Ačkoliv jsem letos již jednou norskou legendu SATYRICON naživo viděl (Metalfest v Plzni), poté, co oznámili evropské turné a s ním i zastávku v matičce Praze, jsem měl jasno, že musím dvojici géniů Satyr & Frost a jejich doprovodnou sestavu navštívit znovu. Ve svém životě již počtvrté. Téměř přesně před pěti lety jsem na SATYRICON byl poprvé v pražském klubu Futurum, následovaly festivalové show na Brutal Assaultu a již zmiňovaném Metalfestu. Natěšen jsem ale byl, jako by to bylo poprvé.
To také z důvodu, že se jednalo o první možnost slyšet live skladby z letošní eponymní desky (recenze zde), která ve mne zanechala mnoho dojmů. Poctivě jsem sledoval setlisty všech předcházejících zastávek probíhajícího turné Raiding of Europe, i tak jsem se ale mohl nechat v Praze překvapit, jelikož SATYRICON několik skladeb střídali, a tak jsem mohl pouze tipovat, co přesně zazní u nás. Některé songy jsou předem dané, u některých visely otazníky. Zklamat mne ale SATYRICON nemohli, ať už si pro české fans vyberou cokoliv.
Klub Nová Chmelnice se měl po veřejnost otevřít úderem sedmé hodiny, tak se však nestalo. A nestalo se tak ani v osm… Cca. v 20:15 se začali první návštěvníci prodírat do nevelkého klubu, Obscure Promotion to následně po několika dnech odůvodnili pozdním příjezdem SATYRICON z důvodu poruchy autobusu. To se samozřejmě dá pochopit. Jenže jediná předkapela večera – taiwanští melodic black metalisté CHTHONIC – začala hrát asi tak pět minut po otevření sálu, takže dlouhý dav pomalu postupující po schodech do klubu mohl jejich vystoupení poslouchat tak maximálně z chodby. Osobně jsem stihl tak půlku velice krátkého vystoupení Taiwanců a to jsem byl tak v polovině fronty. Chápu, že pořadatelé se snažili alespoň zhruba dodržet předem avizovaný harmonogram, ale rozhořčení fanoušků CHTHONIC je taktéž pochopitelné.
Já osobně se mezi ně nepočítám, nějaké starší desky (myslím, že hlavně „Seediq Bale“ z roku 2005) mne v době vydání bavily, novější tvorba jde ale dosti mimo mne. Těch několik skladeb, které jsem měl možnost slyšet v Praze, ale naživo znělo celkem dobře a CHTHONIC se poslouchali příjemně. Zvuk byl také poměrně v pořádku, zajímavá byla také vizáž pětice – klávesák v řádně úchylné masce, bubeník schován pod černou rouškou. Nebylo to špatné, ale vlastně mi ani nevadilo, že Taiwanci po pár skladbách skončili. Nemohl jsem se dočkat dění příštích…
Jenže jsme si počkat museli. Následovala totiž zhruba hodinová pauza, kdy se chvílemi zvučilo a chvílemi se dělo bůhvíco. Možná nějaké technické problémy, nebo se k nám SATYRICON moc nechtělo, nevím, každopádně se zase pěkně dlouho nehrálo. Ale když už jsme se dočkali, euforie mohla začít. I když ne úplně dokonalá.
Po intru „Voice of Shadows“, otevírajícím zároveň nové album „Satyricon“, přišla na řadu nejstarší položka satyriconského playlistu – „Hvite Krists Død“ z alba „The Shadowthrone“ (1994). Úvodní Satyrův prolog „Kampen mot Gud og hvitekrist er igang!“ následován tím tak známým riffem… Jenže ne příliš slyšitelným. Kytary jsou totiž od počátku položeny někde hluboko pod Frostovou bicí vozbou, Satyrovým vokálem a klávesami Joba Bose. Hlavně v sypačkách se v kytarách lze jen těžko orientovat, ale tak to je úděl prvních skladeb, říkám si (ačkoliv po tom předlouhém zvučení bych čekal takřka ideální zvuk od začátku setu).
