Od posledního alba tentokráte uběhlo jen málo času, přesněji jeden rok a jedinou změnou v sestavě byl odchod Pavla Vantucha. Byla snaha prázdné místo zacelit, nebo jste věřili, že zvládnete pokračovat ve čtyřech a nikdo další se nehledal?
Standa: Náhradu jsme nehledali, po Pavlově odchodu jsme se rozhodli, že si budeme klávesy dělat sami. Pracovali jsme na tom především s Mikym. Byla to pro mě zároveň i výzva, určitě jsme nedosahovali Pavlových kvalit, ale začal jsem se učit pracovat skládáním v počítači. A myslím, že mě to posunulo dál, velkou oporou a řešením technických problémů byl pro mě právě Dušan „Miky“ Mikulec. A ještě tě opravím, s Pavlem nás bylo šest a zůstali jsme v pěti.
Pokud se nemýlím, je „Transient“ prvním koncepčním albem v historii DYING PASSION. Vzhledem k faktu, že vyšlo tak brzy po svém předchůdci, vkrádá se na mysl myšlenka, že jste na tomto tématu už nějaký čas pracovali. Jde o dlouhodobý projekt, nebo v relativně krátké době došlo k výbuchu kreativity?
Standa: Tvůrce celého příběhu je Miky. Myslím, že se na tom ale začalo pracovat až v průběhu skládání songů. Ono to může klamat, že deska vyšla po roce, ale „Amplify“ vyšlo začátkem roku 2012 a „Transient“ na konci 2013, takže to jsou skoro dva roky. Některé minulé desky obsahovaly taky náznak koncepce, především v atmosféře a vyjádření pocitů k danému tématu. V případě „Transient“ se ale jedná o koncepční album v pravém slova smyslu. Celá deska je zaměřená na jedno jediné téma a k jeho vykreslení používá příběh, který prochází všemi skladbami. Téma „Transient“ je o chvilkových euforiích a celkově špatných rozhodnutích.
Miky o tématu tehdy hovořil takto: Špatné rozhodnutí ve jménu současného okamžiku je něco, co provází skoro každého. Někoho důsledky zasáhnou více, někoho méně, ale každý si někdy tímto prošel. Přiznat si to je proti samotné lidské podstatě. Někdo si toto špatné rozhodnutí zpětně uvědomí, někdo si jej ospravedlní tak, aby nad tím nemusel přemýšlet, ale v tu chvíli, kdy je potřeba si vybrat, pod rouškou euforie skoro vždy zvolíme špatně. Ne vždy to dopadne úplně nejhůře. „Transient" však ukazuje příběh, kdy série těchto rozhodnutí a zapírání důsledku může vyústit v zásadní životní situace. Není to o tom někoho poučovat, ale donutit k zamyšlení na toto téma. Bez jisté míry sebereflexe se nelze posunout nikam. Výčitky a závislosti jsou jenom důsledky jednání, které nemuselo být správné. Ne vše, co se aktuálně zdá být nejlepší, je správná cesta. Na druhou stranu přece nikdo neví, co je vlastně správně a jaké budou následky. Není možné příběhem říct, jak se rozhodovat. To přece nikdo neví. Motivem však byli lidé, kteří nad tím ani nechtějí přemýšlet a problém vidí vždy jinde než v sobě, a snaha, aby to právě někoho takového donutilo k zamyšlení, jestli vlastně nezačít u sebe než obviňovat ostatní ze svého neúspěchu. Sám jsem tímto prošel a relativně dlouhou dobu jsem se pohyboval v okolí lidí, kteří jednali stejně. Nejedná se však o můj příběh, ale o lidi, kteří mi byli blízcí a nedostatek soudnosti je za pomoci závislosti a absence zdravého rozumu zavedl dál, než kam jsem byl ochoten jít s nimi. Vlastně jsem rád, že jsem to viděl na vlastní oči, protože to pomáhá v momentech, kdy se člověk potřebuje posunout dál.
