Pokračování ze soboty – první den zde
Štěpánovy poznámky
Masakrální neděle, 5.4.: V 1:20 zalézáme do auta, které se snažil zadýchat už před půlnocí Žakyn. Spíme vsedě, tak nějak zabalení ve spacácích, zima strašná, důkazem toho jsou rampouchy, které se vytvořily uvnitř vozu na předním skle. Regulérní led. Při svitu blednoucí luny se budím zkroucený, s hlavou opřenou o Peťanovo předloktí. Nemyslete si o nás nic špatného, ale ráno si chválil, jak ho to tam hřálo. Hrabu se ven kompletně rozlámaný, ale hlavně dýchám, sice mrazivý, ale čistý vzduch. Mrknul jsem do areálu, tam mě zaujaly stany, včera pestrobarevná mozaika, nyní kompletně bílé od jinovatky. Mezitím, co tak očumuji, se vzbudil i zbytek naší polární výpravy a pánové porůznu natahují hnáty křivé. Vaříme kávu, bohatě posnídáme a vděčně se vystavujeme paprskům vycházejícího sluníčka. Dopoledne si krátíme procházkou, návštěvou pumpy, kde nám další kafe chutná asi jen proto, že tu mají krásné, čisté a soukromí poskytující toalety. Po obědě, kdy obligátní bůček, sekaná a škvarkovka jsou navíc doplněny horkou gulášovou polévkou, opět směřujeme na muziku. Cítím únavu a při první kapele, přestože DIABOLIC NIGHT zní zase dobře, sedím a s hrůzou si uvědomuji, že takhle to bude ještě téměř dvanáct hodin. Jenže muzika je mocný zdroj energie a brzy se dostávám do varu. Hodně mě bavili MIDNIGHT PREY svým heavy/speed projevem a výborným vokálem a hned následně SANCTIFYING RITUAL pro svůj staroškolský zvuk a takový zatuchlý projev. O EVILS WARRIORS bylo proklamováno, že se bude jednat o death/thrash, ale podle mě šlo o čistý black s pomalejší rytmikou a já to přijal pozitivně. Zbývá posledních pár kapel, ale co se týká energie a temperamentu, tak vrchol nastal díky vystoupení peruánského heavymetalového běsnění v podání pětice jménem COBRA. Tady okamžitě zapomínám na jakékoli bolesti a únavu. Skvěle dramaturgicky zařazeno, ve chvílích, kdy člověk pomalu umdlévá, vám indiáni naperou takovou dávku energie, že jste schopni křepčit po celý zbytek večera. Muzikanti v tranzu, my v tranzu, bomba! Kapela FRONT BEAST pak trochu zanikla, také proto, že mezi písničkami byly neobvykle dlouhé pauzy a celkově předváděli takový mdlý black. Na WARHAMMER, kteří vlastně můžou za to, že jsme na celý festival vyrazili, stojím v první řadě, ale zvuk je výrazně lepší kousek zpět, tak jen vyfotím pár snímků a couvám. Že by zase vrchol, to už není možné, že další kapela mě téměř zbavuje smyslů, nevnímám okolí a jsem zcela pohlcen jejich jednoduchým, ale zdrcujícím rytmem a nefalšovanou poctivostí hudebního vyjádření. Hodinové představení mě smetlo, ale jsem šťastný, že tohoto všeho můžu být svědkem. S mírným zpožděním nastupují na pódium DEATH STRIKE, poprvé se na pódiu objevují v soupravě bicích dva kopáky, na které rozesmátý mistr Pradlovský rozjede bezesporu nejlepší bubenický výkon celého festu. Speckmann je usměvavý a jako vždy nesmírně sympatický. Zvuk je neuvěřitelný, zvláště v hlučných divokých pasážích nevěřícně oceňujeme čitelnost všech tří nástrojů. Nejezchlebova kytara zní úplně křišťálově, muzikanti se hraním baví, vystřihnou vše důležité z pradávné desky „Fuckin Death“ plus pár skladeb od MASTER, plus dlouhé sólo na bicí, plus blues baladu v instrumentální podobě, plus nevídaný přídavek. DEATH STRIKE zvítězili a my nečekáme na nic a pět minut po konci koncertu nahříváme naftový motor a po cigaretě vyrážíme k domovu. Zbití, urvaní a paradoxně trochu nasraní, že za takovýmito zážitky musíme jezdit za hranice, že u nás takto specifické akce prostě nejsou.
