Počasí: Pod mrakem až zataženo, teploty padly na únosné hodnoty, přeháňky v podstatě nestály za řeč; zatímco půlka republiky mokla, Brutal zůstal v suchu.
V areálu jsem se nacházel dost dlouho předtím, než začala první kapela pátečního dne. Bylo to z toho důvodu, abych stihnul karlovarskou mlátičku CUTTERRED FLESH. Letošní nahrávka má velký potenciál a bylo by dobré slyšet nové štychy na živo. Pod pódiem se pomaloučku začaly sbíhat první posluchači a dav se každou minutu zvětšoval. To ale netrvalo dlouho, neboť při druhé skladbě přišla vydatnější přeháňka a všichni, kdož po ruce neměli pláštěnku, pomalu opouštěli plac. Což bylo opravdu škoda a trochu mi bylo i líto kapely, protože dle mého si za své snažení zaslouží opravdové uznání. Při jejich setu vždy obdivuji basáka Zdeňka, protože ten každý tón, který hraje, dokáže doplnit i ladným pohybem. Není nic lepšího, než ihned z rána rozhýbat ztuhlé krční svaly. (Luma)
V momentě, kdy CUTTERRED FLESH dohráli poslední skladbu, přestalo jako mávnutím Perunova proutku pršet. Teď už nikomu nic nebránilo ochutnat melodický death metal v podání našich východních bratrů DEPRESY. I přes absenci deště se na vystoupení kapely moc posluchačů nehrnulo a možná právě tento fakt zapříčinil, že kapela zněla úplně průměrně. U DEPRESY mám někdy pocit, že se na pódiu neumí pořádně odvázat a muzikanti působí hodně staticky. Možná klubová akce, nebo menší stage by kaple slušela víc. (Luma)
Jen v pátek jsem měl v plánu vyrazit do areálu před polednem. Důvodem byla družina Erica Forresta E-FORCE, jenže taxík přijel pozdě a stihli jsme jen dvě celé skladby, obě z repertoáru VOIVOD. Což se ostatně dalo čekat, co se bude hrát. Ale i to málo bylo skvělé, ačkoliv mám VOIVOD nejraději z raných nahrávek… (Johan)
V pátek nám začíná šichta hned od rána. Těším se na E-FORCE, protože jsem fanoušek VOIVOD a uctívám desku „Negatron“ a jak je známo, E-FORCE je kapela Erica Forresta, který právě tuhle desku nazpíval. Shodou blbých okolností set téměř nestíháme a přicházíme na poslední dvě věci, které Eric zasvětil právě „Negatronu“ – a nutno uznat, že oba songy se mi líbily tak jako před 23 roky, kdy jsem je slyšel poprvé. (Coornelus)
Následující INSANITY ALERT se věnují také thrash metalu, ale tomu s příměsí crossoveru. Kapela si chytře dostala publikum na svou stranu komickým oblečkem zpěváka (v tu chvíli mi začaly blikat kontrolky) a spustili zábavnou rotyku. Lidi chtěli blbnout a k tomu byla hudba těchto divochů jako dělaná. Ruku na srdce, hudebně to byl těžký průměr, o nějaké originalitě nemůže být řeč, ale v daný čas a daném místě to fungovalo dobře. (Coornelus)
INSANITY ALERT je parta mladých floutků z Rakouska, která přinesla po dopoledním death metalu svěží vítr v podobě zběsilého thrash metalu kříženého s HC. Vzhledem k tomu, že pro tyto hochy je hudba především zábava a neumí se tvářit zle, tak se brzy pod pódiem circlepit točil ve zběsilém tempu. Navíc INSANITY ALERT ví, že v každém člověku je kus dítěte a proto mezi přihlížející naházeli spoustu nafukovacích předmětů v podobě plavacích kruhů, míčů do vody a také zmrzlinu. Hodně sympatické bylo, když zpěvák slyšící na jméno Heavy Kevy vytáhl nápis v češtině „všechno zničit“. Trochu mi to připomnělo film Číslo pět žije a hlášku „rozšroubovat mrtvý“. Nicméně vystoupení to bylo plné srandy a vřelých úsměvů. (Luma)
INSANITY ALERT odehráli hodně veselý koncert. Zpěvák nastoupil jako tlouštík v nafukovacím obleku, po dvou skladbách ale image změnil a proměnil se v hubeňoura. I bez té parády by ale crossover thrash zabíral, lidi začali okamžitě jančit a zpěvák je k tomu nabádal dobře mířenými radami napsanými na panelech („Fuck this shit!“ třeba), kterými mával nad hlavou. Úsměvy na všechny strany, kšilty ohrnout a hurá do moshpitu (tedy ti mladší – úsměv). (Johan)
Odpolední program jsme trochu vypustili, ale zato jsme se byli podívat na dvě přednášky / talk show o fanzinech resp. historii metalu v Česku a taky na výstavě fanzinů v nově otevřeném prostoru pevnosti, který byl zrekonstruován díky práci dobrovolníků. Výstava určitě měla smysl, hlavně pro mladší ročníky – nám veteránům nic nového nepřinesla, jen jsme si mohli říci tenhle fanzin mám doma, tenhle pamatuji a tenhle mi tenkrát v prackách neskončil.