Zuzka: Při skládání se tentokrát zapojil hodně Miky, který nejen psal texty, ale hodně mi pomáhal s nápěvy a frázováním. O to jsem to tentokrát měla jednodušší. Opět jsme nejdříve točili demo nahrávku na zkušebně na nečisto a ve studiu tak měli větší jistotu.
Nechme promluvit komentáře k jednotlivým skladbám…
„Prologue“:
Standa: Psychedelicky taneční úvod, který se posune do zatěžkaných kytar. Hostující Eoghan O Reily, narozený v Irsku, ale několik let žijící v Šumperku, položí několik vět a otázek, které se týkají tématu alba. Nálady se v tomhle prologu střídají stejně často, jak nálada a osobnost hlavní postavy příběhu
„Ordinary“:
Zuzka: Z alba asi moje nejoblíbenější skladba. Má hezkou melancholickou náladu.
Standa: Taková nostalgická píseň s jednoduchým kytarovým motivem, ale má to si myslím hodně silnou vnitřní sílu. Tuhle písničku rádi hrajeme i živě. Zuzce se tady myslím moc povedli zpěvové linky. „Žil jsi tak dlouho obyčejný život, teď je čas vybrat si svou vlastní cestu, nech všechny obavy za sebou, všechno je lepší než to, co teď máš…“
„Highlight“:
Standa: Následuje svižná „Highlight“, melodický refrén střídají sekavé temné kytary.
„Futile“:
Standa: Myslím, že úvodní motiv a celý song se nese v jakémsi teskném modu. Tady jsem asi poprvé použil kytarový Ebow. A náladou perfektně sedí to textu.
„Potom, co se probudíš, kdy zbytek dne je tak marný na to něco dělat, nemůžeš jít zpátky do postele, snažíš se najít omluvu pro ten promarněný čas. Mezi čtyřmi prázdnými zdmi, kde žijí tvoje výčitky, je těžké zůstat klidný, když jsi úplně sám…“
„Affraid Of Dusk“:
Standa: Hodně experimentální a progresivní song, je tady hodně vychytávek, s kterými jsme si hodně hráli. Na to, že tam je opravdu dost změn, tak song furt tak nějak hezky plyne. Osobně mám rád tu pomalejší pasáž v půli songu, má strašně zvláštní atmosféru a až sám teď čumím, jak se nám to povedlo. (úsměv)
„A Different Perspective“:
Standa: Snový začátek, pohodová nálada, post-rockový refrén a až art-rockové momenty.
„Cítíš se plný vůle po životě, svět vypadá tak jednoduše, být tím, kým jsi chtěl být a zapomenout všechny bolestné chvíle. Když v tom si uvědomíš, že míříš přímo do záhuby…“
„Tremor“:
Standa: Nejtemnější song na albu. Hráváme ho často živě, má jednoduše „gule“. Střední pasáž krásně vygraduje a na koncertech tu mívám vždy „husinu“. Asi povedený song.
„Tvé ruce se klepou, tlukot srdce doprovázený tím ďáblem uvnitř tebe, vše, co můžeš, je počkat až odejde. Není žádné probuzení. Hra, kterou jsi se rozhodl hrát, si bere víc, než můžeš dát…“
„Collapse Within“:
Standa: Tady mě baví hodně refrén, až takový RADIOHEAD. Zuzka v něm zpívá na svůj položený hlas hodně vysoko a asi proto to zůstalo jen studiovou záležitostí.
„Nebe se rozplývá, padáš tvrdě na zem, takže si přeješ, abys uměl létat, čas dostat se zpět ubíhá…“
„Will To Find“:
Standa: Mikyho píseň, která se moc povedla. Moc příjemné postupy a Zuzka mi tu frázováním připomíná Vincenta z ANATHEMY.
„Intoxicating“:
Standa: Song měl být původně instrumentální, což až na dvě zpívané pasáže je. Tady jsme se tak trochu instrumentálně vyblbli. Hodně změn, rytmických blbin a divných zvuků.
„Překonej svou žízeň na malou kapku toho nejsladšího jedu, který ďábel kdy vyrobil…“
„Vertical Edge“:
Standa: Na song jsme natočili videoklip, respektive vyrobili. Animace Pepy Prokopa, střih a úprava Dušan „Miky“ Mikulec. Je to jedna z těch přímočařejších písní s nosným refrénem.
