Štěpánovy zápisky
Pondělí velikonoční, 6.4., 14:39: Mírně unavený usedám ke klávesnici a jdu na to, aby zážitky z předešlých dvou dnů neztrácely během času na intenzitě. Protože to, co jsme prožili během soboty a neděle, bylo něco speciálního. Tak to vezmeme po pořádku.
Nějaký den letos v lednu: V době pracovní neschopnosti se při léčbě antibiotiky prohrabuji nahrávkami a volba poslechu padla na WARHAMMER. Mrknu na internet, zjišťuji, že opět koncertují a úžasem shledávám, že jeden z jejich nečastých koncertů se odehraje v rámci festivalu, nad jehož sestavou jsem zůstal civět s otevřenou pusou. HELLISH CROSSFIRE, půvabná Tyrannizer s NOCTURNAL a absolutní pecka Speckmann, nikoli s MASTER, ale s oprášenými pradávnými DEATH STRIKE. Cena dobrá, cesta nedaleká, termín Velikonoce, co víc si můžeme přát. Vejce nebarvím, pomlázku nepletu a Krista Pána umučení si na takovéto akci bezpochyby připomeneme nesčetněkrát. Stačí tři telefonáty věrným a je plné auto, druhý den jsou objednány vstupenky, tak nezbývá než si počkat na bílou sobotu, která je v Neustadtu antonymně přejmenována na černou.
Škaredá středa, 1.4.: V práci si tisknu mapy a studuji cestu, v bance měním eura a zajišťuji si pojištění, protože už mám nazuty trochu nevhodně, ale dle vyhlášky, letní pneu. Venku hnusně, zima, občas sněží, časté ostré poryvy větru. Na západních pohraničních horách by to mohlo být o hubu.
Zelený čtvrtek, 2.4.: Nic zvláštního se neděje, jen se nekřesťansky těším na nejkřesťanštější svátky.
Velký pátek, 3.4.: Smažím řízky, melu škvarkovou pomazánku, poslední večeři zapíjím pivem, dobíjím naplno foťák a telefon, chystám věci do vozu.
Černá sobota, 4.4.: Maje na paměti záludnosti počasí posledních dnů a drobné nesrovnalosti v tom, kudy se přesně pojede, vyrážím pro Peťana už v 6:15, pak do Písku pro Žakyna a Páju, auto narvané lahvovým pivem, teplým oblečením a porůznu upravenými ostatky prasátka, zvláště Žakynův bůček, Peťanova velikonoční sekaná a zmíněná škvarkovka nás budou obšťastňovat téměř každou pauzu mezi hracími časy kapel. Připočteme-li Pájův plynový vařič a tedy kávu a tradiční bochánek, sváteční atmosféra je naplněna měrou vrchovatou. Z cesty stojí za zmínku jen dva momenty, kromě konstantního štěstí, že jedeme na festival. První, zastávka na cigaretu ve vísce Drmoul, kde džísky, podle německé tradice navlečené přes křiváky, budily pozornost místních, jež čekali na autobus do Mariánských Lázní. A druhá, trochu jsme zabloudili a dostali se do centra Aše, tak jsme jim alespoň počurali náměstí. Na místě jsme ovšem včas, parkujeme pod místním blázincem, jehož chovanci nám mávají z oken, to je milé, ale ještě lepší je, že Wotufa Saal, kde se festival koná, je od místa parkování vzdálen padesát metrů. Prostor je jedním slovem parádní. V podstatě mimo město položený areál jakýchsi bývalých přádelen, dostatečně zdevastovaný a částečně předělaný na takovéto účely, byl přesný a nejvíce adekvátní muzice staré školy. Kdyby nehrála auta zaparkovaná před, tak o pořádání takovéto zběsilosti nikdo ani neví.
