Když se v září objevila informace o tom, že i v České republice se zastaví turné čtyřkapelního komba INQUISITION, ARCHGOAT, ONDSKAPT, BLACKDEATH, nemálo hlasů se ozývalo s tvrzením, že půjde o black metalovou akci roku. Sám jsem byl jedním z těch, kteří se na koncert těšili od okamžiku oznámení. INQUISITION jsou jednou z mých nejoblíbenějších kapel a i když jsem se na ně chystal už popáté, těšil jsem se nesmírně. Společně s ONDSKAPT, kteří měli tentokrát v plánu odehrát třináct let staré debutové album „Draco Sit Mihi Dux“… „to se bude jen těžko překonávat,“ napadlo mne. Bohužel, nakonec to možná tak obtížné nebude.
No ale vezměme to popořadě. Jako první se představila formace z ruského Petrohradu zvaná BLACKDEATH. Před koncertem jsem jen letmo stihl poslechnout jejich novou desku „Gift“ a dojem jsem z ní měl podobný, jako ze samotného živého vystoupení. To znamená, že to nebylo špatné, ale ani ničím extra zajímavé. Klasický black metal plný riffů, které byly v podobné podobě k nalezení na dvacet let starých nahrávkách, s občasným ozvláštněním za pomoci různých stopek a gradací. Zahrané to bylo dobře, basák a vokalista v jedné osobě Para Bellum se snažil tvořit alespoň trochu zlou atmosféru, bubenice Maya to odklepala taky se vší parádou. Resumé: neurazilo, ani zvláště nenadchlo.
Jeden z mých dvou osobních vrcholů večera měl přijít po ruské skvadře, na pódiu už se připravovali švédští maniaci ONDSKAPT, pokryt zlými malůvkami byl tentokrát pouze dvorní kazatel Acerbus, jenž ve svých devatenácti letech dokázal nazpívat takovou desku, jako je „Draco Sit Mihi Dux“. Kult! Od začátku ale bylo vidět a hlavně slyšet, že je něco špatně. První skladba: zvuk s prominutím z prdele, Acerbus neslyšitelný, jinak jedna velká hluková koule. Postupem minut se ale ozvučení značně zlepšilo a od druhé skladby už to bylo přinejmenším poslouchatelné. Pomalu jsem se do tohoto rituálu dostával, atmosféra by se dala krájet, dojem se neustále zlepšoval… bubeník Eric Ljung ale mé rozjímání nadvakrát uťal.
Po celou dobu bylo z jeho gest vidět, že je nasraný, mohlo to být z důvodu, že na pódiu vůbec nic neslyšel, případně z otravných světel mířících mu do obličeje. Nevím, každopádně jeho zlost vyvrcholila v závěru skladby „IV“, kdy mu vylítla z ruky palička. Okamžitě se sebral a odešel do backstage. A to zrovna v jedné z nejlepších pasáží na desce (smutný výraz), no posuďte sami, ten závěr je bestiální. Zbytek kapely pravděpodobně taky nevěděl, co se děje a zda se Eric uráčí vrátit na svůj post. Po chvíli se tak stalo a vysloužil si dokonce potlesk, odstartoval „V“ a do své soupravy řezal ještě o poznání více než před „přestávkou“.
Jenže paličky zkrátka nechtěly zůstat v jeho rukou, jedna z nich během songu znovu vylétla a už nebylo cesty zpět. Acerbus alespoň poděkoval za podporu a „Draco…“ zůstalo nedohráno. V tu chvíli jsem se tomu zasmál, s odstupem mě to ale štve, protože to mohl být zážitek jak stehno.
Finští ARCHGOAT, věnující se hnilobnějšímu death/black metalu, byli okamžitě připraveni nastoupit, už před zvučením připravené warpainty, žádné zdržovačky a dlouhá čekání. Trojice, která v úterý vydá své třetí dlouhohrající album „The Apocalyptic Triumphator“, to vysypala se vší vervou a přestože to není úplně můj šálek kávy, musím vyjádřit pochopení pro mnoho fanoušků, kteří o ARCHGOAT mluvili jako o vrcholu večera. Finové dokázali strhnout většinu přihlížejících, rozjel se na ně i solidní kotel a hlavně – nedoplatili na zvuk! Zdálo se, že na trio dorazilo možná i víc lidí než na headlinery INQUISITION, přeci jen zde nejsou tak často jako jejich američtí kolegové. Vystoupení bylo správně nasrané a agresivní a já doufal, že alespoň takového zvuku se dočkáme i u závěrečného rituálu.
Hm… jak začít, abych nebyl vulgární… poté, co jsem poprvé INQUISITION viděl v září 2011 v tehdy ještě fungujícím klubu Matrix a šlo o naprosto geniální koncert po všech stránkách, hráli poprvé na Brutal Assaultu, kde si na ozvučení také nešlo extra stěžovat, to spíše na stísněný prostor na třetí stage. Předloňský koncert v Exit-usu byl po zvukové stránce také víc než dobrý. Pak přišla další show na BA, další v proklatém šapitó, a to se zvukově hrubě nepovedlo. A stejně mohu mluvit o čtvrtečním pražském koncertu.
