Začnu otázkou. Kolik z vás zlomilo nad ALCEST po nepříliš vydařené desce „Shelter“ hůl? Troufnu si tipovat, že docela dost. Osobně mě „Shelter“ dokázala vždy parádně znudit a od doby vydání jsem nenašel jediný důvod proč ji poslouchat. V rámci tohoto textu jsem ji zkusil oprášit, ale osypky, které se mi začaly dělat už u druhé věci „Opale“, mě nepustily dál. Toho cukrkandlu bylo před dvěma roky vyprodukováno tolik, že to nešlo snášet dál. Ne že by jím v minulosti nešetřili, ale vždy to mělo nějakou úroveň a nechyběla potemnělá aura.
Nejde o to, že se ALCEST už z tak dost snové polohy stali ještě měkčími. O tu jemnost tady vůbec nejde, chyba byla, že se nedokázali vyvarovat patosu a kýče a co bylo úplně nejhorší, ani se jim nepodařilo napsat dobré, natož výborné skladby. Dva roky jsou pryč, očekávání v podstatě žádná a na stole „Kodama“. Nahrávka, která může jenom překvapit. A ona to dělá.
„Kodama“ totiž zní jako produkce z období před „Shelter“, z let, kdy už se sice začali ALCEST lehce opakovat, ale jejich hudba byla pořád ještě tak přitažlivá a fascinující. Rozhodně bych ale mozek a veškerého autora textů a hudby – Neigeho – nepodezíral z nějakého kalkulu. Nedokážu si představit jak tento francouzský snílek a v pravém slova smyslu umělec připravuje album dle reakcí zhrzených fans. Podle mě je tahle myšlenka naprosto scestná, ale už i takovou reakci jsem zaznamenal. To, že „Kodama“ v mizivém procentu obsahuje blackový skřehot a něco málo blastbeatů, je prostě jen forma, jakou se měl Neige v této době potřebu vyjádřit.
Silnými momenty nešetří ALCEST hned od prvních dvou položek. Titulní věc a na ni navazující „Eclosion“ mají podobného ducha jako ti staří dobří ALCEST. Dokonce v druhé jmenované dojde i na onen blackový skřehot a rychlejší tempa. Což jako paralela s nejlepšími lety působí symbolicky. Osobně jsem nikdy po blackmetalovém vokálu u ALCEST neprahl, ale je pravda, že díky němu se „Eclosion“ posouvá do jiných vod a vzniká tak povedený kontrast mezi citlivějšími ALCEST a těmi temnými s černým kovem koketujícími.
Po dvou nejdelších kompozicích, které atakují devět minut, se délka skladeb nepatrně zkracuje, ale pocit relaxu a zklidnění srdečního tepu se ALCEST daří držet neustále. Jejich hudba působí až terapeutickým dojmem. A nemůže ho narušit ani sprška blastbeatů ve třetí „Je suis d'ailleurs“, kde se i přes onen vichr z hor přelévá ta snová a nadýchaná nálada, s kterou umí ALCEST pracovat tak osvědčeným způsobem. Tím, kterým si dokázali podmanit tisíce fans a vtisknout tak podobu v podstatě novému žánru. Jejich mix zasněnosti shoegaze, post rocku promíchaného se špetkou black metalové esence opět zafungoval. Chcete-li, je možno aplikovat využívanou škatulku v souvislosti s ALCEST – blackgaze.
Když se k úvodní dvojici připočte jasná hitovka „Untouched“ a ani zbytek položek ničím nezaostává, snad až na rozpačitý závěr „Onyx“, nezbývá než uznale pokývat hlavou. Potom nic nebrání tomu si nové ALCEST užít, protože přišli s další zajímavou deskou, která všeobecně nejoblíbenější „Écailles de lune“ nepřekonává, ale po „Shelter“ jsou Francouzi opět naplno ve hře. Na druhou stranu jako pravdivé lze vnímat našeptávání, že „Kodama“ je sázka na jistotu. Zvukově se drží už dávno dobytých pozic, hudebně s ničím novým také nepřichází, ale naštěstí to tentokrát dokázali ALCEST podpořit chytlavou paletou skladeb, které se tak krásně poslouchají a utečou jako voda. Což se naneštěstí u příjemných věcí (všeobecně) prostě stává.
Seznam skladeb:
- Kodama
- Eclosion
- Je suis d'ailleurs
- Untouched
- Oiseaux de proie
- Onyx
Čas: 42 minut
Sestava:
- Neige – zpěv, kytara, basa, klávesy
- Winterhalter – bicí