U vstupu žádná ochranka s homosexuálními touhami sáhnout si se záminkou, zdali nepronášíte panzerfaust nebo pivo, ale klučík, který škubnul lístek a vydal pásky, jež jsme si dle libosti utáhli na zápěstí, jak jsme chtěli. Důvěra a tolerance na druhou stranu vyvážená i osobní kázní, a to myslím u všech návštěvníků. Nezaregistroval jsem jakýkoli negativní projev, vesměs úsměvy a všeobecné respektování. Tohle mám rád, to dělá atmosféru, a to nemluvím o tom, co a hlavně jak se rozehrálo z pódia Wotufy. Úvodní zvukovka mě sice nemálo vyděsila, protože to byl takový přeřvaný bordel, ale potom! Hned první s humornou nadsázkou hrající SACREMANCY naznačili vynikajícím zvukem, že snad bude vše v pořádku. Black/death metal v jejich jednoduchém podání umocněný černouhelným líčením zněl skvěle. Teď jen na vysvětlenou. Je jasné, že se člověku nelíbí všechno a zmíněná kapela patřila k těm, které bych nemusel klidně nikdy vidět, ale byl to právě zvuk, který z jejich i z projevu některých kapel, které mě třeba moc neoslovily, dělal výjimečnou koncertní záležitost. Zvuk celého, doslova celého fesťáku, byl na 666x podtrženou jedničku. Ať už se jednalo o čistší pasáže různě laděných atmosférických black metalů, podladěného zkresleného doom/deathu či sludge, špinavého thrashe, nebo agresivně znějícího heavy/speed metalu. Raging Death Date je, obecně vzato, festival převážně určený pro kapely inklinující k hudbě přelomu osmdesátých a devadesátých let, kdy hranice, mezi dnes odlišnými směry, nebyly chápány jako striktně rozlišující. Pojetí a emocionální působení celé akce nás skutečně sune časem zpět o nějakých dvacet i více let. Po úvodní kapele nastupuje těžký kalibr. EVIL SPIRIT, zdrcující doom/death a vzápětí zcela odlišný žánr kombinující black, thrash a heavy metal v podání rakouských TRIUMPHANT. Úplně vrním blahem, protože od začátku se mi to strašně líbí. Pivo, cigáro a řízek, pochvalné pokyvování hlavou a to jsme teprve na počátku. Po belgických POSSESSION, černokněžnících, kteří se tu těší mimořádné popularitě, soudě podle nášivek, mikin a triček, a kteří mě trochu nebavili, následuje asi nejlegračnější kapela SCALARE. Od začátku je jasné, že tito heavysrandisté sebe i nás přijeli pobavit. Instrumentálně by to nebylo zlé, ale zpěv je otřesně falešný, leč vše je vyváženo nadsázkou. Osobně vrcholně očekávaná vystoupení sobotního večera jsou pro mě HELLISH CROSSFIRE a následní NOCTURNAL. Obojí je výtečné, skvělé, thrash jako řemen, ale při porovnání se u mě miska vah kvalitativně převážila na stranu prvně zmiňované kapely, a to doma u NOCTURNAL slintám a na slečnu u jejich mikrofonu, ani nechtějte vědět. Oko je pro Tyrannizer, v uchu vítězí HELLISH CROSSFIRE se svou naléhavější thrashovou agresivitou. Na MENTORS jsem byl zvědavý, taková legenda, ale to, co předvedli, to bylo něco otřesného. Jediná poskvrna festivalu, nehodící se žánrově, mizerné hudebně a trapné vizuálně. Utahané, bez nápadu, nemluvě o směšných katovských kápích, zkrátka blbost, náležitě oceněná i posluchači. Němci jsou v okamžitých reakcích nelítostní a hozené plastové flaštičky od jednorázových panáků kořalky posměšně vyprovodily zpěváka Dr. Heathena. Zato Dánové DENIAL OF GOD vytvořili tak úžasnou atmosféru, že se mi jejich melodický, chvílemi jemný a jindy zase sžíravý black zakousl do mozku. Nádhera, a to vůbec black apriori nevyhledávám. Utahaní, ale odhodlaní vydržet do konce sobotní produkce očekáváme vystoupení NIGHTSLUG. Drtivý sludge byl na závěr vhodně zařazen, vystoupení tvořily tři skladby, dvě jsem vydržel odstát a odkývat se, ale třetí mě posadila lavici a zavála ke mně i Peťana. Tam jsme ji svorně, předstírajíce emocionální prožitek z hudby, prospali.
Peťanovy dojmy
Někdy na konci ledna mi volá Štěpán s tím, že právě odhalil parádní fesťák v Německu. Když mi přečetl line-up a odklepl sestavu – on, Žakyn a Pája, nebylo se proč rozmýšlet. U našich západních sousedů jsem na festivalu nebyl už dlouhé čtyři roky a tak natěšenost, zvědavost a nadšení byly o to větší. Své favority si každý našel a přece nebudeme sedět o Velikonocích doma s pomlázkou v ruce, když můžeme vykopávat Kristův hrob za účasti takových kapel, jako jsou například DEATH STRIKE, NOCTURNAL nebo HELLISH CROSSFIRE (úsměv). Ranní cesta byla jako vždy veselá, zážitků máme zase na rozdávání. Štěpán to popsal výstižně, proto se tentokrát vrhnu rovnou na muziku.