Obě besedy byly navštíveny opět hlavně pamětníky, ta první, v níž šlo o fanziny, nás moc nebavila, dlouho se nějak nemohla hnout z místa a po čtvrthodině povídání, kdy se jali přítomní porovnávat hudební fanziny se sci-fi tiskovinami, jsme odešli, protože to byla nuda. Třeba to bylo v průběhu času jinak, ale…
Druhá talk show, nazvaná „Tenkrát… v podzemí“, byla už o něco zábavnější. Hosty byli Bohouš Němec, Petr Hanzlík a Dan z TORTHARRY. Kluci vzpomínali a stejně tak to dělali všichni, kteří se přišli podívat. O mladého člověka byste tam nezavadili. Debata se nesla v duchu vzpomínání na devadesátá a osmdesátá léta, což je doba, na kterou při různých koncertech a akcích vzpomínáme několikrát do roka, a jak vidno, máme to všichni podobně – imaginárně jsme si navzájem odkývali, že dnes je jiná doba, že muzika se stala spotřební věcí a že už to není taková radost jako dřív, kdy jsme se ke každé nahrávce dostávali problematicky – o to víc jsme si jí ale vážili. (Johan & Coornelus)
Jestli existuje kapela, kterou jsem chtěl už dlouhou řadu let vidět naživo, tak jsou to jedině INHUME. Kapela mi stále koncertně nějak unikala, ale dnes konečně nadešel čas a naše cesty se poprvé střetly. Jediné, co můžu napsat, je, že to bylo moc krásné shledání. Tato banda z Nizozemí jistě není našinci holdujícímu si v death/grindu vůbec neznámá, do našich končin jezdí celkem pravidelně a na Brutalu se opravdu vyznamenala. Řekl bych, že muzikanti vybrali snad nejlepší songy své dlouholeté kariéry a ládovali je do nás s razancí výstřelu z tanku. Zpěváci řvali jeden přes druhého a zmustrovaná kytara jim dělala nádherný doprovod. Prostě kapela, na kterou se musí v kotli běhat dokolečka jako králík v kleci. Další top vystoupení letošního BA. Díky chlapi. (Luma)
Po náročném čtvrtku bylo na čase začít festivalový den zlehka. HARAKIRI FOR THE SKY mi tedy přišli vcelku vhod, protože pro tyto postové věcičky mám stále větší slabost. Poslední kapela, kterou jsem před cestou do Josefova drtil, mě docela očarovala. O kytarové vybrnkávačky s pomalými vyhrávkami a šlapající bicí nebyla vůbec nouze. I když jsem hrozný staromilec, tak takhle si nějak představuji moderní metal. Hudba melodická a chladná jako kov, na který padá sníh. (Kubina)
Na set HARAKIRI FOR THE SKY jsem byl docela zvědavý. Dle mého okolí se zdá, že kapelu buď musíte milovat, nebo je vám úplně jedno. Vzhledem k tomu, že songy z posledních dvou desek mám docela zmáknuté, a nemůžu říct, že bych z nich byl kdo ví jak na větvi, tak jsem si řekl, že kapelu omrknu, jak jí to jde při živém hraní. Slyšel jsem pouze první tři songy a musím napsat, že jsem se pouze utvrdil v mém přesvědčení o tom, jak na tom kapela je. Na první poslech nejde muzikantům nic vytknout. Všechno je dle dnešních standardů. Stejně tak zvuk. Jen ty nápady zůstaly někde v jiném šupleti. Pro někoho možná skvělý set. Pro mě jenom ztráta času. (Luma)
HATE je taková roztomilá mladší sestra jejich krajanů BEHEMOTH. Před několika lety jsem HATE řadil podstatně výš než druhou zmiňovanou kapelu. Přišli mi takoví opravdoví a plní nenávisti. Dnes musím říct, že i HATE se vezou na polské vlně black deatu a tím pro mě ztratili svou tvář. Páteční koncert mi tento názor jen potvrdil. Vystoupení kapely mě vůbec nebavilo a nebylo to jen denním světlem. Celý set mi připadal jako takové neškodné bu bu bu. Škoda. Třeba to příště bude podstatně lepší. (Luma)