Pondělí velikonoční, 6. 4., 5:30: Konečně sedím doma v kotelně, piju plzeňské z plechovky, kterou v autě zapomněl Peťan a vnitřně rozjímám. Mám pocit, že ještě nikdy v životě jsem takovýto festival neprožil, ještě nikdy se mi totiž nestalo, že bych viděl úplně všechny kapely, ne ty, co bych vidět chtěl, ale prostě všechny, tomu se nedá ani uvěřit, ale všechno bylo nakonec zajímavé, tedy kromě MENTORS, ale ti zase posloužili, jako zdroj pro ironické vtípky. Hodně udělal zvuk, hodně prostředí, ale výběr kapel a jejich muzikantské nasazení předčilo všechna moje očekávání. Díky a brzy Auf Wiedersehen!
Peťanovy postřehy
Noc ve čtyřech, v sedě a za mrazu snad ani popisovat nemusím. Zima byla, ale při vzpomínce na vojáky na východní frontě jsme si řekli, že to zase není tak strašný (smích). Bylo, ale jestliže se thrasher kotle nebojí, tak se nebojí ani zimy (úsměv). Ranní káva a troubení místních kněží nás nakoply do nového dne. Stejně tak procházka městečkem a čistý hajzly na místní benzínce. O tom, že za celé volné dopoledne jsme se nasmáli a padlo několik nesmrtelných hlášek, snad nemusím ani psát.
Nakupuji další vinyly a už se zase začíná hrát. První kapelou druhého dne jsou DIABOLIC NIGHT. Old school maníci k pohledání. V třech hrají dřevní black/thrash, triko starých polských KAT. Je to jednoduché, přímočaré, stokrát slyšené, ale přesto zatracené dobré. Po nějakých 20 minutách je konec. Zakončeno prásknutím baskytarou o zem. Stylové (úsměv).
Další Němci BLACK FORCE mě bavili ještě o poznání více. Je přesně vidět, na co Němci letí a tím je starobní black/thrash metal. Mikrofon na stojanu, džísky a poctivá porce špinavýho metalu. BLACK FORCE disponují i středními tempy, melodiemi a výraznými sóly. Kvalitní práce!
MIDNIGHT PREY to zase vzali z úplně jiného konce. Starý dobrý heavík s jednou kytarou natáhl k pódiu zase více lidí včetně nás. Žádné proslovy, pěkně skladba za skladbou. Zajímavý byl vokál, který byl zvláštně zastřený a správně špinavý. Na podobně kvalitní heavy metal v našich končinách jen těžko narazíte. MIDNIGHT PREY se pro mě stali vrcholem odpoledního setu.
SANCTIFYING RITUAL nás zase zanesli do dob, kdy začínali kapely typu POSSESSED (od nichž také zazněl i trochu pozměněný cover „Death Metal“). Praskající a prastarý death metal, který se lehce namáčel i do black metalových vod. Němci umějí a byl to další set, co mě opravdu bavil. SANCTIFYING RITUAL tak na domácím písečku (kapela je přímo z Neustadtu) zabodovala naplno.
Také EVIL WARRIORS stáli za to. Hutný, spíše v pomalejších liniích se nesoucí black/death metal. Nejen hudbou kapela vyčnívala. Jejich image plná krve a zla působila dostatečně zle (úsměv). S Žakynem nakonec volíme po chvíli odpočinek v autě. Čeká nás přeci jen program, při kterém se nezastavíme. Další čas věnujeme pozdravu a krátkému pokecu s velkým sympaťákem Paulem Speckmannem, který právě dorazil se zbytkem kapely.
Excelentní závěr festivalu Raging Death Date odstartovali exotičtí heavy metalisté COBRA z Peru. Že bude tahle banda dobrá, to jsme věděli. Ale že nás doslova odzbrojí, to asi čekal málokdo. Já mám pro jihoamerické kapely slabost a tihle kluci svůj nezaměnitelný temperament uměli prodat naplno. Heavy/speed metal té nejvyšší kvality, dva excelentní kytaristi, chroptící basák a výborný bubeník do toho dávali skutečně všechno. Ale to, co předváděl zpěvák Harry „El Sucio“, bralo dech. Tenhle chlapík pařil od začátku do konce, dělal neuvěřitelnou show (nejlepší asi vlajka Peru na klacku, který chlapci našli zřejmě hned po příletu do Německa) a především jeho ječák byl strhující. COBRA mě doslova dojala. Tolik energie, co do mě napumpovali, z toho budu čerpat ještě dlouho. Po koncertě jsme zašli na krátký pokec. Velcí sympaťáci. Jeden z top heavy koncertů, které jsem kdy viděl.
