Vtip dne: PERTURBATOR před 1349? Vždyť to mohlo nějakého černokněžníka zabít.
Nic proti pestrosti a odskokům z metalového kolbiště, ale nemělo to být obráceně? (Johan)
Čtvrteční den byl pro mě po stránce hudební atraktivity tím absolutně nejslabším. Velký kontrast proti nadupané středě. Ale jelikož vím, že je potřeba se šetřit, nebral jsem to jako žádnou tragédii. Na malé scéně mě nezajímalo v podstatě nic a na velké jsem vyloženě toužil vidět jen MINISTRY. Přesto se nám nechtělo ležet na intru a tak dáváme dopolední smršť čtyř českých kapel. Tu odstartovali DEMIMONDE. Kapela, na kterou padl prach, se po šestnácti letech rozhodla něco vyprodukovat a to něco studiově nezní vůbec špatně, souzeno dle volně dostupných ukázek. Celou desku jsem neměl možnost slyšet, protože vyšla právě akorát v konání BA. Koncertně to však bylo slušně řečeno velice rozpačité vystoupení. Nejdřív se na kapele podepsal zvukař, který dvě skladby ignoroval zpěváka. Ten se sice snažil, ale slyšet mezi lidmi nebyl. Bohužel to nebylo to jediné, co nešlapalo. Kapela působila na pódiu nervózním dojmem, který v kombinaci s hudbou, která je složitá a těžko zachytitelná na první dobrou, udělal z jejich setu nemastnou a neslanou pochutinu a mohl potenciálního nového fanouška oslovit jen stěží. Jsem ale stoprocentně přesvědčen, že z desky to bude jiná káva. (Coornelus)
Ve čtvrtek jsme si naplánovali brzké vstávání, čtyři české kapely a návrat na základnu na obídek a odpolední siestu, protože popolední program nevypadal z našeho pohledu příliš lákavě. Jako první šli na věc DEMIMONDE, kteří hlásí albový návrat po šestnácti letech. „Mutant star“ znám nazpaměť, z novinky jsem zatím slyšel jen jeden song, ten mi přišel zajímavý, živé provedení žel ztroskotalo na:
1/ špatném zvuku - úvod byl ze strany zvukaře tristní, ten blb nechal zpěváka na holičkách, takže kapela zněla jako instrumentální těleso, ale ani později to nebylo ideální;
2/ nedotažené prezentaci kapely, která působila nervózním dojmem a hlavně samotný závěr vyzněl hodně rozpačitě. Škoda. (Johan)
Čtvrteční rozběh brutálního soukolí patřil vazalům z české scény. Znovu vzkříšení DEMIMONDE aktuálně vydávají po dlouhé době nové CD a tak se nabízela otázka, jak jim bude sedět jeho živá prezentace. Experimental nebo chcete-li avantgarde metal, jak ostatně uváděl i brutalovský knižní průvodce. To, co se ale linulo z PA soustavy, byl noise terror. Extreme noise terror. A to člověka fakt nebaví. Byla to škoda, protože na kapelu se přišlo mrknout docela dost lidí a nové songy mohly být představeny v daleko lepším světle. Ruku v ruce s audiem šla i pódiová prezentace, kdy bylo hodně vidět, že kluci by potřebovali odehrát ještě pár koncertů, než si budou moci směle troufnout na velká pódia. (Corbow)
A teď si budu asi trochu odporovat, ale s velkým pódiem měli problém i PERFECITIZEN, byť jejich blast'n'beast666 terorizuje hudební kluby již nějaký ten pátek. To, co je v klubu smrtící stěnou, která z vás udělá masokostní moučku, to tady bylo totální bezvětří. Zvukově to taky nebylo zrovna košer a dost byla znát absence druhé kytary. Kluci se mohli přetrhnout, ale přetavit svoji snahu v nějaký brutal přetrvávající zážitek se jim nepodařilo. (Corbow)
U PERFECITIZEN se ukázalo, že málokterá tuzemská kapela snese srovnání s těmi zahraničními. Zatímco většina cizozemců dokáže i prd prodat a vypadat na pódiu sebevědomě, našinci si tak nějak drnkají a zvučí a z ničeho nic zpěvák vyhrkne název skladby a už se hraje... Z nahrávek jsou PERFETIZEN skvělí, živě to byl průměr, a to i když si odmyslím onu nemastnou pódiovou prezentaci. (Johan)
