Po prvním dílu rozhovoru s Mičlem, přinášíme jeho druhou polovinu
Líbí se mi, že si umíš vystřelit sám ze sebe a zároveň umíš být i kritický rádoby do vlastních řad. Nějaký text jsi na téma HC komunita složil, zmiňuješ se o tom i v zinu. Vaše skladba „Bejt hardcore není sranda“ také vyznívá poměrně jasně. Ono může být těch věcí, které se člověku nezdají třeba i víc, ale co tebe dokáže vždy naštvat nebo případně zklamat?
Haha, já fakt nevím, jestli mě dokáže dneska ještě něco překvapit! V punku se pohybuju přes půl života a hardcore děláme s klukama přes 15 let. Poslední dobou mě těší, že potkávám v hardcore neuvěřitelnou spoustu aktivních a inspirativních lidí, kteří chtějí něco dělat, chtějí dělat věci navíc, chtějí dělat věci, který můžou mít přesah i mimo komunitu, a občas ta atmosféra je až elektrizující! Brno je v tomhle třeba pro mě úplně top, tam to je úplně hustý, a Jihlava na tom teď si myslím taky není vůbec špatně. Ty se ale ptáš na trošku něco jiného, tak pojďme na to, haha! Co mě dokáže fakt naštvat, je to, když punk nebo hardcore kapela se vysere na rozhovor, myslím v tom smyslu, že buď rozhovor přímo odmítne, nebo přislíbí a pak neodpoví, nebo odpoví jak idioti, anebo odpoví odpovědi o dvou až třech větách a tím to hasne. Sorry, dámy a pánové, ale to není ta cesta. Můj názor je, že interview je jedna z nejlepších možností jak prezentovat svoje myšlenky nebo postoj kapely obecně, a to ať je pro jakýkoli médium. Já si celý roky stojím za tím, že dělám hardcore, protože chci prostě něco říct, a pak když vidím, jak se k tomu pak některý kapely staví, tak je mi na blití, a ve výsledku si říkám, že by mě zajímalo, proč to vlastně dělají, haha. No ne vážně, uvedu teď několik příkladů v číslech a zkusím vám ukázat jako to myslím. Sice nemám nějak extra rád matematiku, ale tady se zdá být tento způsob nejvýmluvnější, haha, ok? Ok, tak jdeme na to! Moje kapela PRŮMYSLOVÁ SMRT vydala LP „Invaze změn“ v nákladu 250 kusů. To album je venku dva a půl roku a prodalo se ho necelých dvě stě kusů s tím, že většina se rozprodala přímo v hardcore/punk scéně a menší část v metal scéně. A nadto, že ta fošna má docela výraznej politickej obsah, tak to se ty myšlenky asi daleko nedostaly, resp. do vnějšího světa se v tom případě nedostaly skoro vůbec, buďme prosím realisti, ano? Pokud ale vyjde rozhovor s kapelou v tištěném fanzinu, který má náklad 300 kusů, je situace úplně jinde. Fanzin se v tomto nákladu prodá zhruba za rok, a nekupují si ho jenom punkáči, jak by si mohli možná někteří mylně myslet, takže dopad je tedy rozhodně mnohem větší, než prodej desky samotné. Další úplně odlišná fáze a velký krok vpřed je pak rozhovor pro webzin. Tam, samozřejmě pokud je interview zajímavé a má hlavu a patu (ale o tom to přeci je, ne?), už jedeme čtenost v několika stech, v lepších případech i tisících za jeden měsíc, takže rozptyl je ještě větší, a hlavně dalekosáhlejší. Proto tady apeluju na všechny: milí hardcore a punkoví harcovníci, pokud si tedy opravdu stojíte za tím, co říkáte, když říkáte, že jste političtí, neserte na rozhovory a uvědomte si fakt, že to může být ta cesta, jak dostat ty myšlenky ven. Teď půjdu s kůží na trh a uvedu jeden příklad i sám na sobě. Jedna z mých aktivit je i to, že občas píšu články do jednoho docela známýho internetovýho deníku. Teda ok, nebudu tady dělat ramena, těch článků bylo jen pár, ale většina z nich se motala kolem kritiky xenofobie, všeobecně dehumanizace společnosti, a některý byly i o problémech a podvodech v zaměstnaneckých poměrech, a vznikly prostě spontánně jako reakce na nějakou aktuální politickou situaci či událost. Ty články jsem napsal pod svým občanským jménem, tam už to prostě musí být relevantní, a mají ale čtenost někde od tří do dvanácti tisíc. Chápete, co tím chci říct? Hardcore není ghetto! A věci kolem něj se dají dělat i jinak. A to i bez podepisování smluv s major labelama, keců o zaprodání se, strachu z pomluv, obav ze zrady vlastního přesvědčení a tak podobně, ok? Takže opakuju znova, hardcore není ghetto, a pokud někdo tvrdí opak, tak to naprosto odmítám! Těch cest, jak dostat ty myšlenky ven, je spousta. A každý, kdo má zájem, tak si může vybrat tu svou! Rozhovor s tvojí kapelou je ale kurva základ všeho, jasný?