Na předchozí euforii tak trochu doplácejí Němci FRONT BEAST. Od začátku se potýkají s technickými problémy, vypadl zvuk, pak kytara. Mezi jednotlivými skladbami jsou dlouhé pauzy, vše se natahuje. Přitom jejich hudba není vůbec špatná. Old school black metal, špinavý, zastřený. Rychlejší skladby u mě měly větší úspěch. Ty pomalejší ve mně vzbuzovaly přání konce tohoto koncertu. Myslím, že ani kapela nebyla s tímto vystoupením příliš spokojená. Někdy se zkrátka nedaří.
Nástup dalších Němců WARHAMMER okamžitě rozkýval ono válečné kladivo a já se ocitl v době, kdy tempo black metalu udávali HELLHAMMER a posléze CELTIC FROST. Totální old school výplach s prvotřídním zvukem v nás zažehl novou energii. Takovej válec jako „Total Maniac“ se jen tak nevidí. WARHAMMER zařadili i pár „pomalejších“ věcí, které však ničily s o to větší intenzitou. Chvílemi jen stojíme s otevřenou pusou, díváme se po sobě a v hlavě si říkáme, že to snad ani není možný. Propad časem o třicet let zpátky. Přesně takhle to mám rád, přesně pro tohle poslouchám metal.
Nadešel vrchol festivalu – DEATH STRIKE. Dávná a oprášená kapela nestora Paula Speckmanna. Zbytek kapely tvoří pánové z MASTER – Alex Nejezchleba a Zdeno Pradlovský. DEATH STRIKE si dávali na čas, ale jakmile spustili svůj smrtelný kolovrátek, bylo vymalováno. V jednu chvíli se neudržím a z přední řady buším do pivem politého pódia. Tato trojice se hudbou umí bavit a tak nejen že si Zdeno vystřihne perfektní sólo na bicí (mimochodem jediný bubeník na festu, který to mydlil na 2 kopáky), ale dovolí si zařadit i líbivou instrumentální „blues“ partii. V set listu nechyběly důležité pecky z jediného alba DEATH STRIKE – „Fuckin´Death“ z nichž největší ohlas vzbudila „Pay to Die“. Nechyběly prastaré vály z dílny MASTER a když si publikum vyžádalo kapelu zpět, nastal čas na tradiční sabaťáckej cover „Children Of the Grave“. Těžko říci, která kapela byla nejlepší, ale DEATH STRIKE byli tou nejlepší volbou na závěr. A asi i tím pádem u mě nakonec zvítězili. Mám tuhle partu moc rád a když k tomu přidáte vtipný Paulův projev, výbornou komunikaci s fans a výborný zvuk, kdy slyšíte Alexovu kytaru jako ve sluchátkách, není o čem přemýšlet. Díky!
Už cestou domů hodnotíme a vstřebáváme bohaté zážitky. Za dva dny na Raging Death festu jsme prožili něco mimořádného. Jsme nadšení z kapel, ze zvuku, z přátelské atmosféry, z organizace, z nakoupených desek a nakonec i z počasí. Na druhou stranu jsem smutnej nejen z toho, že je konec, ale hlavně z nelítostného zjištění, jaké má naše scéna obrovské mezery a nedostatky. Stále nedám na náš underground dopustit, ale zahraniční měřítko snese jen pár vyvolených kapel. V některých odnožích dokonce nemáme ani jediného zástupce. I ze slov českých emigrantů Filipa a Standy, se kterými jsme se zde spřátelili, nám bylo trochu smutno. Jak trefně Štěpán poznamenal – Česko mělo být sedmnáctou spolkovou republikou Německa (smích). Celý výjezd na Raging Death Date festival se vydařil na jedničku. Mé díky patří pořadatelům, kapelám a hlavně kamarádům, kteří mě vzali s sebou. Až si jednou vzpomenu, že to bylo tam tenkrát na Západě, vybaví se mi okamžitě Raging Death Date festival. A na podzim snad v Německu na viděnou u old school metalu.