A ano, při „Now, Diabolical“ už to zní o mnoho lépe. Stále mi však v hlavě hlodá červíček, že by tomu nějaký ten decibel navíc neuškodil. Nemám rád přeřvané koncerty, ale zde ty kytary prostě mohly řezat více. Každopádně, titulní skladba již sedm let staré desky je následována klipovkou „Black Crow on a Tombstone“ a další v pořadí jsou hned dvě pecky z alba nového – „Our World, it Rumbles Tonight“ a „Ageless Northern Spirit“, kterou SATYRICON zas tak často na turné nehráli a u nás nahradila kolegyni „Nocturnal Flare“.
Koncert už si užívám na plné obrátky (ač omezen nemocí), hltám každý tón a každé slovo vyřknuté Satyrovým mohutným vokálem, a přichází zástupce alba „Volcano“ v podobě „Possessed“. A znovu je tu ten starý problém – kytary jsou prostě nevýrazné, modlím se, aby zvukaře napadlo je trochu dát nahoru, ale nestává se tak. Starší skladby to prostě odnáší, i kvůli většímu množství blast beatů, které kytarám nedávají šanci. Samozřejmě, sledovat Frostovo umění je lahůdka, tohoto řezníka obdivuji a je pro mě jedním z nejlepších metalových bicmanů, ale absence kytar prostě zamrzí. Po „Possessed“ přichází hitovka z novinky – „Nekrohaven“. Když jsem v recenzi psal, že je to koncertovka jak bič, možná jsem ani netušil, jak moc! Mocná to skladba. To platí i o následující „The Infinity of Time and Space“, kterou Satyr popsal jako skladbu, která dokonale vystihuje a shrnuje náladu nové desky.
A je to tady – první ze dvou zástupců z legendární fošny „Nemesis Divina“ – „Forhekset“! (Kterýpak je asi ten druhý, že? (smích)) Jenže pravidlo starších skladeb bez slyšitelných kytar se opakuje a tak si ji zase neužívám úplně na sto procent. To následující „To the Mountains“ můžu naopak prohlásit za naprostý (osobní) vrchol celého setu SATYRICON. Tahle skladba mne vždy naprosto dostane, Satyr si na ni vzal i kytaru a temná atmosféra v klubu se dala krájet. Při závěrečné pasáži pokaždé zůstanu stát jako opařený a přijímám tu dávku energie a temnoty, každý úder se do mě zařezává jako ostře nabroušená kudla.
SATYRICON se poprvé loučí klipovkou „The Pentagram Burns“, nenasytný dav se však odbýt nenechá. Satyr se tak rozhodne před odpálením další skladby publikum rozezpívat na klasické melodii asi nejznámější skladby – „Mother North“. Pak už ji tam šestice bez okolků nasype a tentokrát je ta známá kytarová melodie i slyšitelná. Ten song má i po těch letech neuvěřitelnou sílu a mne jen mrzí, že kvůli nemoci nejsem schopen ze sebe vyloudit ani hlásku. SATYRICON se loučí podruhé, ne však na dlouho, chybět totiž nemůže ani další hitovka z „Now, Diabolical“ a to „K.I.N.G.“. Loučení – záběr třetí. Jenže fanouškům se prostě ještě nechce vydat se na cestu domů, a tak jsou Satyrem vyzváni na řádný mosh pit – je tu punkem načichlá pecka „Fuel for Hatred“. A mosh se rozjíždí opravdu řádný, různé thrashové bandy by mohly závidět. Sice by si jistě návštěvníci nějaký ten další přídavek s chutí dali, SATYRICON se však již loučí počtvrté a naposledy a za zvuků outra „Natt“ již zvukoví technici balí náčiní.
Počtvrté na SATYRICON = počtvrté spokojený a pln dojmů. Zvuk mohl být, jak jsem snad stokrát zmínil, lepší, ale klubová atmosféra vše vynahradila a výkon všech pánů na pódiu jakbysmet. Jsem rád, že Norové zahrnuli tolik skladeb z nové desky a oživili jimi tak setlist, který nebyl v posledních letech příliš obměňován. Na nějaké průtahy člověk zapomněl, z Chmelnice jsem si odnášel jen to dobré. A teď tak přemýšlím, kam budu moci na SATYRICON zajít popáté… (úsměv)
To také z důvodu, že se jednalo o první možnost slyšet live skladby z letošní eponymní desky (recenze zde), která ve mne zanechala mnoho dojmů. Poctivě jsem sledoval setlisty všech předcházejících zastávek probíhajícího turné Raiding of Europe, i tak jsem se ale mohl nechat v Praze překvapit, jelikož SATYRICON několik skladeb střídali, a tak jsem mohl pouze tipovat, co přesně zazní u nás. Některé songy jsou předem dané, u některých visely otazníky. Zklamat mne ale SATYRICON nemohli, ať už si pro české fans vyberou cokoliv.
Klub Nová Chmelnice se měl po veřejnost otevřít úderem sedmé hodiny, tak se však nestalo. A nestalo se tak ani v osm… Cca. v 20:15 se začali první návštěvníci prodírat do nevelkého klubu, Obscure Promotion to následně po několika dnech odůvodnili pozdním příjezdem SATYRICON z důvodu poruchy autobusu. To se samozřejmě dá pochopit. Jenže jediná předkapela večera – taiwanští melodic black metalisté CHTHONIC – začala hrát asi tak pět minut po otevření sálu, takže dlouhý dav pomalu postupující po schodech do klubu mohl jejich vystoupení poslouchat tak maximálně z chodby. Osobně jsem stihl tak půlku velice krátkého vystoupení Taiwanců a to jsem byl tak v polovině fronty. Chápu, že pořadatelé se snažili alespoň zhruba dodržet předem avizovaný harmonogram, ale rozhořčení fanoušků CHTHONIC je taktéž pochopitelné.
Já osobně se mezi ně nepočítám, nějaké starší desky (myslím, že hlavně „Seediq Bale“ z roku 2005) mne v době vydání bavily, novější tvorba jde ale dosti mimo mne. Těch několik skladeb, které jsem měl možnost slyšet v Praze, ale naživo znělo celkem dobře a CHTHONIC se poslouchali příjemně. Zvuk byl také poměrně v pořádku, zajímavá byla také vizáž pětice – klávesák v řádně úchylné masce, bubeník schován pod černou rouškou. Nebylo to špatné, ale vlastně mi ani nevadilo, že Taiwanci po pár skladbách skončili. Nemohl jsem se dočkat dění příštích…
Jenže jsme si počkat museli. Následovala totiž zhruba hodinová pauza, kdy se chvílemi zvučilo a chvílemi se dělo bůhvíco. Možná nějaké technické problémy, nebo se k nám SATYRICON moc nechtělo, nevím, každopádně se zase pěkně dlouho nehrálo. Ale když už jsme se dočkali, euforie mohla začít. I když ne úplně dokonalá.
Po intru „Voice of Shadows“, otevírajícím zároveň nové album „Satyricon“, přišla na řadu nejstarší položka satyriconského playlistu – „Hvite Krists Død“ z alba „The Shadowthrone“ (1994). Úvodní Satyrův prolog „Kampen mot Gud og hvitekrist er igang!“ následován tím tak známým riffem… Jenže ne příliš slyšitelným. Kytary jsou totiž od počátku položeny někde hluboko pod Frostovou bicí vozbou, Satyrovým vokálem a klávesami Joba Bose. Hlavně v sypačkách se v kytarách lze jen těžko orientovat, ale tak to je úděl prvních skladeb, říkám si (ačkoliv po tom předlouhém zvučení bych čekal takřka ideální zvuk od začátku setu).
