Zatímco rok 2014 byl na tištěné HC/punk ziny hodně plodný, loni to bylo o něco slabší, i když Buryzone, Napalmanach 667 nebo šesté pokračování Kazimíra určitě za pozornost stojí. Letos po tragickém lednu, který s největší pravděpodobností znamená konec legendární Hluboké orby, vyšla v únoru Cerelitida, kterou vydává slečna Petra. O Cerelitidě už jsme v minulosti podrobně referovali, část minulé recenze lze napasovat i na aktuální 5. číslo, nicméně rozdílů se taky najde dost. Třeba solidnější obálka (lesklý tvrdý papír), takže časáček formátu A5 připomíná běžnou brožovanou knihu; tisk vnitřních stran je rovněž kvalitní, fotky jsou ostré, takže v tomto směru dobrá práce. Trochu mi vadí úzké okraje stránek, takže u hřbetu je text hůře čitelný, jinak je grafika sice jednoduchá, ale funkční a přehledná, takže v tomto směru slušná práce.
Klasické HC/punk sloupky se objevují i v Cerelitidě, ve všech případech jde o reakce na aktuální dění nebo popis života aktivních lidí, takže Marzena (HIBAKUSHA) shrnuje loňský rok (což je v případě Cerelitidy mapující v podstatě roky dva rok 2014), Petra referuje o situaci uprchlíků na jihu Maďarska, kam vyrazila v září 2015 pomáhat. Drobnější útvary dodali i další jedinci, ale mě zaujaly jen uvedené dvě delší statě.
Největší Petřinou devizou jsou jednoznačně rozhovory. Petra je umí, dělá je zajímavě, pokládá otázky k věci a hlavně si vybírá lidi, kteří jsou něčím výjimeční, což je případ všech pěti sáhodlouhých zpovědí.
Marta (ex-DISNEY, KULMA) je redaktorka České televize a zpěvačka v HC kapelách, věnuje se i divadlu a podílí se na budování kulturního centra v prostoru bývalého Dolu Hlubina. Všechny tyhle aktivity s Petrou podrobně probrala a je to opravdu top rozhovor.
Toy Box je další slečna, komiksová kreslířka, která před nedávnem vydala asi hodně dobrý komiks, protože kromě Cerelitidy se mu věnovala spousta mainstreamových médií typu Lidové noviny, Mladá fronta apod. Opět interesantní čtení.
Ctib (mj. TELEFON), aneb ještě interesantnější. Baví mě borci, kteří nejsou líní se rozkecat. Baví mě odpovědi třikrát delší než již tak dost dlouhé otázky. Baví mě odpovědi, které nejsou omíláním všeobecně známých věcí. Všechno Ctib plní na 100 %.
LYCANTHROPHY to taky vzali zevrubně, odpovídala celá sestava, výsledkem je 12stránkový rozhovor, který určitě potěší každého fanouška kapely, protože ta zas tak často „nerozhovoruje“.
PRISONER 639. Posledním, pro mě asi nejméně zajímavým (protože mě zajímá hlavně naše scéna) rozhovorem, je zpověď dvou týpků z různých zemí (Anglie, Belgie), kteří tvoří kapelu „na dálku“, přesto jsou schopni vydávat nahrávky a koncertovat, a už to je samo o sobě pozoruhodné.
Reporty samozřejmě taky patří do HC/punk portfilia, a většinou jde o reporty s přídomkem tour. Na těch mě obecně baví hlavně mimohudební zážitky, leč v případě tour reportu nizozemské party LANDVERRAAD to není to pravé ořechové. Těžko říci, zda je na vině i překlad, ale skoro bych řekl, že ne. Měl jsem co dělat, abych neustálé „ráno jsem vstal“, „pili jsme čaj“ a podobné zbytečnosti dočetl; takové ty vděčné zážitky a štrapáce z dlouhých cest v reportu prakticky absentují, z bídy jej ale vytahují trefné malůvky komiksového charakteru, které vtipně doplňují psaný text. O mnoho lépe je na tom „zážitkovník“ zpěvačky CONTROLLED EXISTENCE, kteří korzovali Evropou ve společnosti německých TRIGGER. Ľubin text disponuje právě tím, co předchozímu chybí, je psaný s lehkostí a zajímavě, včetně neidealizování vztahů s tour kolegy... pozoruhodné.
