MADDER MORTEM jsem poprvé zaregistroval v roce 2001, kdy jim vyšla na svou dobu odvážná a originální deska „All Flesh Is Grass“. Od té doby se kapela přirozeně vyvíjela a v mých uších dosáhla absolutna s předchozím albem „Eight Ways“, kterému jsem uštědřil plný počet bodů. Jenže od té doby uteklo sedm let a o norské partě začalo platit přísloví „sejde z očí, sejde z mysli“. Ona by možná pauza mezi alby netrvala tak dlouho, kdyby kapela neřešila personální problémy na postu kytaristy a taky vydavatele. S někdejším labelem (Peaceville) se MADDER MORTEM rozloučili a přestěhovali se domů pod křídla Dark Essence Records, firmy, která vydává nejednu zajímavou družinu, byť většinu načichlou černým kovem.
MADDER MORTEM sice časem trochu obrousili avantgardní ostří, ale pořád se o nich nechá tvrdit, že jsou jiní... Hlavní díl „viny“ na tomto tvrzení má zpěvačka Agnete, jejíž projev nemusí být každému po chuti. Nebo lépe řečeno – její běžný projev každému po chuti nejspíš bude, ale jakmile přeladí hlasivky a začne expresívně freneticky řvát a ječet, slabší jedinci začnou lomit rukama a láteřit, proč ta osoba tak vřeští. Ani po hudební stránce rozevlátost nechybí, ale poměrně často dojde i na čistě písničkovou formu. Což by mohlo sednout i fanouškům žánrově vyhraněné hudby, v tomto případě hlavně melodického doom metalu.
Pravdou ale je, že potenciálnímu novému posluchači čekajícímu na onen melodický doom metal to norský soubor vůbec neusnadňuje. Hned úvodní kompozice je bláznivý, během první minuty toho dáma a pánové stihnou opravdu hodně, od konformního rozjezdu přes klávesovou chvilku po minimalistickou pasáž s oním typickým Agnetiným řevem, po němž najednou dáma do ostře burácejících kytar nasazuje sametovou polohu, aniž by jí to vydrželo déle než tři čtvrtě minuty... a je tu znovu jekot střídaný s uhlazeným projevem... a to uplynuly minuty dvě. Až po nich se dočkají i příznivci standardně chápané muziky, která má sice lehký kabaretní nádech, ale už tak netěká... celou minutu a půl! (úsměv) Stěžejní melodie, i přes další nařvanou pasáž, má uhrančivou sílu, skladba graduje silnými momenty, při kterých až mrazí; škoda, že poté ji (tu skladbu) kapela ještě o nějakých 40 vteřin natahuje.
Při monumentálním úvodu „If I Could“ mi, nevím proč, naskakuje na mysl Francie. Je to takové teatrální, nazdobené, i náhlý zvrat k svěží rockové muzice s takřka popovým zpěvem má k francouzské rozevlátosti blíž než k severskému chladu. Jenže i na ten dojde, album je kontrastní a nabízí dvě tváře - tu milejší nezřídka střídá agresivní zvíře se zuby a drápy od krve, což je ostatně patrné i z názvu kompletu. Na něm nechybí ani hard rock (úvod „Fallow season“), ani sborový sourozenecký zpěv, kdy se k Agnete přidává BP (rovněž „Fallow Season“), v „Pillafs“ pak přichází elektronické hrátky s lehkým gotickým oparem, ale taky vyložená popina (samozřejmě v rámci rock/metalové muziky), která mi zprvu přišla přes hranu, ale nakonec jsem si k oněm přeslazeným pasážím dokázal najít cestu, nicméně použité spojení slov „close your eyes“, které se objevilo už asi milionkrát ve všech myslitelných žánrech, by mělo být navěky zakázané. (úsměv) Název „All the Giants Are Dead“ signalizuje cosi temného, zlého, ale tady se klame tělem, po většinu hrací doby jde o křehkou skladbičku s procítěným čistým zpěvem, která jen chvílemi nabere ostřejší podobu.
Druhou polovinu „Red in Tooth and Claw“ načíná další pomalejší dílo, ale o poznání temnější, velký prostor v minimalistických pasážích dostává baskytara, která je na nahrávce obecně výrazná a pěkně nazvučená, stejná slova (o pěkném zvuku) míří i k bicím, které znějí přirozeně, hlavně kopáky parádně duní, ale ani ostatní bubínky nemají nepříjemný syntetický zvuk. Po úvodu nahrávky, který nabízel střídání agresivních a smířlivějších pasáží, se ale za polovinou začíná dostavovat pocit, že by bylo na čase zase trochu zvýšit otáčky... Což se naštěstí s nástupem „Parasites“ děje, v rychlé vypalovačce se ke slovu dostává i mužský řev, ženský vokál pak přelétává od plného hlasu ke křiku, aby mezi těmito polohami část textu Agnete jakoby odříkávala. Tady už jsme zase tam, kde chceme být, pořád se něco děje, řada úseků má pořádný tah na bránu a nemalý hitový potenciál. Chvílemi pochmurná, chvílemi vzdušná „Stones for Eyes“ je jako aprílové počasí (chvílemi svítí slunce, chvílemi se strhává sibérie), kytarový zvuk pak v časech temna potěší i příznivce sludge, protože kytara tady vrže jak rašple po litinové rouře. A vedle toho vrzání se objevuje asi deset poloh Agnetina hlasu, který jen za symbolického zvukového doprovodu uvozuje i předposlední písničku, a když píši písničku, tak myslím písničku ve smyslu, v jakém je tento termín všeobecně chápán. Závěrečná „Underdogs“ pak chvílemi nemá daleko k filmové hudbě, bezeslovné pasáže jsou poměrně dlouhé a mohly by doprovázet scény nějakého sci-fi filmu. Když ale zpěváci zapojí hlasivky a kapela sešlápne plynový pedál, je tu důstojné zakončení pozoruhodného alba. Alba, které sice z mého pohledu nepřekonalo svého předchůdce, ale pořád strčí do kapsy většinu stylových souputníků.
Seznam skladeb:
- Blood on the Sand
- If I Could
- Fallow Season
- Pillafs
- All the Giants Are Dead
- Returning to the End of the World
- Parasites
- Stones for Eyes
- The Whole Where Your Heart Belongs
- Underdogs
Čas: 50:54
Sestava:
- Agnete M. Kirkevaag – vocals
- BP M. Kirkevaag – guitar, vocals
- Richard Wikstrand – guitar
- Tormod L. Moseng – bass
- Mads Solas – drums