„Hoříš jako hvězda, padáš nahoru a stoupáš dolů, další milosrdné lži jsou přímo před tvýma očima oslepenýma světlem života, jen pro tuhle noc…“
„Erratic“:
Standa: Asi nejvíc experimentální song na desce a myslím, že tady člověk může ucítit, co hlavní postava ve finále příběhu prožívá – deprese, zmar a žádné nadějné vyhlídky.
„Rozhlédni se, je tu jen prázdná místnost všude kolem tebe, je to tady, poslední kapitola tvého utrpení…“ Tento úryvek textu popisuje vlastně i titulní obal desky.
„Enlightenment (Goodbye Wasted Life)“:
Standa: Závěrečný song, posmrtná balada, kdy náš hrdina už je na druhém břehu. Na tenhle song jsem pyšný a patří mezi mé nejoblíbenější. Na koncertech ho hrajeme vždy na závěr setu.
„Stal jsi se součástí druhé strany, není návratu, mrtví nemohou ožít. Už je pozdě naříkat, myslet na to, co jsi udělal. Teď už je vše pryč…“
„Epilogue“:
Standa: Závěrečný epilog opět z úst Eoghana O Reilyho.
O studiu, kde jste vtiskli nápadům reálnou podobu, je už téměř zbytečné plýtvat slovy, konzervativně opět Šopa. Přesto, bylo tentokrát něco jinak a jak dlouho jste se zdrželi?
Standa: Studio Šopa jsme si klasicky rezervovali na dva týdny. Vládla opět pohodová domácí atmosféra, jezdili jsme za kamarády do Velké nad Veličkou na pivko, takže pohoda. Zvukově jsme chtěli desku trochu odlišit od předchozích alb, ale myslím, že jsme úplně nedosáhli požadovaného výsledku. Staňa pro nás jako vždy udělal maximum a my jsme vždy s jeho prací byli spokojení. Přesto se mi rojila v hlavě myšlenka, že bychom příště mohli zkusit jiné studio.
Kdo je postavička na obalu „Transient“ a kdo má tento lehce depresivní motiv na svědomí?
Standa: Postavička je ona osoba, která prochází celým příběhem a prožívá nesnadná životní úskalí. Ostatně vše bylo řečeno výše. Když jsme probírali, jak přetvořit koncept alba do vizuální podoby, měli jsme trochu obavy, zda se to podaří tak, aby bylo alespoň trochu zřejmé, o co v příběhu jde. Oslovil jsem výtvarníka Pepu Prokopa, který nám už v minulosti udělal video k songu „Words“ z desky „Relief“. Pepovi jsme zaslali nějaké nápady, jak si to představujeme, a když poslal první návrh, byli jsme nadšení a věděli, že to je přesně ono. Ta atmosféra příběhu z toho byla cítit.
Pepa nakreslil kompletní obal, ale taky animace pro vytvoření klipu. O vše ostatní jako střih, sazbu atd. se postaral Miky.
Pokud bych vás požádal, abyste se ohledně koncepčních alb rozpomněli na svá nejoblíbenější, jaká by to byla?
Standa: Moje první setkání s koncepčními alby bylo už na základní škole. A byly to především desky KINGA DIAMONDA. Spojení „Them“ a „Conspiracy“, „Abigail“, „TheEye“…
Veledílo „The Wall“ od PINK FLOYD, ke kterému vyšel i film s Bobem Geldofem, mě taky hodně zasáhlo, ale samozřejmě i „Dark Side Of The Moon“, „Animals“...
Steven Wilson to umí taky velice dobře a má na kontě koncepčních alb víc než dost, ale třeba „Hand Cannot Erase“ je naprostá pecka.
S českých desek to pak je „Kuře v Hodinkách“ od FLAMENGO.
