DEMENTOR – Damned

Když Dementor začali s muzikou, tak já jsem doslova ještě tahal kačera po dvoře a stavěl bábovičky z písku. Vznik kapely se totiž datuje až hluboko do rocku 1988. Na kobylku jsem se chlapům z Dementor dostal s jejich předposledním CD Faithless, které mě jednoduše řečeno dostalo a tak zakoupení i jejich nového počinu, pojmenovaného Damned, byla nutnost.

Už při odbalování CD jsem cítil tu temnou auru, která z něj vyzařovala. A aby ne. Dvě padlé andělice na přebalu a skvostná, tajemnem opředená, grafika z dílny legendárního Jardy "DEATHERa" Bezruče v propracovaném 16stránkovém bookletu tomu všemu dodávají ten správný mystický nádech. Nestačí než vložit stříbrný disk do přehrávače a oddat se 36 minutám pekla.

CD začíná krátkým intrem, hned po něm se rozjede první pecka Isolated a já už vím, co mě bude v následující půlhodině čekat. Totální nářez a masáž mých sluchovodů. V cca polovině tohoto songu mě však v mém očekávání nahlodává něco netypického. A to odněkud mi známě povědomý, čistý vokál. Zalistuju na konec bookletu a jsem doma. Nejen tuhle, ale rovnou tři skladby svým čistým vokálem okořenil Martin Androvič z kapely Brainscan. Když už jsem u toho studování bookletu, nacházím další mi povědomé jméno. Oním hostem, který propůjčil 4 songům svůj doprovodný vokál, je totiž Martin Walki z další mi notoricky známé slovenské úderky, kapely Porfyria. Po poslechu celého alba jsem si ho pustil ještě jednou, pak ještě jednou a pak ještě asi 5x v autě cestou do práce (pravda, dvě postarší spolujezdkyně to nenesly s nadšením, ale aspoň už ví, na co se těšit, přijdou-li do pekla - smích). Po poslechu celého CD jsem si říkal, že to naživo musí být asi pořádná mela. No a krátce na to jsem měl možnost si své tvrzení otestovat v praxi. Popravdě řečeno, naživo mě to dostalo ještě víc, než z CD. Stál jsem doslova s hubou otevřenou a ta energie, co z vystoupení Dementor šla, mě přímo spalovala, což mě utvrdilo o prvoligovosti tohoto mančaftu. Chlapi dokonce natočili i klip k v pořadí třetí věci na desce, jmenovitě Disobedience, na který se můžete třeba mrknout v listopadovém díle Reactoru.

Desce toho nemám (za mě osobně) moc co vytknout. Jednotlivé nástroje jsou krásně čitelné, kytary hutné přesně tak, jak to mám rád, hudba není nikterak nudná, a protože se v ní pořád něco děje, takže neustále udržuje mou pozornost. Bubeník jede jako biomechanický rytmický kulomet s kadencí "ta ta ta ta" a mnohdy i rychlejší, až si čas od času říkám, že to snad ani není člověk. (smích) K bicím se však vztahuje jediná má výtka. Na můj vkus trochu prazvláštní a trochu utopený šroťák. Ale není to nic natolik šíleného, abych desku "zatratil". Je to jen taková drobnost oproti nepřebernému zbytku plusových bodů.

Na můj vkus Dementor natočili opravdu zajímavou a na své poměry i celkem melodickou desku a je vidět, že i po tolika letech mají pořád dost sil bít se za ten svůj death metal s grácií sobě vlastní. Když se člověk podívá do jejich historie a uvidí tam zářezy jako turné s Vader, turné se Suffocation, 2 desky vydané pod (ve své době světově proslulým) labelem Osmose, tak nemůže než jen s respektem zasalutovat těmto ostříleným veteránům, kteří budou určitě ještě dlouho mít co říct (teda spíš zahrát).