SUICIDAL TENDENCIES – World Gone Mad

SUICIDAL TENDENCIES se povedl před třemi lety parádní studiový návrat. Jejich „13“ působila velice slušně a i nyní s odstupem a čistou hlavou musím s potěšením uznat, že se na mém pohledu na ni nic nezměnilo. Ta deska je plně funkční a v rámci možností ji lze považovat za maximum, kterého mohli SUICIDAL TENDENCIES v té době dosáhnout.

Od nejslavnějšího období kapely uplynulo už pomalu čtvrtstoletí a frontman Mike Muir zůstal z osvědčené sestavy sám. Osvědčenou partu pochopitelně datuji z mého pohledu ke dvěma zásadním nahrávkám a to konkrétně k „Lights... Camera... Revolution“ a hlavně milníku „The Art of Rebellion“, která u mě zůstane vždy jednou z desek, které měly na mé hudební vnímání zásadní vliv a dodnes na ni nedám dopustit od začátku až do konce.

Jenže tyhle plodné časy jsou už nenávratně pryč a není vůbec jisté, že kdyby v sestavě zůstaly persony jakými byly basák Robert Trujillo, nebo kytaristé a kreativní mozci – Mike Clark a Rocky George, jejichž kytary byly vždy pro SUICIDAL TENDENCIES tak charakteristické, že by se i nyní víc jak po třech dekádách vše třpytilo. A tak buďme rádi za to, co se současným ST daří tvořit. Ta hudba, i když stěží překvapí a dodá nějaké zásadní momenty, je neustále pořád dobře funkční a energická.

Do jaké míry za to může angažování takové osobnosti, jakou je bezesporu Dave Lombardo, je otázkou. Mít tohohle chlapíka za zády by ale chtěla asi drtivá většina kapel. Ne snad, že by ST někdy instrumentálně strádali, v tomhle směru se Mikeovi dařilo vždy obklopit pány muzikanty, ale Dave se do svých partů opřel parádně a výsledek je jeho schopnostmi určitě ovlivněný. Deska „World Gone Mad“ je oproti minulé „13“ ještě víc ostřejší a neustále tepe. V minulosti jsme se u ST mohli setkat s pomalejšími party nebo rovnou celými skladbami, které mám od nich tak hodně rád a nemusíme chodit do devadesátých let, stačí si vzpomenout na tři roky starou „This World“, jenž krásně ukončovala „13“. Oproti tomu se na „World Gone Mad“ spíš peláší dopředu a když dojde na krotší pasáže, většinou se skladba po chvíli opět překlopí ve skejtové závody. Bicí tepou spíš punkovým rytmem, ale nebyl by to Dave, aby své party neobohacoval pestrými činely a hromadou přechodů.

Slušnou prací v podobě chytlavé a vyloženě taneční hitovky „Clap Like Ozzy“, která naživo bude fungovat naprosto suverénně, se prezentují ST hned od prvních not. Kromě toho, že skladba funguje celkově výborně, zaujme vtipné zakomponování baskytary a její funky styl hry podobný INFECTIOUS GROOVES. Ovšem tím to nekončí, „World Gone Down“ nabízí takových songů celou řadu. Dočkáte se tak klasické plejády sól a chytlavých refrénů a dá se říct, že se celkově novinka poslouchá velice lehce. Většinou jsou to skladby tzv. na jistotu, ale i tak je to pořád hodně slušné a dobrými nápady je deska posetá celá. A v podstatě nemá slabšího místa, na druhou stranu se tady ani žádné vyložené top momenty nenachází, ale kdo si tuhle kapelu kdysi oblíbil, zklamaný bude jenom stěží.

I když je jasné, že „World Gone Mad“ funguje tady a teď a v historii ST nějakou velkou zásadní roli hrát nebude, člověk se častěji bude vždy spíš vracet ke starým klenotům, pozici následovníka povedené „13“ si s přehledem obhájí. Určitě ale působí zajímavějším dojmem než nepříliš výrazné desky jako jsou „Free Your Soul... and Save My Mind“, „Freedumb“ nebo „Suicidal For Life“, nemluvně potom o „Still Cyco After All These Years“, jejíž smysl a načasování jsem dodnes nepochopil.

Seznam skladeb:

1. Clap Like Ozzy   
2.  The New Degeneration     
3. Living for Life     
4. Get Your Fight On!     
5. World Gone Mad!     
6. Happy Never After     
7. One Finger Salute     
8. Damage Control     
9. The Struggle Is Real
10. Still Dying to Live     
11. This World

Čas: 56:15

Sestava:

• Mike Muir - vokál
• Dean Pleasants - kytara
• Ra „Chile“ Diaz - basa
• Dave Lombardo - bicí
• Jeff Pogan - kytara

http://www.suicidaltendencies.eu