V HC scéně jsou teď časté vedlejší projekty, kdy vzniká velké množství kapel hrajících opačný extrém: třeba funeral doom, hodně teď špinavci tíhnou k starému death metalu a nechybí ani black metal. Jak vidno, hodně těchto lidí se i věnuje folku. Jaká tahle odbočka se ti nejvíc líbí a nemáš v hlavě myšlenku na to vytvořit nějaký boční projekt? Nasadit klobouk na hlavu, nebo si třeba sehnat vodovky a namalovat obrácený kříž na čelo...
Jo, ok, jak jsem říkal, moje nová kapela bude rokenrol, takže taky trochu něco jinýho, haha. Ok, mě obecně nevadí nic z toho, asi nejmíň mě baví ten black metal, ten prostě umí líp metalisti, to říkám na rovinu, haha. A za mě teda asi nejvíc hlasuju pro folk, ten i jde asi všeobecně punkáčům nejlíp. Ze spousty interpretů se po přechodu z punk do country scény staly velký hvězdy, což může být sice pro někoho dost haluz, ale je to tak, ale po poslechu jejich alb, návštěvě jejich shows atd., půjdou všechny pochybnosti stranou, tomu věřte, takže do toho běžte a uvidíte sami, haha. Fascinujou mě ale historky muzikantů, kteří prožili život jako členové aktivně koncertujících kapel, kdy po nástupu na stage jako songwriteři popisujou tyto první okamžiky jako „strašidelný“ a „děsivý“. Ono to zní srandovně, ale já se tomu moc nedivím, je to totiž level jako kráva! Musí to být úplně odlišnej zážitek, nemít za sebou nikoho, kdo vám kryje záda, bejt odkázanej sám na sebe a dát to! Ufff, doprdele fakt to musí být hustor!
Letos vyšlo první číslo tvého zinu Destruktorrru. Jaký byl hlavní impuls k tomu vytvořit něco svého? Jak dlouho trval proces od prvotní myšlenky po finální realizaci? Dopadl zin tak, jak jsi měl původně v plánu? Nebo ti do toho někdo/něco hodilo vidle a musel jsi dělat kompromisy?
