Nejočekávanější festival roku se pro mě tentokrát nekonal v obvyklých prázdninových měsících, nýbrž až o chvíli později. Třetí ročník Prague Death Massu nabízel soupisku 24 neotřelých jmen zejména black metalových, která předznamenala tři dny plné nevšedních zážitků. Většinou totiž šlo o fly-in koncerty, tedy takové, které kapela nepodnikne v rámci turné, ale jedná se o exkluzivní záležitost. Tomu byla samozřejmě uzpůsobena také cena vstupenky (2990 Kč), která je ale opodstatněná výše řečeným a tak jsem 1. března o půlnoci nervózně číhal u internetů. Technické problémy zapříčinily, že mi lupen v mailu přistál až o 36 hodin později, hlavní ale bylo, že se přeci jen mohu těšit na třídenní rituální maraton. (Opat)
Nemůžu úplně tvrdit, že tenhle festival je pro mě šitý na míru. Ale chtěl jsem jeho kouzlo zažít na vlastní kůži a kapel, které mi tady přišly zajímavé, se sešlo celkem dost. Definitivně mě k účasti donutilo avizované vystoupení italských ABYSMAL GRIEF, kteří nejsou vůbec black, ale svou okultistickou aurou sem vyloženě pasují. A po loňském zážitku jsem je zatoužil vidět znova. (Coornelus)
Většina návštěvníků do Prahy přicestovala ze zahraničí, přeci jen ale i tuzemských nadšenců se našlo více, než jsem očekával. Jako první mohli sledovat vystoupení ruských ULVDALIR. To mrazení v zádech, když začíná akce, na kterou se celý rok těšíte, je nepopsatelné. Co na tom, že ULVDALIR hráli spíše dosti standardní black metal/black’n’roll, mě to v tu chvíli velice bavilo už z toho důvodu, že mše konečně začala. Navíc Rusové svůj set odehráli s energií a naprosto přirozeně, zvuk měli výborný, takže přestože jejich hudba nepřináší nic nového a vlivy URGEHAL nebo DARKTHRONE jsou jasně znatelné, s chutí jsem si jejich půlhodinku užil. (Opat)
Následovat měli ukrajinští atmosféričtí black metalisté RAVENTALE. Ze závěru pátečního programu ale odpadla LAMIA VOX a družina kolem Astarotha Merce byla přeložena právě na původní čas Aliny Antonové a jejího ambientu. Sice bych osobně uvítal, kdyby RAVENTALE hráli v plánovaný termín a harmonogram dalšího dne končil o hodinu dříve, předpokládám ale, že k tomuto kroku vedly nějaké interní důvody. (Opat)
Jako další tedy vystoupili Islanďané MISÞYRMING, kteří loni v prosinci oslnili nemalé množství návštěvníků (mě nevyjímaje) v pražské Chmelnici, kde vystoupili po boku MGŁA, ONE TAIL, ONE HEAD a KRINGA. Tenkrát zápolili s ozvučením v počátku setu, následně ale byl tento mnohými obávaný klub vyplněn specifickými kytarovými melodiemi mistra D. G. bez větších problémů. Bohužel, ve Futuru to tentokrát dosti schytali. Přílišná hlasitost způsobila těžko rozpoznatelnou hlukovou kouli a kdybych neměl debutovku „Söngvar elds og óreiðu“ poměrně poctivě najetou, asi bych se úplně nechytal. Potěšilo zařazení dvou nových kousků z chystaného splitka s kolegy SINMARA, které vyjde brzy u Terratur Possessions. Z toho, co šlo slyšet, se zdály být kvalitativně na podobné úrovni jako první album, takže rozhodně je, na co se těšit. Škoda zvuku, na který MISÞYRMING doplatili stejně jako jejich krajané další den. (Opat)
Třídenní festival, který se koná v klubu, je pro mě prostě těžká řehole, začátek v pět je potom v podstatě nedosažitelným bodem. A jelikož mě čtvrtek až tolik „netankoval“, nic v práci nevyhrocuju a plánuju si příjezd něco po šesté. To proto, abych viděl kousek RAVENTALE, kteří mě z desek vůbec nebaví, ale chci jim dát naživo šanci. Jenže tou dobou, kdy měli hrát RAVENTALE, nehraje nic. Při bližším zkoumání se dozvídám, že vystoupí až v pátek. Aspoň probíhá menší aklimatizace. Přece jen už je to hodně dlouho, kdy jsem do Futura zavítal naposled. Setkávám se se svým festivalovým parťákem Bhutem, prodereme se mezi černokněžníkama a jde se na věc. První kapelou jsou tak pro nás islandští MISÞYRMING. Na ty jsem se