Putování pryč, hloubkové vrty do beztvaré prázdnoty, skličující okamžiky cesty na onen svět, vesmíry bez světla lákají a vábí rozbolavělou mysl. Kdo měl touhu tyto expedice marnosti zažít, našel si v úterní večer cestu na strahovskou Sedmičku, kde se uskutečnil po všech stránkách nádherný koncert dvou amerických doomových kapel. Dnes už možno napsat legendární YOB přizvali na evropské turné méně známé, ale žánrově podobné PALLBEARER. Na vystoupení jsem se neskutečně těšil, jelikož minulé představení YOB, které se konalo před třemi lety také v 007, bylo mimořádným zážitkem. Kapelu PALLBEARER jsem doposud znal pouze z poslechu doma, a abych pravdu řekl, nikdy jsem nevěděl úplně přesně, kam si ji v sobě zařadit. Po instrumentální stránce se mi obě jejich desky hodně líbí i přes občasnou vyumělkovanost, ale vokálu jsem nikdy nepřišel příliš na chuť, trochu ukňouraný, někdy takový nevýrazný a často vyzdvihující melodičnost, v mnohých pasážích podpořený doprovodným zpěvem. Ale na druhou stranu jsem si zase říkal, že živé vystoupení by mohlo být dobré, syrovější, tvrdší. (Štěpán)
Konečně jsme sešli po několika schodech do toho nizoučkého klubu, který mě snad nikdy nezklamal zvukem a shledali jsme, že vše je nachystáno na hudební produkci, basák YOB Aaron Riesenberg vzadu u pultíku s tričky a hudebními nosiči, plné lednice chlazených nápojů za barem a opět skvělá cedulka sdělující, že se jedná o nekuřáckou akci. Počet návštěvníků vypadal také velmi slibně, tak jen, už aby to začalo! (Štěpán)
S PALLBEARER mám problém. Snažil jsem se mnohokrát sžít s jejich debutem, ale po čase jsem ho odložil se slovem nebaví. Utekly dva roky a je tu ta samá situace. Tlačil jsem si novinku do uší horem spodem a nic. Nechápu, že můžu být tak out, když jsou PALLBEARER všude tak cenění a bráni bezmála jako senzace. (úsměv) Naživo mě ale i přes mou skepsi bavili mnohem víc, a dá se říct, že jsem si je v určitých momentech užil. Z desky si nemůžu zvyknout na vokál Bretta Campbella, na Sedmičce tomu tak nebylo. K ocenění však byla především jasně srozumitelná a propracovaná kytarová hra obou borců, a podle mě dobře zvolený výběr skladeb, kdy nedostaly prostor ty utahanější věci z desek. Kdyby potom bylo jejich vystoupení o závěrečnou skladbu (která v sobě měla hodně dobrého, přesto zaváněla exhibicí) zkráceno, byl by můj dojem ještě o něco lepší. Ale i tak dobrá práce. (Coornelus)
PALlBEARER, tato čtveřice z Arkansasu předvedla čtyřicetiminutový set poskládaný ze čtyř skladeb. Do posluchačů nahrnula tři skladby z nové letošní desky „Foundations of Burden“. Jedná se o druhý plnohodnotný počin kapely. Poslouchám muziku, a jak jsem doufal, tak se i stalo, že to, co mě doma moc nebaví, z pódia zní mnohem, mnohem lépe. Songy „World´s Apard“, „Foundations“ a „Watcher in the Dark“ působily přesvědčivějším, tvrdším dojmem. Z desky je vnímám baladicky rockově, tady to byl doom metal. Výrazně vše podpořil opět parádní zvuk, zkrátka, co bylo slyšet, bylo i vidět na práci muzikantů. Kytarista a hlavní zpěvák Brett Campbell dobře riffově souzněl s Devinem Holtem obsluhujícím druhou kytaru, jenž zvládal melodické postupy. A musím přiznat, že mě tady ta hudebnost bavila. Basa Josepha D. Rowlanda si zavrčela, rytmicky podpořila houstnoucí dav posluchačů při donekonečna opakovaném potřásání (nechci