Coornelus:
Bylo jasné, že se SUBROSE bude chtít zpátky do Evropy. Dosud tu v podstatě nějaké souvislé turné neodehrála. Ten pravý čas nastal letos na podzim, když zavítala na starý kontinent už po čtvrté. Důvod je jasný. Venku je nové album, popularita kapely po předchozím albu „More Constant Than The Gods“ rapidně stoupla a zájem o jejich vystoupení tady je. Problém pro mě nastal hned na začátku, kdy byly oznámeny jednotlivé štace. Hned třetí koncert byl naplánován k nám, jenže já už půl roku vím, že tenhle den prostě jít nemůžu, kamarád má svatbu a má účast na ní je nutná. V tu chvíli začal koloběh bolehlavů, vymýšlení alternativ, až se to ustálilo na tom, že jedu do Německa a to do Mnichova. Naštěstí nejedu sám, ale i na případnou blbou one man alternativu jsem byl připraven. Jede se mnou Johan, kterému se chce radši do Německa (a poslouchat blbé narážky na věk a Spartu, což po derby jde parádně – úsměv) než do Prahy samotnému. Obsazené je nakonec i zadní sedadlo a do partaje se přidává Pan X, který pod dojmem emocí ze sobotního pražského koncertu zatoužil vidět tuhle dvojici kapel ještě jednou.
Cesta utíká dobře, dokonce stavíme na tom samém německém odpočívadle jako loni, kdy jsme jeli na JEX THOTH. Svačíme u stejných stolů (řízky žena nesmažila, ještě mě totiž od soboty tlačil pajšl), hajzly tu smrděj taky jako loni… vše se zatím nápadně podobá loňskému super výletu. Rozdíl je tentokrát v tom, že nejedeme do klubu Backstage, ale do kulturního centra Feierwerk. To je vzdušnou čarou od Backstage tři kilometry a je víc směrem do centra. Což nevěští nic dobrého, když si člověk uvědomí, jaký je problém s parkováním v tuzemské metropoli. Naštěstí stejně jako loni máme kliku a parkujeme přímo před klubem, který má víc koncertních scén – ta naše jmenuje Kranhalle. Dokonce jsou zde vyhrazená parkovací místa pro hosty klubu. Neuvěřitelné. Zatímco náš mladší spoluvýletník se druží u vlezu do backstage s místním fotografem a vyhlíží své nové bohyně, vyrážíme s Johanem na pochod Mnichovem. Jedná se o klasickou procházku typu jdeme furt rovně a doufáme, že uvidíme něco zajímavého. Rovně jsme šli bezvadně, nicméně zajímavého k vidění toho moc není a tak za nejvzrušivější část považuju, když si šel Johan koupit lahváče do drogerie, kde ho ta veteš ale neměla (úsměv).
Před začátkem akce se venku zdravíme s houslistkou Kim, která vyšla z klubu a dokonce si nás ještě pamatuje z pražského squatu Cibulka a loňského Lipska a píše nás na guest list, což potěší. 19 éček na hlavu bodne, obzvlášť v situaci při pohledu na kapelní merchandise, kdy je mi jasné, že to zase bude na průvan ve šrajtofli. Vstup do komplexu, který je, jak jsme to už zažili v Německu podruhé, soustavou různě velkých scén, je v půl osmé a začátek je avizovaný na osmou, čemuž nevěříme. Po malém zevlování a nahlédnutí do hlavního sálu, který je tak pro 200 lidí v pohodě a má velké pódium, si říkáme, že to bude dost průser a koncert bude mít na prd atmosféru. Pohled na dorazivší je zatím totiž docela tristní. Je jich málo.