Opět nechybí Petřiny zážitky z akcí, které sama organizovala v libereckém klubu Azyl. Petra je sepisuje s lehkostí a ke čtenáři přívětivě, klobouk dolů před jejím zápalem, i když někdy taky trochu žehrá, že je toho dost - domlouvá kapely, dělá promo a jak je u HC akcí se zahraničními kapelami zvykem, vaří jim a zařizuje spaní - a na všechno je sama. A nedělá jednu akci do roka... nýbrž několik, navíc s poměrně slabou návštěvností. Když si uvědomím, jak jsme smutní, když nám na akci přijde 55 platících, nechtěl bych být v Petřině kůži na koncertu s osmi či patnácti fanoušky. Ale Petra jede dál, organizuje koncerty hlavně spřáteleným kapelám, které jedou kolem a které všichni s pořádáním koncertu poslali někam... Respekt. Sérii reportů završuje kratší vyprávění liberecké party SCALP, která vyrazila po vlastech českých i moravských...
Kromě sloupků se objevují i další kratší či delší články, které se věnují nehudebním tématům, třeba lidským ZOO, masakrům na ukrajinské Volyni nebo squattingu. A překvapivě nejde o zapálené agitační výkřiky adorující jedno nebo odsuzující druhé, ale o rozumné pohledy na dá se říci kontroverzní záležitosti, z nichž některé jsou z dnešního pohledu úplně jinak vnímané, než v době, kdy k nim docházelo. Mně nejvíc zaujal Skuldův pohled na masakry na Ukrajině, nejen pro historickou hodnotu a doplnění si vzdělání, ale i pro autorovy komentáře a myšlenky, které z HC komunity příliš často nezaznívají - i když ve Skuldově případě se zdravý rozum dal čekal, alespoň podle toho, co jsem od něj četl jinde. Možná si mohl odpustit děsivé fotky i výčet nelidských praktik, jímž byli za 2. světové války vystavováni civilní obyvatelé - nedokázal jsem je dočíst... Dva články popisují zážitky ze setkání vydavatelů zinů, na které žel příliš HC/punk pisálků nedorazilo, nicméně psané jsou svižně a opět si neodpustím slovo zajímavě. To si odpustím v případě dvojstránky o scéně v Donostii, což je baskický název San Sebastiánu. Zkratkovité a neobratně napsané (přeložené?).
Nejmenší prostor zbyl na recenze (je jich cca 25, z toho tři na čtivo), přičemž podle názvu znám pouhých pět kapel, po hudební jednu. Recenze napsali většinou externisté (Skulda, Erik, Roman + vydavatelka... kromě Skuldy si ostatní nedokážu zařadit, takže opět apel na vydavatele tiskovin, aby zařazovali obsah a tiráž, kde by u každého dopisovatele byla nějaká informace, podle které by šlo „jméno“ někam zařadit). Ale k recenzím, ty jsou napsané slušně, dlouhé tak akorát, ale k tomu, abych se po recenzovaných nahrávkách začal pídit, mě nedohnaly. To se povedlo v reportu z Liberce, kde se objevila kapela s kouzelným názvem HROBOKOP, tu jsem si na netu našel, a doufám, že až vydá proklamovanou kazetu, pošle mi ji na recenzi. (úsměv)
Už minule jsem žehral na pravopis a ani tentokrát nebudu činit jinak. Proti předešlému numeru je to sice o dost lepší, ale celkově je těch chyb na můj vkus příliš, a některé bych označil skoro za trestné činy. (úsměv) Chápu, že řadu nepřesností mají na svědomí ti, kteří odpovídají, plus samozřejmě ti, kteří dodali své články, ale když už vydávám tištěný a obsahově bezesporu zajímavý časopis, a vím, že na tom s češtinou nejsem úplně v pohodě, pokusil bych se najít někoho, kdo by pomohl... Ona je to nevděčná práce, korigovat něčí články, zabere to spoustu času, ale když se příspěvky dávají do kupy během dvou let, tak snad by to nějak šlo (podle úvodníku nějaké články korekturami prošly, leč pořád to nestačí).
Celkově ale, jak už bylo několikrát naznačeno, považuju páté číslo Cerelitidy za hodně podařené dílo, které šlape na paty Hlasateli i Trhavině (které tedy již delší čas nevyšly) a je srovnatelné s posledními čísly Buryzone, Napalmanachu a Kazimíra.