Po zvukové zkoušce, která zněla naprosto otřesně vylezli na stage SACREMANCY. Po špatném zvuku ani památky a pánové tak mohli odstartovat celý festival. Ne, že by mě jejich jednoduchý black/thrash nějak bavil, ale poslouchat se to dalo. Frontman asi chvíli před koncertem ládoval do kotle, protože jinak si jeho „mouřenínskou“ image nedovedu vysvětlit (úsměv).
V rychlém sledu se pokračovalo kapelou EVIL SPIRIT. A ti se okamžitě zařadili v mém žebříčku do nejvyšších pater. Trojice vystřihla neuvěřitelný setlist plný odkazu na kapely typu SAINT VITUS a samozřejmě BLACK SABBATH. Pomalý, hutný, ale i rychlý doom/heavy/death se zpívajícím bicmanem nás totálně pohltil. EVIL SPIRIT za jedna! Klidně bych si ještě přidal!
Jenže na festivalu na přídavku příliš prostoru nebývá a tak na řadu přišla třetí kapela, kterou byli Rakušané TRIUMPHANT. Naplno propadám nadšení z toho, na jakém že fesťáku jsem se ocitl! Syrový a neurvalý black/thrash metal se spoustou vyhrávek. Rouhání se z pódia jen neslo a my si řádně zahrozili.
V podobném duchu se nesl i set Belgičanů POSSESSION. Jejich fanouškovská základna byla více než slušná (ostatně každá kapela měla pod pódiem své fans) a špinavý black/death zněl taktéž dobře. Pravdou je, že oproti předchozí kapele mi POSSESSION zněli poněkud složitě, ale jejich koncert se mi líbil. Druhou polovinu setu jsme s Žakynem zavítali k distrům s vinyly a začali utrácet první éčka. Zajímalo by mě, jestli už se někdo někdy dokázal vyléčit ze závislosti na vinylech (smích).
Po odnesení nákupu do auta a posílení výborným bůčkem, po kterém jsem se olizoval ještě v úterý, nás čekali němečtí heavy metalisté SCALARE. Masky na hlavách, všichni trika MANOWAR, zpěvák sako. Tady zřejmě půjde o nějakou recesi. A také že jo! Od začátku do konce jsem se královsky bavil. Chlapci byli dobrou parodií na true heavy metal, ovšem instrumentálně skvěle zahranou. Zaznělo několik coverů, z nichž pro mě nejvíce vyčníval „Poison“ od ALICE COOPERA. Něco tak falešně zazpívaného jsem slyšel naposledy, když jsem omylem zapnul Superstar (smích). Podotýkám, že šlo o nadsázku a všichni jsme se shodli na tom, že jsme se dobře zasmáli. SCALARE tak u náročných Jihočechů splnili svůj účel (úsměv).
Jeden z vrcholů večera nastal při nástupu HELLISH CROSSFIRE. Tohle evil komando jsem měl možnost vidět potřetí, ale jednalo se určitě o jejich nejlepší set. Totální blasfemie, oldskůlová vykopávka z osmdesátek. Sál plný džískařů zobal kapele vše z rukou a já si po dvou skladbách v první linii šel užít kousek dál. Tady byla naše čtveřice úplně v tranzu a vymlátili jsme si palice. Zvuk jak z partestu – špinavý a přesto skvěle čitelný. Nahlas a přesto tak, že nám to neurvalo uši. Energie z HELLISH CROSSFIRE jen sálala (o basákovi se to po zbytek setu nedalo říct – jako vždy na plech). Vrcholem byl prohnilý přídavek „Night Of the Possessed“. Dokonalý set!
