Jestliže jsem minulé album BRATRSTVA LUNY Goethit označil za přelomové, tak k tomu letošnímu mě napadá jediné jednoslovné přirovnání – dokonalost. Marně pátrám v paměti, zda jsem někdy viděl tak krásný obal – a dospěl jsem k názoru, že ne. V kartónovém přebalu se ukrývá luxusní digibook, knížečka s tvrdými lakovanými deskami, v níž jsou ve dvou kapsách uloženy dva kompakty a na třiceti šesti stránkách z kvalitního papíru texty, fotky, vlci, vlčí žena... A když texty, tak česky, anglicky a polsky; když fotky, tak oba hlavní protagonisté v komnatách na hradě Křivoklát; když vlci, tak od fotografa Filipa Chludila z knih Krajina s vlky I a II; a když vlčí žena, tak na titulní straně vedle hlavy vlka i na několika obrázcích uvnitř a navíc i na obou discích (samozřejmě pokaždé jinak). Celá tahle paráda je opět dílem Jaromíra Deathera Bezruče, který se postaral i o minulý obal, nad nímž jsem se také rozplýval. Minule jsem také vypisoval celý realizační tým, který se ale příliš nezměnil, takže zvídavý čtenář se může mrknout na minulou recenzi a k uvedeným osobám přidat Pettera Pluta Gutheho, norského kytaristu, který hostuje ve dvou skladbách.
Tvorbu BRATRSTVA LUNY je nutné vnímat jako celek složený z hudby, textů a obrazového doprovodu. Jinak to podle mě nemá smysl, povrchní poslech mp3 soborů ukradených kdesi na webu nemůže posluchači přinést plnohodnotný zážitek. Do „La Loby...“ je nutné se ponořit, poslouchat hudbu a prokousávat se texty, jejich poselstvím, které na první pohled (až na výjimky) není zřejmé.
Album je věnováno památce lidí a vlků, kterým zamýšlená i nezamýšlená zlovůle jiných zastavila tlukot srdce dříve, než stačili naplnit svůj život.
Po úvodním, vkusném, ale zároveň vcelku očekávatelném intru Amnesia (klávesy, vytí vlků) se pomalu rozjíždí první zpívaná skladba Misionář smrti. Dva veršíky schované mezi ostatními navazují na kurzívou uvedenou větu a ukazují na nelítostnost člověka, který kvůli svým, rádoby vyšším zájmům, sahá po zbrani a hubí zvířata, která se chovají podle svých vrozených dispozic... „Místo lovu popravy“ resp. „V symbióze přírody stále hledá terč, Homo Sapiens“ mluví jasně... Hudebně je evidentní posun od gotického rocku k mnohem košatější a stylově rozkročenější muzice. Lehké zmetalizování, náznaky art rocku i rocku pompézního, vznešené klávesy, kytarové hrátky, razantní a precizní hra bubeníka a nad tím vším svébytný projev Maestra Xpíla, který se ve slokách drží při zemi, ale v druhé části refrénu přidává na razanci a je to naléhavé a zneklidňující. Chytlavý motiv se proplétá „Lekníny“, skladbou, kterou pánové udělali napínavou... Dlouhý, ležérní úsek jakoby nikam nesměřoval, jako zpestření poslouží kytarové vybrnkávání Lorda Darkthepa (které silně připomíná tvorbu Monasterial Crypt – úsměv) přecházející v symfonickou pasáž, ze které se vyklube skvostně zapěná kratinká věta, v níž se „lekníny jen tiše zhoupnou“; bubeník se činí a pompézní klávesy taky nemají chybu...
Jáma a kyvadlo je strašidelné čtení, tudíž je temnější muzika nabíledni. Kytary se drží hutnějších poloh, výrazně se prosazuje baskytara (v refrénu v pozici majoritního nástroje) a Xpíl zpívá zastřeným hlasem – až s nástupem refrénu se objevuje pozitivní nálada – nikoliv ale v textu, protože o ničem veselém se opět nezpívá, protože „kyvadlo kmitá nad každým člověkem“. Bílé Karpaty, hory zaslíbené divoké zvěři, daleko od civilizace a to jejich ticho... „To ticho Bílých Karpat... je uměleckým dílem...“ Další znepokojující skladba, v takřka pochodovém rytmu, postupně se dramatizující a v závěru nemající daleko k metalovému nářezu; navíc s velmi zajímavými klávesovými vstupy a bubenickou exhibicí. Titulní song je jasná hitovka, od počátku ve svižném tempu, s výrazným zpěvem, a s lehce „ošizenou“ muzikou. Zatímco v předchozích kompozicích se pořád něco dělo, nástroje se na sebe vrstvily, tady je to poněkud fádnější a jednodušší. Neříkám, že je to špatně, ale trochu ta střídmost překvapí. Samozřejmě to netrvá věčně, skladba začne nabírat grády, hlavně refrén zabírá. „Srdce“ je místy křehká věcička, ale opět nechybí hitové okamžiky, silný refrén ani speedmetalový úsek.