A ano, při „Now, Diabolical“ už to zní o mnoho lépe. Stále mi však v hlavě hlodá červíček, že by tomu nějaký ten decibel navíc neuškodil. Nemám rád přeřvané koncerty, ale zde ty kytary prostě mohly řezat více. Každopádně, titulní skladba již sedm let staré desky je následována klipovkou „Black Crow on a Tombstone“ a další v pořadí jsou hned dvě pecky z alba nového – „Our World, it Rumbles Tonight“ a „Ageless Northern Spirit“, kterou SATYRICON zas tak často na turné nehráli a u nás nahradila kolegyni „Nocturnal Flare“.
Koncert už si užívám na plné obrátky (ač omezen nemocí), hltám každý tón a každé slovo vyřknuté Satyrovým mohutným vokálem, a přichází zástupce alba „Volcano“ v podobě „Possessed“. A znovu je tu ten starý problém – kytary jsou prostě nevýrazné, modlím se, aby zvukaře napadlo je trochu dát nahoru, ale nestává se tak. Starší skladby to prostě odnáší, i kvůli většímu množství blast beatů, které kytarám nedávají šanci. Samozřejmě, sledovat Frostovo umění je lahůdka, tohoto řezníka obdivuji a je pro mě jedním z nejlepších metalových bicmanů, ale absence kytar prostě zamrzí. Po „Possessed“ přichází hitovka z novinky – „Nekrohaven“. Když jsem v recenzi psal, že je to koncertovka jak bič, možná jsem ani netušil, jak moc! Mocná to skladba. To platí i o následující „The Infinity of Time and Space“, kterou Satyr popsal jako skladbu, která dokonale vystihuje a shrnuje náladu nové desky.
A je to tady – první ze dvou zástupců z legendární fošny „Nemesis Divina“ – „Forhekset“! (Kterýpak je asi ten druhý, že? (smích)) Jenže pravidlo starších skladeb bez slyšitelných kytar se opakuje a tak si ji zase neužívám úplně na sto procent. To následující „To the Mountains“ můžu naopak prohlásit za naprostý (osobní) vrchol celého setu SATYRICON. Tahle skladba mne vždy naprosto dostane, Satyr si na ni vzal i kytaru a temná atmosféra v klubu se dala krájet. Při závěrečné pasáži pokaždé zůstanu stát jako opařený a přijímám tu dávku energie a temnoty, každý úder se do mě zařezává jako ostře nabroušená kudla.
SATYRICON se poprvé loučí klipovkou „The Pentagram Burns“, nenasytný dav se však odbýt nenechá. Satyr se tak rozhodne před odpálením další skladby publikum rozezpívat na klasické melodii asi nejznámější skladby – „Mother North“. Pak už ji tam šestice bez okolků nasype a tentokrát je ta známá kytarová melodie i slyšitelná. Ten song má i po těch letech neuvěřitelnou sílu a mne jen mrzí, že kvůli nemoci nejsem schopen ze sebe vyloudit ani hlásku. SATYRICON se loučí podruhé, ne však na dlouho, chybět totiž nemůže ani další hitovka z „Now, Diabolical“ a to „K.I.N.G.“. Loučení – záběr třetí. Jenže fanouškům se prostě ještě nechce vydat se na cestu domů, a tak jsou Satyrem vyzváni na řádný mosh pit – je tu punkem načichlá pecka „Fuel for Hatred“. A mosh se rozjíždí opravdu řádný, různé thrashové bandy by mohly závidět. Sice by si jistě návštěvníci nějaký ten další přídavek s chutí dali, SATYRICON se však již loučí počtvrté a naposledy a za zvuků outra „Natt“ již zvukoví technici balí náčiní.
Počtvrté na SATYRICON = počtvrté spokojený a pln dojmů. Zvuk mohl být, jak jsem snad stokrát zmínil, lepší, ale klubová atmosféra vše vynahradila a výkon všech pánů na pódiu jakbysmet. Jsem rád, že Norové zahrnuli tolik skladeb z nové desky a oživili jimi tak setlist, který nebyl v posledních letech příliš obměňován. Na nějaké průtahy člověk zapomněl, z Chmelnice jsem si odnášel jen to dobré. A teď tak přemýšlím, kam budu moci na SATYRICON zajít popáté… (úsměv)