Nábojáky, ostny, řetězy, pyramidy a kdoví co ještě – na odpočinek nebyl čas a na pódium nastoupila podobně laděná parta – NOCTURNAL. Další z řady německých zašpiněných black/thrash metalových kapel. V čele s frontwomankou Tyrannizer. Čertužel, tentokrát kázala naposledy a s NOCTURNAL se loučí. Téměř hodinový set mě sice nepohltil tak, jako HELLISH CROSSFIRE, ale řadím ho taktéž vysoko. Hudba NOCTURNAL je naživo trochu jednoduší, vše je postavené na jednom riffu a řevu Tyrannizer. U mě, podobně jako u fans, nejvíce bodovala hitovka „Temples of Sin“ a velkou radost mi přinesl cover vykopaný z toho nejrozpadlejšího hrobu – „Dead City“ od VIOLENT FORCE.
MENTORS jsou zvláštní na nahrávkách a tak jsem byl celkem zvědav, jaký to bude naživo. Hrozný! Počáteční nechápání u mě po chvíli vystřídala touha odejít někam daleko o tohoto podivného monstra v kápích, pod kterými směšně prosvítaly dioptrické brýle frontmana, který v civilu vypadal jako docela obyčejný zubař…. v penzi. Němečtí fans na tento paskvil také zvědaví nebyli a vyprovodili kapelu hozenými panáčky. Jediný omyl festivalu.
Chuť jsme si spravili s následujícími Dány DENIAL O F GOD. Zapálené louče a svícny za kapelou dodaly temnou atmosféru a divadlo mohlo začít. Nádherně poslouchatelný black metal s čitelnými a líbivými melodiemi, ve kterých jsem cítil základ starého heavy metalu. Pomalé a ponuré pasáže střídaly rychlé a naopak. Setlist DENIAL OF GOD byl natolik pestrý, že mi ani jednotlivé skladby nepřišly tak dlouhé. Neskutečná atmosféra. Setlist postavený především na jejich dvou deskách – „The Horrors of Satan“ a „Death and the Beyond“.
Únava velela jít spát, ale přemohli jsme ji a posilněni Morganem jsme vyrazili ještě na závěrečnou trojici NIGHTSLUG. Těžký a ničivý sludge mě bavil, žel ale nedokázal odvrátit mou únavu a tak jsem po nějakých dvaceti minutách zasedl ke Štěpánovi na lavičku a zbytek setu si nepamatuju. To znamená, že mě NIGHTSLUG uspali. Mizíme spát, druhý den bude podobně náročný.
Pokračování...
Fotky: Štěpán
Pondělí velikonoční, 6.4., 14:39: Mírně unavený usedám ke klávesnici a jdu na to, aby zážitky z předešlých dvou dnů neztrácely během času na intenzitě. Protože to, co jsme prožili během soboty a neděle, bylo něco speciálního. Tak to vezmeme po pořádku.
Nějaký den letos v lednu: V době pracovní neschopnosti se při léčbě antibiotiky prohrabuji nahrávkami a volba poslechu padla na WARHAMMER. Mrknu na internet, zjišťuji, že opět koncertují a úžasem shledávám, že jeden z jejich nečastých koncertů se odehraje v rámci festivalu, nad jehož sestavou jsem zůstal civět s otevřenou pusou. HELLISH CROSSFIRE, půvabná Tyrannizer s NOCTURNAL a absolutní pecka Speckmann, nikoli s MASTER, ale s oprášenými pradávnými DEATH STRIKE. Cena dobrá, cesta nedaleká, termín Velikonoce, co víc si můžeme přát. Vejce nebarvím, pomlázku nepletu a Krista Pána umučení si na takovéto akci bezpochyby připomeneme nesčetněkrát. Stačí tři telefonáty věrným a je plné auto, druhý den jsou objednány vstupenky, tak nezbývá než si počkat na bílou sobotu, která je v Neustadtu antonymně přejmenována na černou.
Škaredá středa, 1.4.: V práci si tisknu mapy a studuji cestu, v bance měním eura a zajišťuji si pojištění, protože už mám nazuty trochu nevhodně, ale dle vyhlášky, letní pneu. Venku hnusně, zima, občas sněží, časté ostré poryvy větru. Na západních pohraničních horách by to mohlo být o hubu.
Zelený čtvrtek, 2.4.: Nic zvláštního se neděje, jen se nekřesťansky těším na nejkřesťanštější svátky.
Velký pátek, 3.4.: Smažím řízky, melu škvarkovou pomazánku, poslední večeři zapíjím pivem, dobíjím naplno foťák a telefon, chystám věci do vozu.