Když už se má zlo prosadit, nikdy nedovol, aby se prosadilo skrz tebe. /A. Solženicin/
Nejlepší skladba? Továrny na smrt! Jednoznačně! Nádherná a přitom tak smutná. Z textu mrazí, přesně takhle je třeba neustále připomínat nacistická zvěrstva. Pochybuji, že se najde posluchač, který by při poslechu téhle tryzny nebyl dojatý a zároveň okouzlený. Hostující kytarista Pluto tady exceluje, táhlé tóny jeho „kytary“ se zarývají pod kůži... Proč kytary v uvozovkách? Protože jde o nástroj, který si Pluto vyrobil a s klasickou kytarou nemá příliš společného, vypadá jak ležatá niněra (lépe to popsat neumím – úsměv). Po smutku následuje trocha optimismu, jednodušší stavba a odlehčené motivy provázejí Quo vadis, Domine?, ale závěrečná slova opět (pokolikáté už?) nutí k zamyšlení... „Každému se jiný výklad bytí hodí, všechny násilnosti začínají slovy...“
Druhé CD obsahuje pouze dvě skladby, ale že by byly do počtu se rozhodně říci nedá. Spíše nezapadají do konceptu La Loby, proto jsou zvlášť... Signum Diabolicum si dovedu představit jako hudbu k filmu o středověkých vykonstruovaných procesech s čarodějnicemi. Obžaloba církve z textu čiší... „Signum diabolicum, bez důkazu viny, signum diabolicum, hra sadistických sviní.“ Věci je třeba nazývat správnými slovy a tady to sedí. Hypnotická, majestátní muzika – existuje-li něco jako středověký rock, pak tohle je ten případ. I když vlastně gotika a středověk jedno jest... nějak se nám kruh začíná uzavírat. Poslední částí skládačky je nová verze Fantasmagorie, původně z dema Gotická duše. Tady je samozřejmě opatřena kvalitním zvukem, novými aranžemi a nepřeslechnutelnými Plutovými vyhrávkami. Tenhle šedovlasý pán, odhadem šedesátiletý, je mistrem strun, o tom nemůže být sporu. A za mistry považuji celé společenství, které se na nevšedním a nadčasovém díle La Loba Ante Portas podílelo.
Na závěr si dovolím citovat ze své dva roky staré recenze na Goethit, protože lepší závěr mě prostě nenapadá: Z výše uvedeného je snad patrné, že BRATRSTVO LUNY vyprodukovalo něco tak jedinečného, vkusného a nadčasového, že byste s pořízením neměli váhat. A přidám tři vykřičníky!!!
Seznam skladeb:
CD 1 – La Loba Ante Portas:
CD 2 – Signum Diabolicum:
Čas: 51:21 + 10:47
ROZHOVOR
www.bratrstvoluny.com
www.bandzone.cz/bratrstvoluny
Tvorbu BRATRSTVA LUNY je nutné vnímat jako celek složený z hudby, textů a obrazového doprovodu. Jinak to podle mě nemá smysl, povrchní poslech mp3 soborů ukradených kdesi na webu nemůže posluchači přinést plnohodnotný zážitek. Do „La Loby...“ je nutné se ponořit, poslouchat hudbu a prokousávat se texty, jejich poselstvím, které na první pohled (až na výjimky) není zřejmé.
Album je věnováno památce lidí a vlků, kterým zamýšlená i nezamýšlená zlovůle jiných zastavila tlukot srdce dříve, než stačili naplnit svůj život.
Po úvodním, vkusném, ale zároveň vcelku očekávatelném intru Amnesia (klávesy, vytí vlků) se pomalu rozjíždí první zpívaná skladba Misionář smrti. Dva veršíky schované mezi ostatními navazují na kurzívou uvedenou větu a ukazují na nelítostnost člověka, který kvůli svým, rádoby vyšším zájmům, sahá po zbrani a hubí zvířata, která se chovají podle svých vrozených dispozic... „Místo lovu popravy“ resp. „V symbióze přírody stále hledá terč, Homo Sapiens“ mluví jasně... Hudebně je evidentní posun od gotického rocku k mnohem košatější a stylově rozkročenější muzice. Lehké zmetalizování, náznaky art rocku i rocku pompézního, vznešené klávesy, kytarové hrátky, razantní a precizní hra bubeníka a nad tím vším svébytný projev Maestra Xpíla, který se ve slokách drží při zemi, ale v druhé části refrénu přidává na razanci a je to naléhavé a zneklidňující. Chytlavý motiv se proplétá „Lekníny“, skladbou, kterou pánové udělali napínavou... Dlouhý, ležérní úsek jakoby nikam nesměřoval, jako zpestření poslouží kytarové vybrnkávání Lorda Darkthepa (které silně připomíná tvorbu Monasterial Crypt – úsměv) přecházející v symfonickou pasáž, ze které se vyklube skvostně zapěná kratinká věta, v níž se „lekníny jen tiše zhoupnou“; bubeník se činí a pompézní klávesy taky nemají chybu...