Zuzka: Mám ráda „Sgt. Pepper's Lonely Hearts Club Band“ od BEATLES, to je klasika, nebo „The Wall“ a „Wish You Were Here“ od PINK FLOYD, „Dirt“ od ALICE IN CHAINS, „Black Holes and Revelations“ od MUSE, „Year Zero“ od NINE INCH NAILS, „Fear Of a Blank Planet“ od PORCUPINE TREE, „Songs For The Deaf“ od QUEENS OF THE STONE AGE.
Krom tuzemských pódií se vám podařilo vyrazit koncertovat do země tisíce jezer, tedy Finska. Jak na tuto zkušenost vzpomínáte?
Zuzka: Už dříve jsme se koukli za hranice, ale chtěli jsme udělat něco většího. S tehdejší booking agenturu Kontra Production jsme se domluvili na výměně koncertů s nějakou zahraniční kapelou. Tenkrát do hledáčku padla finská kapela EMBASSY OF SILENCE. Vzniklo z toho 7 koncertů, kdy se k nám na česká pódia přidali ještě šumperáci MAD GOD, kteří si také přizvali jejich spřátelenou kapelu HERFST z Belgie. Sestava vskutku mezinárodní. Den D byl stanoven na 17. dubna 2014 v pražském klubu Chapeau Rouge, kde jsme ještě nikdy nehráli. Následovala seznamovačka, dorazil i vydavatel Martin Čech, kluci a jedna dáma byli sympatičtí a pak se hrálo a následovaly nějaké ty pivečka a seznamovací panáčky. Finové byli nadmíru spokojení, obzvlášť při tak příznivých cenách alkoholu u nás. Následovala afterparty u Filipa doma do pěti ráno, to už jsme byli všichni nejlepší kamarádi, pak pár hodin spánku a hurá na cestu po D1 do Brna. Cestovali jsme společně v dodávkách, a tak i po cestě bylo spousty srandy. Večer po společném pozdním obědě nás čekal hudební klub Eleven s parádním zázemím a místem v historickém centru, domácí zvukař Honza Bednář s námi jel celé turné a zajišťoval špičkový zvuk. Dovedl cokoliv zařídit. Byl ten nejdůležitější člen naší výpravy. (úsměv) Je fakt, že já jako zpěvačka se musím na turné hlídat víc a někdy jsem z toho trochu ve stresu, protože nadmíra ponocování, kouření a pití není, jak víme, zdravá, obzvlášť pokud máš čtyři koncerty v kuse. Ines z EOS si ale hlavu nedělala vůbec. Další dvě štace byly Karviná a Šumperk. Během cesty jsme tak stihli probrat a porovnat hudební scénu, kulturu a životní úroveň, kvalitu piva, kvalitu klubů, politiku, krásu žen, no prostě řeč přišla na všechno, všechny důležité a nedůležité záležitosti. Finové byli opravdu veselá kopa. Někde lidi na koncert přišli, někde méně, ale i tak to byl skvělý flám a fajn strávený čas.
Standa: Česká část turné byla pěkná jízda, ale to jsme ještě nevěděli, co nás čeká ve Finsku. Výhodou bylo, že města, ve kterých jsme hráli, nebyla tak daleko od sebe, a tudíž jsme měli mnohem více času poznávat zdejší krajinu a užívat místní pohostinnosti.
Do Helsinek jsme zvolili leteckou dopravu, pro některé včetně mě to byla premiéra. A hned si mě museli na letišti užít, vysvlíkli mě do trenek a sebrali z futrálu na kytaru kleštičky na struny, zvláštní, že jim samotné struny nevadily.
První koncert byl v klubu Liberté v Helsinkách. Přivítání Finů bylo velké, hodně pivka, panáků a vlídných objetí. My jsme bohužel byli po cestě a nedostatku spánku tolik unavení, že jsme šli brzo spát na hotel, abychom nabrali síly na další dny.
Druhý den jsme se přesunuli do Jarnova (kytara EOS) luxusního sídla v lese, kousek od města Hyvinkää, kde jsme měli večer hrát. Měli jsme celý den volno a tak jsme si užívali Jarnovu finskou saunu, vířivku, gril a prošli jsme i zdejší okolí.