Černá sobota, 4.4.: Maje na paměti záludnosti počasí posledních dnů a drobné nesrovnalosti v tom, kudy se přesně pojede, vyrážím pro Peťana už v 6:15, pak do Písku pro Žakyna a Páju, auto narvané lahvovým pivem, teplým oblečením a porůznu upravenými ostatky prasátka, zvláště Žakynův bůček, Peťanova velikonoční sekaná a zmíněná škvarkovka nás budou obšťastňovat téměř každou pauzu mezi hracími časy kapel. Připočteme-li Pájův plynový vařič a tedy kávu a tradiční bochánek, sváteční atmosféra je naplněna měrou vrchovatou. Z cesty stojí za zmínku jen dva momenty, kromě konstantního štěstí, že jedeme na festival. První, zastávka na cigaretu ve vísce Drmoul, kde džísky, podle německé tradice navlečené přes křiváky, budily pozornost místních, jež čekali na autobus do Mariánských Lázní. A druhá, trochu jsme zabloudili a dostali se do centra Aše, tak jsme jim alespoň počurali náměstí. Na místě jsme ovšem včas, parkujeme pod místním blázincem, jehož chovanci nám mávají z oken, to je milé, ale ještě lepší je, že Wotufa Saal, kde se festival koná, je od místa parkování vzdálen padesát metrů. Prostor je jedním slovem parádní. V podstatě mimo město položený areál jakýchsi bývalých přádelen, dostatečně zdevastovaný a částečně předělaný na takovéto účely, byl přesný a nejvíce adekvátní muzice staré školy. Kdyby nehrála auta zaparkovaná před, tak o pořádání takovéto zběsilosti nikdo ani neví.
U vstupu žádná ochranka s homosexuálními touhami sáhnout si se záminkou, zdali nepronášíte panzerfaust nebo pivo, ale klučík, který škubnul lístek a vydal pásky, jež jsme si dle libosti utáhli na zápěstí, jak jsme chtěli. Důvěra a tolerance na druhou stranu vyvážená i osobní kázní, a to myslím u všech návštěvníků. Nezaregistroval jsem jakýkoli negativní projev, vesměs úsměvy a všeobecné respektování. Tohle mám rád, to dělá atmosféru, a to nemluvím o tom, co a hlavně jak se rozehrálo z pódia Wotufy. Úvodní zvukovka mě sice nemálo vyděsila, protože to byl takový přeřvaný bordel, ale potom! Hned první s humornou nadsázkou hrající SACREMANCY naznačili vynikajícím zvukem, že snad bude vše v pořádku. Black/death metal v jejich jednoduchém podání umocněný černouhelným líčením zněl skvěle. Teď jen na vysvětlenou. Je jasné, že se člověku nelíbí všechno a zmíněná kapela patřila k těm, které bych nemusel klidně nikdy vidět, ale byl to právě zvuk, který z jejich i z projevu některých kapel, které mě třeba moc neoslovily, dělal výjimečnou koncertní záležitost. Zvuk celého, doslova celého fesťáku, byl na 666x podtrženou jedničku. Ať už se jednalo o čistší pasáže různě laděných atmosférických black metalů, podladěného zkresleného doom/deathu či sludge, špinavého thrashe, nebo agresivně znějícího heavy/speed metalu. Raging Death Date je, obecně vzato, festival převážně určený pro kapely inklinující k hudbě přelomu osmdesátých a devadesátých let, kdy hranice, mezi dnes odlišnými směry, nebyly chápány jako striktně rozlišující. Pojetí a emocionální působení celé akce nás skutečně sune časem zpět o nějakých dvacet i více let. Po úvodní kapele nastupuje těžký kalibr. EVIL SPIRIT, zdrcující doom/death a vzápětí zcela odlišný žánr kombinující black, thrash a heavy metal v podání rakouských TRIUMPHANT. Úplně vrním blahem, protože od začátku se mi to strašně líbí. Pivo, cigáro a řízek, pochvalné pokyvování hlavou a to jsme teprve na počátku. Po belgických POSSESSION, černokněžnících, kteří se tu těší mimořádné popularitě, soudě podle nášivek, mikin a triček, a kteří mě trochu nebavili, následuje asi nejlegračnější kapela SCALARE. Od začátku je jasné, že tito heavysrandisté sebe i nás přijeli pobavit. Instrumentálně by to