Ok, pojďme na to, to budeš čumět, haha! A půjdu do toho jenom kvůli tomu, že si myslím, že je to zajímavá historka, a že nechci, aby zapadla, ok? Haha, tak jo! Myšlenka na fanzin se ve mě zrodila už tak před devíti lety. Byl jsem tenkrát zaláskovanej do jedný polky, a jak jsem byl mladej tatar, tak jsem se za ní prostě po pár měsících přestěhoval do Wroclawi. A tam jsem ale objevil něco, co u nás v tý době vůbec neexistovalo! Metalový fanziny! A protože byť zpěvák hardcorový kapely, byl jsem v tý době mladej hustej a undergroundovej thrashmetalista (bavíme se o době, kdy to bylo skoro sprostý slovo, a kdy na tebe jako týpka na punk koncertě v triku Anthrax všichni čuměli jak na kokota, ok?) a byl jsem u vytržení! Tam vznikla myšlenka na fanzin. A protože u nás bylo punkových magazínů všude jako máku, tak jsem chtěl jít naproti tomu klasickou cestou, kterou nikdo neprošlapal, což je pro mě asi dost typický, teda ten přístup, haha. Ten fanzin se měl jmenovat THRASHING DESTRUKTOR a měl mít obludný blackmetalový logo, jeden původní rozhovor, asi tři přeložený, a obrovskej článek, kterej se měl jmenovat Thrash today! Měl jsem už v tý době desítky vinylů mladejch thrashmetalovejch kapel, který v tý době nikdo neznal (vlastně většinu z nich asi nikdo nezná ani dneska, haha) a mělo tam bejt 50 (!!!!) recenzí na nový thrash alba v tý době novejch kapel v tomhle stylu, wow, masakr! No, vzhledem k tomu kolik zabírají nyní dva hudební články v Destruktorrru po deseti albech by to asi byla cesta do pekel, ale kdo ví? No nic, propadliště dějin praví pak už jen to, že z fanzinu sešlo. Stěžejní rozhovor měl být s v tý době hodně známou českou sludge kapelou, ale ta kapela se na něj vysrala, což si dodnes myslím, že byla hrozná škoda, no a pak se rozpadli. Mě nejenže nasralo to, že se na to vykašlali, ale ještě k tomu jsem se dostal do víru událostí, chytl mě hurikán životních změn, stoupání a propadů (no lidi, znáte to, ne?) a celá ta supernova života jednoho indiviudalistickýho idealisty bouchla a zasypala myšlenku na vlastní časopis prachem. Ta myšlenka se ale občas po pár letech objevila, vykoukla zpoza peřinu dýmu způsobených meteoritem, aby zase usnula. Tady odbočím a řeknu jen, že jsem měl (a mám) dodnes přeložený rozhovory z polských fanzinů s Deathhammer, Eliminator a Toxic Holocaust, tak kdyby měl o ně někdo zájem je někde otisknout, tak mi napište, poskytnu i příslušnou fotodokumentaci (haha, místo pro reklamu). Ty rozhovory byly fakt šílený a vtipný, v tom byli ty Poláci fakt dobrý, a přesně v tom duchu jsem chtěl udělat ten časák. Podotknu jen tolik, že český metalový kapely a časopisy to berou často všechno nějak strašně moc vážně, ale ti Poláci to prostě minimálně v tý době uměli žít a brát to s nadhledem, což byla totální pecka, bylo to vtipný a mě to oslovovalo. Metal je hudební styl, není to lifestyle jako hardcore, nepojí se s žádnejma přídavnejma politickejma aktivitama, ale o to víc je podle mě potřeba to brát občas s humorem, ok? O co víc, by to bylo živější a příjemnější, to prostředí, nemyslíte? No, zkuste o tom prostě aspoň přemýšlet, haha! Ok, jdeme dál! Jak už jsem psal, tak myšlenka na vlastní časopis se mi po letech vracela pořád dokola, jako bylo to několikrát, až jednou jsem začal cítit, že je to tam! Navíc mi po letech psaní textů pro Průmku přestal stačit ten prostor, byť jsem se tam mohl politicky vyjádřit, ale začal jsem cítit, že potřebuju větší rozmach, jak kdyby malíř potřeboval větší plátno, větší papír, že prostě chci říct víc! Nicméně původní myšlenka byla pořád realizovat to s původním záměrem metalovýho fanzinu. Jak jsem na tom začal ale dělat, tak jsem zjistil, že to tam není. A říkám si jak to, co je nebo co? Co se to děje doprdele? A vlastně hodně rychle mi to došlo! Před těma x lety byl metal pro mě na těch úplně vrchních příčkách mýho zájmu, ale dnes je stylově prostě jedním z mnoha žánrů, který mě baví, a