TELEPATIE

SAGE´S RECITAL – Sage´s Recital CD 2013, vlastní náklad

SAGE´S RECITAL hrají neo classical a symphonic metal s progresivními elementy. To je první věta z promo listu přiloženého k pálenému CD bez potisku, dokonce bez popisku fixou. On totiž materiál z debutu tohoto projektu asi původně na fyzickém nosiči nevyšel, byl distribuován digitálně přes i-tunes a podobné portály, nyní se ale podle informací na strohém webu kapely a FB dočkal digipackové verze.

SAGE´S RECITAL založil v roce 2012 Niels Vejlyt, jinak člen INFINITY OVERTURE a dalších projektů, který k sobě nalákal ostatní níže uvedené hudebníky a zpěváky, část z INFINITY OVERTURE, část z dalších dánských kapel, většinou prog/heavymetalových. Výsledkem je přesně to, co stojí v první větě, takže kdo se při vyslovení uvedených žánrů osype, ať přeskočí na jiný článek. (úsměv) Milovníci melodií, odkazů na klasiku, zpěvů á la Láďa Křížek, draků, rytířů a středověkých hradů nechť čtou dál a třeba si při tom recenzovaný materiál pustí (ukázky na FB) a srovnávají své pocity s pocity někoho, kdo v tomto ranku neslyšel celé album řadu měsíců. Ale ne že bych styl šmahem odsuzoval, jen se ke mně podobné nahrávky samy nehrnuly.

Od samého začátku se hraje na hodně chytlavou notu, kytara trylkuje a vyluzuje spoustu sympho/heavy tónů, zpěvák zpívá klasickým vysokým hlasem, skutečně kvalitním, a když se při první skladbě zamyslím nad tím, co je vlastně na téhle nahrávce špatně a co dobře, nenapadají mě žádná oslavující, ale ani odsuzující slova. První skladba prostě odsýpá, splňuje beze zbytku nároky fanoušků žánru, ale že by se mnou něco dělala, to zase ne. To dvojka „You Hold the Key“ mi začíná hrát na nervy, protože refrén je prostě ohraný až běda, takhle to dělá kde kdo, a hlavně už to tak udělala tuna kapel v minulosti; je to prostě vlezlé, nikoliv příjemné. Pochvala by snad mohla mířit k baskytaře, která je nečekaně vytažená, ale když to tak poslouchám, tak mě to spíš rozčiluje. Body jdou dolů... Sáhodlouhá instrumentálka „The Last Unicorn“ je vystavěná odvážněji, míří spíše k prog metalu, nicméně mně by stačila polovina hracího času, 4 minuty jsou bez zpěvu příliš dlouhé. Kdo by po třech svižných skladbách čekal zvolnění a ploužák, vůbec by se nespletl, jen krátké preludování a potom se „Council of Dragons“ nese v pomalých, maximálně středních tempech. Takže zatím nic moc...

Ale pak to konečně začne... Vrcholem alba je bezesporu „Immortal Flame“, která začíná hrou na cembalo, ke kterému se přidává kvílející kytara a přirozeně zpívající John West. Jde sice o další pomalou skladbu, ale něco na ní je; ze zpěvákova projevu je slyšet naléhavost, ale ještě o třídu výš song posunuje nástup Anne Karine, která zpívá skvěle; jenže po nějakých třech čtyřech minutách se skladba vrací k tomu, co už tady bylo, takže moment překvapení je pryč.... Ještě štěstí, že se Anne Karine vrací v druhé polovině k mikrofonu, její projev se mi líbí, je takový rozervaný, nervní, na stylové poměry zvláštní. Zajímavá je i poslední třetina, lehce experimentální (akorát nevím, kterého experta napadla ta 15vteřinová závěrečná fade out pasáž); být v takovéhle fazóně celá nahrávka, dole byste se dívali na vyšší číslo.

Po pěti kompozicích jsme v... polovině alba. Další dva songy totiž trvají 9 resp. 15 minut! Niels není troškař a ukousl si pořádné sousto, otázka tedy zní, zda se jím nezadusil. V prvním případě jde o druhou instrumentálku, která asi potěší všechny milovníky dramatické melodické kytary, a ač se do této sorty nepočítám, Nielsova hra i nápady se mi líbí. Nejde na to jako Mamlasstein, nesází na povrchní líbivost, ale s kytarou si pohrává, samozřejmě za podpory ostatních nástrojů, tady zejména bicích, z jejichž zvuku pravda nejsem příliš nadšený. Já vlastně nejsem příliš nadšený ze zvuku nahrávky obecně, myslím, že Niels nechtěl, aby to znělo jako jeho exhibice a proto upřednostnil bicí a baskytaru, které jsou sice chvályhodně slyšet, ale místy jsou prostě příliš nahoře. V sáhodlouhé poslední písni se místy hraje docela ostře, kytara řeže, ale náladu mi kazí zpěv ve výšinách, bez kterého bych se obešel. John West zpívá dobře civilním hlasem, tak proč zase ulétává do nebes? Asi to tak má být, ale na mě to nezabírá...

Co napsat k obalu, který nemám? (úsměv) Snad jen to, že je to klišé jak drak v pohádce Princ Bajaja. Ať se na mě nikdo nezlobí, ale do pohádek Boženky Němcové by se obrázek snad hodil, tady mi to přijde vedle jak ta jedle. Fakt nechápu, že to někoho ještě pořád baví...

Seznam skladeb:
  1. The Power Within
  2. You Hold the Key
  3. The Last Unicorn
  4. Council of Dragons
  5. Immortal Flame
  6. The Dead of Winter
  7. The Last Battle

Čas: 53:02

Sestava:
  • Niels Vejlyt - guitars and orchestration
  • John West (ARTENSION, ROYAL HUNT) - vocals
  • Jacob Vand (INFINITY OVERTURE) - drums

Hosté:
  • Franck Hermanny (ADAGIO) - bass (3)
  • Henrik Brockmann (EVIL MASQUERADE, ROYAL HUNT) - choir (2)
  • Anne Karine Pripp (INFINITY OVERTURE) - female vocals (5)
  • Mads Damgaard - cembalo (5)

www.facebook.com/sagesrecital
www.sagesrecital.com


Zveřejněno: 29. 11. 2013
Přečteno:
2797 x
Hodnocení autora:
6 / 10

Autor: Johan | Další články autora ...

Fotogalerie


Komentáře

29. 11. 2013 15:00 napsal/a Peťan
Je vidět
že i obal udělá fakt hodně. Tohle bych si nepustil ani kdyby bylo ve škatelce žánrů thrash metal ;-))))
29. 11. 2013 11:48 napsal/a Luma
no
pravda, ne všechno se vždycky povede ale to přirovnání s princem Bajajou je naprosto trefný. Když jsem se prvně mrknul na přiložené obrázky, tak mi tato myšlenka taky hned bleskla hlavou :))
29. 11. 2013 07:50 napsal/a Asphyx
a
vzali se teda nakonec nebo ne? Mě tam chybí nějaká čarodějnice, sexy vamp, která je tak trošku domina....:))
29. 11. 2013 07:35 napsal/a Coornelus
malba
Chci tričko s tim obalem a logem, to prostě nemá chybu :-)))