nebylo zlé, ale zpěv je otřesně falešný, leč vše je vyváženo nadsázkou. Osobně vrcholně očekávaná vystoupení sobotního večera jsou pro mě HELLISH CROSSFIRE a následní NOCTURNAL. Obojí je výtečné, skvělé, thrash jako řemen, ale při porovnání se u mě miska vah kvalitativně převážila na stranu prvně zmiňované kapely, a to doma u NOCTURNAL slintám a na slečnu u jejich mikrofonu, ani nechtějte vědět. Oko je pro Tyrannizer, v uchu vítězí HELLISH CROSSFIRE se svou naléhavější thrashovou agresivitou. Na MENTORS jsem byl zvědavý, taková legenda, ale to, co předvedli, to bylo něco otřesného. Jediná poskvrna festivalu, nehodící se žánrově, mizerné hudebně a trapné vizuálně. Utahané, bez nápadu, nemluvě o směšných katovských kápích, zkrátka blbost, náležitě oceněná i posluchači. Němci jsou v okamžitých reakcích nelítostní a hozené plastové flaštičky od jednorázových panáků kořalky posměšně vyprovodily zpěváka Dr. Heathena. Zato Dánové DENIAL OF GOD vytvořili tak úžasnou atmosféru, že se mi jejich melodický, chvílemi jemný a jindy zase sžíravý black zakousl do mozku. Nádhera, a to vůbec black apriori nevyhledávám. Utahaní, ale odhodlaní vydržet do konce sobotní produkce očekáváme vystoupení NIGHTSLUG. Drtivý sludge byl na závěr vhodně zařazen, vystoupení tvořily tři skladby, dvě jsem vydržel odstát a odkývat se, ale třetí mě posadila lavici a zavála ke mně i Peťana. Tam jsme ji svorně, předstírajíce emocionální prožitek z hudby, prospali.
Peťanovy dojmy
Někdy na konci ledna mi volá Štěpán s tím, že právě odhalil parádní fesťák v Německu. Když mi přečetl line-up a odklepl sestavu – on, Žakyn a Pája, nebylo se proč rozmýšlet. U našich západních sousedů jsem na festivalu nebyl už dlouhé čtyři roky a tak natěšenost, zvědavost a nadšení byly o to větší. Své favority si každý našel a přece nebudeme sedět o Velikonocích doma s pomlázkou v ruce, když můžeme vykopávat Kristův hrob za účasti takových kapel, jako jsou například DEATH STRIKE, NOCTURNAL nebo HELLISH CROSSFIRE (úsměv). Ranní cesta byla jako vždy veselá, zážitků máme zase na rozdávání. Štěpán to popsal výstižně, proto se tentokrát vrhnu rovnou na muziku.
Po zvukové zkoušce, která zněla naprosto otřesně vylezli na stage SACREMANCY. Po špatném zvuku ani památky a pánové tak mohli odstartovat celý festival. Ne, že by mě jejich jednoduchý black/thrash nějak bavil, ale poslouchat se to dalo. Frontman asi chvíli před koncertem ládoval do kotle, protože jinak si jeho „mouřenínskou“ image nedovedu vysvětlit (úsměv).
V rychlém sledu se pokračovalo kapelou EVIL SPIRIT. A ti se okamžitě zařadili v mém žebříčku do nejvyšších pater. Trojice vystřihla neuvěřitelný setlist plný odkazu na kapely typu SAINT VITUS a samozřejmě BLACK SABBATH. Pomalý, hutný, ale i rychlý doom/heavy/death se zpívajícím bicmanem nás totálně pohltil. EVIL SPIRIT za jedna! Klidně bych si ještě přidal!
Jenže na festivalu na přídavku příliš prostoru nebývá a tak na řadu přišla třetí kapela, kterou byli Rakušané TRIUMPHANT. Naplno propadám nadšení z toho, na jakém že fesťáku jsem se ocitl! Syrový a neurvalý black/thrash metal se spoustou vyhrávek. Rouhání se z pódia jen neslo a my si řádně zahrozili.
V podobném duchu se nesl i set Belgičanů POSSESSION. Jejich fanouškovská základna byla více než slušná (ostatně každá kapela měla pod pódiem své fans) a špinavý black/death zněl taktéž dobře. Pravdou je, že oproti předchozí kapele mi POSSESSION zněli poněkud složitě, ale jejich koncert se mi líbil. Druhou polovinu setu jsme s Žakynem zavítali k distrům s vinyly a začali utrácet první éčka. Zajímalo by mě, jestli už se někdo někdy dokázal vyléčit ze závislosti na vinylech (smích).