LIVEEVIL můj milý kamarád posílal na Masters of Rock, ale já jsem na elektro (modern pravil program) rock/metal vyrazil s chutí a s chutí vyslechl celý set. Hudební rozpoložení Petra Staňka a spol. se postupně přiklání k čím dál tím smířlivější poloze, důraz je kladen na chytlavost a ono to funguje jak z nahrávek, tak na pódiu. A když si LIVEEVIL navíc přivezli výborně naladěnou a věčně se usmívající hostující zpěvačku (Andrea Baslová?), bylo i na co koukat. (úsměv) Za mě spokojenost, hity z aktuálního alba jsem si pěkně zanotoval, kapela na pódiu navíc „nějak“ vypadala a to se taky počítá. (Johan)
S LIVEEVIL mám momentálně problém. První dvě desky mě bavily dost, ale od třetí už je to na mě hurá metal. Ne snad, že by se LIVEEVIL vyloženě rozhodli hrát časem něco jiného, jen ta doba pokročila. Momentálně kapela brázdí pódia s novou deskou, kterou už prostě nedávám. Jen tak ze zvědavosti se jdu na ně mrknout a už jen pro, pro mě nepřijatelné, total klišé image po chvíli začínám trpět. Petr Staněk dokáže složit chytlavé nápěvy, jen je potíž s tím, že jsou to refrény na scénu do Vizovic. Co je naopak potřeba pochválit, bylo angažování fešné zpěvačky, která vokálně vypomohla a hlavně bylo aspoň na co (koho) koukat. (úsměv) (Coornelus)
LIVEEVIL si udělali domácí úkoly a jejich pódiová prezentace stylizovaná do nového alba „Blacktracks“ mohla směle konkurovat etablovanějším kapelám. A to je dobře. Ono hnedle to pódium nevypadá tak prázdně. Hoši si navíc přizvali i zpěvanduli, která nejen že dobře zpívala, ale uměla se i dobře hýbat. A to prodává. Zvuk se již taky o něco vylepšil a tak se jednalo o vcelku povedené vystoupení. (Corbow)
Vyprávět tady, kdo je u nás momentálně deathmetalovou veličinou, nemá cenu. Rafinovaný death metal plný technických fines a zákoutí světové úrovně. To jsou touto dobou HEAVING EARTH. HEAVING EARTH opět předvedli dílo hodné zkázy. Oproti předcházejícím LIVEEVIL se prostor před pódiem mnohonásobně naplnil a přítomný dav mohl sledovat např. vynikajícího Žlababu, nebo bubenické mistrovství pana Zajíce. (Coornelus)
Z tuzemských kapel, které jsem viděl na velkém pódiu, jednoznačně kralovali HEAVING EARTH. Jestliže jsem u jiných našinců brblal nad nedotaženou pódiovou prezentací, tak HEAVING EARTH působili jako světová kapela. Žlababa je coby komunikátor s publikem borec, ale to by samozřejmě nestačilo, kdyby kapela hrála tužku. Ale to není případ pražské party, která během půlhodiny rozsekala přítomné na maličké kousky. Hráčská virtuozita, perfektní vokál, skvělé nápady, přál i zvuk, pod pódiem nával... jedním slovem paráda. (Johan)
Čtvrtek pro mě začal chvilku po poledni s nástupem české deathmetalové mašiny HEAVING EARTH. Kluci natočili v loňském roce výbornou desku, která by strčila do kapsy spoustu zahraničních jmen a na živo tomu není jinak. Od začátku do konce smršť technických riffů, sypající bicí a nezaměnitelný Žlababovo murmur. HEAVING EARTH mě baví o něco více než BRUTALLY DECEASED, ve kterých působí hned dva členové HE, takže jsem si tento oběd na hlavní stagi vychutnal. (Honza)
PLINI byli pro mě velkou neznámou a nálepka prog rock virtuoso ve mně evokovala reklamu na čerstvý vzduch. Jenže on to čerstvý vzduch byl. Z celého vystoupení sálala neskutečná pohoda, a když kytarista PLINI vyzval mezi kytarovými sóly a ekvilibristikami k circle pitu, měl ho mít. Tak něžný jak jen prachové pírko může být. Nebo to byl slow motion? Těžko říct, ale byla to zábava a o tu jde především. Pro mě osobně jeden z prvních vrcholů festivalu. (Corbow)
