Letos se daří pomalejším kapelám vydávat zajímavé desky jak na běžícím páse. Bokem nestojí ani ta nejpřísnější odnož doomu metalu – funeral. Na takové vydařené desky, jaké vydali SHAPE OF DISPAIR a SKEPTICISM, asi většina dalších kapel nedosáhne, ale i tak je té kvality dost. Svým umem na tomto tenkém poli přispěli i BELL WITCH z amerického Seatllu.
BELL WITCH jsme se na našich stránkách už párkrát věnovali (dva reporty, jedna recenze), ale pro připomenutí je vhodné zmínit, že tuhle kapelu tvoří pouze dva muzikanti. Za tóny, které se vlečou jak ztuhlý med, zodpovídají: Dylan Desmond – basa a Adrian Guerra – bicí (ten už v sestavě nefiguruje, na podzimním, evropském turné ho nahradil Jesse Shreibman). Oba dva si rozdělili i vokály, kdy Dylan zpívá melodickým skoro až éterickým hlasem, zatímco Adrian své hlasivky trápí klasickým murmurem. Už jen z tohoto složení je jasné, že jejich hudba je, a to i v rámci funeralu, poměrně minimalistická. V případě BELL WITCH odpadají klávesové podkresy, vrstvení kytar, atd. Přesto se ani náhodou nedá tvrdit, že by BELL WITCH tvořili hudbu zvukově prázdnou a už vůbec ne nudnou. Od ostatních kapel se odlišují právě tím zvukem, který je automaticky zemitější. Absence kytar z nich pak dělá „míň“ metal, takže vhodnější škatulka je určitě funeral sludge doom.
Velký a hlavní kus práce odvádí Dylan se svojí baskytarou. Ta má šest strun a její majitel si s ní náležitě rozumí. Měl jsem možnost ho ve dvou případech zkontrolovat naživo a věřte, že Dylan válí. I ty nejvyšší tóny, které by mohly evokovat zbustrovanou kytaru, jsou hrané na jeho šestistrunku. Zároveň dokáže vyloudit několik tónů najednou, takže vzniká pocit, že těch nástrojů dokonce hraje i víc. BELL WITCH se svým zvukem pracují, záleží jim na něm a tím pádem nic nepodcenili. Svou hudbu vložili do producentských rukou Billy Andersona, který má svém kontě spolupráci s takovými hvězdnými soubory jakou jsou NEUROSIS nebo třeba AGALLOCH.
Po debutové desce „Longing“, která byla v jistém smyslu revoluční záležitostí, neměli BELL WITCH vyloženě lehkou pozici. Očekávaní byla veliká. A je evidentní, že si toho byli pánové vědomi, protože „Four Phantoms“ působí dotaženým dojmem. Manévrovací pole je jasně ohraničené, jedná se o klasickou ultra pomalou masu, která se jeví tak, že jí stíháte v pohodě utéct, jenže ona má sílu v tom, že na člověka doslova spadne shůry. BELL WITCH mají dar vytvořit atmosféru, která nepůsobí samoúčelně. Jako u spoustu jiných kapel si musíte každý bubeníkův úder do virblu zasloužit, přesto lze tvrdit, že v tomto případě se nejedná o žádnou lacinou pózu.
Když si pouštím debut „Longing“, vždy se nejvíc těším na skladbu „Rows (of Endless Waves)“. V té zásadně přispěl čistým hlasem zpívající host Erik Moggridge. Tahle věc má ve své závěrečné gradaci tak výraznou melodickou linku, že jestli lze něco v rámci tohoto stylu pojmenovat hitem, tak je to tahle věc. Podobné momenty novinka nemá, i když výrazných, záchytných bodů obsahuje nemálo. Ačkoliv se to na prvních pár poslechů nezdá.
Čtyři skladby, téměř sedmdesát minut hudby, to vše promlouvá jasnou řečí. Na první poslech působí BELL WITCH snad ještě ortodoxněji, postupem času se však objevují momenty, kdy dokáží rozehrát i v tak úzkoprofilovém teritoriu úžasné věci. Mezi ně počítám rozhodně obě nejdelší kompozice, kdy každá z nich atakuje hranici třiadvaceti minut. Úvodní „Suffocation, a Burial: I – Awoken (Breathing Teeth)“ zaujme svými zvraty, v druhé z nich „Suffocation, a Drowning: II – Somniloquy (The Distance of Forever)“ je opět sáhnuto po zpěvákovi zvenčí, který přes svůj ne zrovna předpisový vokál pomáhá dodat skladbě další rozměr.
Jak to tak v tomto žánru bývá, album funguje jako celek a jedna skladba dobře navazuje na druhou. Je to dáno i tím, že celé album má koncept čtyř fantomů. Ten tvoří – země, vzduch, oheň a voda. Každá skladba se textově věnuje dané složce a na to navazuje precizní obal. Obraz byl namalován přesně dle požadavků kapely a každá jeho čtvrtina představuje jednoho z daných fantomů.
BELL WITCH mají mé sympatie a i když si „Four Phantoms“ nebudu mít chuť pouštět denně, v určité náladě dokáže vytvořit hodnotný zážitek.
