Metal žije na internetu, HC/punk na papíře. To není z mé hlavy, k tomu jsme se prodiskutovali na nedávné Festě, kde jsem si ze zvědavosti koupil tři tištěné HC/punk ziny. V každém mě zajímal nějaký článek, ale taky jsem byl zvědavý na celkovou úroveň těchto časopisů, třeba ve srovnání s třemi jasnými leadery, kterými jsou Trhavina, Hlasatel a Hluboká orba. To jsem napsal na úvod recenze na Chorobu mysli č. 6, to samé si dovolím zopakovat jako antré k recenzi na další tištěné HC/punk čtivo s podivným názvem Cerelitida.
První, co mě na tomhle sešitu formátu A5, který vypadá jako útlá brožovaná kniha s hřbetem, zaujalo, je skutečnost, že vydavatelkou a autorkou většiny obsahu je slečna Petra. Přece jen dívky se do tvorby zinů asi moc často nepouštějí... Ale kromě jednoho poněkud podivného osobního článku je zin veden ve stejném duchu jako ty ostatní, takže si člověk jen u občasného ženského rodu, ve kterém jsou články psány, uvědomí, kdo seděl za klávesnicí.
Každopádně první věc, která mně na Cerelitidě vadí, je pravopis. Vím, že jsem v tomhle směru největší protiva pod sluncem (který taky dělá chyby a pak se za ně stydí...), ale co je moc, to je příliš. Někdy jsou asi na vině externisté dodávající své články nebo odpovědi, ale to není někde po ruce aspoň jeden Čech? Třeba rozhovor s libereckou punkovou kapelou SCALP je doslova utrpení číst, hlavně mě to překvapuje u Martina, který rovněž vydává zin (Kazimír, taky na něj brzy dojde) a není schopný se vystříhat chyb ve shodě podmětu s přísudkem... A že bych chtěl čárky tam, kde mají být, to už bych byl asi za velkého blázna.
Když nechám pravidla stranou a zaměřím se na obsah, tak má Cerelitida obdobné členění jako tiskoviny uvedené v prvním odstavci. Úvodník, sloupky (= úvahy), tour i klasické reporty, rozhovory, recenze, komixy, povídka + nějaké netradiční články, k nimž se ještě dostanu.
V úvodníku Petra vysvětluje, že prošla těžším obdobím a že trvalo dlouho, než se pustila do dalšího čísla zinu. Je to poznat i z reportů, které obsáhly poměrně dlouhé období od 11.4.2009 do 22.2.2014. Petra píše o koncertech, které pořádala pod hlavičkou své „firmy“ Celerální Cerel, všechny se tedy týkají akcí v libereckých klubech Had a Azyl, kam zavítaly hlavně punk/hardcore/fastcore úderky, často ze zahraničí. Články jsou psány stylem „jak bych to někomu vyprávěla, tak to píšu“, což není na škodu, je to autentické a navíc je Petřin sloh kvalitní a daří se jí i pěkné a vtipné slovní obraty. „Zajímavé“ je, že většina reportů končí pořádnou opijádou a následně i kocovinou. (úsměv)
Zatímco reporty mě baví, o sloupcích žel musím napsat „nebaví“. Je to tím, že témata, která v nich hrají prim, mi nepřijdou zajímavá, protože už jsem toho o náccích, vegetariánství či undergroundových poměrech přečetl dost. Na druhou stranu jsem se zamyslel, proč tato témata HC/punkové ziny omílají pořád dokola a asi jsem to konečně pochopil – je to určené zejména mladým jedincům, kteří se v HC/punk prostředí začínají pohybovat a třeba je to přivede k jinému způsobu života, ostatně často někdo ze scény v rozhovoru uvádí, že jej právě ziny dovedly k různým aktivitám běžným v punk/HC kruzích. Já všechny úvahy přečetl do konce a neocenil jedinou, protože ani popis stanování ve Vietnamu mi až tak vtipný nepřijde.