protože jsem se postupem let hodně otevřel (snad všem, proboha) stylům, a doma poslouchám fakt šílenou směsku hudby od folk, indie po 31G, grindcore a tak, tak mi to došlo, že nemůžu prostě udělat metalovej magazín, ale že to musím udělat, jak to cejtím. A taky mi došlo, že když to tak udělám, tak to bude prostě v pohodě! A tady začala stylová metamorfóza časopisu do podoby, v které nakonec vyšel, a jak ho už někteří z vás znají dnes. Položil jsem si několik otázek, co od toho chci a co od tvorby časopisu čekám, a v tu chvíli byl metal vlastně naprosto vytěsněn, protože mi došlo, že to že jsem před lety chtěl udělat metalovej časák neznamená, že ho přece chci udělat ještě teď, a že bych to dělal jenom ze setrvačnosti. Došlo mi, že se chci bavit a pokládat kapelám otázky o politice, o lifestylu a o věcech který mě zajímají a který pro mě něco znamenají, a to by mi čistě hudební časopis zaměřenej na jeden žánr prostě nedokázal splnit. A tady bych řekl, že doopravdy vznikl koncept časopisu jako hardcore fanzinu stylově otevřenýho do dalších žánrů, kterýma se punkáči co svět světem stojí, toulají. No a v tu chvíli stala i jiná věc! Začal jsem po letech cejtit obrovskej tvůrčí přetlak a věděl jsem, že to bude jak vodotrysk barev, chtěl jsem to hrozně dělat a muselo to ven! A jak jsem cejtil tu tvůrčí svobodu, tak jsem chtěl, aby to bylo víc a víc otevřený! A tak jsem se do toho pustil a namíchal jsem takovej koktejl věcí, který mám rád, z hardcore, punku, folku, indie, a pro mě a snad i pro ostatní podnětnejch názorů na život a náhledů na svět. Ale pozor, neopustil jsem ale plně původní název a měl jsem k tomu důvod! Fascinovala mě totiž ulítlá představa metalovýho názvu v kombinaci s kulatým dětským logem vyvedeným v pastelových barvách, a pak aby to bylo správně praštěný a odpovídalo (podle mě) otevřený a multistylový koncepci fanzinu jsem přidal pár písmenek a DESTRUKTORRR byl na světě! Ok, tak za mě takhle, wow! Tak takovádle to byla proměna! Co si o tom myslíte, lidi? A jo, haha, abych se vrátil vůbec k tvojí otázce (smích), proces od prvotní myšlenky k realizaci trval teda devět let, hahahaha, což je totální haluz, ale ta reálná fáze realizace tak doopravdy trvala půl roku, z čehož největší záhul byl poslední měsíc, potažmo posledních čtrnáct dní před tiskem a vydáním. A ano, nakonec fanzin dopadl přesně, jak jsem chtěl. A hlavně jsem rád, že přes celý ty letitý odysea, o kterých tady píšu, nakonec dopadl právě takhle, haha!
Destruktorrr je tvým sólo projektem. Na začátku byla myšlenka mít vše ve své režii? Neuvažoval jsi o dopisovatelích, nikoho jsi nežádal, aby ti přispěl nějakým článkem? Kluci z kapely se nechtěli zapojit?
Ok, haha, tak tady musím vyjít s pravdou ven a přiznat barvu. Já jsem, Coornelusi, totiž něco jako tajnůstkář. Makám na věcech a s nikým o tom nemluvím a nikomu to neříkám, prostě na nich dělám. Kluci z kapely se zapojit nechtěli a to jednoduše proto, že jsem nikomu nic neřekl, nikoho se na nic nezeptal a nikdo z nich o tom neměl ani tušení, haha. Což o to, tohle vyšlo, ale já jsem stejným stylem pracoval i na kompletaci naší nahrávky „Invaze změn“, která vyšla u Papagáje, a nikdo z kluků prakticky téměř do poslední chvíle netušil, jak bude finální hotovej fyzickej nosič vypadat. Haha, a jo, v tomhle případě tam už jely trošku nervy, a zažili jsme pár vypjatých situací, ale nakonec jsou kluci s finálním výsledkem spokojení, a já jsem si díky tomu vybudoval uvnitř crew něco jako monolit důvěry, haha. Dělám si prdel, ale prostě doufám, že mi kluci budou důvěřovat i příště a dopadne to ještě o úroveň výš. A jo, sorry, neuvažoval jsem o přispěvatelích, protože jsem měl spoustu nápadů sám a věděl jsem, že to bude stačit. Myslím si, že mám dost nápadů i na další číslo, tak uvidíme. Ale je možný, že od toho dalšího už budu chtít oslovit někoho dalšího a rozšířit tak zaměření fanzinu, ale to zatím nevím! Prostě uvidíme, ok?