Lehce po osmé se ze sálu ozvaly zvuky a my jen nevěřícně koukáme, že první kapela večera SINISTRO opravdu začíná. Což je pro nás z časového hlediska bomba. A i když ne vyloženě bomba koncert, ale hodně dobrý set odehrávají i tito Portugalci, kteří jsou pro mě jedním z největších letošních překvapení. SINISTRO jsou každopádně doom, ale v jejich výrazu osobně neshledávám jenom jeden směr tohoto žánru. Je tam cítit závan devadesátých let, je tam patrná vlna čerstvého pohledu na věc, který koketuje s post metalem a po zvukové stránce je to moderna bezezbytku. Nicméně samotná kompoziční stránka, ač poměrně minimalistická, je nesmírně funkční a dělá podklad pro hlasové variace zpěvačky Patrície, která svým výrazem posouvá kapelu o další level výše. Patrícia je hlasově velmi nadaná a podle mě by dokázala skvěle zazpívat úplně všechno, navíc její barva vokálu je vyloženě sexy. Když k tomu přidáte její herecký talent, údajně herečka skutečně je, tak je úplně jasné, že od ní během celé show neodtrhnete oko. Oko si ale mohlo pošušňat i jiným způsobem. Za kapelou běžela černobílá projekce a u třetí skladby, kterou byla klipová „Relíquia“, běžely obrázky z tohoto obskurního klipu. Ač jsem se chtěl sebevíc věnovat i promítání, mé oko po chvíli vždy zamířilo zpět na Patrícii, která fungovala jako magnet. Koncertní set odstartovaly skladby z nového alba „Semente“ a to konkrétně otvírák „Partida“, následovala uhrančivá „Corpo Presente“ a nechyběla ani klipovka „Relíquia“. Závěr setu pak patřil skladbám z tři roky starého EP „Cidade“, které mi svou klidnější polohou až tak nesedly a přišly mi lehce natahované. Přece jen novinku „Semente“ považuju za lepší materiál. Koncert byl ozdoben skvělým zvukem a při pohledu za sebe jsem s potěšením zjistil, že se prostor sympaticky naplnil, což atmosféře jenom prospělo.
Ani jsme nestačili vstřebat bezprostřední dojmy a po necelých dvaceti minutách začíná hrát hlavní objekt našeho tripu. Bohužel kapela i tady, stejně tak tomu bylo na předešlých akcích, byla nucena vystoupit bez houslistky Sarah, která tou dobou byla někde v letadle nad oceánem. Nicméně na to, co jsme slyšeli, to nemělo bezprostředně žádný velký vliv. Druhá houslistka Kim pracovala se svým nástrojem tak zručně, že pocit něčeho ošizeného, nebo chybějícího se nedostavil. Jak mi Kim po koncertě potvrdila moji domněnku, kvůli absenci druhých houslí jsou některé skladby plnohodnotně nezahratelné a tak se nedostalo na dvě velké hitovky „Cosey Mo“ a „Borrowed Time Borrowed Eyes“, na druhou stranu byl koncert zase něčím jiný a specifický. Poměrně nečekaně set začal skladbou z předposledního zásadního počinu „More Constant Than The Gods“ a to skladbou „Fat Of The Ram“. Na tuhle skvělou věc, při které si sedl parádně zvuk, navazovaly nové skladby a to už zcela očekávané. Nejprve „Despair Is A Siren“ a po ní „Wound Of The Warden“, která mě koncertně přesvědčila v tom, že její parametry a stejně tak kvalita nové desky nejsou o tolik horší, než jak jsem si ještě před měsícem myslel. Závěrečná pasáž téhle skladby se pak směle řadí k vrcholům kapely. Po třech skladbách, ale zároveň po 45 minutách hraní, nastává čas pro pro mě jednu z nejlepších doomových věcí vůbec a to nepřekonatelnou „The Usher“. A i když byla skladba zkrácená o klidný závěr, vychutnal jsem si ji jako vždy. Strhující gradace této skladby nenechaly člověka klidným a úplně se ocital v jiné dimenzi. Po necelé hodině byl konec, ale naštěstí měla kapela ještě připravený přídavek, který mě hodně překvapil a to skladbu „Beneath The Crown“ z pět let starého alba „No Help For The Mighty Ones“. Skladba patří mezi mé oblíbené, ale je na ní znát, že na posledních dvou albech udělala SUBROSA výrazný pokrok k sofistikovanější formě, kde třeba zrovna houslové party jsou ještě na vyšší úrovni. Je konec, dojmy zase prvotřídní a navíc ten luxusní čas, který mi dává ještě teoretickou šanci se vyspat tři hodiny před nástupem do práce – luxus (úsměv).