Zato výlet hokejbalového týmu Vosy Azyl (spojeného s výše zmíněným klubem) na turnaj do Ústí nad Labem pobavil dostatečně, hlavně resumé: „Podrženo sečteno, vydařený první voso - azylácký výjezd od rána do rána, jeden total na sračku protrhlej buben, jeden total vypitej stánek na místním hřišti ve Všebořicích a dva total na sračky účastníci výjezdu...“ Když už je řeč o Azylu – tomu je věnována anketka, ve které odpovídají lidé s klubem spjatí, hlavně členové kapel (DROM, SCALP) či pisálci (Kazimír, Cerelitida, Periferia), součástí je i představení klubu (nebo lépe řečeno pivního baru) a rozhovor s provozovatelem.
Lokální zaměření CERELITIDA podtrhuje obsáhlým rozhovorem s libereckou kapelou SCALP, ve kterém kromě kapelních záležitostí dojde i na ty všeobecné, ať už jde o pořádání koncertů, scénu nebo politiku. Dalšími zpovídanými jsou světoběžníci MEINHOF a akustické duo OCCHI DI FARFALLA, kapely, které si v Liberci zahrály a jimž je věnována pozornost i v reportech. Speciální je rozhovor s Marou Infidelious, autorkou komixů, která vzpomíná na život v Seattlu, kde nějaký čas žila, a srovnává jej se současností, kterou tráví v Praze; samozřejmě dojde i na komixy, jejichž ukázky jsou také otištěny. Můj výtvarný vkus je ale jinde.
Tour reporty jsou dva a v obou případech jde o zajímavé čtení, jak Filipovo (SYIH) povídání o tom, jak dělal bedňáka Izraelcům ALERT na cestách po Německu, Nizozemí, Velké Británii, Belgii a Francii, tak zážitky EMPTY HALL OF FAME, kteří dojeli přes Prahu, Kolín nad Rýnem a Nijmegen do Fuldy a zase zpátky.
HC/punk v kolumbijském Medelínu na přelomu 80. a 90. let si vzal na paškál Miruus, ale jeho článek není zrovna čtivý, střídá své odstavce s převzatými z různých internetových zdrojů, překlad taky není úplně tip ťop a vše „korunuje“ množství chyb, což mně překáží víc než samotný obsah. Neznám pochopitelně ani jednu zmiňovanou kapelu a když i Miruus píše, že se asi nikomu jejich tvorba líbit nebude, zůstanu v nevědomosti.
Recenze... podílelo se více lidí, včetně těch, kteří píší i do jiných tiskovin (Miruus, BeeSee). Stylové zaměření jasné, kapely pro mě ve většině případů neznámé, doma mám z hudebních nosičů jen splitko BETON/SKELETON a ač se mi celkem líbí, slovo skvost bych narozdíl od autora recenze nepoužil. Ono to platí obecně, skoro všechno je chváleno, na druhou stranu jde nejspíš o desky, které si recenzenti kupili a pak to má logiku. Z recenzovaného čtiva vlastním Smrt a Kazimír, Smrt jsem přelouskal a jsem z ní trochu rozpačitý, Kazimír zatím čeká vedle postele, jeho čas přijde. V recenzích jsou oba plátky samozřejmě blahořečeny, asi kolegialita.
Závěr zinu patří povídce od Martina (těžko říci jakého, možná toho ze SCALP, možná jiného). Od povídky jsem si nic moc nesliboval, začetl se do ní s tím, že to třeba vzdám, když mě nebude bavit, ale nakonec jsem ji dal jedním dechem, protože je to takřka thriller, napínavý od začátku do konce.
