Nejbližší koncerty
  • 28. 03. 2024Hrají: NAŠROT legendární hardcore ( Havlíčkův Brod ), NON...
  • 29. 03. 2024NAURRAKAR Nuclear Misanthropic Black Metal https://www....
  • 03. 04. 2024Gurs - post punk z Baskicka ve šlépějích kapel jako Chain...
  • 04. 04. 2024Conflict (uk), Ginnungagap (cz)
  • 05. 04. 2024Conflict (uk), Eye for an Eye (pl), Lucifer Efekt (cz)
  • 05. 04. 2024Black thrash metalová formace Unpure ze Švédska a black m...
  • 05. 04. 2024Hrají: N.V.Ú. punk ( Východní Čechy ), STREET MACHINE har...
  • 06. 04. 2024Conflict (uk), Eye for an Eye (pl)
HUSMAN FEST

Před nedávnem vyšla v českém překladu vzpomínková kniha Maxe Cavalery, teď přinášíme rozhovor s jejím překladatelem.

Nevím, nakolik je Tvé jméno Rani Tolimat známé, ale já se s ním setkal poprvé až v knize Maxe Cavalery. Můžeš se tedy v krátkosti představit, řekněme zkráceným životopisem? A je Rani Tolimat Tvé skutečné jméno, nebo jde o umělecký pseudonym?

Je to skutečné jméno. Je mi čtyřiačtyřicet, bydlím v Praze, dvacet let se živím překládáním, z toho posledních deset let víceméně na plný úvazek. Kromě toho píšu do novin a časopisů, dřív trochu i o hudbě, teď hlavně o fotografování a spotřební elektronice.

Předpokládám, že Cavalerova kniha nebyla Tvým prvním překladem. Jak ses k tomuhle „řemeslu“ dostal? Když má člověk za sebou více překladů, asi to nějak funguje přes vybudované jméno, ale první překlad je o něčem jiném... Jaký byl Tvůj debut a jak ses k němu dostal? Když se na něj dnes podíváš, jsi spokojený, nebo bys to udělal jinak?

Nedával bych to řemeslo vůbec do uvozovek, překládání v podstatě nic jiného není. Jak říkám, je to moje povolání už dlouho, i když knih za sebou zase tolik nemám – zatím asi deset, z toho polovinu v posledních dvou třech letech. Ze začátku jsem dlouhá léta dělal (a dodnes dělám) hlavně na komerčních zakázkách a hlavně na překládání časopisů. Popravdě řečeno, na začátky už si skoro nevzpomínám. Co se knih týče, překládám beletrii i non-fiction, v poslední době se mi začaly ve větším počtu scházet právě životopisy muzikantů, což mě vzhledem k celoživotní lásce k muzice hodně baví. Před Cavalerou jsem dělal obsáhlou biografii George Harrisona, teď pracuji na životopisu Bruce Springsteena. Mým knižním debutem byla dětská technická encyklopedie Velké vynálezy pro každý den v roce 2005, samozřejmě bych už něco napsal trochu jinak, ale zrovna nedávno jsme ji se synem prohlíželi a byl jsem celkem spokojený.

Jak vůbec překládání po technické stránce vypadá? Ono se řekne překlad, ale každý, kdo někdy něco překládal, dá určitě za pravdu, že to není žádná legrace (i „pitomý“ překlad pár článků ze slovenštiny mi dal před časem docela zabrat - úsměv). Jaké podklady k překladu dostáváš? Dnes se dá nejspíš čekat elektronická verze rukopisu, ale máš k dispozici i původní fyzické vydání?

U knihy je standardem papírový výtisk a elektronická kopie. Obojí považuji za stejně důležité. U komerčních dokumentů existuje většinou jenom elektronická podoba.

Než začneš překládat, přečteš si celou knihu, třeba abys pochytil souvislosti, nebo rovnou překládáš?

Vždycky čtu knihu předem – to je v podstatě povinnost, jinak člověku hrozí, že ze začátku něco špatně pochopí a přeloží to špatně. A pak to bude v lepším případě složitě a pracně opravovat, v horším mu to ani nedojde a tu chybu tam nechá. Nejčastěji tohle hrozí u beletrie, ale u non-fiction může nastat totéž. Stává se to, v poslední době jsem si toho několikrát v různých překladech všiml.

Překládáš tak, že si český text píšeš nad ten původní a po větách/odstavcích odmazáváš originál? Nebo nějak jinak? (úsměv) Jazykovou úpravu si děláš sám, nebo máš nějakého korektora? V překladu Maxovy knížky jsem si nevšiml jediné chyby, což je v dnešní době vzácnost, i v bestsellerech člověk na nepřesnosti narazí docela často...


Tu techniku překládání jsi popsal přesně. Jinak každou knihu v hrubém překladu zpracovává jak korektor, který chytá čistě gramatické, interpunkční a ortografické chyby, tak následně odpovědný redaktor. Ten má ještě složitější práci, musí vychytat nejen stylistické, ale případně i věcné nedostatky, zkontrolovat odkazy na reálie a tak. Spolupráce překladatele a redaktora je hodně důležitá, já měl to štěstí, že Cavaleru redigoval skvělý profesionál Ondřej Horák, udělal to výborně. Jinak platí, že ani ten nejlepší překladatel neodevzdá knihu bez překlepů a chybiček, bohužel mnoho nakladatelství na pečlivou redakci v dnešní době nedbá. To bude i případ těch bestsellerů s chybami, které jsi četl.

Pojďme k životopisu Maxe Cavalery. O něm teď víš všechno, ale když jsi by k překladu angažován, věděl jsi, co je zač? Znal jsi jeho hudbu? Obecně - posloucháš metal, orientuješ se v něm, nebo to pro tebe byl „nový svět“? Bavilo Tě to překládat, nebo jsi to bral jako každý jiný kšeft?

Já právě metal skoro neposlouchám – přece jen už jsem starší ročník a navíc mě bavila vždycky spíš jiná muzika. Třeba ti zmínění Harrison a Springsteen jsou mi mnohem blíž. V tvrdší hudbě jsem skončil někde u Iron Maiden, než od nich poprvé odešel Bruce Dickinson. A protože při překládání člověk musí přesně vědět, o čem autor píše, musel jsem si toho teď spoustu od Sepultury, Soulfly i dalších kapel naposlouchat – za celý život jsem rozhodně nevyslechl ani z poloviny tolik metalu, co za těch pár týdnů překladu. (úsměv) Ale ta původní neznalost mi nijak nevadila – ta kniha je psaná očima muzikanta a ten pohled je mi blízký, i když neznám přesně ten styl. A právě proto mě to taky bavilo.

V recenzi jsem psal, že mě trochu rušilo střídání spisovných a nespisovných výrazů, v diskuzi jsi reagoval, že to tak bylo i v originále. To musel být pěkný binec. (úsměv) Přitom se na jazyku originálu podílel Joel McIver, respektovaný autor knih o hudebnících. Proč myslíš, že nechal Maxe takhle „řádit“? Věřím, že to byla dřina dodržet původní vyznění textu... Nenapadlo Tě třeba to celé převést do spisovného jazyka?

To by byla hrubá a neodpustitelná překladatelská chyba, původní jazyk je nutno ctít. A právě proto jsem se snažil přesně dodržet ten poměr spisovných a nespisovných vyjádření a plynule přecházet mezi jedním a druhým, protože přesně takhle vypadá originál – i když to působí dost nezvykle a občas neuměle. Ale to je v pořádku, protože neumělý je i Cavalerův styl, ten člověk prostě není spisovatel. Připadalo mi, že mu McIver občas předělal odstavec nebo dva a pak ho zase nechat chvíli psát po jeho, ale to spekuluji. Chvíli jsem si na to zvykal, pak už to šlo víceméně samo.

Existuje něco jako copyright na text, takže s ním při překladu nelze svévolně zacházet? Že bys třeba mohl mít v případě úprav problém s majitelem práv, nebo by ho mohl mít vydavatel?

Copyright je něco trochu jiného, ale pokud máš na mysli věrnost překladu, pak jsou autoři a nakladatelství, co si to úzkostlivě hlídají a překlady kontrolují, ovšem to je dnes spíš výjimka a tohle rozhodně nebyl ten příklad. Tady šlo prostě o to udělat to profesionálně dobře.

V recenzi jsem vzpomněl i podle mě trochu neobratný překlad chyby ve slově „vlasy“ - uvedl jsi jako špatnou verzi „vlasi“. To mi zůstalo v paměti. (úsměv) Nemyslíš, že kdybys nechal původní znění a použil nějaké „titulky“, vyznělo by to lépe? Přece jen slovo „hair“ je tak profláklé, že jej snad zná každý a chybu by v něm objevil... Jak to tam vlastně bylo? (úsměv)


Původní znění určitě ne, od toho se dělá překlad, všechny ty „poznámky překladatele“ pod čarou u těch údajně nepřeložitelných slovních hříček jsou vlastně známkou rezignace. Co se týče těch vlasů, už ani nevím, jak to bylo v originále, každopádně tam byla hodně řvavá pravopisná chyba, ty „vlasi“ mi připadaly jako adekvátní převod. Prostě něco, co má člověka okamžitě praštit do očí – v kontextu je to docela důležité. Takže pokud sis toho na první pohled všiml, účel byl splněn. (úsměv)

Max knihu napsal řekněme v jednoduchém slohu, většinou v krátkých větách. Je to pro překladatele složitější než když někdo píše barvitěji, v květnatých souvětích? Jako čtenář dáváš přednost čemu?

Překladatel musí umět obojí a správně použít jedno nebo druhé podle originálu. Já mám hlavně rád, když je kniha dobře napsaná hezkým jazykem, konkrétní styl nechávám na autorovi.

Jak jsi s celkovým výsledkem spokojený? Nemyslím teď jen tvou část, ale knihu jako celek. Mně se vazba, sazba, kvalita použitého papíru i desek líbí, ale titulní obrázek... ten je tedy hodně divný, Maxe bych nepoznal... Nemyslím, že by ona ilustrace byla špatná, ale že se sem vůbec nehodí, Max vypadá jak nějaký rastaman. Pokud vím, v zahraničí byla na přebalu fotka...

Mně se ilustrace na titulce líbí, ale nejsem grafik ani metalista, tak to nechci soudit, je to čistě subjektivní. Ale ladí mi s Maxem jako obdivovatelem a propagátorem domorodých indiánských brazilských kultur. I jinak mi kniha typograficky sedí, podle mě nakladatelství 65. pole odvedlo prima práci.

Když jsem o Tobě hledal nějaké informace (přiznám se, že nepříliš aktivně - úsměv), skončil jsem na Tvých oficiálních stránkách, které se věnují zejména fotografování na cestách... Je to Tvůj koníček, nebo způsob obživy? Publikuješ fotky někde v časopisech, vystavuješ?


Občas na zakázku fotím nějaké společenské příležitosti, obchodní jednání nebo svatby, ale málo, raději si focení nechávám jako koníčka. Publikuji občas v časopisech jako Digitální Foto, Xantypa, internetová Hedvábná stezka apod., výstav už mám taky pár za sebou, hlavně z cest. Poslední z nich, společná ještě s dvěma kamarády, skončila před pár dny v Kroměříži, vystavovali jsme fotky z nepálské části Himálaje.

Na webu máš hlavně fotky přírody a měst... Fotil jsi někdy na koncertu? Na metalovém koncertu? (úsměv)

Na metalovém nikdy – nemám pro metalovou estetiku moc oko, zato mám pár kamarádů, kteří se touhle cestou vydali profesionálně (například Radka Šicha, co výborně fotí třeba pro Spark) a vím, že bych to tak dobře nedělal. Koncerty fotím hlavně kamarádům, ale šetřím s tím – když mám v ruce fotoaparát, vůbec nevnímám muziku. V životě by mě nenapadlo vytáhnout foťák někde v kotli – když jsem za lístek utratil spoustu peněz, chci si užít koncert a ne se soustředit na kompozici a expozici.

Nejsi jen překladatel a fotograf, ale i velký cestovatel, na webu máš několik tour reportů, když použiji hudební terminologii. (úsměv) Tyhle zápisky z cest zveřejňuješ jen na webu? Nebo i časopisecky/knižně?


No zas tak velký ne, velký cestovatel je Dan Přibáň, co objel s trabanty tři kontinenty, já jezdím spíš na výlety. Ale díky. (úsměv) Občas mi tyhle reporty vycházejí v časopisech (Xantypa, T3, internetové cestovatelské servery apod.), jsem za to rád. Na knížku to ale určitě není, to by fakt musely být unikátnější zážitky.

A poslední téma – nevím, nakolik je to aktuální, ale narazil jsem na informaci, že bubnuješ v revivalu THE DOORS nazvaném PEACE FROG. Jak ses k bicím dostal, hrál jsi ještě někde jinde, co mají PEACE FROG  za sebou a co před sebou?


Spíš za sebou. (úsměv) Hrajeme deset let a momentálně už spíš sporadicky, dva kluci z kapely si udělali svůj projekt a mě zlanařila jiná kapela, zatím zkoušíme, první koncert se chystá v lednu. Ale Peace Frog rozhodně nekončí, jen už se moc nevyvíjí. Jinak bubnuju od nějakých patnácti, hrál jsem v mnoha kapelách, dál než k pravidelnému koncertování po klubech nebo k nějakým demosnímkům jsme to ale nikdy s žádnou nedotáhli. Ovšem i za to jsem vděčný až za hrob, je to nejlepší zábava, co znám.

RECENZE

www.tolimati.cz



Zveřejněno: 07. 12. 2014
Přečteno:
4814 x
Autor: Johan | Další články autora ...

Fotogalerie


Komentáře

Zatím je tu mrtvo. Určitě nejsi bez názoru, tak buď první a přidej svůj komentář