Fotky: Štěpán
Štěpánovy poznámky
Masakrální neděle, 5.4.: V 1:20 zalézáme do auta, které se snažil zadýchat už před půlnocí Žakyn. Spíme vsedě, tak nějak zabalení ve spacácích, zima strašná, důkazem toho jsou rampouchy, které se vytvořily uvnitř vozu na předním skle. Regulérní led. Při svitu blednoucí luny se budím zkroucený, s hlavou opřenou o Peťanovo předloktí. Nemyslete si o nás nic špatného, ale ráno si chválil, jak ho to tam hřálo. Hrabu se ven kompletně rozlámaný, ale hlavně dýchám, sice mrazivý, ale čistý vzduch. Mrknul jsem do areálu, tam mě zaujaly stany, včera pestrobarevná mozaika, nyní kompletně bílé od jinovatky. Mezitím, co tak očumuji, se vzbudil i zbytek naší polární výpravy a pánové porůznu natahují hnáty křivé. Vaříme kávu, bohatě posnídáme a vděčně se vystavujeme paprskům vycházejícího sluníčka. Dopoledne si krátíme procházkou, návštěvou pumpy, kde nám další kafe chutná asi jen proto, že tu mají krásné, čisté a soukromí poskytující toalety. Po obědě, kdy obligátní bůček, sekaná a škvarkovka jsou navíc doplněny horkou gulášovou polévkou, opět směřujeme na muziku. Cítím únavu a při první kapele, přestože DIABOLIC NIGHT zní zase dobře, sedím a s hrůzou si uvědomuji, že takhle to bude ještě téměř dvanáct hodin. Jenže muzika je mocný zdroj energie a brzy se dostávám do varu. Hodně mě bavili MIDNIGHT PREY svým heavy/speed projevem a výborným vokálem a hned následně SANCTIFYING RITUAL pro svůj staroškolský zvuk a takový zatuchlý projev. O EVILS WARRIORS bylo proklamováno, že se bude jednat o death/thrash, ale podle mě šlo o čistý black s pomalejší rytmikou a já to přijal pozitivně. Zbývá posledních pár kapel, ale co se týká energie a temperamentu, tak vrchol nastal díky vystoupení peruánského heavymetalového běsnění v podání pětice jménem COBRA. Tady okamžitě zapomínám na jakékoli bolesti a únavu. Skvěle dramaturgicky zařazeno, ve chvílích, kdy člověk pomalu umdlévá, vám indiáni naperou takovou dávku energie, že jste schopni křepčit po celý zbytek večera. Muzikanti v tranzu, my v tranzu, bomba! Kapela FRONT BEAST pak trochu zanikla, také proto, že mezi písničkami byly neobvykle dlouhé pauzy a celkově předváděli takový mdlý black. Na WARHAMMER, kteří vlastně můžou za to, že jsme na celý festival vyrazili, stojím v první řadě, ale zvuk je výrazně lepší kousek zpět, tak jen vyfotím pár snímků a couvám. Že by zase vrchol, to už není možné, že další kapela mě téměř zbavuje smyslů, nevnímám okolí a jsem zcela pohlcen jejich jednoduchým, ale zdrcujícím rytmem a nefalšovanou poctivostí hudebního vyjádření. Hodinové představení mě smetlo, ale jsem šťastný, že tohoto všeho můžu být svědkem. S mírným zpožděním nastupují na pódium DEATH STRIKE, poprvé se na pódiu objevují v soupravě bicích dva kopáky, na které rozesmátý mistr Pradlovský rozjede bezesporu nejlepší bubenický výkon celého festu. Speckmann je usměvavý a jako vždy nesmírně sympatický. Zvuk je neuvěřitelný, zvláště v hlučných divokých pasážích nevěřícně oceňujeme čitelnost všech tří nástrojů. Nejezchlebova kytara zní úplně křišťálově, muzikanti se hraním baví, vystřihnou vše důležité z pradávné desky „Fuckin Death“ plus pár skladeb od MASTER, plus dlouhé sólo na bicí, plus blues baladu v instrumentální podobě, plus nevídaný přídavek. DEATH STRIKE zvítězili a my nečekáme na nic a pět minut po konci koncertu nahříváme naftový motor a po cigaretě vyrážíme k domovu. Zbití, urvaní a paradoxně trochu nasraní, že za takovýmito zážitky musíme jezdit za hranice, že u nás takto specifické akce prostě nejsou.