HATE mě baví víc než BEHEMOTH a jejich vystoupení přesně splnilo má očekávání. Ta byla nemalá. Poláci (na pódiu) měli samozřejmě obrovskou podporu Poláků (pod pódiem), sypali přehledné skladby, jako by se nechumelilo (naštěstí ani nepršelo) a výsledkem byl dokonalý produkt. Možná chyběla trocha živelnosti, ale mě se HATE líbili. (Johan)
HENTAI CORPORATION byli povinností. Mám pro ně slabost. Jak studiově, tak na živo. Tahle ztřeštěná parta, která nejde pro kurvu daleko, opět dostála na BA svého jména. Jejich hudebně pestrý koktejl diktoval a donutil udělat lidi v kotli pořádný brajgl. Bordel samozřejmě režíroval zpěvák Ráďa, který je prostě rocková hvězda. (úsměv) Osobně bych proslovy mezi songy o pár desítek vulgarismů zredukoval (ten o Andrejovi, že je zmrd, bych ale nechal), ale k tomuhle člověku to zkrátka patří a já mu to vše věřím. Kapela zahrála průřez z obou svých desek, Radek zpíval opět legendárně, první řady podělil panáky a polibky, vytáhl si proklatě vysoko spoďáry... a rázem tu byl koncert, který se opět zaryl do paměti. (Coornelus)
Jo, jo. HENTAI CORPORATION je kapela, o které už roky nevím, co si mám myslet. Hudba, kterou kapela hraje, se mi celkem líbí. Pravda, vyhodil bych některé pasáže, ale budiž. Jediné, proč tuto kapelu opravdu nemusím, je její frontman. I pro dnešek to byl důvod, proč jsem několikrát z vystoupení odešel, ale pak se zas vrátil. Přece jen nazývat lidi, kteří přišli kapelu podpořit, zmrdama, nebo házet mikrofonem jako nějaká mega stár a tvářit se přitom, že všechno je vopruz, můžou jen ikony žánru, které už dneska ví, že mají na kontech miliony. Když to řeknu slušně, ale slovy kapely, tak zpěvák je jenom obyčejný pitomec, který se na jednu stranu tváří jako největší geroy na světě, ale na stranu druhou si dovedu představit, jak mu doma u flašky chlastu, kterou pije sám, lepí prdel z toho, že na příštím koncertu bude hodně těch zmrdů z minula chybět. (Luma)
HENTAI CORPORATION dělí lidi na ty, kteří jim spílají a na ty, kteří jim to žerou. Jsem béčko, celý koncert jsem si neskutečně užil a se mnou hojně zaplněný plac. Radek zase perlil, sem tam někoho urazil nebo poslal kamsi, věnoval song ženám alkoholiků (tedy ženám členů kapely), obnažil hruď a ukázal, že spodní prádlo nosí. (úsměv) Ale tyhle extravagance jsou jen takovým zpestřením, hlavní je muzika, a ta fičela jako uragán. HENTAI jsou hitmakeři, s lehkostí sází jednu parádní jízdu za druhou a ve finále se dočkali masivního aplausu i od chlapíků v tričkách s logy blackmetalových kapel. Ti v barevných trikách pak během koncertu divoce křepčili. (Johan)
Jak si tak zpětně rekapituluji deathmetalové kapely, které jsem letos na BA viděl, vychází mi, že PESTILENCE mě z daného ranku bavili společně s ATG asi nejvíce. Vlastně tak trochu nečekaně. Tahle letitá stálice, v jejímž čele stojí poslední mohykán Patrick Mameli, se zkrátka pochlapila. Jejich kombinaci techniky a agresivity jsem měl vždy rád, ale přesto překvapili. Já jsem PESTILENCE po jejich návratu do metalového koloběhu na nějaký čas pustil ze zřetele, protože části alb z této doby jsem na chuť úplně nepřišel, ale asi těm deskám dám ještě šanci. Tím spíše, že novinka „Hadeon“ je znamenitá. Ale tentokráte se hrály především staré fláky z prvních tří alb (+ jedna novinka). A závěrečná trojice „Twisted Truth“, „Land of Tears“ a „Out of the Body“ byla smrtící. Tyhle pecky vážně patří právem do zlatého fondu evropského death metalu a nikdy se neoposlouchají. Navíc když jsou zahrány s takovou jistotou a přehledem. Takže pánové, potlesk. (Goro)
Na PESTILENCE jsem se opravdu těšil. Kapela, která už notnou řádku let ví, kde je její místo. Stejně jako u DYING FETUS nechápu, jak tu svoji hrabárnu (prstoklady) můžou stíhat a přitom se tvářit jako by nic. Jejich set byl opět důstojný, ale i přesto plný smrtící energie. Další kapela, u které slovní spojení „pocit štěstí“ dostával hmatatelné důkazy. Vzorce jejich hudby se do mě zapisovaly s patřičnou razancí a já se jimi nechal naprosto volně unášet. Tedy hlavně „krčisko“ dostalo hezky pohulit. Jediné, co mě opravdu mrzí, je, že jsem musel odejít o něco dřív, abych splnil dlouho odkládaný rest. (Luma)
GRAVE PLEASURES jsem dal přednost před PESTILENCÍ. A myslím, že jsem dobře udělal. Finští gothic post punkeři odehráli zábavný koncert, který naladil na pozitivní vlnu, jež pokračovala i s následující kapelou. Tou byla PRVNÍ HOŘE, což jsou ještě větší šoumeni než HENTAI CORPORATION a hudebně k nim taky nemají daleko. Jejich show ve stanu, postavená na posledním albu „Křehký mechanismus pozemského štěstí“, byla radostná a veselá, plná pohybu, teatrálních gest a klauniád. A k tomu se hrála skvělá muzika, která sice nepřilákala tolik lidí jako některé zahraniční kapely, ale přesto byla atmosféra mnohem bouřlivější a nálada skvělá. Většina fanoušků si prozpěvovala a tancovala a když kapela dohrála, řada hrdel žádala pokračování. Ale čas se naplnil… (Johan)
Opouštím orgasmy způsobené PESTILENCE a spěchám na MetalGate stage, kde se už připravuje PRVNÍ HOŘE. Kapela nastupuje svou kabaretní show, při které takřka komplet přehrává své poslední album. Když jsem byl na této kapele na Brutalu naposledy, tak posluchači sotva zaplnili jednu třetinu barevného šapitó. Dnes, o několik let později, byl kapele bílý stan, ve kterém hrála, malý. Songy šlapaly jeden za druhým a spousta fanoušků si stejně jako kapela vystoupení opravdu užívala. (Luma)
Další česká partička PRVNÍ HOŘE sice není tak populární jako třeba na velkém pódiu hrající HENTAI CORPORATION, ale své fans má a nemálo se jich sešlo na menší MetalGate scéně. Kapela vsadila na poslední album, které kromě hitovky „Absurdistán“ tvořilo celý set. Desku jsme slyšel už tolikrát, že mi nezbylo než si s kapelou pořvávat po celou dobu. Kapela sázela hit za hitem, Pan Klaun řádil na pódiu a pořádný čurbes dělal i Pan Bertrám, který působil zjevem jako kněz, kterého napadl ďábel. Dobrá nálada byla na pódiu, tak i pod ním a tak jsme si společně užili set, který byl stejně dobrý, jako když na této scéně hráli PRVNÍ HOŘE naposled. (Coornelus)
Opět rychlý úprk od MetalGate k hlavnímu pódiu, kde to zrovna drtili mí srdcaři MISERY INDEX. Stihnul jsem pouze posledních asi dvacet pět minut, ale musím napsat, že tyto minuty byly opravdu výživné. Jeden velký flák vedle druhého. Navíc ve zvuku rytmicky zmustrovaných kytar. Opět pocit naprostého blaha. Vydržel jsem až do úplného konce a málem jsem se poch-al. A to doslova. Kdyby kapela přidala ještě jeden song, tak to tam je, ale stejně bych zůstal. Tihle borci z Baltimore byli prostě skvělí. (Luma)
Každoročně si nechám od někoho doporučit jednu hardcore bandu (je to vždy sázka na jistotu) a protože jsem v pátek neměl žádného velkého favorita (spíše jsem nakupoval nášivky a další kraviny), tak se mi to hodilo. Volba padla na TERROR, které jsem si šel s přáteli a pivem poslechnout až ke zvukařské věži. Hardcore se dělí pouze na tvrdý a tvrdší – to myslím, že bylo splněno (smích) a mohl jsem se pohupovat ze strany na stranu. (Kubina)
Američtí TERROR(ISTÉ) byli živelní, ale zase nás překvapil brzký konec setu, skončili o čtvrt hodiny dříve a my tak stihli jen konec… Škoda, z těch pár minut zněla kapela skvěle a fanoušci skotačili jako diví… (Johan)
Na Oriental scéně jsem chtěl zkusit vše, bohužel se mi to nezdařilo, ale kousek ESKHATON stíhám a… To že bude jejich hudba oříšek, bylo jasné z domácí přípravy, ale naživo to bylo ještě hustší zlo. Australané hrají podobný zmar jako jejich známější krajané PORTAL, kteří mi ale přijdou proti ESKHATON jako procházka růžovým sadem. (úsměv) ESKHATON určitě nebyli marní, jen byla má chyba, že jejich produkci nemám naposlouchanou a to, co jsem viděl, si neužil. (Coornelus)
ESKHATON potvrdili pověst australských komplikovaných deathmetalových kapel. Melbournská parta působila přesvědčivě, instrumentálně vyspěle, ale abych si její set mohl užít, musel bych materiál „umět“. (Johan)
ALUK TODOLO jsou u nás zavedenou kapelou. To bylo poznat i na publiku, které pořádně zhoustlo. Tři muzikanti osvětlení jedinou visící žárovkou, takže vlastně vůbec, se jali hypnotizovat publikum, což se jim dle výrazů přítomných dařilo. Osobně jsem se na tu správnou vlnu nedokázal naladit a spíš než otupit mozek a vystřelit se do jiných dimenzí jsem potřeboval do zbytku večera nějakou dávku energie, což bezezbytku splnili AT THE GATES. Nikdy jsem tuhle kapelu nijak zvlášť neobdivoval, ale zrovna nedávno mi přistála v uších jejich poslední deska a musím uznat, že jim to hraje. To samé bylo v Jaroměři. Seštelovaný manšaft v čele se skvělým Tomasem Lindbergem, který je jednoduše borec, úřadoval. Tomas se svou kšiltovkou naraženou pomalu přes oči, v hrdle obdařený parádním vokálem a přitom působící jako normální člověk, mi zvedl náladu. Kapela do publika nahustila švédský prvoligový death metal, proti kterému nešlo namítat vůbec nic. (Coornelus)
AT THE GATES předvedli dokonalé představení. Ve své podstatě by stačila napsat tato jedna věta a vystihla by vše. A ono se opravdu vše sešlo tak, že jen velmi těžko bych hledal nějaká negativa. Ideální hrací doba, parádní zvuk, vhodně sestavený playlist a především neskutečně šlapající kapela v čele s neúnavným Tompou. Ale těžko vyzdvihovat jednotlivce, protože všichni společně fungovali jako jeden perfektní celek. Navíc, novinka „To Drink from the Night Itself“ se Švédům vážně povedla a titulní song v úvodu jen potvrdil, jak moc. Hodně se hrálo z obou návratových desek, ale dostalo se i na „Slaughter of the Soul“. Nechyběly tak klasiky jako „Under a Serpent Sun“, „Nausea“ a samozřejmě „Blinded by Fear“, hitovku z největších. Tahle věc mě vždy naprosto spolehlivě rozseká… Prostě to mělo koule. A to píši jako někdo, kdo AT THE GATES poslouchá, ale rozhodně není jejich nekritickým uctívačem. Nebylo letos v pevnosti moc kapel, které by podaly tak suverénní výkon. (Goro)
AT THE GATES ukázali, jak se hraje švédský melodický death metal. Tomas Lindberg se ukázal jako skvělý frontman, zbytek kapely jako vyspělá muzikantská parta, zvuk eňo ňuňo, jedním slovem paráda. (Johan)
Málokterá kapela z letošních vystupujících ovlivnila tvrdou hudbu tolik jako Švédové AT THE GATES. Svůj melodický death metal snad hráli o 10 let dříve než všichni ostatní. Na začátku devadesátých let vydávali desky jako na běžícím páse, pak se rozhodli založit death/thrashovou bombu THE HAUNTED. Je fajn, že znova začali nahrávat ve studiu. I když možná to vystoupení nebylo úplně zvukově ideální, tak to byl opravdový zážitek a uskupení, které jsem chtěl alespoň jednou zažít. Říká se, že v nejlepším se má odejít a tak jsem to tento den zabalil, což mě s odstupem času dost mrzí, protože podle ohlasů MINISTRY snad předvedli svůj vůbec nejlepší set. (Kubina)
WRATHPRAYER aneb další jihoamerický old school black/death metal. Letos se v tomto směru urodilo (NERVOCHAOS, ORACULUM), pokaždé to bylo dobré, ale taky záleželo na místě hraní. ORACULUM vytěžili z Oriental stage maximum, Chilané WRATHPRAYER doplatili na „stanový“ zvuk. Bylo to extrémně nahlas a taky ne úplně dobře čitelné, ale hudebně, nasazením a vlastně i atmosférou povedené představení. (Johan)
U MINISTRY si nemůžete být ničeho jistí. Otázka zněla: bude to průser jako v roce 2012, nebo celkem solidní jízda jako předloni? Odpověď je nečekaná. Bylo to skvělé! Kapela tentokrát fungovala jako stroj, vše sedělo, Al zpíval výborně, chci tomu aspoň věřit, a svou roli sehrál zvuk, který byl ideální. Poslední tři desky posílám ke všem čertům, ale jedno musím uznat, naživo věci z nich fungujou dobře. Úvodní „Twilight Zone“, nebo následující „Victims of a Clown“ mi až vyrazily dech, jak skvěle znějí. Nová deska byla reprezentovaná pěti věcmi, logicky nechyběla drzá „Antifa“, nebo KILLING JOKE refrénem obdařená „Wargasm“. Po celou dobu jela za kapelou projekce, kde to samozřejmě schytával z drtivé části strýček Donald. Střed setu patřil vypalovačkám z „Rio Grande Blood“, kde industriální thrash v podání „Señor Peligro“ a titulní věc z tohoto alba nakopávaly pozadí, aby na ně svým melodickým refrénem navázala „Lies, Lies, Lies“ a ukázala i přívětivou tvář kapely. I když jsem doteď ze setu MINISTRY nadšený, samozřejmě mě něco zamrzelo. Jedna věc z „Psalm 69“ je prostě málo a jakkoliv mám „Just One Fix“ rád, na téhle total kultovní desce je víc lepších skladeb. Co třeba zrovna titulní věc, nebo něco z „Filth Pig“? Závěr v podobě „Thieves“ a „So What“ byl velmi dobrý, ale… Třeba jednou nastane doba, kdy zase dojdou prachy a Al začne objíždět festivaly se speciálním setem „Psalm 69“; stál bych v první řadě. (Coornelus)
Po nezbytném odpočinku přicházím až na Amíky MINISTRY. Jejich nová fošna je taková všelijaká, ale na živo jsem s nimi měl už jednou tu čest a nebylo to zase až tak špatné. Proto přicházím znovu a nestíhám se divit. Pódium zdobí nafukovací kačer Donald, který dle zlatavé veverky na hlavě vypadá, že už to není jen obyčejný tramp, ale maskot dnešní Ameriky. MINISTRY rozjíždějí set, při kterém nechybí doprovodná projekce a slova „chvály“ na americkou „pýchu“ bílého domu. Pan Jourgensen své texty před hradbou mikrofonů všech různých velikostí a tvarů opravdu prožívá. Hudba nádherně řezala do uší a nezbývalo, než před celou kapelou opravdu smeknout, protože spoustu věcí, které se děly na živo, jsem z nahrávky nepochytil. Dobrá práce Donalde. (Luma)
DRAGGED INTO SUNLIGHT byli jednou z mála part, které na MetalGate stage zněly tak, jak měly. Neviditelní muzikanti (na pódiu stál před muzikanty velký svícen se zapálenými osmi svícemi, nahoře svítila červená světla a jinak panovala tma) předvedli skvostné temné vystoupení, ve kterém naštěstí eliminovali dronění a brnění na minimum a věnovali se hlavně regulérní tvorbě, která oscilovala mezi death, black a snad i doom metalem. Vystoupení mělo takřka rituální nádech (ač tato slova v současné době smrdí profanací, tady myslím mají místo) a k jeho vyznění přispělo i rozumné střídání klepacích a pomalejších skladeb. Z pátečního programu nejpříjemnější překvapení. (Johan)
