Druhý den Phantoms of Pilsen nabízel hned desítku formací a dostalo se také na jediné dva české zástupce v line-upu. Sobotní program otevřela slezská SILVA NIGRA, bohužel jsem ale nestihl úplně celý set. Docela mě to mrzí, neboť nová deska „Světlonoš“ zní hodně solidně a z toho, co jsem slyšel v Plzni, to kapele i naživo funguje. Tak snad v únoru v Karviné budu mít více štěstí a uvidím vystoupení SILVA NIGRA celé.
Následující TRANSILVANIA mě pěkně nachytala. Kapelu jsem vůbec neznal a podle názvu jsem tak nějak očekával, že půjde o skupinu z Rumunska, vyznačující se trochu „negurobungetovským“ metalem. Hm, dobrý, tak jsou z Rakouska a hrajou black/thrash, no a co?! (smích) TRANSILVANIA funguje od roku 2014, už předtím ale Tyrolané vystupovali pod názvy EPIDERMIS a OLD SKULL. Dosud se nevytasili s dlouhohrající deskou, pod současným přízviskem vydali jedno EP a splitko s kanadskými black metalisty KAFIRUN. Jejich hudba příjemně řezala, borci se s tím moc nesrali, nezdržovali kecama a svých 40 minut využili naplno. V sále už bylo solidně plno, TRANSILVANIA pár nadšenců v prvních řadách rozpařili a ani se tomu nedivím. Mělo to energii a sílu.
Ve stejném žánru pokračovali i slovenští MALOKARPATAN, ač i u nich jsem čekal žánrově něco jiného. Skupina se skládá z poměrně ostřílených harcovníků, naživo s ní vystupuje bubeník Slavfist, kterého můžete znát například ze skvělých ALGOR, vokály zase obstarává Temnohor, jenž už v roce 1999 založil stejnojmenný BM projekt. Musím se ale přiznat, že raději zůstanu u těchto prověřených formací. MALOKARPATAN mě prostě naživo nepřesvědčili. Odehrané to bylo dobře, ale po pár skladbách už byl set Slováků příliš monotónní, navíc Temnohor měl trochu problém s frázováním a moc nevyužívá variabilitu svého vokálu. Kapela se ale očividně (i s pomocí neustálého napájení se vínem) bavila a v podstatě dosti rozdělila publikum – někteří byli nadšeni, jiní zase dali pár skladeb a šli čerpat síly na další bandy. MALOKARPATAN byli v podstatě náhradou za (znovu) odpadlé Francouze TEMPLE OF BAAL, to byl ale trochu krok vedle.
PANYCHIDA má v domovské Plzni vždy masivní podporu a nejinak tomu bylo na „fantomech“. Kluci si prostě umí přisvojit publikum, které jim následně zobe z ruky každý tón. Alespoň na chvíli mohli kytaristé Sinneral s Honzou vymazat z hlavy organizační starosti a užít si parádní atmosféru z pódia. Těžko se mi píše něco detailnějšího, neboť PANYCHIDU vídám docela často a takřka vždy kapela odehraje svůj set na sto procent, rozdíl ale občas bývá v ozvučení, které bylo v Božkově naprosto bezchybné. Pětice zahrála osvědčené fláky „Running out of Rules“ nebo „Ryhope“, došlo i na dvě novinky „Josafat (The Gathering)“ a „The Livonian Werewolf“. Možná by mohla PANYCHIDA do setlistu zařadit více skladeb z čerstvého počinu „Haereticalia - The Night Battles“ a víc jej představit i naživo. Jinak se ale těžko něco vyčítá, jsou to profíci.
Další dvě kapely se vyznačovaly velmi poctivě odvedenými sety. Zatímco němečtí KRATER se prezentují misantropickým black metalem standardního střihu, IXXI ze Švédska do něj přimíchávají ještě trochu thrashové a black’n’rollové živočišnosti. Obě formace ale daly do svého vystoupení naprosto vše a povedlo se jim dobře navázat na PANYCHIDU i z hlediska „rozhýbanosti publika“. IXXI jsem viděl už před ne až tak dávnou dobou v pražském Exit-usu, kde to bylo víc UG. Na „fantomech“ zase víc profi a s lepším zvukem, obojí mělo něco do sebe. Navíc zpěvák Adrian Lawson alias Outlaw je velmi příjemný chlapík a srdcař, se kterým byla radost prohodit pár vět.