To bylo tak strašně nahlas, že kdyby to nebyli INQUISITION nebo nějaká jiná z mých opravdu TOP oblíbených kapel, vyseru se na to v půlce a jdu do hajzlu. Snažil jsem se koncert užít a také v rámci mezí užil, ale chvílemi to bylo už totálně přes čáru a z Nové Chmelnice jsem si odnesl solidní bolehlav. Jakmile Dagon promluvil mezi skladbami k publiku (a že to se nestává zrovna často), rozumět nebylo, zato jsme si užili neustálé vazbení. Během koncertu bylo občas těžké od sebe oddělit kytarové pasáže a kdybych neměl tvorbu amerického dua poctivě naposlouchanou, měl bych někdy problém poznat, o jakou skladbu jde.
Kdyby nebylo tohoto faktoru, o kterém bych mohl vyprávět ještě hodinu a pořád bych se dostatečně nevyzpovídal, nebál bych se o koncertu mluvit v superlativech. Z pódia šla obrovská energie, INQUISITION sypali jednu skladbu za druhou, jak je jejich zvykem. V setlistu se objevily jak skladby z posledních dvou alb („Desolate Funeral Chant“, „Command the Dark Crown“, „Astral Path to Supreme Majesties“, „Force of the Floating Tomb“, „Arrival of Eons After“ nebo skvělými riffy napěchovaná „Infinite Interstellar Genocide“), tak starší věci jako „Ancient Monumental War Hymn“, „Those of the Night“ či „Where Darkness is Lord and Death the Beginning“. Doufám, že až na INQUISITION pojedu pošesté (a jakože rozhodně pojedu), bude přerušena série zážitků podělaných hrozným nazvučením a zase si to jednou budu moci užít na sto procent.
O klubu Nová Chmelnice (dříve EXIT Chmelnice) jsem slyšel stokrát, že zvukově to často nestojí za nic. Nevím, jestli jsem vždy měl štěstí, ale ať už šlo o loňskou Untamed and Unchained Tour, pár let zpět o NILE, u kterých se občas obecně mluví o horším koncertním zvuku, nebo o předloňské SATYRICON, kde bych kromě větší ostrosti kytar nic neměnil, vždy jsem odcházel spokojen. Tentokrát to říct nemohu. Nechci hanit konkrétní osobu, nevím, zda se na zvuku podíleli pomocníci kapel nebo klubový zvukař (slyšel jsem od různých zdrojů různé verze), případně zda nějak „spolupracovali“. Ať tak nebo tak, na chválu to nebylo, spíše naopak. Věřím, že jinak by šlo opravdu o jednu z akcí, kterou bych pak na začátku roku 2016 zapisoval do žebříčku těch nejlepších… Ale takhle dosrat zvuk u kapely, která má jednu kytaru, bicí a zpěv, to je celkem kumšt.
No ale vezměme to popořadě. Jako první se představila formace z ruského Petrohradu zvaná BLACKDEATH. Před koncertem jsem jen letmo stihl poslechnout jejich novou desku „Gift“ a dojem jsem z ní měl podobný, jako ze samotného živého vystoupení. To znamená, že to nebylo špatné, ale ani ničím extra zajímavé. Klasický black metal plný riffů, které byly v podobné podobě k nalezení na dvacet let starých nahrávkách, s občasným ozvláštněním za pomoci různých stopek a gradací. Zahrané to bylo dobře, basák a vokalista v jedné osobě Para Bellum se snažil tvořit alespoň trochu zlou atmosféru, bubenice Maya to odklepala taky se vší parádou. Resumé: neurazilo, ani zvláště nenadchlo.
Jeden z mých dvou osobních vrcholů večera měl přijít po ruské skvadře, na pódiu už se připravovali švédští maniaci ONDSKAPT, pokryt zlými malůvkami byl tentokrát pouze dvorní kazatel Acerbus, jenž ve svých devatenácti letech dokázal nazpívat takovou desku, jako je „Draco Sit Mihi Dux“. Kult! Od začátku ale bylo vidět a hlavně slyšet, že je něco špatně. První skladba: zvuk s prominutím z prdele, Acerbus neslyšitelný, jinak jedna velká hluková koule. Postupem minut se ale ozvučení značně zlepšilo a od druhé skladby už to bylo přinejmenším poslouchatelné. Pomalu jsem se do tohoto rituálu dostával, atmosféra by se dala krájet, dojem se neustále zlepšoval… bubeník Eric Ljung ale mé rozjímání nadvakrát uťal.
Po celou dobu bylo z jeho gest vidět, že je nasraný, mohlo to být z důvodu, že na pódiu vůbec nic neslyšel, případně z otravných světel mířících mu do obličeje. Nevím, každopádně jeho zlost vyvrcholila v závěru skladby „IV“, kdy mu vylítla z ruky palička. Okamžitě se sebral a odešel do backstage. A to zrovna v jedné z nejlepších pasáží na desce (smutný výraz), no posuďte sami, ten závěr je bestiální. Zbytek kapely pravděpodobně taky nevěděl, co se děje a zda se Eric uráčí vrátit na svůj post. Po chvíli se tak stalo a vysloužil si dokonce potlesk, odstartoval „V“ a do své soupravy řezal ještě o poznání více než před „přestávkou“.
