Poslední festivalový den byl značně chladnější a lepší klima bylo rozprostřeno i po Futuru. Trochu nám ho znepříjemnit mělo dalších osm kapel, z nichž první vystoupila britská formace SHEOL. Jedna ze dvou, které jsem před PDM nepodrobil domácímu poslechu. Ne snad proto, že bych nechtěl, ale spíše z důvodu, že jsem nevěděl, co si vlastně mám pustit. Jediné, co mi metalová encyklopedie pod tímto jménem z Velké Británie nabídla, byla kapela, jež fungovala v letech 2012-2013, vydala jedno demo a následně se přejmenovala na SATHAMEL. A až při zpětném zkoumání jsem na témže místě narazil na hebrejsky psané שְׁאוֹל, kteří se správně přepisují jako SHE’OL, tvoří pořádně zlý death metal, tematicky se točící kolem smrti, temnoty, okultismu či Lovecrafta. Sobotní večer odstartovali pořádně prohnilou půlhodinkou, ale oproti žánrovým kolegům ve škatulce bahenního (black/)deathu, třeba v podobě krajanů GRAVE MIASMA, jim trochu chybí tah na branku a větší zajímavost kompozic. Potenciál tam ale rozhodně je. (Opat)
Na Belgičany LVTHN jsem se hodně těšil, neboť letošní a zatím jediná dlouhohrající fošna „Eradication of Nescience“ mě postupně začala pořádně bavit a várka disharmonických kytarových riffů a black metalu s tak trochu punkovou živočišností fungovala i naživo. Trochu mě zamrzelo, že nezazněla moje oblíbená skladba „My Indignation“ (ta prostřední pasáž je prostě geniální), i tak ale LVTHN, v chorobné mlze a statickém červeném osvětlení vypadající spíše jako siluety, zabíjeli a nezastavila je ani prasklá struna jednoho z kytaristů. Belgičané se vytasili také s coverem německých KATHARSIS. (Opat)
WHOREDOM RIFE byli další kapelou, která na festivalu poprvé nabídla čerstvý počin, tentokrát šlo o čtyřskladbové EP v podobě vinylu i CD. Hlavně ale na PDM odehrála své debutové živé vystoupení. Jinak jde ale o skupinu, jejíž členové sice neodhalili oficiálně svoji totožnost, jedná se ale o borce ostřílené lety black metalu. Pouze zmiňované EP by nestačilo k naplnění čtyřicetiminutového hracího času, WHOREDOM RIFE ale mají z čeho vybírat, neboť už dávno před vydáním měli hotovo mnohem více materiálu, než se nakonec na počinu objevilo. Žádná nervozita z prvního koncertu nebyla znát ani omylem, WHOREDOM RIFE předvedli naprosto sebevědomé a ryzí vystoupení, naprosto perfektně zahraný black metal bez jakýchkoli příkras a okolků. Na druhou stranu, zatím jsem v hudbě WR nenašel nic moc specifického, čím by se zapsali do černěkovové kroniky, ale kdo ví, čeho se dočkáme v letech příštích. (Opat)
Každý den to jedna kapela zvukově odsrala. Po islandských MISÞYRMING a SINMARA si v sobotu černého Petra vytáhli švédští industrial black metaloví DIABOLICUM. Trochu jsem to vzhledem k povaze jejich hudby čekal a obavy se bohužel potvrdily. Ještě v případě, kdy nemám studiovou tvorbu příliš naposlouchanou (vyjma loňského alba „Ia Pazuzu (The Abyss of the Shadows)“, které mě ale moc nezaujalo), tudíž záchytné body člověk hledal pouze těžko (přišly třeba s ryze elektronickými pasážemi, jinak se ale opravdu bylo obtížné orientovat). Navíc nový vokalista Carl Warslaughter (KILL) se samozřejmě nemůže moc srovnávat s Kvarforthem, který s DIABOLICUM nahrál již zmíněnou desku. (Opat)
Že to ale uteklo. Poslední den je tady. Příprava byla poctivá, to jest odpolední spánek a nicnedělání, a tak nevidím jediný důvod, proč bych neměl vydržet do závěrečného setu. Preventivně, to abych se zbytečně neunavoval nohy a celé tělo vůbec, přicházím až na rouhače ARCHGOAT. Protože kapely před nimi mě neoslovují. To s dvojčaty Puolakanahovými, že se kluci povedli, začíná být teprve sranda. Potěšilo mě, že je mám možnost po měsíci vidět znova, protože mi paměť z jejich sobotního vystoupení na BA vypověděla službu. Tentokrát jsem byl ale ready a náležitě připraven. Set po intru odpálila jasná hitovka „Nuns, Cunts and Darkness“ a bylo jasno, že se bude jednat o parádní set. Zvuk byl výborný, až na předposlední věc, kdy se „něco“ posralo, kytara zněla šíleně a nešel zpěv, to nemělo chybu. ARCHGOAT plynule střídali pomalejší tempa s rychlejšími a tak se i vytvořil pořádný kotel, což se nebylo čemu divit. Při věcech jako „The Apocalyptic Triumphator“ nebo „Penis Perversor“ bych fakt nechtěl být v kotli. Samotná kapitola pak byl basák a zpěvák zároveň – Lord Angelslayer a jeho strohé uvádění skladeb a neustále přísný výraz, nebo jeho zpěv s cigárem v koutku pusy. Až na zmiňovaný jeden zvukový problém nebylo celé show co vytknout. (Coornelus)
Ač nejsem žádným převelikým uctívačem ARCHGOAT, musím souhlasit – tohle byla bomba. Studiově si občas ten jejich prohnilý black/death dám, ale spíš tak na uklidnění při výrazném nervovém vypětí, než že bych v té hudbě hledal něco zvlášť kompozičně zajímavého. K tomu je ale asi i hudba ARCHGOAT původně stavěna. Primitivní riffy Ritual Butcherera, pořádně nabroušená basa i vokál jeho bratra Lorda Angelslayera (být rodičem, jsem na kluky pyšný!) a zpoza neurvalé brambory sype nový bubeník VnoM. Pecky jako „Apotheosis of Lucifer“, „Goat of the Moon“ či „The Apocalyptic Triumphator“ naprosto zabíjely, stejně tak očividně „společensky unavený“ Lord Angelslayer, jehož občasný vokál s cigaretou v puse byl ještě stokrát zlejší, než ten obvyklý. ARCIKOZA zlověstně mečela a ničila vše živé. (Opat)
Zpět do sofistikovanější a okultnější formy black metalu se Futurum vrátilo s DARK SONORITY. Kapela, jejíž začátky sahají do roku 2002, kdy působila pod jménem KAOSRITUAL. Takto vydala jedno dlouhohrající album, v roce 2009 ale byl ale zastřelen baskytarista a zpěvák Mehimoloth a KAOSRITUAL ukončili činnost. Tři roky nato se ale na scénu vrátili jakožto DARK SONORITY, ihned vypustili EP „Kaosrekviem“ a od té doby se na dlouhohrající počin čeká a dle slov vydavatele Terratur Possessions se ho jen tak ještě nedočkáme. Každopádně naživo to byl naprosto famózní zážitek, který mě přikoval k podlaze, nechal mě neschopného pohybu, táhlé riffy mne přinutily zavřít oči a naprosto se poddat. Zazněly jak věci z „Kaosrekviem“ (vrcholem pro mě byla nejspíš „Du morgenstjerne, morgenrødens sønn“ obsahující fantastický nosný riff), tak od KAOSRITUAL, jako i dvě zbrusu nové skladby. Zvuk byl precizní, zahalené postavy na potemnělém pódiu téměř neviditelné, vystoupení gradovalo a já byl nadšen. (Opat)
DARK SONORITY slibovali dle videozáznamů záznamů hodně. Mělo se jednat o další blackmetalovou mši, což se i tak v podstatě vyplnilo. Po odtažení opony stála na pódiu šestice postav v kápích, k tomu si přidejte slabé osvětlení, hořící svíce a kouř a o atmosféru bylo hned postaráno. Kapela po intru (to obstarával sólo hráč na klávesy, jenž simulovali zvuk varhan, který ale jinak než mezi pauzami nic nehrál) začala pozvolně dosud nijak nenahranou skladbou, na kterou pak navázaly songy z jejich jediného EP „Kaosrekviem“. Kapela neustále zahušťovala pod kotlem a z pomalejšího začátku se jejich set přehoupl v pořádné sypací orgie, které ale naštěstí měly vysoké parametry. Hodně zajímavý a vydařený set kapely, kterou tady člověk asi jen tak neuvidí. (Coornelus)
ABSU jsem nikdy neposlouchal. Vedu je jako pojem a velkou kapelu, což se tak plus minus potvrdilo. Zkušení bardi vlétli na pódium, jak uragán a byla to tedy old school jízda se vším, co si pod tímto tvrzením člověk představí. Divoké pohyby, gesta metalových hrdinů, oblečky a v neposlední řadě hudba, která byla hlavně za začátku prostě thrash metal. Časem se show proměnila v apokalyptystickou jízdu hnanou neustále divoce vpřed. Mezi skladbami jsme se dočkali specifického uvádění skladeb bubeníkem a zpěvákem, působícím pod nickem Proscriptor McGovern. Ten mě svou teatrální, jakože ďábelskou mluvou dokázal vždy rozesmát, což asi nebyl záměr. Ke konci setu za něj zaskočil za bicími záskok a mistr se potom od bubnů přesunul mezi strunou sekci, kde se svým bezdrátovým mikrofonem a tanečními kreacemi dokázal udělat hodně legrace. V podstatě jsem rád, že jsem měl možnost ABSU spatřit, na druhou stranu se ze mě jejich fanoušek nastal. (Coornelus)
To já byl i po ABSU pln jen a jen spokojenosti. Pár let zpátky tady americké trio hrálo na Brutal Assaultu v nedůstojném čase někdy v jedenáct dopoledne, kdy jsem je prošvihl, takže jsem byl za možnost konečně Proscriptorovu družinu zhlédnout live rád. Studiovky sice nijak zvlášť neprotáčím, ale naživo měli ABSU neskutečnou energii. První polovinu koncertu kromě vokálu obstaral Proscriptor McGovern jako obvykle i bicí, posléze jej u artilerie nahradil Gunslut a mozek ABSU se přesunul dopředu, kde působil ještě více bláznivě. Za jeho ječáky mezi skladby by se nemusel stydět kdejaký heavy metalový zpěvák. Ani zbytek bandy ale nezůstával pozadu, basák Ezezu zdatně doplňoval Proscriptora u mikrofonu a celkově to byla prostě hlavně zábavná show. Ne směšná, ale taková, která člověka příjemně naladí a dobije energii. A navíc se člověk něčemu přiučí i z oblasti sumerské či keltské mytologie (úsměv). (Opat)
Poslední tečkou festivalu byla kapela vymykající se od zbytku vystupujících skupin svojí hudební produkcí. Italové ABYSMAL GRIEF jsou svéráznou kapelou a tak pro mě bylo potěšením, že na ně vydrželo poměrně dost lidí, což jsem upřímně nečekal. Očekávání byla maximální a hned od začátku v podstatě naplněna. Hned po intru se totiž pálilo ostrými. Jedna z mých nejoblíbenějších věcí „Hidden In The Graveyard“ dostala všechny přítomné do varu. A ABYSMAL GRIEF to hrálo parádně. Pochopitelně nechyběla ani klipová „Crypt of Horror“, po které se mi zdálo, že během aplausu, jakého se jim dostalo, se objevil na tváři kytaristy a hlavního mozku celého ansámblu Regena a zpěváka Labese něco jako úsměv. Bylo evidentní, že si koncert neužívá jen publikum, ale hlavně samotní muzikanti. Labes se nešetřil, vokálně vše zase zvládal s přehledem a navíc obsluhoval svoje nezaměnitelně znějící klávesy. Regen sázel riffy s naprostou jistotou a rytmika seděla tak, jak to má být, instrumentální složku mají tihle hrobníci propracovanou do detailu. ABYSMAL GRIEF jsou kapelou, která by mohla hrát dvě hodiny a pořád by měla v záloze zajímavé skladby, přesto si přichystali překvapení, čímž pro nás byla úžasná věc z jejich první velké desky „The Necromass: Always They Answer“, po jejíž první polovině se skladba krásně zvrhla v Labesovu klávesovou exhibici. A od té doby se datuje moje bolest za krkem (úsměv). ABYSMAL GRIEF mi zase dokázali, že jsou jedinečnou kapelou a jejíž koncert si nejde neužít. Maximální spokojenost. (Coornelus)
Má celková spokojenost panuje i s festivalem. Je pravda, že poslouchat tři dny převážně black metal pro mě není úplně nejlepší představou ideálně stráveného času, ale když si člověk vybíral, tak se to dalo zvládnout. Navíc se neservíroval jen černý kov. Je potom potřeba vyseknout poklonu organizátorům za to, že takovouto specifickou akci uspořádali, protože jak bylo vidno, zájem o ní je a jedná se skutečně o festival s mezinárodním přesahem. Odhadem se ho mohlo zúčastnit tak 10 % domorodců, které byste pomalu vyjmenovali. Je jasné, že za to mohla cena lístku, která je na české poměry brutální, ale když si člověk uvědomí, jaké kapely zde hrály a v jakém klubu se akce konala, je to vše pochopitelné. I když si o metalové kultuře můžu myslet, co chci, bylo potěšením, že jsem za celé tři dny nezaznamenal nějaký incident, nebo nepřátelská gesta. Vylitých hlav jsem zaznamenal minimálně… Koncert byl nekuřácký, což bylo jenom ku prospěchu věci, to že to sem tam nějaká vepřová hlava nedodržela, je už věc jiná, ale to už byly jenom detaily, které nemá cenu řešit. A řešit nemusí člověk ani věci příští. Na festivalových stránkách se objevila po konci festivalu jedna strohá věta, hovořící za vše: „No more Prague Death Mass in the future. Thank you.“ (Coornelus)
Závěrečný set festivalu připadl italským ABYSMAL GRIEF, jejichž vystoupení detailně popsal kolega Coornelus. Já i přes to, že mě vystoupení až nad očekávání bavilo, bohužel stihl jen tři skladby, ale doufám, že budu mít nějakou šanci si užít plný set. Co se týče celkového zhodnocení festivalu: bylo to náročné (každý den od pěti do dvou ve velmi dusném prostředí při absenci vydatného spánku je prostě vyčerpávající), zvukově občas ne ideální, ale stálo to za to. S odstupem mě mrzí zprzněný zvuk zejména u mé srdcovky SINMARA, ale pozitivní zážitky v hlavně jednoduše převládají. Několik přátel se mě posléze ptalo na úplný TOP festivalu, nebyl jsem ale schopný vyřknout jedno jméno, neb těch zdařilých vystoupení bylo mnoho. Zpráva o tom, že se jednalo o poslední Prague Death Mass, zamrzela velice, neboť bych s návštěvou neváhal. Jsem ale rád, že jsem u závěrečné kapitoly nechyběl, stačilo, jak jsem si to vyčítal u druhého ročníku. Děkuji pořadatelům za bezproblémově běžící a v Čechách velmi ojedinělou akci. (Opat)