Večer byl v rámci akce Chaos Carnival, takže nás Fini trochu stylově nazdobili (viz foto). Večer proběhl na výbornou. Nevím, jestli mi nekecali, ale prý zvukař z klubu zvučil v 80. letech i METALLICU. Následovala pekelná párty u Jarna do ranních hodin. Spousty jídla, piva a jesenického absintu.
Další den jsme se přesunuli zase blíže k severu, ale na cestě jsme mnoho času netrávili a proto byla zase spousta prostoru poznávat zdejší krajinu a kulturu. Tentokrát jsme se ubytovali u druhého kytaristy Tera, ten bydlel na úplné samotě. Kůlnička, kde při prvním pohledu máš pocit, že uvnitř bydlí kozel. (úsměv) Uvnitř nám spadla brada, krásný stylový bydlení s velkým nahrávacím studiem a zkušebnou. Večer jsme hráli ve městě Riihimaki v klubu Escape. Byl to poslední večer ve Finsku, tak jsme tomu dali zabrat, hrálo se na kytary a zpívalo až do rána. Vlastně někteří ani nespali a jeli non stop, třeba Zuzka se jela ještě nad ránem podívat na zdejší jezera. Takže jo, bylo tam krásně a rádi vzpomínáme.
Ten rok jsme ještě udělali podobné tour s německými DANTE, na který taky rádi vzpomínáme. A musím říct, že německé kluby jsou opravdu na úrovni, obzvlášť ten v Norimberku mě strašně bavil. Taky se nám nikde jinde nestalo, že by si lidi od nás kupovali rovnou celou diskografii, asi budeme muset do Německa zase vyrazit. (úsměv)
Poslední otázky kapitoly směřuji čistě na Zuzku. Jak velkou důležitost přikládáš přípravě na koncert? Nemyslím teď přípravu hlasovou, ale tu vizuální. Máš v oblibě bohatší kostýmy, nebo jde hlavně o pohodlí a dobrý pocit?
Zuzka: Pro mě je stále nejdůležitější umělecký výkon, než co zrovna mám na sobě. Bylo by ale pokrytecké říct, že je mi to úplně jedno, samozřejmě jako každá ženská mě zajímá, jak vypadám a co mám na sobě, maluju se a o módu se zajímám. Na druhou stranu vidím, že průměrný posluchač posuzuje zpěvačky hlavně podle ksichtu a sex appealu, ale nějak z vlastního pocitu tomu naproti nejdu. Na koncerty mám vždy civilní oblečení. Líbí se mi i gothic styl, ale nechci se nějak stylizovat.
Existuje v tomto ohledu v hudební branži nějaký vzor, nebo se řídíš vlastní intuicí?
Zuzka: Co se týká rocku a metalu, mám v oblibě spíše spolky nekonformní, bez teatrálních kostýmů, pyrotechniky a zbytečných nacvičených póz. Nemám na mysli mít dobře udělaný samotný koncept jako scénu, projekci a zvuk. To je naopak vždy ku prospěchu věci. V tomto ohledu se snažím i já svým způsobem vystupovat na pódiu. Jednoduše, aby se na to dalo koukat, ale abych se v tom neztratila.
Letmým pohledem do šatníku zpěvačky Zuzky, končíme sedmou kapitolu a už teď se těším, až v té příští probádáme album „Black Threads“. Tak za týden…
Transient
- Nahráno ve studiu Šopa (září až říjen 2013)
Sestava
- Stanislav Jelínek – guitar, programming
- Zuzana Jelínková – vocal
- Dušan Mikulec – guitar, programming
- Filip Chudý – bass
- Jan Kylar – drums
Bandcamp
Facebook
http://www.dyingpassion.com/
Kapitola první: „Secretly“
Kapitola druhá: „Voyage“
Kapitola třetí: „Sweet Disillusions“
Kapitola čtvrtá: „Relief“
Kapitola pátá: „Absorb“
Kapitola šestá: „Amplify“
Kapitola sedmá: „Transient“
Kapitola osmá: „Black Threads“
Kapitola devátá: prémiová