Seznam skladeb:
BELL WITCH jsme se na našich stránkách už párkrát věnovali (dva reporty, jedna recenze), ale pro připomenutí je vhodné zmínit, že tuhle kapelu tvoří pouze dva muzikanti. Za tóny, které se vlečou jak ztuhlý med, zodpovídají: Dylan Desmond – basa a Adrian Guerra – bicí (ten už v sestavě nefiguruje, na podzimním, evropském turné ho nahradil Jesse Shreibman). Oba dva si rozdělili i vokály, kdy Dylan zpívá melodickým skoro až éterickým hlasem, zatímco Adrian své hlasivky trápí klasickým murmurem. Už jen z tohoto složení je jasné, že jejich hudba je, a to i v rámci funeralu, poměrně minimalistická. V případě BELL WITCH odpadají klávesové podkresy, vrstvení kytar, atd. Přesto se ani náhodou nedá tvrdit, že by BELL WITCH tvořili hudbu zvukově prázdnou a už vůbec ne nudnou. Od ostatních kapel se odlišují právě tím zvukem, který je automaticky zemitější. Absence kytar z nich pak dělá „míň“ metal, takže vhodnější škatulka je určitě funeral sludge doom.
Velký a hlavní kus práce odvádí Dylan se svojí baskytarou. Ta má šest strun a její majitel si s ní náležitě rozumí. Měl jsem možnost ho ve dvou případech zkontrolovat naživo a věřte, že Dylan válí. I ty nejvyšší tóny, které by mohly evokovat zbustrovanou kytaru, jsou hrané na jeho šestistrunku. Zároveň dokáže vyloudit několik tónů najednou, takže vzniká pocit, že těch nástrojů dokonce hraje i víc. BELL WITCH se svým zvukem pracují, záleží jim na něm a tím pádem nic nepodcenili. Svou hudbu vložili do producentských rukou Billy Andersona, který má svém kontě spolupráci s takovými hvězdnými soubory jakou jsou NEUROSIS nebo třeba AGALLOCH.
Po debutové desce „Longing“, která byla v jistém smyslu revoluční záležitostí, neměli BELL WITCH vyloženě lehkou pozici. Očekávaní byla veliká. A je evidentní, že si toho byli pánové vědomi, protože „Four Phantoms“ působí dotaženým dojmem. Manévrovací pole je jasně ohraničené, jedná se o klasickou ultra pomalou masu, která se jeví tak, že jí stíháte v pohodě utéct, jenže ona má sílu v tom, že na člověka doslova spadne shůry. BELL WITCH mají dar vytvořit atmosféru, která nepůsobí samoúčelně. Jako u spoustu jiných kapel si musíte každý bubeníkův úder do virblu zasloužit, přesto lze tvrdit, že v tomto případě se nejedná o žádnou lacinou pózu.
Když si pouštím debut „Longing“, vždy se nejvíc těším na skladbu „Rows (of Endless Waves)“. V té zásadně přispěl čistým hlasem zpívající host Erik Moggridge. Tahle věc má ve své závěrečné gradaci tak výraznou melodickou linku, že jestli lze něco v rámci tohoto stylu pojmenovat hitem, tak je to tahle věc. Podobné momenty novinka nemá, i když výrazných, záchytných bodů obsahuje nemálo. Ačkoliv se to na prvních pár poslechů nezdá.
Čtyři skladby, téměř sedmdesát minut hudby, to vše promlouvá jasnou řečí. Na první poslech působí BELL WITCH snad ještě ortodoxněji, postupem času se však objevují momenty, kdy dokáží rozehrát i v tak úzkoprofilovém teritoriu úžasné věci. Mezi ně počítám rozhodně obě nejdelší kompozice, kdy každá z nich atakuje hranici třiadvaceti minut. Úvodní „Suffocation, a Burial: I – Awoken (Breathing Teeth)“ zaujme svými zvraty, v druhé z nich „Suffocation, a Drowning: II – Somniloquy (The Distance of Forever)“ je opět sáhnuto po zpěvákovi zvenčí, který přes svůj ne zrovna předpisový vokál pomáhá dodat skladbě další rozměr.
Jak to tak v tomto žánru bývá, album funguje jako celek a jedna skladba dobře navazuje na druhou. Je to dáno i tím, že celé album má koncept čtyř fantomů. Ten tvoří – země, vzduch, oheň a voda. Každá skladba se textově věnuje dané složce a na to navazuje precizní obal. Obraz byl namalován přesně dle požadavků kapely a každá jeho čtvrtina představuje jednoho z daných fantomů.
BELL WITCH mají mé sympatie a i když si „Four Phantoms“ nebudu mít chuť pouštět denně, v určité náladě dokáže vytvořit hodnotný zážitek.
Seznam skladeb:
- Suffocation, a Burial: I – Awoken (Breathing Teeth)
- Judgement, in Fire: I – Garden (of Blooming Ash)
- Suffocation, a Drowning: II – Somniloquy (The Distance of Forever)
- Judgement, in Air: II – Felled (in Howling Wind)
Čas: cca 67 minut
Sestava:
Sestava:
- Dylan Desmond – basa, zpěv
- Adrian Guerra – bic, zpěv