psát mlácení) hlavou. Závěr vystoupení obstarala píseň „Given to the Grave“ z prvního alba „Sorrow and Extinction“. Táhlá desetiminutovka s vynikající souhrou všech členů kapely, skutečná doomová deprese využívající kontrastu akustických i efekty přeměněných zvuků. Pro mě vrchol vystoupení, i proto, že kratičký text této skladby dává méně prostoru vokálu. Nemůžu si pomoct, ale ani tady, myslím tím v kontextu celého vystoupení, mi zpěv neseděl. Je to, podle mě, takové sterilní, neenergické pozadí hudebního projevu kapely. (Štěpán)
YOB nastupují bez nějakého zdržovacího zkoušení a nekompromisně zahalí klub do zoufalství. Smrt už je na obzoru, vědomí spí, duše je nepřipravená, strach je hluboký a mučivý. Pro mě bezesporu jedna z nejlepších doomových kapel současnosti rozjíždí hodinu a čtvrt trvající minimalistickou procházku. První věc, která tady zazněla, je „Ball of Molten Lead“, nic lepšího pro mě vybrat kapela asi nemohla, protože deska „The Illusion of Motion“ z roku 2004 patří k mým nejoblíbenějším a tato píseň je její úvodní. Ale to, co následuje, je pro mě naprosto překvapující a snad jsem se s něčím podobným ještě nikdy na koncertech nesetkal. Chybí jen úvodní tři slova Mika Scheidta „Time to wake up“, ale jinak poslední album „Clearing the Path to Ascend“ zazní od začátku do konce. Před nedávnem jsem psal recenzi právě na tuto desku, a tak ta znalost jednotlivých skladeb jen umocnila neobyčejný zážitek. A jako doma při poslouchání si říkám, že to snad není možné, co YOB dokážou vymyslet a předat posluchačům, tak tady úplně skučím blahem, protože ta jistota, přesnost, výraz a naléhavost je nepřekonatelná. Nádherný zvuk živého vystoupení ještě podporují efekty ozvěny v Mikově hlase, zvláště pak ve chvílích, kdy šeptá, v těch přenádherných pasážích písně „Unmask the Spectre“, kdy žiletka pod jazykem musí být přeci slyšet. A přesnost, ta přesnost všech interpretů je nebývalá, tohle jsou chvíle, kdy si říkám, jak je pomalá muzika těžká na hraní, protože tohle zahrát bez chyby je neobyčejně obtížné, protože tady by byla každá nerovnost strašně cítit. Neskutečná energie, tvrdost ve všech pasážích včetně těch akustických je omračující. Hotovo, vyřízeno, nevnímám okolí, je jen hudba a emoce. A aby toho ještě nebylo málo, tak mě YOB na závěr zdrtí skladbou „Adrift in the Ocean“ z předposlední desky „Atma“. Neošidili ani tón a konec v minimalisticky doomové konsekvenci je impozantní. (Štěpán)
Když Mike Scheidt hrábne do strun, člověk hned ucítí známé mrazení v zádech a ví, že je to ono. Tenhle chlapík s výrazem stárnoucího dřevorubce, jenž vypadá úplně jinak v civilu s vlasama do culíku a s lenonkama na nose, než když řve do mikrofonu a vzduchem lítají jeho dlouhé vlasy, má zkrátka auru velkého umělce. O tom, že YOB jsou momentálně jednou z nejlepších kapel na pomezí doomu a sludge, není sporu. Podobné koncertní stavy, jako tomu bylo tento večer, se u mě dostavily naposled na loňském koncertě NEUROSIS, to nebude náhoda. Zdánlivý minimalismus protkaný celým setem vyvrcholil geniální osmnáctiminutovou ukolébavkou „Marrow“, na jejímž konci nechybělo málo a zamačkával jsem slzu. O tak krásnou skladbu se jedná. Ať už ale YOB přidali na plynu v „Nothing To Win“, nebo dřímali v pomalých pasážích, pořád měl jejich koncert náboj, a to trval pomalu hodinu a půl. Sympaticky vystupující kapela, prvotřídní hudební nápady, skvělá instrumentace... nemám co dodat. Jeden z koncertů roku, bez debat. (Coornelus)
