Francouzský label Les Acteurs De L´ombre Productions patří mezi hledače. V mainsteramové branži by se řeklo hledače talentů, v undergroundu asi bude lepší hledače neotřelých a nesnadno zařaditelných kapel, které nejspíš nikdy nedosáhnou všeobecné popularity, přesto jsou něčím zajímavé, snad i výjimečné. Jako třeba PÉNITENCE ONIRIQUE, což je dvojčlenný projekt, který se hlásí s debutem vypraveném ve slušivém digipacku. Grafika obalu je typicky post-black-francouzská, nic konkrétního, ale na oko působivé... Brána do jiného světa? Energetické pole? Těžko říci. V třípanelovém digipacku nechybí texty (přímo na deskách, žádná vložená příloha), které jsou ve francouzštině, což je ale pouze informace, protože při poslechu to nevnímám. Zpěvu totiž není prakticky rozumět, jde o klasický nesrozumitelný skřehot.
Muzika má nejblíže k melodickému black metalu, ale k posluchačovým smyslům vstřícných pasáží až tolik neobsahuje. Zpočátku jsem se v nahrávce trochu ztrácel, přišla mi poměrně monotónní a tak nějak fádní, ale ono to asi chce více času a poslechů, protože postupně přece jen nalézám něco „za oponou“. V první skladbě epickou pasáž s velmi výraznou baskytarou, která mi zvukově sedí lépe než typicky bzučící kytara - ta se proměňuje v sólech, která jsou ale tak nějak poschovávaná pod vrstvou dalších kytar, basou a bicími; u těch si nejsem jistý, jestli jsou hrané člověkem, nebo programované - spíše bych se klonil k druhé variantě.
Pouhých pět songů na třičtvrtěhodinové ploše znamená, že jde o kompozice sáhodlouhé, což je žel poněkud kontraproduktivní, protože až tak barevné skladby nejsou a dost často se motivy opakují, jak se říká, do zblbnutí. Někde mi to přijde OK, někde žel nikoliv, a často nepomáhá ani zpěv, který místy nabírá hororový nádech, to když Diviciacos přejde do frenetického šepoto-řevu - lépe podivné hlasové kreace připodobnit neumím. První výraznější odbočka přichází v úvodu „Le sel“, kde dostávají prostor mořské vlny a kytarové vybrnkávání, po němž se rozjíždí o poznání zajímavější muzika než v předchozích dvou skladbách, což je chvíli dáno přívětivějším zvukem kytary, posléze návratem k takřka ambientní poloze podobné té z úvodu, nicméně po chvilce se opět vrací bzukot a zastřené skřehotání. Podobný model je použitý i u titulního songu, u závěrečné „Carapace de fantasme vide“ pak zaujmou melodické kytarové hrátky v úvodu i sólo v prostředku; posluchačsky nejatraktivnější skladba disponuje i zajímavými gradujícími pasážemi a mně se z kompletu líbí nejvíc.
Album je to bezesporu nekonformní, s tím melodickým black metalem je to co do zařazení tak akorát na hraně. Možná lze zaregistrovat nějaké post náznaky, možná i cosi avantgardního, ale ve finále konstatuju, že na mě poslech působí znervózňujícím dojmem a že když album skončí, nemám chuť si jej pouštět znovu. Přitom uznávám, že tahle ponurá muzika jen s občasnými světlejšími motivy něco do sebe má, že večer působí úplně jinak než za denního světla (mnohem intenzivněji) a že Bellovesos, který se postaral o všechny nástroje, má jasno, jak má jeho kapela znít. Jen se spolu potkáváme jen místy...
Seznam skladeb:
- L´ame sur les pavés
- Le soufre
- Le sel
- V.I.T.R.I.O.L
- Carapace de fantasme vide
Čas: 47:28
Sestava:
- Bellovesos - all instruments
- Diviciacos - lyrics & voices