z celého čtvrtečního lineupu těšil nejvíc. Jejich loňské album „Söngvar elds og óreiðu“ je mojí asi momentálně nejposlouchanější blackovou věcí, ale to, co se začalo linout z repráků, bylo za hranicí mého vnímání. Totálně ohulený zvuk zdevastoval vše působivé, co lze na těchto islandských chasnících obdivovat. Až s nástupem vynikající melodické pasáže jsem byl schopný identifikovat, že se hraje první věc z desky a to „Söngur heiftar“. Podobně to šlo celým setem. Když se „sypalo“, přes zničující intenzitu zvuku se v těch spletitých kytarových partech nešlo vůbec orientovat, záchranou tak byly střednětempé a pomalejší party. Zamrzelo to, a to nepočítám, že mi v noci a během pátečního dne pískalo v uších, protože chlapci z ostrova se nešetřili a jejich energické vystoupení bylo příkladné, což platí především pro zpěváka a kytaristu v jedné osobě, který jel na plno. Velká škoda. (Coornelus)
Následující CULT OF FIRE alias pro tento večer 20:11 zahráli tři skladby, které vyzněly dost unyle. Musím říct, že jejich tvorba z obou velkých desek se mi líbí a užívám si ji, ale naživo to tady byla hodně slabá káva. Předem avizované informace slibovaly, že sestavu doplní na tympány Voral z legendárních MASTER´S HAMMER a že kromě dvou skladeb z prvního EP kapely „20:11“ zazní coververze „Černá svatozář“, což se stalo. Bohužel jsem asi od celého vystoupení čekal něco jiného. Na pódiu chyběla kde jaká výzdoba, zvukově zase zněli 20:11 poněkud neškodně a největší problém jsem měl s výběrem skladeb, protože ty vlastní mi přišly hodně slabé. Z desky celkem slušná ústřední melodie ve věci „Bytosti z Prázdnoty“ naživo působila jako neškodný part a samotný závěrečný cover kolem mě proletěl, jako by se nic nestalo. Poměrně nudné vystoupení naštěstí trvalo nějakých dvacet minut, což bylo tak akorát. Ani ovace v sále nebyly nějaké divoké. (Coornelus)
Speciální set si připravili českoslovenští CULT OF FIRE tentokrát ve spíše civilní podobě (s warpainty, ale bez kápí) a s hostujícím Silenthellem (MASTER’S HAMMER) na tympány. Pod názvem 20:11 přehráli právě takto nazvané EP, které je vůbec prvním počinem v diskografii kapely + cover skladby „Černá svatozář“ od legendárních MASTER’S HAMMER. Zvuk byl znovu ne úplně přehledný, oproti MISÞYRMING ale přesto dospěl velkého posunu, avšak tympány bohužel nebyly slyšitelné téměř vůbec. Materiál na „20:11“ nepovažuji za až tak silný, jako například desku „Ascetic Meditation of Death“, stále jde ale o velmi kvalitní záležitost a rád jsem si EP při takto speciální příležitosti připomněl. Schválně jsem při prvním úderu do nástrojů zapnul stopky a když závěrečná vazba dozněla opravdu přesně v čase 20:11, nešlo než zatleskat nad precizně dotáhnutým konceptem. (Opat)
Byl jsem rád, že se do po většinou blackmetalové sestavy povedlo nacpat i jiné žánry. O ABYSMAL GRIEF už šla řeč, podobným případem pak měli být OCCULTATION z New Yorku. Přiznávám bez mučení, že první info o kapele jsem zaznamenal až v souvislosti s festivalem. Doma jsem se kapele dost věnoval a po čase jsem došel k tomu, že je škoda, že když už se na festivalu najde okénko pro doom, byla vybraná takhle slabá kapela. Ale do poslední chvíle jsem věřil v kouzlo živého setu. To celkem fungovalo v první skladbě, která nebyla vůbec špatná, zvukově přímo výborná, ale s další věcí už lezly na povrch veškeré nedostatky. Zhoršil se zvuk, nechápu proč? A hlavně jednotlivé skladby začaly mít pro mě zmatený charakter. OCCULTATION vycházejí ze starého doomu s vlivem okultního rocku s rádoby trumfem – zpěvačkou. Ta stejně jako kapela působila jako béčkový film. Snaha tam byla, ale provedení bylo slušně řečeno velmi krkolomné. Na dobrý part kapela následně navázala nelogickým postupem, takže i když jsem vydržel celou show, chvílemi jsem nechápavě koukal. Vokálně mě pani za mikrofonem taky úplně nenadchla a když si vzpomenu na třeba na rok starý koncert JEX THOTH, tak tohle bylo oproti tomu hodně slaboučké. (Coornelus)
