózní závěry skladeb. WINDHAND mají v sobě i notný kus melodiky, která s každou minutou leze na povrch, a svůj pohled na ten všeobecně rozšířený „sabbat“ podávají s jasnou a osobitou vizí.

Kdybych měl mluvit v tomto žánru o něčem jako o hitu, musím pak jednoznačně vyzdvihnout druhou „Woodbine“, která díky chytlavě vystavěné struktuře funguje po celou její délku (necelých deset minut). Stejně jako ve „Woodbine“ atmosféře skladeb napomáhá vydařený naechovaný vokál zpěvačky Dorthii, která se pro mě stala velkým překvapením. Poprvé to bylo, když jsem zjistil, že zpěv má ve WINDHAND na starost žena. Barva jejího hlasu by bez problému mohla patřit jakémukoliv chlapíkovi. Dorthiin hlas k hudebnímu podkladu ladí přirozeně a její nikam nespěchající, protáhlý vokál, mu dodává další rozměr, a i díky ní jsou gradace skladeb ještě o kus větším zážitkem, třeba jako v páté „Cassock“. Ten závěr... to se musí slyšet.

WINDHAND jsou poměrně mladou kapelou, ale nemusíte si prohlédnout jejich jedinou fotku, aby vám bylo jasné, že se nejedná o žádné teenagery. Jejich projev je maximálně vyzrálý a uvěřitelný. Když už se ale na fotku podíváte, zjistíte, že hudební produkce je úměrná jejich vzhledu. Dřevorubecká, fousatá, hrubá. Na druhou stranu těžce nakažlivá, s každým poslechem prostupující díky mohutným monotónním riffům tělem hlouběji a hlouběji. V neposlední řadě jsou WINDHAND sebevědomou kapelou s vírou ve vlastní schopnosti, jak jinak hodnotit zařazení třicetiminutového monolitu nakonec („Boleskine“), skladby, která si vystačí s málem, ale po celý časový úsek nenudí.

Seznam skladeb: