BIGBOSS – Collection Of Black Roses / Sbírka černých růží

Letos se v Brně urodilo... parta muzikantů z různě provázaných kapel se podepsala hned pod tři alba. A když vezmu v potaz loňskou fošnu ROOT, tak během roku nekalendářního, tedy dvanácti měsíců, vyšla dokonce alba čtyři: Po „Kärgeräs ~ Return From Oblivion“ od ROOT následovaly počiny ASGARD, SOLFERNUS a velkého mága, tentokrát pod hlavičkou seskupení nazvaného podle hlavního protagonisty BIGBOSS. Čtyři desky, na nichž se vedle BigBosse podíleli (ne na všech...) Paramba, PaulDread, Hanz, Alesh AD, Igor, Pačess a další, svědčí o pracovitosti brněnské černé mafie, a navíc, všechny nahrávky si drží punc dobře odvedené práce. A to ještě ROOT vydali knihu mapující třicetiletou historii…

Sólovky BigBosse se objevují v dlouhých časových intervalech, dvě alba na začátku sice dělily čtyři roky, pak se ale na další čekalo deset let a nyní devět. Ale zatímco „Q7“ a „Belial´s Wind“ byly nahrávky poměrně odlišné, mezi třetím albem „Doomy Ballads“ a současnou náloží „Collection Of Black Roses / Sbírka černých růží“ je spojitost zjevná. Tedy mezi „Baladami“ a prvním diskem aktuálního kompletu… 2CD totiž nabízí dvě zcela odlišné polohy – jednu elektrifikovanou, tvrdší, rock/metalovou; druhou akustickou, křehkou. A to ještě není vše – první CD je nazpíváno anglicky, druhé česky. Fanoušci Jiřího Valtera tedy mají možnost porovnat dvě tváře fenomenálního zpěváka – a poslech obou disků je jednou menším, jednou větším dobrodružstvím.

Menším dobrodružstvím je poslech anglické kolekce. Ta se totiž poslouchá, jak se říká, sama. Všechny skladby mají silný emociální náboj, všechny obstojí samy o sobě, ale jejich síla je v kontextu celku. Úvodní „Black Rose“ plyne pozvolna, křišťálový zvuk nechává vyniknout každému tónu kytar, každému brnknutí do basové struny a každému úderu bicích. Nad vším ční Jurův nezaměnitelný vokál, tak trochu posmutnělý, což ostatně koresponduje s textem, který není zrovna veselý. Černá růže jako symbol stáří, až se člověk neubrání pocitu, že jde o osobní výpověď. Silnou. Silnou melodií se rozjíždí „Tell Me Why“, jiskřivá přepestrá skladba, v níž hrají prim kytarová kouzla, hezky zašmodrchaná, ale zároveň chytlavá, a postarali se o ně hned tři kytaristé. Jiří tu nemá tolik prostoru, nechává muzikanty exhibovat a sám jen šeptá nebo svým ďábelským mluvochechotem něco přidá. S třetí „Leave Me Alone“ přichází muzika, kterou nejspíš všichni od Jirky a spol. čekali – epická kompozice v pomalejším tempu, s procítěnými vokály a příjemnými melodiemi působí až uhrančivě, a opět se objevují i akustické prvky. Je pozoruhodné, jak BigBoss pracuje s hlasem – asi je zbytečné připomínat jeho věk, ten všichni registrují, ale stejně, v řekněme pokročilejším věku to takhle „dávat“… teď myslím „The Tree Of Sorrow“, kde pan zpěvák pěje jako před čtvrtstoletím na „Temple...“ nebo „Kärgeräs“, když zpíval hlubokým čistým hlasem. Muzika opět pěkně ladí s textem, který (opět) není o něčem veselém, naopak. Při poslechu „Memory“ se mi pocity déjà vu dostavují naplno, tahle skladba by klidně mohla dělat parádu na uvedených albech ROOT; při poslechu druhé a pak i čtvrté sloky, v nichž Velký šéf zpívá tak naléhavě, až mrazí, mi regulérně naskakuje husí kůže, potěší i sólíčko, ale ještě lepší je potemnělá takřka strašidelná pasáž v závěru. I když prostředek alba působí sevřeně, je každá skladba něčím jiná, „Memory“ a „Rebirth“ se od předešlých liší zapojením druhých hlasivek, BigBosse doprovází Thomas Bruno, jehož čas ještě přijde. V „Rebirth“ se vyřádil i kytarista Hanz, jeho heavymetalové hrátky potěší všechny ctitele kytarových mágů. A to pořád není vše, „Dark Angel Of Mine“ je nejpřekvapivější položka alba – ze dvou důvodů: 1. hraje se v ní jen na baskytary a bicí; 2. zpívá v ní již zmíněný Thomas Bruno a jeho čistý výrazný zpěv se k BigBossově zachmuřené poloze hodí ideálně. A nabasovaný či bicí (místy jen bicí...) doprovod má až rituální nádech. Rockově zemitá „Solitude (part III)“ působí po předchozích parádách poněkud méně výrazně, závěrečná „Panta Rhei“  opět sází na potemnělou atmosféru a vokální exhibici.
CD1: 8

Poslech druhého CD, to je o poznání větší dobrodružství a zároveň výzva. Ono udržet posluchačovu pozornost jen akustickými nástroji a hlasem není nic snadného. A taky se to v mém případě daří jen zčásti. Hned úvodní „Černá růže“ mi přijde moc dlouhá… Jiří recituje za doprovodu akustické kytary, která je sice zahraná zajímavě, ale… nevím proč, ale nedokážu se na to naladit. Druhý kousek „Řekni mi proč“ se mi líbí o poznání víc, což bude nejspíš tím, že kytarová práce je tu košatější a vokální taky – už se dá hovořit o zpěvu, navíc poměrně variabilnímu. S tou akustikou to není stoprocentní, v „Nech mě samotného“ se objevuje baskytara a mám pocit, že i elektrická kytara, ale pořád je to ohlodané na kost, i když doplněné bicími a samozřejmě vokálem. Česká verze je navíc obohacena o dvě skladby, jako první je zařazena repetitivní „Když pláčeš“, v níž BigBoss zpívá něco jiného, než je uvedeno v bookletu (asi chyba v přepisu, ve skutečnosti to dává lepší smysl), a navíc to ukončuje šibalským „a pořád dokola a dokola a dokola... jak u blbejch“. V dalších třech skladbách si doprovodní hudebníci vystačili s bicími, kytarami resp. baskytarou, ve dvou se ale k Jirkovi přidává Thomas Bruno a změna je to vítaná. Zajímavostí 2. CD je „Hostina smrti“, devítiminutový víceméně recitativ za doprovodu klavíru – skoro taková Nedělní chvilka poesie, což nemyslím pejorativně, ale jako přirovnání. Jen ten syntetický závěr, ten tu „straší“. Dost bylo kytar, bicích, baskytar a klavírů, další dva tracky se odvíjejí v režii harfy, nástroje se zajímavými možnostmi – tóny harfy jsou takové vznešené, škoda, že BigBoss v „Můj temný anděl“ zase spíš mluví, než zpívá; přitom nějaký ten patetický čistý zpěv by s harfou pěkně ladil; ale Jiří, když nerecituje, zpívá-nezpívá zastřeným hlasem. „Samota“ se hudebně blíží elektrifikované verzi, melodie je tatáž a konečně taky dochází na zpěv – takový lehce nervní, ale tryskají z toho silnější emoce než z přednesu. Další chybka v bookletu se objevuje i u „Panta Rhei“, kde je uvedena jen harfa, ale ve skutečnosti zní elektrické kytary i bicí, a tahle rockovější poloha mi je milejší než ty ryze akustické.
CD2: 6

Celkově mi „první strana“ sedí víc než druhá, ale to má logiku a nejspíš to tak bude mít drtivá většina posluchačů. Hledači zajímavostí a netradičních postupů se ale u „druhé strany“ taky nudit nebudou.

Na obalu se nešetřilo. Booklet je z kvalitního křídového papíru, grafika sice jednoduchá, ale očím libá, barevné provedení stylové. Titulní perokresba taky k náladě nahrávky pěkně pasuje, jediné, co mi trochu kazí dojem, je poměrně dost různých chyb, drobných opomenutí, v čemž (kromě již uvedených nepřesností) „kraluje“ hlavně předposlední strana knížečky, kde se objevují prohřešky proti typografii (mezery…) a sem tam chybí písmenko (bas místo bass, production místo productions). A pak je tu ještě BigBossova portrétní fotografie pořízená ve stejném duchu jako před devíti lety (černá čára přes obličej, hůlka s kozlí hlavou), jen nějaká ta vráska na čele přibyla… I když je možné, že jde o fotku ze starého fotosession, jen tam Velký šéf pokrčil čelo. (úsměv)

Seznam skladeb:

• CD1

1. Black Rose
2. Tell Me Why
3. Leave Me Alone
4. The Tree Of Sorrow
5. Memory
6. Rebirth
7. Dark Angel Of Mine
8. Solitude (part III)
9. Panta Rhei

• CD2

1. Černá růže
2. Řekni mi proč
3. Nech mě samotného
4. Když pláčeš
5. Strom smutku
6. Vzpomínka
7. Znovuzrození
8. Hostina smrti
9. Můj temný anděl
10. Samota (část třetí)
11. Panta Rhei

Čas: 40:19 + 42:45

Sestava:

• BigBoss

Hosté:

• Michal Skořepa – voices
• Thomas Bruno – guit+add.voices
• Zbyněk Husa – bicí
• Lukáš Krupička – guit+harp
• Aleš AD – guit
• Hanz – guit
• Igor – guit+bass
• Thomas Vain – guit
• Zdeněk Vlček – guit
• Dan Pešek – guit
• Paramba – bas
• Vojta Úlehla – bass
• Marek Paľa – piano

Facebook
Bandzone
Shindy Productions

Collection Of Black Roses