Pondělí velikonoční, 6. 4., 5:30: Konečně sedím doma v kotelně, piju plzeňské z plechovky, kterou v autě zapomněl Peťan a vnitřně rozjímám. Mám pocit, že ještě nikdy v životě jsem takovýto festival neprožil, ještě nikdy se mi totiž nestalo, že bych viděl úplně všechny kapely, ne ty, co bych vidět chtěl, ale prostě všechny, tomu se nedá ani uvěřit, ale všechno bylo nakonec zajímavé, tedy kromě MENTORS, ale ti zase posloužili, jako zdroj pro ironické vtípky. Hodně udělal zvuk, hodně prostředí, ale výběr kapel a jejich muzikantské nasazení předčilo všechna moje očekávání. Díky a brzy Auf Wiedersehen!
Peťanovy postřehy
Noc ve čtyřech, v sedě a za mrazu snad ani popisovat nemusím. Zima byla, ale při vzpomínce na vojáky na východní frontě jsme si řekli, že to zase není tak strašný (smích). Bylo, ale jestliže se thrasher kotle nebojí, tak se nebojí ani zimy (úsměv). Ranní káva a troubení místních kněží nás nakoply do nového dne. Stejně tak procházka městečkem a čistý hajzly na místní benzínce. O tom, že za celé volné dopoledne jsme se nasmáli a padlo několik nesmrtelných hlášek, snad nemusím ani psát.
Nakupuji další vinyly a už se zase začíná hrát. První kapelou druhého dne jsou DIABOLIC NIGHT. Old school maníci k pohledání. V třech hrají dřevní black/thrash, triko starých polských KAT. Je to jednoduché, přímočaré, stokrát slyšené, ale přesto zatracené dobré. Po nějakých 20 minutách je konec. Zakončeno prásknutím baskytarou o zem. Stylové (úsměv).
Další Němci BLACK FORCE mě bavili ještě o poznání více. Je přesně vidět, na co Němci letí a tím je starobní black/thrash metal. Mikrofon na stojanu, džísky a poctivá porce špinavýho metalu. BLACK FORCE disponují i středními tempy, melodiemi a výraznými sóly. Kvalitní práce!
MIDNIGHT PREY to zase vzali z úplně jiného konce. Starý dobrý heavík s jednou kytarou natáhl k pódiu zase více lidí včetně nás. Žádné proslovy, pěkně skladba za skladbou. Zajímavý byl vokál, který byl zvláštně zastřený a správně špinavý. Na podobně kvalitní heavy metal v našich končinách jen těžko narazíte. MIDNIGHT PREY se pro mě stali vrcholem odpoledního setu.
SANCTIFYING RITUAL nás zase zanesli do dob, kdy začínali kapely typu POSSESSED (od nichž také zazněl i trochu pozměněný cover „Death Metal“). Praskající a prastarý death metal, který se lehce namáčel i do black metalových vod. Němci umějí a byl to další set, co mě opravdu bavil. SANCTIFYING RITUAL tak na domácím písečku (kapela je přímo z Neustadtu) zabodovala naplno.
Také EVIL WARRIORS stáli za to. Hutný, spíše v pomalejších liniích se nesoucí black/death metal. Nejen hudbou kapela vyčnívala. Jejich image plná krve a zla působila dostatečně zle (úsměv). S Žakynem nakonec volíme po chvíli odpočinek v autě. Čeká nás přeci jen program, při kterém se nezastavíme. Další čas věnujeme pozdravu a krátkému pokecu s velkým sympaťákem Paulem Speckmannem, který právě dorazil se zbytkem kapely.
Excelentní závěr festivalu Raging Death Date odstartovali exotičtí heavy metalisté COBRA z Peru. Že bude tahle banda dobrá, to jsme věděli. Ale že nás doslova odzbrojí, to asi čekal málokdo. Já mám pro jihoamerické kapely slabost a tihle kluci svůj nezaměnitelný temperament uměli prodat naplno. Heavy/speed metal té nejvyšší kvality, dva excelentní kytaristi, chroptící basák a výborný bubeník do toho dávali skutečně všechno. Ale to, co předváděl zpěvák Harry „El Sucio“, bralo dech. Tenhle chlapík pařil od začátku do konce, dělal neuvěřitelnou show (nejlepší asi vlajka Peru na klacku, který chlapci našli zřejmě hned po příletu do Německa) a především jeho ječák byl strhující. COBRA mě doslova dojala. Tolik energie, co do mě napumpovali, z toho budu čerpat ještě dlouho. Po koncertě jsme zašli na krátký pokec. Velcí sympaťáci. Jeden z top heavy koncertů, které jsem kdy viděl.
