Po mega úspěchu, jaký přineslo album „Svartir Sandar“ a hlavně hitovka „Fjara“, nabrala loď, na které se SÓLSTAFIR vezli, směr vyšší level. Křivka popularity neustále stoupala i s následujícím albem „Ótta“, stačí si vzpomenout na loňské jaro a ve švech praskající Akropoli. Jestli někomu širší zájem publika přeji, tak SÓLSTAFIR budou jedni z prvních. Jejich hudba je naprostý originál a i když vyjadřovací prostředky, kterými disponují, jsou dnes někde jinde než třeba na revolučním albu „Köld“, SÓLSTAFIR pořád skládají hudbu, která má přesah.
„Berdreyminn“ má složitou situaci. Už minulá deska „Ótta“ se potýkala s nedůvěrou, ale v souboji s časem obstála a jako celek má v diskografii své pevné místo. „Berdreyminn“ si ho tam najde taky a svou pozici si bez obav obhájí. Kdo ztratil o kapelu zájem už před třemi roky, může ve svém stavu zůstat setrvale zaklíněn. Jeho se novinka týkat nebude. Kdo naopak vývoj SÓLSTAFIR chápe, nemůže mu přijít „Berdreyminn“ slabou nahrávkou. Pravdou je, že vyznění novinky nemůže fanoušky téhle kapely překvapit. Větší příklon k pomalejším kompozicím už byl nastolen minule a i teď se čerpá z podobných ingrediencí, ale tento fakt je vyvážen tím, že se islandským fousáčům pořád daří skládat skladby se specifickou aurou, která je právě tím jejich hlavním know how. A i když SÓLSTAFIR hrají rock, mají v podstatě svou kategorii, kterou spolupomáhá tvořit i jejich široko daleko rozpoznatelný sound.
Dalším ze základních charakteristickým bodů, které ke kapele patří, je vokál Aðalbjörna Tryggvasona. Ten už v minulých letech vypiloval svůj hlas k dokonalosti a ani tentokrát se ho nebojí prodat. Exceluje jak v intimnějších pasážích, kdy je doprovázen jen klavírem, ale i v těch vyšponovanějších, kdy se nezdráhá se do svých hlasivek pořádně opřít. V obou případech mu jeho projev věříte, k čemuž přispívá neuhnutí z nastoleného trendu, kdy SÓLSTAFIR neústupně lpějí na svém rodném jazyce, což je jenom dobře.
Samotná hudební náplň má poměrně nekomplikovaný ráz. Skladby mají jasnou linii, ale každá z nich obsahuje výrazný styčný moment a v neposlední řadě hitový potenciál, a to navzdory tomu, že žádná z nich není taková totální hitovka jakou je „Fjara“, nebo třeba banjem obohacená „Ótta“. Rychlejších pasáží se na desce nachází pochopitelně méně než více. V podstatě k nejostřejším partům patří první „Silfur-refur“, která se po úvodním oťukávání rozjede díky návykové kytaře v jednu z nejchytlavějších věcí. Druhou největší rockerskou záležitostí je poslední „Bláfjall“ jejíž konec uzavírá album na poměry dnešních SÓLSTAFIR v hodně divokém kvapíku.
„Berdreyminn“ je ale celkově albem pomalejšího a atmosférického rázu. Velký prostor zde tak dostávají smyčce, ale v první řadě klávesové party, které jsou dnes už podstatnou součástí kapely. Ve skladbách intimnějšího charakteru, jako jsou „Hula“ nebo první polovina „Hvít sæng“, je potom využití kláves přímo ukázkové.
SÓLSTAFIR nic zásadního nemění, drží se nastoupeného trendu, kdy svůj pohled na potemnělý a zcela specificky pojatý rock pilují dle svých nejlepších schopností. A já jim tohle vše neustále věřím a baví mě to. Je evidentní, že si SÓLSTAFIR svůj tvůrčí vrchol odbyli v období desek „Köld“ a „Svartir Sandar“, ale i minulá „Ótta“ byla skvělou nahrávkou a „Berdreyminn“ svým předchůdcům ostudu také rozhodně nedělá. Přirozeně nešokuje, neboří brány, neukazuje nic nového, přesto je hudebně tak vyvážená, že se nemůže ani náhodou mluvit o zklamání.
SÓLSTAFIR jsou naprostý originál. Hrají hudbu, která má kouzlo, jaké u druhé podobné kapely nenajdete, a pro mě jsou neustále zajímavým hudebním uskupením, které se mi vyplatí sledovat.
Seznam skladeb:
- Silfur-refur
- Ísafold
- Hula
- Nárós
- Hvít sæng
- Dýrafjörður
- Ambátt
- Bláfjall
Čas: 57:22
Sestava:
- Aðalbjörn Tryggvason – zpěv, kytara
- Svavar Austman – basa
- Sæþór Maríus Sæþórsson – kytara
- Hallgrímur Jón Hallgrímsson – bicí