Je nádherné něco podobného zažít. Díky pořadatelům z agentury K.Y.E.O. a Aardvark, díky návštěvníkům za to, že se odhodlali navštívit tuto mimořádnou akci a hlavně díky všem muzikantům za deset písniček, které zazněly tento večer, protože toto je umění, které povznáší, tohle je hudba, která má schopnost odstřelit nás od té obklopující a všeobjímající reality. (Štěpán)
Fotky: Coornelus
Celá galerie
Konečně jsme sešli po několika schodech do toho nizoučkého klubu, který mě snad nikdy nezklamal zvukem a shledali jsme, že vše je nachystáno na hudební produkci, basák YOB Aaron Riesenberg vzadu u pultíku s tričky a hudebními nosiči, plné lednice chlazených nápojů za barem a opět skvělá cedulka sdělující, že se jedná o nekuřáckou akci. Počet návštěvníků vypadal také velmi slibně, tak jen, už aby to začalo! (Štěpán)
S PALLBEARER mám problém. Snažil jsem se mnohokrát sžít s jejich debutem, ale po čase jsem ho odložil se slovem nebaví. Utekly dva roky a je tu ta samá situace. Tlačil jsem si novinku do uší horem spodem a nic. Nechápu, že můžu být tak out, když jsou PALLBEARER všude tak cenění a bráni bezmála jako senzace. (úsměv) Naživo mě ale i přes mou skepsi bavili mnohem víc, a dá se říct, že jsem si je v určitých momentech užil. Z desky si nemůžu zvyknout na vokál Bretta Campbella, na Sedmičce tomu tak nebylo. K ocenění však byla především jasně srozumitelná a propracovaná kytarová hra obou borců, a podle mě dobře zvolený výběr skladeb, kdy nedostaly prostor ty utahanější věci z desek. Kdyby potom bylo jejich vystoupení o závěrečnou skladbu (která v sobě měla hodně dobrého, přesto zaváněla exhibicí) zkráceno, byl by můj dojem ještě o něco lepší. Ale i tak dobrá práce. (Coornelus)
PALlBEARER, tato čtveřice z Arkansasu předvedla čtyřicetiminutový set poskládaný ze čtyř skladeb. Do posluchačů nahrnula tři skladby z nové letošní desky „Foundations of Burden“. Jedná se o druhý plnohodnotný počin kapely. Poslouchám muziku, a jak jsem doufal, tak se i stalo, že to, co mě doma moc nebaví, z pódia zní mnohem, mnohem lépe. Songy „World´s Apard“, „Foundations“ a „Watcher in the Dark“ působily přesvědčivějším, tvrdším dojmem. Z desky je vnímám baladicky rockově, tady to byl doom metal. Výrazně vše podpořil opět parádní zvuk, zkrátka, co bylo slyšet, bylo i vidět na práci muzikantů. Kytarista a hlavní zpěvák Brett Campbell dobře riffově souzněl s Devinem Holtem obsluhujícím druhou kytaru, jenž zvládal melodické postupy. A musím přiznat, že mě tady ta hudebnost bavila. Basa Josepha D. Rowlanda si zavrčela, rytmicky podpořila houstnoucí dav posluchačů při donekonečna opakovaném potřásání (nechci psát mlácení) hlavou. Závěr vystoupení obstarala píseň „Given to the Grave“ z prvního alba „Sorrow and Extinction“. Táhlá desetiminutovka s vynikající souhrou všech členů kapely, skutečná doomová deprese využívající kontrastu akustických i efekty přeměněných zvuků. Pro mě vrchol vystoupení, i proto, že kratičký text této skladby dává méně prostoru vokálu. Nemůžu si pomoct, ale ani tady, myslím tím v kontextu celého vystoupení, mi zpěv neseděl. Je to, podle mě, takové sterilní, neenergické pozadí hudebního projevu kapely. (Štěpán)