V zinu máš folk/country okénko, které mi z počátku nepřišlo moc zajímavé, ale po puštění si některých interpretů jsem byl rád, že jsi představil i tuhle scénu, která, jak vidno, má s punkem hodně blízkého. Takže díky za rozšíření obzorů, třeba Adam Faucett je vážně pašák. Je vidno, že víš, o čem píšeš a máš přehled. S folk okénkem jsi do zinu počítal hned od začátku?
Ano, počítal. Hned na začátku jsem naprosto odmítnul časosběrnej přístup k fanzinu, kterým trpí většina malonákladových časopisů. Myslím ten přístup, kdy autor prostě sbírá několik let materiál, píše recenze, dělá rozhovory a pak až má dojem, že má dost materiálu, fanzin nasází a vydá. Za sebe osobně říkám ne, a nechtěl jsem, aby takhle Destruktorrr působil. Přijde mi to totiž tak trošku děsivě schématický a šablonovitý. Nic proti tomu ale nemám samozřejmě, je to klasika, ale já jsem chtěl zkusit jinou cestu. Jen podotýkám, že mě právě tenhle přístup k časopisu a k jeho tvorbě, to že jsem se rozhodl udělat tématický články, ve výsledný fázi neuvěřitelně nakopnul, určil jsem si uzávěrku, kterážto pro mě byla dost důležitá, a na konci toho období už jsem makal jenom na tom, prostě x týdnů jsem nedělal nic jinýho. Dokonce jsem si vzal kvůli tomu skoro dva týdny dovolený, ehm, která mi teď docela chybí, protože jsem v práci totálně hotovej a mám hovno, haha. Je folk mrtvej? jsem vymyslel už hodně dlouho před vydáním časopisu, a článek Růžová a punk mě napadl pár měsíců před, a to byla spásná věc, haha. Ne vážně, chtěl jsem prostě přijít s něčím jiným a novým, s něčím co mě bude bavit psát, kde budu moct zreflektovat oblíbený desky růžový barvy, a co bude pro lidi prostě nový a neokoukaný, a bude je to bavit. Je folk mrtvej? je na tom vlastně podobně, protože vím, že daný interprety určitě poslouchá spousta lidí, ale nikdy jsem nikde neviděl článek, kterej by tu současnou scénu, kde působí mnoho stárnoucích punks (a paradoxně jsou z nich v country scéně hvězdy) shrnoval a nějak schématicky ucelil, prostě propojil ten fakt, že lidi i hudební styly se vyvíjí, v jeden tématickej celek. Jak jsem psal už o pár odpovědí výš, tak přesně tenhle styl práce mě neuvěřitelně bavil, a ať už budete věřit nebo ne, tak garantuju vám, že měsíc před vydáním, jsem neměl napsanou ani čárku z obou. Měl jsem hotovej zbytek článků a rozhovorů, ale tyhle dva články ne, a třeba celá sazba proběhla za den a půl, až jsem měl hotový úplně komplet všechno. No, a abych to shrnul úplně, tak ty tématický hudební články jsem měl vymyšlený celkem čtyři, ale věděl jsem samozřejmě, že se do čísla všechny nevejdou, takže jsem vybral dva, který mě fakt rajcovaly, haha, a ten zbytek by se měl objevit v dalším čísle, takže buďte ve střehu, bude to velký, haha.
Střádáš plány na další číslo? Na čem všem to záleží, je to jen o tvé energii a čase?
Jojo, jak už jsem nakousl výše, střádám, přemýšlím o tom, s kým bych mohl udělat rozhovor, a je to otevřený. Jasný je, že to pro mě musí být zajímavý interpret a že hudební styl absolutně nehraje roli. O čase to asi úplně není. Myslím si, že je ideální dělat fanzin v zimě, je spousta času, kterej prostě v létě není možný zachytit. Teda, ehm, totiž já v létě nemám čas vůbec na nic, takže v tom vidím jakousi neuvěřitelně pozoruhodnou a zvrácenou logiku, haha.
Sleduješ ostatní ziny, které neustále vycházejí? Jaký je tvůj nejoblíbenější a byl nějaký, který by šel nazvat vzorem pro tvůj Destruktorrr?
