6. 6. 2011BRATRSTVO LUNY – La Loba Ante Portas

další fotografie

Jestliže jsem minulé album BRATRSTVA LUNY Goethit označil za přelomové, tak k tomu letošnímu mě napadá jediné jednoslovné přirovnání – dokonalost. Marně pátrám v paměti, zda jsem někdy viděl tak krásný obal – a dospěl jsem k názoru, že ne. V kartónovém přebalu se ukrývá luxusní digibook, knížečka s tvrdými lakovanými deskami, v níž jsou ve dvou kapsách uloženy dva kompakty a na třiceti šesti stránkách z kvalitního papíru texty, fotky, vlci, vlčí žena... A když texty, tak česky, anglicky a polsky; když fotky, tak oba hlavní protagonisté v komnatách na hradě Křivoklát; když vlci, tak od fotografa Filipa Chludila z knih Krajina s vlky I a II; a když vlčí žena, tak na titulní straně vedle hlavy vlka i na několika obrázcích uvnitř a navíc i na obou discích (samozřejmě pokaždé jinak). Celá tahle paráda je opět dílem Jaromíra Deathera Bezruče, který se postaral i o minulý obal, nad nímž jsem se také rozplýval. Minule jsem také vypisoval celý realizační tým, který se ale příliš nezměnil, takže zvídavý čtenář se může mrknout na minulou recenzi a k uvedeným osobám přidat Pettera Pluta Gutheho, norského kytaristu, který hostuje ve dvou skladbách.

Tvorbu BRATRSTVA LUNY je nutné vnímat jako celek složený z hudby, textů a obrazového doprovodu. Jinak to podle mě nemá smysl, povrchní poslech mp3 soborů ukradených kdesi na webu nemůže posluchači přinést plnohodnotný zážitek. Do „La Loby...“ je nutné se ponořit, poslouchat hudbu a prokousávat se texty, jejich poselstvím, které na první pohled (až na výjimky) není zřejmé.

Album je věnováno památce lidí a vlků, kterým zamýšlená i nezamýšlená zlovůle jiných zastavila tlukot srdce dříve, než stačili naplnit svůj život.

Po úvodním, vkusném, ale zároveň vcelku očekávatelném intru Amnesia (klávesy, vytí vlků) se pomalu rozjíždí první zpívaná skladba Misionář smrti. Dva veršíky schované mezi ostatními navazují na kurzívou uvedenou větu a ukazují na nelítostnost člověka, který kvůli svým, rádoby vyšším zájmům, sahá po zbrani a hubí zvířata, která se chovají podle svých vrozených dispozic... „Místo lovu popravy“ resp. „V symbióze přírody stále hledá terč, Homo Sapiens“ mluví jasně... Hudebně je evidentní posun od gotického rocku k mnohem košatější a stylově rozkročenější muzice. Lehké zmetalizování, náznaky art rocku i rocku pompézního, vznešené klávesy, kytarové hrátky, razantní a precizní hra bubeníka a nad tím vším svébytný projev Maestra Xpíla, který se ve slokách drží při zemi, ale v druhé části refrénu přidává na razanci a je to naléhavé a zneklidňující. Chytlavý motiv se proplétá „Lekníny“, skladbou, kterou pánové udělali napínavou... Dlouhý, ležérní úsek jakoby nikam nesměřoval, jako zpestření poslouží kytarové vybrnkávání Lorda Darkthepa (které silně připomíná tvorbu Monasterial Crypt – úsměv) přecházející v symfonickou pasáž, ze které se vyklube skvostně zapěná kratinká věta, v níž se „lekníny jen tiše zhoupnou“; bubeník se činí a pompézní klávesy taky nemají chybu...

Jáma a kyvadlo je strašidelné čtení, tudíž je temnější muzika nabíledni. Kytary se drží hutnějších poloh, výrazně se prosazuje baskytara (v refrénu v pozici majoritního nástroje) a Xpíl zpívá zastřeným hlasem – až s nástupem refrénu se objevuje pozitivní nálada – nikoliv ale v textu, protože o ničem veselém se opět nezpívá, protože „kyvadlo kmitá nad každým člověkem“.  Bílé Karpaty, hory zaslíbené divoké zvěři, daleko od civilizace a to jejich ticho... „To ticho Bílých Karpat... je uměleckým