Na předchozí euforii tak trochu doplácejí Němci FRONT BEAST. Od začátku se potýkají s technickými problémy, vypadl zvuk, pak kytara. Mezi jednotlivými skladbami jsou dlouhé pauzy, vše se natahuje. Přitom jejich hudba není vůbec špatná. Old school black metal, špinavý, zastřený. Rychlejší skladby u mě měly větší úspěch. Ty pomalejší ve mně vzbuzovaly přání konce tohoto koncertu. Myslím, že ani kapela nebyla s tímto vystoupením příliš spokojená. Někdy se zkrátka nedaří.
Nástup dalších Němců WARHAMMER okamžitě rozkýval ono válečné kladivo a já se ocitl v době, kdy tempo black metalu udávali HELLHAMMER a posléze CELTIC FROST. Totální old school výplach s prvotřídním zvukem v nás zažehl novou energii. Takovej válec jako „Total Maniac“ se jen tak nevidí. WARHAMMER zařadili i pár „pomalejších“ věcí, které však ničily s o to větší intenzitou. Chvílemi jen stojíme s otevřenou pusou, díváme se po sobě a v hlavě si říkáme, že to snad ani není možný. Propad časem o třicet let zpátky. Přesně takhle to mám rád, přesně pro tohle poslouchám metal.
Nadešel vrchol festivalu – DEATH STRIKE. Dávná a oprášená kapela nestora Paula Speckmanna. Zbytek kapely tvoří pánové z MASTER – Alex Nejezchleba a Zdeno Pradlovský. DEATH STRIKE si dávali na čas, ale jakmile spustili svůj smrtelný kolovrátek, bylo vymalováno. V jednu chvíli se neudržím a z přední řady buším do pivem politého pódia. Tato trojice se hudbou umí bavit a tak nejen že si Zdeno vystřihne perfektní sólo na bicí (mimochodem jediný bubeník na festu, který to mydlil na 2 kopáky), ale dovolí si zařadit i líbivou instrumentální „blues“ partii. V set listu nechyběly důležité pecky z jediného alba DEATH STRIKE – „Fuckin´Death“ z nichž největší ohlas vzbudila „Pay to Die“. Nechyběly prastaré vály z dílny MASTER a když si publikum vyžádalo kapelu zpět, nastal čas na tradiční sabaťáckej cover „Children Of the Grave“. Těžko říci, která kapela byla nejlepší, ale DEATH STRIKE byli tou nejlepší volbou na závěr. A asi i tím pádem u mě nakonec zvítězili. Mám tuhle partu moc rád a když k tomu přidáte vtipný Paulův projev, výbornou komunikaci s fans a výborný zvuk, kdy slyšíte Alexovu kytaru jako ve sluchátkách, není o čem přemýšlet. Díky!
Už cestou domů hodnotíme a vstřebáváme bohaté zážitky. Za dva dny na Raging Death festu jsme prožili něco mimořádného. Jsme nadšení z kapel, ze zvuku, z přátelské atmosféry, z organizace, z nakoupených desek a nakonec i z počasí. Na druhou stranu jsem smutnej nejen z toho, že je konec, ale hlavně z nelítostného zjištění, jaké má naše scéna obrovské mezery a nedostatky. Stále nedám na náš underground dopustit, ale zahraniční měřítko snese jen pár vyvolených kapel. V některých odnožích dokonce nemáme ani jediného zástupce. I ze slov českých emigrantů Filipa a Standy, se kterými jsme se zde spřátelili, nám bylo trochu smutno. Jak trefně Štěpán poznamenal – Česko mělo být sedmnáctou spolkovou republikou Německa (smích). Celý výjezd na Raging Death Date festival se vydařil na jedničku. Mé díky patří pořadatelům, kapelám a hlavně kamarádům, kteří mě vzali s sebou. Až si jednou vzpomenu, že to bylo tam tenkrát na Západě, vybaví se mi okamžitě Raging Death Date festival. A na podzim snad v Německu na viděnou u old school metalu.
Fotky: Štěpán