Po odnesení nákupu do auta a posílení výborným bůčkem, po kterém jsem se olizoval ještě v úterý, nás čekali němečtí heavy metalisté SCALARE. Masky na hlavách, všichni trika MANOWAR, zpěvák sako. Tady zřejmě půjde o nějakou recesi. A také že jo! Od začátku do konce jsem se královsky bavil. Chlapci byli dobrou parodií na true heavy metal, ovšem instrumentálně skvěle zahranou. Zaznělo několik coverů, z nichž pro mě nejvíce vyčníval „Poison“ od ALICE COOPERA. Něco tak falešně zazpívaného jsem slyšel naposledy, když jsem omylem zapnul Superstar (smích). Podotýkám, že šlo o nadsázku a všichni jsme se shodli na tom, že jsme se dobře zasmáli. SCALARE tak u náročných Jihočechů splnili svůj účel (úsměv).
Jeden z vrcholů večera nastal při nástupu HELLISH CROSSFIRE. Tohle evil komando jsem měl možnost vidět potřetí, ale jednalo se určitě o jejich nejlepší set. Totální blasfemie, oldskůlová vykopávka z osmdesátek. Sál plný džískařů zobal kapele vše z rukou a já si po dvou skladbách v první linii šel užít kousek dál. Tady byla naše čtveřice úplně v tranzu a vymlátili jsme si palice. Zvuk jak z partestu – špinavý a přesto skvěle čitelný. Nahlas a přesto tak, že nám to neurvalo uši. Energie z HELLISH CROSSFIRE jen sálala (o basákovi se to po zbytek setu nedalo říct – jako vždy na plech). Vrcholem byl prohnilý přídavek „Night Of the Possessed“. Dokonalý set!
Nábojáky, ostny, řetězy, pyramidy a kdoví co ještě – na odpočinek nebyl čas a na pódium nastoupila podobně laděná parta – NOCTURNAL. Další z řady německých zašpiněných black/thrash metalových kapel. V čele s frontwomankou Tyrannizer. Čertužel, tentokrát kázala naposledy a s NOCTURNAL se loučí. Téměř hodinový set mě sice nepohltil tak, jako HELLISH CROSSFIRE, ale řadím ho taktéž vysoko. Hudba NOCTURNAL je naživo trochu jednoduší, vše je postavené na jednom riffu a řevu Tyrannizer. U mě, podobně jako u fans, nejvíce bodovala hitovka „Temples of Sin“ a velkou radost mi přinesl cover vykopaný z toho nejrozpadlejšího hrobu – „Dead City“ od VIOLENT FORCE.
MENTORS jsou zvláštní na nahrávkách a tak jsem byl celkem zvědav, jaký to bude naživo. Hrozný! Počáteční nechápání u mě po chvíli vystřídala touha odejít někam daleko o tohoto podivného monstra v kápích, pod kterými směšně prosvítaly dioptrické brýle frontmana, který v civilu vypadal jako docela obyčejný zubař…. v penzi. Němečtí fans na tento paskvil také zvědaví nebyli a vyprovodili kapelu hozenými panáčky. Jediný omyl festivalu.
Chuť jsme si spravili s následujícími Dány DENIAL O F GOD. Zapálené louče a svícny za kapelou dodaly temnou atmosféru a divadlo mohlo začít. Nádherně poslouchatelný black metal s čitelnými a líbivými melodiemi, ve kterých jsem cítil základ starého heavy metalu. Pomalé a ponuré pasáže střídaly rychlé a naopak. Setlist DENIAL OF GOD byl natolik pestrý, že mi ani jednotlivé skladby nepřišly tak dlouhé. Neskutečná atmosféra. Setlist postavený především na jejich dvou deskách – „The Horrors of Satan“ a „Death and the Beyond“.
Únava velela jít spát, ale přemohli jsme ji a posilněni Morganem jsme vyrazili ještě na závěrečnou trojici NIGHTSLUG. Těžký a ničivý sludge mě bavil, žel ale nedokázal odvrátit mou únavu a tak jsem po nějakých dvaceti minutách zasedl ke Štěpánovi na lavičku a zbytek setu si nepamatuju. To znamená, že mě NIGHTSLUG uspali. Mizíme spát, druhý den bude podobně náročný.
Pokračování...
Fotky: Štěpán