Ve čtvrtek jsem původně měl v plánu dorazit na polední dávku technického deathu v podání tuzemských HEAVING EARTH, nakonec jsem se ale do areálu dobelhal až o pár desítek minut později na polské maniaky ANTIGAMA. Jako opravdový šílenec na pódiu působil zpěvák Łukasz Myszkowski, jenž svými trhanými pohyby a grimasami občas nechal vzpomenout na Barneyho z NAPALM DEATH. ANTIGAMA jako budíček zafungovala velice dobře, kytara sice nebyla tak ostrá, jak bych si představoval, ale to byla jen malá kaňka na nesmírně energickém vystoupení. Za bicími měli pánové pravděpodobně nějaký (mně neznámý) záskok, neboť Paweł Jaroszewicz za nimi určitě neseděl. (Opat)
Od death/grindu jsme se přesunuli do vln technického death metalu skrze německé OBSCURA. Kapela se těší čím dál tím většímu zájmu a umně kombinuje technické finesy se schopností složit kompozici, která dává smysl a není plná násilných zvratů. Nemůžu si pomoct, ale je to hudba spíše do klubu než na velký festival, takže ač šlo rozhodně o zdařilý koncert s uspokojujícím zvukem, více si OBSCURA pravděpodobně užiji až 4. listopadu v pražské Nové Chmelnici. Čtveřice propagovala zejména nové album „Akróasis“, z něhož zaznělo hned pět kousků, kromě nich zabrousila také do dob „Cosmogenesis“. (Opat)
Na OBSCURU jsem se obzvlášť těšil. Jejich progresivní death metal je mi blízký a navíc jsem byl zvědavý na výkon nového bubeníka Sebastiana Lansera. Na druhou stranu jsem se bál zvuku, který i takovou kapelu může v pohodě potopit. Naštěstí se moje obavy ukázaly jako zbytečné, zvuk byl kvalitní a já si tak mohl vychutnat tuhle německou lahůdku naplno. OBSCURA hrála na BA už několikrát, bohužel jsem je v roce 2013 prošvihl, tak nemohu vystoupení ani porovnat. Letos to každopádně šlapalo na jedničku. Lanser zvládá party po Hannesu Grosmanovi s prstem v nose. I ostatní harcovníci v čele se Steffanem Kummererem se předvedli v tom nejlepším světle. Death metal nejvyšších kvalit, tomu zkrátka není co vytknout. (Honza)
OBSCURA byla dalším článkem, který jsem nemohl vynechat. Jejich vystoupení na Brutalu 2009 při prvotní desce „Cosmogenesis“ byl totální masakr. S postupem času a další deskou „Omnivium“ na stejném místě v roce 2013 už to tak dobré nebylo. Ale teď bych řekl, že s třetím počinem „Akroasis“ to hochům šlape jako na začátku. Byť z původní sestavy zbyl už jen Steffen Kummerer. Kytarová pekla v plné parádě a deathmetalový odkaz kapel DEATH, CYNIC nebo ATHEIST ve vcelku obstojném zvukovém hávu nás přinutil hýbat těly do rytmu. O to víc, když se hrálo z prvotiny. OBSCURA je prostě sázka na jistotu a potvrdila to do poslední zahrané noty. (Corbow)
OBSCURA, toť záruka kvalitního a technického death metalu, skoro by se dalo již dneska říci, že jsou to nástupci DEATH. Až tak mi to progresivní experimentování připomíná průkopníky. A přece se budu rouhat. Staré songy z první desky jsou pro mne modlou, a songy z posledních dvou desek nejsou prostě tak dobré jako z „Cosmogenesis“. Když zahráli „Anticosmic overload“, mé metalové srdéčko zaplesalo. Celkový dojem už je kazil totálně zkurvený zvuk, kdy z tak plných a vynikajících bicích byl slyšet pouze rytmičák a kytary taky moc ne. Tragédie na festivalu, který se chce srovnávat se západní konkurencí. (Márty)