YOB nastupují bez nějakého zdržovacího zkoušení a nekompromisně zahalí klub do zoufalství. Smrt už je na obzoru, vědomí spí, duše je nepřipravená, strach je hluboký a mučivý. Pro mě bezesporu jedna z nejlepších doomových kapel současnosti rozjíždí hodinu a čtvrt trvající minimalistickou procházku. První věc, která tady zazněla, je „Ball of Molten Lead“, nic lepšího pro mě vybrat kapela asi nemohla, protože deska „The Illusion of Motion“ z roku 2004 patří k mým nejoblíbenějším a tato píseň je její úvodní. Ale to, co následuje, je pro mě naprosto překvapující a snad jsem se s něčím podobným ještě nikdy na koncertech nesetkal. Chybí jen úvodní tři slova Mika Scheidta „Time to wake up“, ale jinak poslední album „Clearing the Path to Ascend“ zazní od začátku do konce. Před nedávnem jsem psal recenzi právě na tuto desku, a tak ta znalost jednotlivých skladeb jen umocnila neobyčejný zážitek. A jako doma při poslouchání si říkám, že to snad není možné, co YOB dokážou vymyslet a předat posluchačům, tak tady úplně skučím blahem, protože ta jistota, přesnost, výraz a naléhavost je nepřekonatelná. Nádherný zvuk živého vystoupení ještě podporují efekty ozvěny v Mikově hlase, zvláště pak ve chvílích, kdy šeptá, v těch přenádherných pasážích písně „Unmask the Spectre“, kdy žiletka pod jazykem musí být přeci slyšet. A přesnost, ta přesnost všech interpretů je nebývalá, tohle jsou chvíle, kdy si říkám, jak je pomalá muzika těžká na hraní, protože tohle zahrát bez chyby je neobyčejně obtížné, protože tady by byla každá nerovnost strašně cítit. Neskutečná energie, tvrdost ve všech pasážích včetně těch akustických je omračující. Hotovo, vyřízeno, nevnímám okolí, je jen hudba a emoce. A aby toho ještě nebylo málo, tak mě YOB na závěr zdrtí skladbou „Adrift in the Ocean“ z předposlední desky „Atma“. Neošidili ani tón a konec v minimalisticky doomové konsekvenci je impozantní. (Štěpán)
Když Mike Scheidt hrábne do strun, člověk hned ucítí známé mrazení v zádech a ví, že je to ono. Tenhle chlapík s výrazem stárnoucího dřevorubce, jenž vypadá úplně jinak v civilu s vlasama do culíku a s lenonkama na nose, než když řve do mikrofonu a vzduchem lítají jeho dlouhé vlasy, má zkrátka auru velkého umělce. O tom, že YOB jsou momentálně jednou z nejlepších kapel na pomezí doomu a sludge, není sporu. Podobné koncertní stavy, jako tomu bylo tento večer, se u mě dostavily naposled na loňském koncertě NEUROSIS, to nebude náhoda. Zdánlivý minimalismus protkaný celým setem vyvrcholil geniální osmnáctiminutovou ukolébavkou „Marrow“, na jejímž konci nechybělo málo a zamačkával jsem slzu. O tak krásnou skladbu se jedná. Ať už ale YOB přidali na plynu v „Nothing To Win“, nebo dřímali v pomalých pasážích, pořád měl jejich koncert náboj, a to trval pomalu hodinu a půl. Sympaticky vystupující kapela, prvotřídní hudební nápady, skvělá instrumentace... nemám co dodat. Jeden z koncertů roku, bez debat. (Coornelus)
Je nádherné něco podobného zažít. Díky pořadatelům z agentury K.Y.E.O. a Aardvark, díky návštěvníkům za to, že se odhodlali navštívit tuto mimořádnou akci a hlavně díky všem muzikantům za deset písniček, které zazněly tento večer, protože toto je umění, které povznáší, tohle je hudba, která má schopnost odstřelit nás od té obklopující a všeobjímající reality. (Štěpán)
Fotky: Coornelus
Celá galerie