Jenže paličky zkrátka nechtěly zůstat v jeho rukou, jedna z nich během songu znovu vylétla a už nebylo cesty zpět. Acerbus alespoň poděkoval za podporu a „Draco…“ zůstalo nedohráno. V tu chvíli jsem se tomu zasmál, s odstupem mě to ale štve, protože to mohl být zážitek jak stehno.
Finští ARCHGOAT, věnující se hnilobnějšímu death/black metalu, byli okamžitě připraveni nastoupit, už před zvučením připravené warpainty, žádné zdržovačky a dlouhá čekání. Trojice, která v úterý vydá své třetí dlouhohrající album „The Apocalyptic Triumphator“, to vysypala se vší vervou a přestože to není úplně můj šálek kávy, musím vyjádřit pochopení pro mnoho fanoušků, kteří o ARCHGOAT mluvili jako o vrcholu večera. Finové dokázali strhnout většinu přihlížejících, rozjel se na ně i solidní kotel a hlavně – nedoplatili na zvuk! Zdálo se, že na trio dorazilo možná i víc lidí než na headlinery INQUISITION, přeci jen zde nejsou tak často jako jejich američtí kolegové. Vystoupení bylo správně nasrané a agresivní a já doufal, že alespoň takového zvuku se dočkáme i u závěrečného rituálu.
Hm… jak začít, abych nebyl vulgární… poté, co jsem poprvé INQUISITION viděl v září 2011 v tehdy ještě fungujícím klubu Matrix a šlo o naprosto geniální koncert po všech stránkách, hráli poprvé na Brutal Assaultu, kde si na ozvučení také nešlo extra stěžovat, to spíše na stísněný prostor na třetí stage. Předloňský koncert v Exit-usu byl po zvukové stránce také víc než dobrý. Pak přišla další show na BA, další v proklatém šapitó, a to se zvukově hrubě nepovedlo. A stejně mohu mluvit o čtvrtečním pražském koncertu.
To bylo tak strašně nahlas, že kdyby to nebyli INQUISITION nebo nějaká jiná z mých opravdu TOP oblíbených kapel, vyseru se na to v půlce a jdu do hajzlu. Snažil jsem se koncert užít a také v rámci mezí užil, ale chvílemi to bylo už totálně přes čáru a z Nové Chmelnice jsem si odnesl solidní bolehlav. Jakmile Dagon promluvil mezi skladbami k publiku (a že to se nestává zrovna často), rozumět nebylo, zato jsme si užili neustálé vazbení. Během koncertu bylo občas těžké od sebe oddělit kytarové pasáže a kdybych neměl tvorbu amerického dua poctivě naposlouchanou, měl bych někdy problém poznat, o jakou skladbu jde.
Kdyby nebylo tohoto faktoru, o kterém bych mohl vyprávět ještě hodinu a pořád bych se dostatečně nevyzpovídal, nebál bych se o koncertu mluvit v superlativech. Z pódia šla obrovská energie, INQUISITION sypali jednu skladbu za druhou, jak je jejich zvykem. V setlistu se objevily jak skladby z posledních dvou alb („Desolate Funeral Chant“, „Command the Dark Crown“, „Astral Path to Supreme Majesties“, „Force of the Floating Tomb“, „Arrival of Eons After“ nebo skvělými riffy napěchovaná „Infinite Interstellar Genocide“), tak starší věci jako „Ancient Monumental War Hymn“, „Those of the Night“ či „Where Darkness is Lord and Death the Beginning“. Doufám, že až na INQUISITION pojedu pošesté (a jakože rozhodně pojedu), bude přerušena série zážitků podělaných hrozným nazvučením a zase si to jednou budu moci užít na sto procent.
O klubu Nová Chmelnice (dříve EXIT Chmelnice) jsem slyšel stokrát, že zvukově to často nestojí za nic. Nevím, jestli jsem vždy měl štěstí, ale ať už šlo o loňskou Untamed and Unchained Tour, pár let zpět o NILE, u kterých se občas obecně mluví o horším koncertním zvuku, nebo o předloňské SATYRICON, kde bych kromě větší ostrosti kytar nic neměnil, vždy jsem odcházel spokojen. Tentokrát to říct nemohu. Nechci hanit konkrétní osobu, nevím, zda se na zvuku podíleli pomocníci kapel nebo klubový zvukař (slyšel jsem od různých zdrojů různé verze), případně zda nějak „spolupracovali“. Ať tak nebo tak, na chválu to nebylo, spíše naopak. Věřím, že jinak by šlo opravdu o jednu z akcí, kterou bych pak na začátku roku 2016 zapisoval do žebříčku těch nejlepších… Ale takhle dosrat zvuk u kapely, která má jednu kytaru, bicí a zpěv, to je celkem kumšt.