Pozvání SACRED STEEL bylo s největší pravděpodobností na popud zejména jednoho z organizátorů, heavy metalem velmi posedlého (úsměv). Co si budeme povídat, tak nějak jsem očekával, že to nebude nic pro mě, ale nechtěl jsem to vzdát předem. A nutno říct, že hudebně nebyli SACRED STEEL vůbec špatní, nebyl to takový ten plytký přemelodizovaný power metalový kolovrátek, jakého je (nejen) německá scéna plna. Pánové se nebáli trochu přiostřit, dobrou práci předváděl kytarista Jonas Khalil (kterého jsem podle vzhledu tipoval tak na 15 let a jeho hru tím víc obdivoval, ale podle metal-archives je mu více než dvakrát tolik) a dokonce i vokalista Gerrit P. Mutz občas trochu zachrčel. Většinou se ale držel čistého zpěvu a ve výškách to občas nebylo úplně v pohodě. Přesto bych koncert SACRED STEEL nehodnotil nijak zvlášť kriticky, nebýt toho „vláčku“, který kapela dvakrát předvedla během jedné skladby. Když za úplně debilní melodie začali čtyři členové kapely běhat za sebou po pódiu a hrozně se u toho řehnit, jaká je to strašná legrace, tak trochu jsem se styděl i za skupinu samotnou. To byl špatný kabaret, který naprosto vystoupení degradoval. Hudebně ale celkem v pohodě.
MOSAIC mě velice příjemně překvapili. Vůbec jsem netušil, co německá čtveřice hraje, a docela mi spadla čelist. Hlavní postavou byl ve stříbrné barvě zahalený Inkantator Koura, lídr black/deathových ALCHEMYST před jejich rozpadem, který velice umně střídal čisté kazatelské vokály s blackovým rykem. Jen škoda, že to tak přeháněl s delayem, který z některých pasáží učinil pořádnou zvukovou kouli. Jinak byl ale mystický black metal MOSAIC dechberoucí. Dokázal uklidnit, pohladit duši, ale také pořádně pocuchat nervy a podusit ve vlastní šťávě. Tohle mělo sílu a z kapel, které jsem před Phantoms neznal, jednoznačně nejlepší záležitost.
LVCIFYRE pro mne byli hlavním tahákem letošních „fantomů“. Tato banda oficiálně z Londýna, leč dva ze stálých členů pocházejí z Polska a jeden (bubeník Menthor) z Portugalska, mě svým druhým albem „Sun Eater“ dva roky zpátky naprosto rozsekala a ještě víc pak loňským koncertem na Brutal Assaultu. Od té doby jedu LVCIFYRE poměrně pravidelně a očekávání byla obrovská. A naplněná. To, co čtveřice (pro koncerty kapelu doplňuje druhý kytarista J. Goat, jehož můžete znát třeba z CORPUS CHRISTII) předvedla, mě absolutně uhranulo. Absolutní masakr, nekompromisní řežba se zvukem a výkony (včetně vokálních) téměř totožnými se studiovkou. Borci odehráli téměř všechny skladby z již zmiňovaného počinu a já jsem se každému tónu oddával totálně procpaný v první řadě. Za tohle to stálo, užil jsem si to na maximum a doufám, že ne naposled. Apokalypsa.
Headlinerem sobotního dne a pro mnohé návštěvníky zásadní kapelou programu byli švédští death/black metalisté NECROPHOBIC. Ač tenhle žánr velmi vyhledávám, nikdy jsem výrazněji do tvorby těchto Skandinávců nepronikl a ani naživo mě to až tak nepřesvědčilo. Bylo to dobré, kvalitně odehrané, profesionální, to bezpochyby. Ale za prvé zvuk nebyl rozhodně tak vydařený, jako při většině předchozích kapel, a za druhé po LVCIFYRE jsem byl tak zničen a pln fantastického zážitku, že jsem se na NECROPHOBIC ani nedokázal příliš soustředit. Poslouchal jsem je tedy spíše z povzdálí a nějaký výraznější názor si nevytvořil. Z ohlasů po Phantoms mi přišlo, že většina fans byla naprosto spokojena, a tak je to správně.
Desátý ročník Phantoms of Pilsen je za námi a nezbývá, než poděkovat organizátorům za další porci kvalitní undergroundové hudby dovezené do Plzně, kde jiná akce podobného typu ani neexistuje. Neměl jsem třeba v line-upu tolik favoritů, jako při některých z předešlých ročníků, nejel jsem ani tolik připraven tím, že bych si poctivě předem naposlouchal všechny interprety. Tím spíš mě pak někteří příjemně překvapili (viz MOSAIC) a ten jeden, kterého jsem netrpělivě očekával už několik měsíců, mě naprosto zničil.
Ohromným megaplusem letošního ročníku byl zvuk. Pan Viktor K. si poradil naprosto famózně, to se jen tak neslyší, aby v podstatě všechny kapely festivalu měly zvuk minimálně dobrý, spíše pak výborný až křišťálový. Za to opravdu obrovská čest a velký posun oproti předchozím rokům.
Vzhledem k tomu, že akci navštívilo cca. o sto méně návštěvníků než v roce předchozím, pořadatelé nemohli být při závěrečném finančním bilancování spokojeni a minimálně příští rok se (pravděpodobně) bude muset Plzeň bez Phantoms obejít. Je to škoda, navíc i další podobně zaměřené festivaly v současnosti řeší, co dál… Nezbývá než doufat, že si organizátorská banda dá nějakou tu pauzu, načerpá nové síly, motivaci a chuť a ten ročník č. 11 proběhne třeba v roce 2018. Děkuji za těch 10 let, během nichž jsem vynechal pouze dvakrát (z toho jednou úplně na začátku, kdy jsem o festu neměl tušení).