Po black metalech přišel čas na záležitost z jiného ranku: doom metalové OCCULTATION s Vivecou Butler v čele (na studiovkách nahrává mimo zpěvu také bicí, pro živá vystoupení se ale ujímá mikrofonu a občas varhan). Při přípravě na PDM jsem poslechl druhou desku „Silence in the Ancestral House“, ze které jsem měl takový pocit, že počin je to dobrý, ale tak trochu monotónní. Naživo mě ale americká čtveřice až nečekaně vzala. Kromě velmi příjemného ozvučení vynikala právě Viveca, která své party zvládala s naprostým přehledem (a navíc se na ni pěkně dívalo, haha). Trochu jsem se obával, zda mě bude koncert bavit celou třičtvrtěhodinku, ale ta utekla jako voda a ani náznak nudy se nedostavil. Příjemné překvapení. (Opat)
Vysokou laťku udrželi také norští HELHEIM. Kapela, kterou už jsem naživo viděl několikrát a pokaždé šlo o velice zdařilý koncert. Troufám si ale tvrdit, že tentokrát mě bavili možná nejvíce. Přibližně v prostředku sálu byl naprosto vynikající zvuk, Norové navíc zvolili velmi dobrý setlist, v němž se nacházely pecky jako „Åsgards Fall I“, „Dualitet og Ulver“ nebo „raunijaR“. A přestože právě takto pojmenované poslední album vyšlo teprve loni v prosinci, HELHEIM už mají připravenou desku další a i z ní představili jednu dobře znějící ukázku. Kromě vlastních kompozic zařadili také cover „Home Of Once Brave“ z desky „Hammerheart“ od BATHORY a přestože na V’gandrovy čisté vokály jsem si v recenzi na poslední album stěžoval, s touto skladbou si poradil naprosto fantasticky. (Opat)
Pomyslné čtvrteční první místo berou docela překvapivě HELHEIM. Ty jsem si šel poslechnout v podstatě jen z povinnosti, s tím, že během cca třetí skladby pojedu domů. Ovšem HELHEIM měli tak skvělý zvuk (za zvukařským pultem taky už seděl jiný člověk, než ten terorista jako při islandském vraždění) že nešlo jen tak odejít. A samozřejmě to nebylo jen perfektním zvukem, ale i výkonem kapely. Kapely, kterou doma v podstatě neposlouchám, vlastním jen parádní fošnu „Koaskult“. Bylo to ale jedno, ve skladbách jsem se vyznal a poslechově se jednalo o vynikající záležitost. Ani oko se nenudilo a tak kromě pozorování samotných muzikantů byla možnost sledovat i videoprojekci. Jaké skladby HELHEIM zahráli netuším, ale až na mnou poslední slyšenou věc, což byl cover od BATHORY, mě to bavilo všechno. (Coornelus)
Předposlední akvizicí byl ambientní projekt Nikolaose Panagopulose (ACHERONTAS) s názvem SHIBALBA. Ze zvědavosti jsem před festem poslechl poslední studiovku „Samsara“ a tak nějak jsem doufal, že budu vystoupením Řeků pohlcen, že mě odnese do jiné dimenze a já nebudu schopen vnímat okolí. Bohužel, nepodařilo se. Vlastně mi to přišlo celkem o ničem. Občas se zacinkalo, občas se bouchlo do bubínků, občas zahřměl nějaký ten ponurý vokál, ale já jsem prostě čekal něco víc, mnohem větší rituál. Vůbec jsem se do hudby SHIBALBA nedokázal vcítit. (Opat)
Závěr prvního dne patřil SLIDHR, což je studiově kapela o dvou členech – Irovi Josephu Deeganovi (dále také HAUD MUNDUS) a Islanďanovi Bjarni Einarssonovi (bicí SINMARA, WORMLUST). Naživo jsou pak doplněni o další členy SINMARA a já to musím říci rovnou: tohle byl top prvního dne a jeden z největších zážitků celého festivalu. Hudba SLIDHR je řádně špinavá, občas okořeněná o death metalové vlivy, může se zdát i monotónní, ale ty kytarové riffy prostě kurevsky zabíjí! Skladby jako „Wielding Daggers“, „Hex“ ze zatím jediné řadovky „Deluge“ nebo „Sentient Flames Consume“ z nového EPka s ACHERONTAS naprosto drtily, užíval jsem si každou pasáž a jestli jsem po SHIBALBA byl už dost znaven, tak SLIDHR mě znovu převedli do naprosto bdělého stavu. Zničující špinavá show. (Opat)