A od začátku do konce jsem přečetl celou Cerelitidu a většinou mě bavila, samozřejmě ne všechno, ale to už jsem popsal výše. Ještě nedošlo na grafiku, ta je podobně jako u Choroby mysli nebo třeba Trhaviny vcelku jednoduchá, ale já to mám takhle raději, než nějaké vymýšlení hloupostí. Pochvalu zaslouží i kvalitní tisk, fotky jsou ostré a text je dobře čitelný i na stránkách, kde je použitý kreslený podklad.
c_ml.hc@email.cz
První, co mě na tomhle sešitu formátu A5, který vypadá jako útlá brožovaná kniha s hřbetem, zaujalo, je skutečnost, že vydavatelkou a autorkou většiny obsahu je slečna Petra. Přece jen dívky se do tvorby zinů asi moc často nepouštějí... Ale kromě jednoho poněkud podivného osobního článku je zin veden ve stejném duchu jako ty ostatní, takže si člověk jen u občasného ženského rodu, ve kterém jsou články psány, uvědomí, kdo seděl za klávesnicí.
Každopádně první věc, která mně na Cerelitidě vadí, je pravopis. Vím, že jsem v tomhle směru největší protiva pod sluncem (který taky dělá chyby a pak se za ně stydí...), ale co je moc, to je příliš. Někdy jsou asi na vině externisté dodávající své články nebo odpovědi, ale to není někde po ruce aspoň jeden Čech? Třeba rozhovor s libereckou punkovou kapelou SCALP je doslova utrpení číst, hlavně mě to překvapuje u Martina, který rovněž vydává zin (Kazimír, taky na něj brzy dojde) a není schopný se vystříhat chyb ve shodě podmětu s přísudkem... A že bych chtěl čárky tam, kde mají být, to už bych byl asi za velkého blázna.
Když nechám pravidla stranou a zaměřím se na obsah, tak má Cerelitida obdobné členění jako tiskoviny uvedené v prvním odstavci. Úvodník, sloupky (= úvahy), tour i klasické reporty, rozhovory, recenze, komixy, povídka + nějaké netradiční články, k nimž se ještě dostanu.
V úvodníku Petra vysvětluje, že prošla těžším obdobím a že trvalo dlouho, než se pustila do dalšího čísla zinu. Je to poznat i z reportů, které obsáhly poměrně dlouhé období od 11.4.2009 do 22.2.2014. Petra píše o koncertech, které pořádala pod hlavičkou své „firmy“ Celerální Cerel, všechny se tedy týkají akcí v libereckých klubech Had a Azyl, kam zavítaly hlavně punk/hardcore/fastcore úderky, často ze zahraničí. Články jsou psány stylem „jak bych to někomu vyprávěla, tak to píšu“, což není na škodu, je to autentické a navíc je Petřin sloh kvalitní a daří se jí i pěkné a vtipné slovní obraty. „Zajímavé“ je, že většina reportů končí pořádnou opijádou a následně i kocovinou. (úsměv)
Zatímco reporty mě baví, o sloupcích žel musím napsat „nebaví“. Je to tím, že témata, která v nich hrají prim, mi nepřijdou zajímavá, protože už jsem toho o náccích, vegetariánství či undergroundových poměrech přečetl dost. Na druhou stranu jsem se zamyslel, proč tato témata HC/punkové ziny omílají pořád dokola a asi jsem to konečně pochopil – je to určené zejména mladým jedincům, kteří se v HC/punk prostředí začínají pohybovat a třeba je to přivede k jinému způsobu života, ostatně často někdo ze scény v rozhovoru uvádí, že jej právě ziny dovedly k různým aktivitám běžným v punk/HC kruzích. Já všechny úvahy přečetl do konce a neocenil jedinou, protože ani popis stanování ve Vietnamu mi až tak vtipný nepřijde.