Ok, tak vzory pro Destruktorrr byly čtyři! Já mám fanziny fakt rád spoustu let a čtu je od mládí a nekecám, že jich mám doma několik set, ok? Tak jdeme na to! Je to BAKTERIA, kterej dělal Mára (dnes zpěv v EVIDENCE SMRTI, dřív FESTA DESPERATO, MRTVÁ BUDOUCTNOST atd.), pak to je DOOMSDAY, kterej dělali Pepa a Ondra Přikrylovi (dnes Dead heroes records), dál pak FRAGILE zine, kterej dělal Cvalda (na zpěvu v první sestavě GOSPEL OF THE FUTURE, pak kytara a zpěv v SAADE), to byla pro mě hodně velká inspirace v tý době – nekompromisně otevřenej a skvělej fanzin, super! A poslední je HOW CAN LIMOKID KILL YOU DREAMS? Samuela a Jesuse, hlavně prvních několik čísel, inspirativní oáza věcí a lidí, který chtějí dělat věci od srdce / po svým! A to platí pro všechny ziny, který jmenuju! Stylově všechny úplně jinde, z dnešního hlediska Márův BAKTERIA, kterýho vyšly tři čísla, žánrově sice pro mě sice asi nejvíc mimo, ale feelingem dodneška vládne takovej úžas, že to je neuvěřitelný, fakt! A třeba INEPSY nebo ATROCIOUS MADNESS jsou kapely, o kterých jsem se dozvěděl před víc jak patnácti lety z tohohle fanzinu a miluju je dodnes! DOOMSDAY byl fanzin z malýho města, kterej chtěl jít v tý době proti proudu, a to nadšení mě strhlo a vzalo s sebou! O FRAGILE jsem už psal, že mě strhlo svojí vizí totální otevřenosti a snad mi to vydrželo dodnes a „Limokid“ jsem vždycky ctil pro jeho sen! Ta dětská touha mít právo chtít všechno, udělat to a dostat to! A tak kluci dělali/dělají ten svůj časák, jednoduše proto, že je to prostě možný! A tak to děláme i my ostatní, haha! Ok, čtu fanziny i dnes a vlastně o dost víc po tom, co jsem vydal svůj vlastní, paráda! Teď jich mám na stole několik rozečtených a líbí se mi moc tyto: MALSTROM 7 (total punk časák, skvělý reporty a moc se mi líbí rozhovory, jsou fakt perfektní, nejsou plytký, jsou skvěle zpracovaný, bomba!), V PRACH CEST 3 (první číslo tohohle časáku mě vůbec nebavilo, druhý nemám, a tohle třetí je úplně bombastický, fakt! Hlavně Zbyňovo tripy, kde málem přišel několikrát o život a Buryho cestopis z Irska jsou super!), TRHAVINA 4 (Inyho masterpiece, moc mě baví, jak píše, líbí se mi koncept a stavba časáku, má to život! Tenhle časák jsem přes jeho velikost přečet určitě od začátku do konce třikrát čtyřikrát, baví!), a pozor? REVENGE OF THE NERDS 4, dokonalej časák pro mě! Největší bavivost, pro mě osobně hrozně zajímavý rozhovory, články, a ale hlavně dětskej entuziazmus kluků, kterej cítím, a to mě baví, za to moc dík! Co říct víc, lidi? Zkuste to taky!
K HC scéně patří být minimálně vegetariánem. Jak jsi na tom ty? Sežereš, co ti přijde pod ruku, nebo si dáváš bacha? Baví tě ještě tohle téma komentovat? V dnešní době už to není nic na divení se, alespoň já mám ten pocit.