Na rozdíl od nepříznivých zpráv, kterých se nám z Prahy dostalo, se SUBROSA konečně dočkala dorazivších vinylů a CD, takže tím pádem naše sbírky a šatní skříně začínají bobtnat, zatímco konta zažívají pořádný průvan. Vyslechneme si od kapely slova díků za to, že jsme za SUBROSOU vyrazili do Mnichova, pak už jen chvíli čekáme v autě a z povzdálí sledujeme one man show našeho třetího kolegy. S pocity naplnění a prozatím ještě plni energie vyrážíme o jedenácté směr domů. Cesta se od půlky stává otravnou, od Strážného přímo protivnou, od vykládky Johana ve Strakonicích zažívám za volantem pár krizovějších momentů, ale ve čtyři ležím v posteli a jako infantilní blb nemůžu pod dojmem emocí usnout. Po cca dvouhodinovém spánku si dávám devět hodin v práci s pocitem, že to za to stálo. Jel bych zas (úsměv).
Johan:
Bez dvou dnů uplynul rok od našeho minulého výjezdu do Mnichova. Zatímco JEX THOTH zvolili šikovný termín našeho státního svátku, SUBROSA žel měla bavorskou zastávku turné naplánovanou na pracovní den. Ona sice měla podle všech měřítek lepší termín v sobotu v Praze, jenže Petrovi (Coornelusovi) se ženil kamarád a tak musel SUBROSU na Sedmičce oželet. Ale ne SUBROSU v Evropě, kam vyrazila propagovat své nové album „For This We Fought The Battle Of Ages“. A protože mi bylo milejší užít si vše se SUBROSOU spojené s kamarádem, místo 110 km do Prahy jsem cestu za zážitky volil třikrát delší. A cestování, to bylo takové déja-vu... sice jsme tentokrát nemuseli objíždět opravované úseky silnice, ale nějaké ty semafory nás lehce zbrzdily, odpočinkovou zastávku jsme taky absolvovali na stejném místě a do Mnichova dorazili v době konání pivního festivalu.
Komplex Feierwerk sestávající se z několika klubů a přilehlého skate parku se nacházel stranou octoberfestového šílenství, takže jsme potkali jen pár vyfešákovaných Germánů v kostkovaných košilích a kraťasech a několik selek v šatech z 19. století. Nějaké dvě hodinky jsme se procházeli v okolí Feierwerku, ale nic, co by stálo za pohled a zmínku, jsme nenašli, takže nejzajímavější předkoncertní okamžiky nastaly, když jsme očumovali před klubem a vyšla z něj Kim v brejličkách a novém účesu (pokaždé, co jsme ji viděli, měla jinou barvu vlasů, tentokrát šedivou...) a s úsměvem se k nám hned hlásila. Sympatické, že si pamatuje někoho, koho viděla dvakrát v životě, mně to rozhodně udělalo radost, stejně tak to, že trvala na tom, že nás píše na guest list.
Radost nám udělaly i prostory klubu Kranhalle, který byl výborně řešený. Optimální výška cca 60 cm vysokého a prostorného pódia dávala jistotu, že budou všichni návštěvníci dobře vidět a že muzikanti budou mít dostatek místa a nebudou se muset tísnit. Sál by mohl pojmout nějaké dvě stovky lidí, tolik jsme jich určitě nečekali, což se ve finále naplnilo, protože dorazivších mohlo být tak osmdesát, max. sto.
Měli jsme trochu obavy, aby akce neskončila čert ví kdy, protože hlavně řidiče čekala namáhavá a dlouhá cesta domů, ale naštěstí se začalo prakticky na čas, chvilku po dvacáté hodině se na pódiu srovnali Portugalci SINISTRO. Kapelu jsem před měsícem vůbec neznal, až když byla oznámena jako souputnice SUBROSY, naočkoval mě dobříšský fousáč, že by se mně to jako mělo hodně bavit. A zdá se, že mě má přečteného, protože SINISTRO mi padli do nálady, hlavně tedy zpěvačka Patrícia Andrade, jejíž hlas se mi hodně líbí, a to jak ve vypjatějších polohách, tak v těch hladivých. V některých momentech si až říkám, že je to popová zpěvandule, hlavně v klipovce „Relíquia“, ve které se se zpěvem vyloženě mazlí. Pomalá melodická skladbička by klidně s jinými aranžemi udělala parádu v sobotu večer v jakékoli televizní show, jen by k ní nesměli promítat ujetý videoklip (nevím proč, ale herec v hlavní roli mi připomíná Necrococka – úsměv). V Mnichově klip promítán byl, kapela měla připravenou projekci k celému setu a obrázky to byly působivé a pěkně zapadaly do atmosféry skladeb, které mají nejblíže k avantgardnímu doom metalu s náznaky sludge. Tou avantgardou myslím zařazení ořezaných pasáží; někdo je může přirovnat k ambientu, ale podle mě to žádný ambient není. Kapela každopádně zněla i díky kvalitnímu soundu skvěle, padesát minut uteklo jako nic a klidně bych si ještě dal líbit přídavek.