Jáma a kyvadlo je strašidelné čtení, tudíž je temnější muzika nabíledni. Kytary se drží hutnějších poloh, výrazně se prosazuje baskytara (v refrénu v pozici majoritního nástroje) a Xpíl zpívá zastřeným hlasem – až s nástupem refrénu se objevuje pozitivní nálada – nikoliv ale v textu, protože o ničem veselém se opět nezpívá, protože „kyvadlo kmitá nad každým člověkem“. Bílé Karpaty, hory zaslíbené divoké zvěři, daleko od civilizace a to jejich ticho... „To ticho Bílých Karpat... je uměleckým dílem...“ Další znepokojující skladba, v takřka pochodovém rytmu, postupně se dramatizující a v závěru nemající daleko k metalovému nářezu; navíc s velmi zajímavými klávesovými vstupy a bubenickou exhibicí. Titulní song je jasná hitovka, od počátku ve svižném tempu, s výrazným zpěvem, a s lehce „ošizenou“ muzikou. Zatímco v předchozích kompozicích se pořád něco dělo, nástroje se na sebe vrstvily, tady je to poněkud fádnější a jednodušší. Neříkám, že je to špatně, ale trochu ta střídmost překvapí. Samozřejmě to netrvá věčně, skladba začne nabírat grády, hlavně refrén zabírá. „Srdce“ je místy křehká věcička, ale opět nechybí hitové okamžiky, silný refrén ani speedmetalový úsek.
Když už se má zlo prosadit, nikdy nedovol, aby se prosadilo skrz tebe. /A. Solženicin/
Nejlepší skladba? Továrny na smrt! Jednoznačně! Nádherná a přitom tak smutná. Z textu mrazí, přesně takhle je třeba neustále připomínat nacistická zvěrstva. Pochybuji, že se najde posluchač, který by při poslechu téhle tryzny nebyl dojatý a zároveň okouzlený. Hostující kytarista Pluto tady exceluje, táhlé tóny jeho „kytary“ se zarývají pod kůži... Proč kytary v uvozovkách? Protože jde o nástroj, který si Pluto vyrobil a s klasickou kytarou nemá příliš společného, vypadá jak ležatá niněra (lépe to popsat neumím – úsměv). Po smutku následuje trocha optimismu, jednodušší stavba a odlehčené motivy provázejí Quo vadis, Domine?, ale závěrečná slova opět (pokolikáté už?) nutí k zamyšlení... „Každému se jiný výklad bytí hodí, všechny násilnosti začínají slovy...“
Druhé CD obsahuje pouze dvě skladby, ale že by byly do počtu se rozhodně říci nedá. Spíše nezapadají do konceptu La Loby, proto jsou zvlášť... Signum Diabolicum si dovedu představit jako hudbu k filmu o středověkých vykonstruovaných procesech s čarodějnicemi. Obžaloba církve z textu čiší... „Signum diabolicum, bez důkazu viny, signum diabolicum, hra sadistických sviní.“ Věci je třeba nazývat správnými slovy a tady to sedí. Hypnotická, majestátní muzika – existuje-li něco jako středověký rock, pak tohle je ten případ. I když vlastně gotika a středověk jedno jest... nějak se nám kruh začíná uzavírat. Poslední částí skládačky je nová verze Fantasmagorie, původně z dema Gotická duše. Tady je samozřejmě opatřena kvalitním zvukem, novými aranžemi a nepřeslechnutelnými Plutovými vyhrávkami. Tenhle šedovlasý pán, odhadem šedesátiletý, je mistrem strun, o tom nemůže být sporu. A za mistry považuji celé společenství, které se na nevšedním a nadčasovém díle La Loba Ante Portas podílelo.
Na závěr si dovolím citovat ze své dva roky staré recenze na Goethit, protože lepší závěr mě prostě nenapadá: Z výše uvedeného je snad patrné, že BRATRSTVO LUNY vyprodukovalo něco tak jedinečného, vkusného a nadčasového, že byste s pořízením neměli váhat. A přidám tři vykřičníky!!!
Seznam skladeb:
CD 1 – La Loba Ante Portas:
- Amnesia
- Misionář smrti
- Když lekníny tiše se zhoupnou...
- Jáma a kyvadlo
- Bílé Karpaty
- La Loba Ante Portas
- Srdce, které prošlo plamenem
- Továrny na smrt – Auschwitz-Birkenau
- Quo vadis, Domine?
CD 2 – Signum Diabolicum:
- Signum Diabolicum
- Fantasmagorie
Čas: 51:21 + 10:47
ROZHOVOR
www.bratrstvoluny.com
www.bandzone.cz/bratrstvoluny