Ok, já si dávám bacha, to je dobrej výraz, ten si budu pamatovat, haha. Ne, nesouhlasím, i v dnešní době to je velký téma a garantuju ti, že na malým městě seš furt za ufona a lidi jsou schopný na tebe koukat skrz prsty i po patnácti letech, haha. Bombastický je to ale třeba v Brně, tam jede obrovskej trendy style, a vegetariánsky nebo vegansky se můžeš najíst v každý ulici kolem centra, do toho nebojím se říct desítky vyloženě vegetariánských restaurací. Jako bomba fakt, myslím si, že takovej komfort a výběr není ani v Praze. Ok, můj postoj je takovej, že je to prostě pořád správně, a je mi jasný, že mě tu miliony lidí můžou poslat do prdele, že tohle nebo támhleto, ale aniž bych to téma chtěl jakkoliv zjednodušovat, zkusím k tomu říct jenom jednu věc. Pokud je to tak, že má na světě fungovat nějaká rovnováha, a my žijeme v době, kde existuje naprosto přehnaně nadbytečnej systém velkochovů a jatečního průmyslu, tak je správná i cesta vegetariánství a veganství. Prostě to tak asi musí být. Co je ale nejhorší věc, která boří jakoukoliv diskuzi, je dogma. Oba tábory, ať už zastánci jedení masa či ortodoxní vegetariáni/vegani, prostě často nejsou schopny spolu vést smysluplnou diskuzi, a tam vidím zásadní kámen úrazu. Dogmaticky si stát za svým, s tím, že nejsem schopnej přispustit do svýho života jinej názor zvenčí, kvůli strachu, že by mi mohl obrátit hodnotovej systém a zajetý koleje vzhůru nohama, je přece nesmysl. Pokud budeme otevření diskuzi, tak to naše životy může obohatit o spoustu užitečných věcí. Jedna moje kamarádka pracuje jako výživová poradkyně a tvrdila mi, že ze strany pohledu živin a vyváženýho jídelníčku stačí člověku jíst maso pouze jednou týdně. A to bych klidně podepsal. Protože naše babičky a dědové to kdysi nedělali jinak. Cpát se ale masnejma výrobkama od rána do večera několikrát denně je zhůveřilost. A podle mě tenhle způsob stravování nepatří do 21. století, jenom kvůli tomu, že jsou na to možnosti. Protože je taky zároveň milion možností jak to dělat jinak. A tady právě začíná bod diskuze, o kterým jsem mluvil před chvílí. A diskuze se dá vést dvěma způsoby: buďto pazourkama a klackama jako v pravěku, to je ten první. A pak je ten druhej, a tím je verbální smysluplná debata v inteligentní skupině lidí, kteří dokážou ovládnout svoje emoce a něco si navzájem dát. Hádejte, kterej preferuju já.
Jelikož jsi chlapec mnoha hudebních tváří a někdo by mohl nabýt dojmu, že když hraješ v „Průmce“, musíš být jen přísnej „hardkórista“, což vím, že nejsi, mohl by si zmínit tvé momentální top? Dejme tomu „top ten“. A ještě pět desek, které jsou prostě ty nej a nikdy je už nic nepřekoná.
Ok, možná nebudu jmenovat alba, ale prostě kapely nebo interprety, který mě teď dlouhodobě baví a poslouchám průřez jejich albama nebo písničkama! Jsou to LECHEROUS GAZE (rock´n´roll as fuck, moje oblíbená kapela), THE SHRINE (rock´n´roll se skate edge, další moje oblíbená kapela, haha), DINOSAUR JR. (dokonalá kapela), NAT KING COLE (úžasnej starej černošskej zpěvák a vůbec první černoch, kterej se objevil v americký televizi, i rasisti kapitulovali před jeho talentem), DUNE RATS (brutální kapela z Austrálie, mix punku, popu, stoneru a grunge), Doris Day (stará americká zpěvačka, herečka a taky velká bojovnice za práva zvířat, miluju 50. léta), Cuck Ragan (punk folker s hustým motorhead hlasem), Cory Branan (jeden z největších talentů na americký country scéně), Robert Johnson (týpek, kterej v podstatě vymyslel rock´n´roll, LED ZEPPELIN vlastně hráli electric verzi toho, co tenhle černoch hrál už ve 30. letech na akustickou kytaru) a STARLITE DESPERATION (elektro hardcore rock´n´roll klasika). Co se týče alb, zkusím to: Normálně by těch alb bylo asi 40, ale ok, když říkáš, tak zkusím udělat výcuc těch top, haha, a něco k nim napsat, ok? Tak pojďme na to! YOUTH OF TODAY „Break Down The Walls“! Jedno z nejdůležitějších alb v hardcore vůbec a to bez diskuze! Obrovský poselství o síle a víře ve změnu! Změň se, buď lepší, máš na to, neměj strach, neboj se, nejsi sám, buď silnej, dokážeš to! Deska o síle jedince i o síle skupiny, tady se nepopírá nic! Tohle album ovlivnilo statisíce lidí, mě nevyjímaje! 