Páteční večer šel trávit mnoho způsoby. Za normálních okolností bych se díval na kvalifikační fotbalový zápas naší reprezentace proti Norsku, ale po několikaleté mizérii, kterou náš reprezentační tým předvádí, jsem fotbal odsunul na úkor hudby. Zkrátka jsem se na ty naše nešťastné sportovce neměl náladu dívat a moc jim nevěřil. Důvod, proč jsem dal fotbalu červenou kartu, byl jasný. Koncert THE PLASTIC PEOPLE OF THE UNIVERSE byl bezesporu dobrou záminkou. Navíc jsem cítil něco jako osobní povinnost se do místního kulturního domu, kde se akce konala, dostavit.
Dobříšskou kulturu v podstatě nepodporuju, ačkoliv se nedá tvrdit, že by se tu nic nedělo. Zrovna koncerty se zde pravidelně pod záštitou městského kulturního střediska odehrají pravidelně dva do měsíce. Jenže výběr kapel, ač není vyloženě hloupý a mainstreamový, mi v drtivé většině neladí. Dokonce to došlo tak daleko, že na koncertě u nás jsem byl po třech letech. Což je určitě ostuda, otázka ale je čí.
Dobříšský kulturní dům není klasickou stavbou, jakou si většina lidí pod tímto slovem představí. Náš kulturák je totiž budova bývalé židovské synagogy, čímž se od standardních komunistických staveb dost odlišuje. Samotný vnitřní prostor je poměrně malý a když se sejde tři sta lidí, nedá se tam plnohodnotně fungovat. Podobné starosti ale nebyly tento pátek na místě. Ve finále dorazilo sedmdesát platících lidí, kteří naštěstí vytvořili až nad očekávání příjemnou atmosféru, která dobře korespondovala s pohodovým vystoupením, které bylo v rámci daných možností dobře odvedenou prací.
Dané možnosti… to je docela důležité. Po smrti hlavní tváře a hlavně skladatele drtivé většiny repertoáru Mejly Hlavsy se kapela rozhodla pokračovat dál a plně fungovala. Dokonce i vydala desku „Maska za maskou“. Personální problematika kapely by byla na pět podobně dlouhých článků, čímž ji úplně vynechávám. Zásadní věc se stala letos z kraje roku. To se tři zbylí původní „Plastici“ nedohodli - na jedné straně zůstali Janíček a Brabenec, na druhé Kabeš - a vznikla tak absurdní situace, kdy jsou na scéně dvě kapely působící pod jedním legendárním jménem. Ovšem, když kliknete na oficiální stránky, objeví se ti Kabešovi „Plastici“. A ti konkrétně vystupovali na Dobříši. Kde je pravda a ke komu se v rozepři přiklonit, netuším, tudíž neřeším. Jediné, co vím, je, že „Plastici“ bez Mejly nikdy nemohli být ono, ale pořád se důvod proč pokračovat v jeho odkazu dál našel a bylo to hlavně proto, že v sestavě fungovali tito tři pánové pokročilého věku a pamětníci nejklasičtější sestavy a komoušské štvanice.
THE PLASTIC PEOPLE OF THE UNIVERSE s dovětkem New generation, což při pohledu na sedmdesátiletého Jiřího Kabeše působí vtipně, se představili na Dobříši v pětičlenném obsazení. Po Kabešově boku stál jeden velký pamětník Joe Karafiát hrající na kytaru a tři pro mě neznámé obličeje. Basák, bubeník a klávesista. Technická stránka byla logicky ošetřena na vysoké úrovni, ale pocit jestli člověk nesleduje spíš revival, se mi občas na mysl vkradl. Na druhou stranu jsou to skladby, které mě provází v podstatě celý život a nedám na ně nikdy dopustit. A tak jsem si většinu koncertu užil. V první polovině setu zazněla jedna ze stěžejních věcí „Podivuhodný mandarín“, kdy se o zpěv dělil Kabeš s Karafiátem půl na půl. Skladby samozřejmě dostaly už po několikáté jiné aranžmá. Tentokrát se musel víc zapojit Kabeš se svými houslemi, i když Brabencův saxofon se plnohodnotně nahradit prostě nedá. Kabeš kromě houslí a zpěvu obsluhoval ještě prazvláštní nástroj ruské výroby – theremin, kterým vyluzoval rušivé pazvuky. Po necelé hodině hraní došlo k pro mě zvláštní situaci, kdy byla vyhlášená půlhodinová přestávka, což na koncertě nepamatuju. Na druhou stranu chápu.
Repertoár se logicky skládal převážně z Hlavsových skladeb, mezi kterými nemohl chybět „Kanárek, „Toxika“, „Moucha v ranním pivě“ nebo moje nejoblíbenější skladba „Magické noci“, což je v podstatě doom metal jako bič. Dodnes si pamatuju, jakým strašidelným dojmem na mě tahle věc zapůsobila, když si ji táta přehrával doma na kotoučáku. (úsměv) Zaznělo i pár skladeb, které vznikly po Mejlově smrti a většinou jdou na vrub Karafiáta, v hlavě mi utkvěl například song „TV idylka“, ale víš jak to je…
Pochopitelně se nedostalo na všechny, pro mě, zásadní skladby a tak absence šlágrů jako jsou „Šel pro krev“, „Půlnoční myš“ nebo „Špatná věc“ lehce zamrzela, naopak v závěru nechyběl provařený cajdák „Muchomůrky bílé“, na který bude co nevidět nejeden sokolík plesat.
Téměř dvouhodinový koncert proběhl až nad očekávání příjemně, i když v podstatě nemám s čím srovnávat. Ale síla některých skladeb je pro mě dostatečně silná, i když byly stvořeny úplně pro jinou generaci.