Nikdy jsem nepatřil k velkým fanouškům BEHEMOTH a nikdy jsem se tím netajil. Kapelu respektuju jen proto, že to dotáhla tam, kde se nyní nachází, a věřím, že ji v těchto místech fanoušci ještě dlouho podrží. Ale ruku na srdce – opravdu je hudba těchto polských neznabohů tak báječná, nebo se za celým tím cirkusem skrývá jen dobrá obchodní značka? Vzhledem k tomu, jak celé vystoupení BEHEMOTH vypadalo, bych řekl, že drtivá většina přihlížejících se přišla jen podívat na tu kapelu, která při vystoupení šlehá ohně a jejíž image je dle posledních výtisků rockových časopisů naprosto temná. Omlouvám se všem opravdovým fanouškům, ale v této kapele je hudba už jen okrajová záležitost. (Luma)
OBSCURE SPHINX na orientálním dvorku nasadili model „experimental ambient nuda“. Škoda, že jsme nedali regulérní středeční set, tohle byla půlnoční podivnost… (Johan)
CRUACHAN jsou pionýři folk metalu kříženého s black metalem, a tak není divu, že se na ně sešla důstojná návštěva. A Irové dokázali dostat publikum do varu, působili sympatickým dojmem a jejich folk metal nebyl ryzím pitomým hopsa hejsa folk metalem. Trochu zvláštní byla kombinace maličkých houslí (jistě nějakých speciálních historických) a velkého člověka, ale jinak šlo o docela slušný nářez, který žel trochu srážely některé lacinější chytlavé pasáže. (Johan)
Tak nevím, jestli to mohu ve spojitosti s black metalem napsat, ale CARPATHIAN FOREST pro mě byli především zábava, protože mně před odchodem z areálu zvedli náladu. Stál jsem, podupával si do rytmu, popíjel a poslouchal ten jejich zčernalý rock´n´roll. Hlavně žádné novoty, ale pěkně postaru. Asi to nebylo velké umění a občas někde něco ujelo, ale to nevadilo. Alespoň mně ne. Mě tvorba CARPATHIAN FOREST prostě baví. Stejně jako jejich nadmíru sympatický přístup: „FUCK YOU ALL“ (smích). Tak nějak jsem ani nevnímal, který song zrovna hrají. Asi kolem prosvištěla novinka „Likeim“, stejně jako letitá „Black Shining Leather“, nějaký ten cover… Užil jsem si je! (Goro)
Smát se opilcům a nešťastníkům se nedělá, proto oroduju u Johana, abychom šli po jednom „oničemintru“ a dvou juchandách od CARPATHIAN FOREST spát. Povedlo se. (Coornelus)
CARPATHIAN FOREST a black metal? Nenechte se oblbnout… Black´n´roll to byl, slušně zahraný a odsýpající, vlastně docela zábavný, dokud „pan zpěvák“ neotevřel pusu. To, co Nattefrost předvedl, bylo rouhání, parodie na blackmetalový zpěv a nuzota. Jako kdyby tam stál Pepa z tancovačkové kapely z Horní dolní… Po třech skladbách jsme usoudili, že tohle nemáme zapotřebí a vyrazili k domovu mládeže načerpat síly na poslední den. (Johan)
Na CARPATHIAN FOREST jsem se docela těšil. Nahrávku „Fuck You All“ mám opravdu rád a v době jejího vzniku jsem ji nemohl dostat z přehrávače, ale tentokrát jsem se ztratil ihned na začátku tohoto karpatského lesa. Zvukově asi mělo jít o true black, ale nakonec z toho vylezl blackmetalový rock´n´roll. Navíc forma Nattefrosta taky nebyla úplně nejlepší a to sráželo vyznění celé kapely. Dle jeho hlasového projevu se zdálo, že už asi dlouho nikde jako na lesy nehulákal. (Luma)
Fotky: Coornelus
Brutální slečny
Brutální abeceda
Úterý
Středa
Čtvrtek
Pátek
Sobota