1000 TRAVELS OF JAWAHARLAL „Owari Wa Konai“! Jedna z nejlepších punk desek vůbec, a jedna z nejlepších kapel, co jsem kdy viděl naživo, a to bude už proboha neuvěřitelných 15 let, wow, haha! Koktejl emocí a cákance barev, neuvěřitelná kytarová práce, jeden z nejlepších basáků a brutální bubeník! Do toho nenapodobitelnej zpěv v japonštině. Výbuch energie! HOLE „Celebrity Skin“! Ať už si kdokoliv z vás myslí cokoliv o Courtney Love, nic to nemění na tom, že tohle je úžasná deska! I po letech neuvěřitelně skvěle napsaný songy, výbušnej zvuk a oslnivá produkce! Účast Billyho Corgana na autorství songů je víc než patrná a mě nevadí! Naopak, tohle klaplo! Jedno z nejlepších rock alb ever a jedna z nejposlouchanějších nahrávek mýho života! SHELTER „When 20 summers pass“! Tohle možná bude někomu připadat úsměvný, ale není proč! Pro mě jedna ze zásadních desek, přes kterou jsem se dostal k hardcore a začal ho žít jako lifestyle! Rozhovor se SHELTER ve Sparku někdy po roce 2000 změnil můj pohled na hardcore a punk a nebojím se říct, že možná i na život jako takovej! Bylo to totiž přesně to, co jsem hledal! Album navíc obsahuje jednu z nejlepších punk skladeb ever – „In the van again“! Nahrávka, z který mám i po letech husí kůži! A nejlepší je ji poslouchat při cestě autem s průmyslovým Johanem, haha, yeah! A ok, nakonec SPERMBIRDS „Something to Prove“! Asi vůbec první opravdu hardcore kapela, kterou jsme s klukama v partě vůbec slyšeli, a tím pádem i kapela, kterou to vlastně vůbec začalo! I po letech neuvěřitelně energický a nadupaný melodický hardcore album z půlky 80. let z Německa! Neuvěřitelná práce a songy, který přežijou věky! Hudebně neuvěřitelně kvalitní a neuvěřitelně inspirativní! Dokonce TANKARD coverovali song „Try Again“ z týhle desky, a vydali ho na svým albu „Morning after“! A divíte se? Já teda ne! Ok, lidi, this is it! Tak to bysme měli, haha.
Je nějaká otázka, na kterou bys rád odpověděl, ale nikdo ti jí ještě nepoložil?
Co? Cože? Haha, čoveče to ani nevím, ale jako fakt haluz otázku jsi mi položil teda ty, a byla to hned ta první. Prý jak by ses charakterizoval někomu, kdo čte náš rozhovor a nikdy o tobě neslyšel? Do kočky, co to jako je? Haha, nekecám, ale na to se mě nikdy nikdo nezeptal, a prohlašuju, že odpovědět na takovou otázku je totální haluz, haha. Fakt jo!!!! Dostals mě, ale vážně, haha.
Děkuju ti za vyčerpávající odpovědi. Vážím si moc tvého času a hlavně přístupu, s kterým jsi k našemu povídání přistoupil. Teď už tebe a čtenáře nebudu dál trápit, myslím, že jestli někdo dočetl až sem, tak by zasloužil nějakou odměnu. (úsměv) Je-li ovšem ještě něco, co nezaznělo, ven s tím...
Díky moc za rozhovor, kámo! Nedávno vyšel třetí press mýho fanzinu Destruktorrr, tak kdybyste měli o něj lidi zájem, napište mi nebo mě oslovte na koncertě! S mojí kapelou PRŮMYSLOVÁ SMRT pracujeme na nových zabijáckých válech, který by se měly objevit na novým dlouhohrajícím albu, takže se máte na co těšit! Muzika je nekompromisní a texty jsou ještě političtější než kdy dřív! Lidi, mějte se všichni moc fajn a opatrujte se! A díky, že jste dočetli až na konec, haha! Coornelusi, měj se fajn a ještě jednou díky moc za prostor pro moje slova! Ahoj ahoj!