SUBROSA byla připravená během patnácti minut a deset minut po jednadvacáté hodině slavnost začala. O tom, že na turné zatím chybí jedna z houslistek, Sarah, jsme věděli, ale její absence mi nepřišla jako problém. Asi to bylo i tím, že kapela poskládala playlist ze skladeb, které i s jedněmi housličkami zní parádně, ale nad tím jsme přemýšleli až cestou domů, protože nás koncert během okamžiku úplně pohltil a nad tím, jestli jsou na scéně dvě houslistky, nebo jedna, jsme nedumali. SUBROSA je originální kapela, která podává uhrančivý sludge/doom s až aristokratickou grácií, psychedelické momenty střídají honosné smyčcové vážnohudební motivy, a do toho zpívá Rebeca svým zvláštně zabarveným, ale o to naléhavějším hlasem. A když se přidá vysokým hláskem Kim, je postaráno o nevšední hudební zážitek. Člověk se ocitá v jiném světě a nevnímá nic jiného než muziku, kterou produkují čtyři zajímavé osobnosti (kdyby byla na místě Sarah, samozřejmě bych psal pět). Zajímavou práci odvádí i rytmická sekce, bubeník Andy možná na první pohled údery šetří, ale o to dramatičtější jeho hra je, každý úder má své místo a každý je zahrán s potřebnou razancí. Navíc si nevybavuju kapelu, ve které by bubeník tak hojně a smysluplně využíval činely... V momentech, kdy se muzika SUBROSY zklidnila a důraz byl kladen na znělé kytarové tóny či skorosólové vokály, si bicí dávaly pauzičky – a to Andy seděl jako vytesaný z kamene; i tahle zdánlivá maličkost přispívala k silnému dojmu z koncertu, během něhož se tu a tam k mikrofonu postavil i basák Levi a přispěl hrubým hlasem k barevnosti produkce. Basa jinak hraje v hudbě SUBROSY zásadní roli, nebo spíše stejně důležitou jako ostatní nástroje, a když je zvuk tak parádní jako z desek i v klubu, je opravdu radost všechno vnímat. A v Mnichově se to všechno dařilo na sto procent, a když zazněly první tóny famózní „The Usher“, šlo o jeden z nejsilnějších zážitků, jaké jsem kdy na koncertu zažil. Po hodince se Američanky a Američané chtěli pakovat, ale fanoušci byli samozřejmě proti a tak kapela s úsměvy zahrála ještě jeden song.
Mohli jsme se rychle nacpat ke stánku a nakoupit cédéčka a desky, ale měli jsme jiný plán - chtěli jsme se s holkami hezky rozloučit a desky si koupit v klidu. Tak jsme počkali, až všichni koupěchtiví Němci pořídí nosiče (odhadem třetina návštěvníků odchází k domovu s nějakým nákupem) a pak jsme se ke stánku vypravili my. Při pohledu na ceny CD a 2LP by se některé tuzemské kapely měly zastydět... 2LP na čirých vinylech 20 euro, CD 10... plán, že si koupím CD a možná triko, bere za své, navzdory předsevzetím kupuju obě poslední řadovky na gramodeskách plus nové CD a za to všechno dávám padesátku. Když to srovnám s nedávno pořízeným 2LP MASTER´S HAMMER, které co do výbavy vypadá prakticky stejně a za které jsem dal 700 Kč, říkám si, že je něco špatně. Ale zpět k děvčatům, ty mají radost, že my máme radost, takže když se loučíme, padáme si do náručí...