Zato výlet hokejbalového týmu Vosy Azyl (spojeného s výše zmíněným klubem) na turnaj do Ústí nad Labem pobavil dostatečně, hlavně resumé: „Podrženo sečteno, vydařený první voso - azylácký výjezd od rána do rána, jeden total na sračku protrhlej buben, jeden total vypitej stánek na místním hřišti ve Všebořicích a dva total na sračky účastníci výjezdu...“ Když už je řeč o Azylu – tomu je věnována anketka, ve které odpovídají lidé s klubem spjatí, hlavně členové kapel (DROM, SCALP) či pisálci (Kazimír, Cerelitida, Periferia), součástí je i představení klubu (nebo lépe řečeno pivního baru) a rozhovor s provozovatelem.
Lokální zaměření CERELITIDA podtrhuje obsáhlým rozhovorem s libereckou kapelou SCALP, ve kterém kromě kapelních záležitostí dojde i na ty všeobecné, ať už jde o pořádání koncertů, scénu nebo politiku. Dalšími zpovídanými jsou světoběžníci MEINHOF a akustické duo OCCHI DI FARFALLA, kapely, které si v Liberci zahrály a jimž je věnována pozornost i v reportech. Speciální je rozhovor s Marou Infidelious, autorkou komixů, která vzpomíná na život v Seattlu, kde nějaký čas žila, a srovnává jej se současností, kterou tráví v Praze; samozřejmě dojde i na komixy, jejichž ukázky jsou také otištěny. Můj výtvarný vkus je ale jinde.
Tour reporty jsou dva a v obou případech jde o zajímavé čtení, jak Filipovo (SYIH) povídání o tom, jak dělal bedňáka Izraelcům ALERT na cestách po Německu, Nizozemí, Velké Británii, Belgii a Francii, tak zážitky EMPTY HALL OF FAME, kteří dojeli přes Prahu, Kolín nad Rýnem a Nijmegen do Fuldy a zase zpátky.
HC/punk v kolumbijském Medelínu na přelomu 80. a 90. let si vzal na paškál Miruus, ale jeho článek není zrovna čtivý, střídá své odstavce s převzatými z různých internetových zdrojů, překlad taky není úplně tip ťop a vše „korunuje“ množství chyb, což mně překáží víc než samotný obsah. Neznám pochopitelně ani jednu zmiňovanou kapelu a když i Miruus píše, že se asi nikomu jejich tvorba líbit nebude, zůstanu v nevědomosti.
Recenze... podílelo se více lidí, včetně těch, kteří píší i do jiných tiskovin (Miruus, BeeSee). Stylové zaměření jasné, kapely pro mě ve většině případů neznámé, doma mám z hudebních nosičů jen splitko BETON/SKELETON a ač se mi celkem líbí, slovo skvost bych narozdíl od autora recenze nepoužil. Ono to platí obecně, skoro všechno je chváleno, na druhou stranu jde nejspíš o desky, které si recenzenti kupili a pak to má logiku. Z recenzovaného čtiva vlastním Smrt a Kazimír, Smrt jsem přelouskal a jsem z ní trochu rozpačitý, Kazimír zatím čeká vedle postele, jeho čas přijde. V recenzích jsou oba plátky samozřejmě blahořečeny, asi kolegialita.
Závěr zinu patří povídce od Martina (těžko říci jakého, možná toho ze SCALP, možná jiného). Od povídky jsem si nic moc nesliboval, začetl se do ní s tím, že to třeba vzdám, když mě nebude bavit, ale nakonec jsem ji dal jedním dechem, protože je to takřka thriller, napínavý od začátku do konce.
A od začátku do konce jsem přečetl celou Cerelitidu a většinou mě bavila, samozřejmě ne všechno, ale to už jsem popsal výše. Ještě nedošlo na grafiku, ta je podobně jako u Choroby mysli nebo třeba Trhaviny vcelku jednoduchá, ale já to mám takhle raději, než nějaké vymýšlení hloupostí. Pochvalu zaslouží i kvalitní tisk, fotky jsou ostré a text je dobře čitelný i na stránkách, kde je použitý kreslený podklad.
c_ml.hc@email.cz