ANIMALS AS LEADERS je kapela, kterou obdivuje většina mých muzikantských přátel, až na mě. Možná jsem hudební ignorant, ale mě tyhle přetechnizované bandy téměř nic neříkají. I tak jsem se šel ze zvědavosti podívat a bylo to přesně takové, jaké jsem čekal. Muzikantsky naprosto skvělé, možná geniální, ale mě to nechalo úplně v klidu. AAL sice podali nadlidský výkon ve dvou kytarách, u kterých jsem se strun nedopočítal a bicích, u kterých jsem se zase nedopočítal dob, ale pro mě je to v uvozovkách „jen“ exhibice, které by v pohodě stačila malá stage. Věřím, že spousta muzikantů po jejich koncertě měla nutkání zakopat své kytary. (Honza)
U techniky zůstaneme, ačkoliv v trochu jiném podání. ANIMALS AS LEADERS jsou formací ustavenou kolem kytarového virtuóze Tosina Abasiho, po jehož bokuž po docela dlouhou dobu druhou osmistrunku obsluhuje Javier Reyes a za bicími sedí Matt Garstka. AAL jsou kapelou, jejíž studiové počiny si doma pustím opravdu zřídkakdy, naživo mě ale pokaždé baví. Klubové vystoupení v pražském Rock Café, kde před několika lety vystoupili společně s BETWEEN THE BURIED AND ME, zůstalo nepřekonáno, přesto se i na BA jednalo o famózní hudební zážitek a až mě překvapilo, jak trojici seděla velká stage. Chybět nemohla závěrečná hitovka „CAFO“ a čtyřicet minut vysokého hudebního umění uteklo jako voda. (Opat)
Jestli někdo měl na letošním Brutalu zvuk jako víno, tak to byli belgičtí drtiči ABORTED. Doprdele, to byla nálož. Kapela se docela překvapivě příliš nezabývala propagací nového počinu „Retrogore“, naopak spíše zabrousila do historie, když se nejvíce věnovala třináct let starému albu „Goremageddon: The Saw and the Carnage Done“, z níž zazněly například „Meticulous Invagination“, „Parasitic Flesh Resection“ nebo „The Saw and the Carnage Done“. Naprosto ideální sound přispěl k parádnímu zážitku, o výkonech samotných protagonistů není potřeba se příliš rozepisovat, ABORTED prostě umí a na každém koncertě to dokazují. (Opat)
Nelenil jsem a zaběhnul na Amíky THE BLACK DAHLIA MURDER, což se mi vyplatilo. Někdy se prostě vyplatí udělat si čas na to, co máte rádi. Od této úderky mám asi 4 desky a poslech mne asi brzo přinutí pořídit si jejich poslední CD „Abysmal“. Pod pódiem peklo, je radno zdržovat se dále a kupodivu i zvuk byl lepší, takže spíše to vypadalo na to, že se mění dle toho, kdo zrovna stojí za pultem. Ještě nutno připomenout, že frontman kapely se jmenuje Strnad, pravda, křestním jménem Trevor, ale i tak to prostě zahřeje. Dávám jedna mínus. (Márty)
Po krátké pauze jsme se vydali alespoň na část setu THE BLACK DAHLIA MURDER, kteří se prezentují melodickým death metalem amerického střihu. V čele s neúnavným Trevorem Strnadem předvedli energickou show a přestože z desek TBDM až tolik nejedu a většina počinů mi přijde dost totožná, živý výběr měl sílu a Američané mě bavili. (Opat)
To se bohužel nedá říci o následujícím IHSAHNovi. Na Brutalu už jsem jej viděl před několika lety a tehdy by mě i bavil, kdyby se neměla potřebu na pódiu předvádět hlavně tehdy doprovodná kapela LEPROUS a nenarušovala tak trochu pochmurnou atmosféru Ihsahnových počinů. Tentokrát mě ale IHSAHN nebavil vůbec. Mohlo to být i tím, že nebyl úplně ve své kůži, neboť nástroje kapely zůstaly na letišti a tak si museli veškeré vybavení zapůjčit právě od LEPROUS, od nichž u Ihsahna naživo působí už pouze klávesák/vokalista Einar Solberg. Každopádně tohle vystoupení bylo naprosto bez energie, vůbec jsem se do něj nemohl dostat, jedním slovem to byla nuda. Také mě trochu mrzí, že se IHSAHN věnoval pouze novějším počinům, hned pět skladeb pocházelo z letošního „Arktis.“, jež mě prostě nevzalo. Pokrok nezastavíš, ale škoda, že alespoň jedna věc z fantastického „angL“ nezazněla. Ač bych rád napsal něco jiného, neboť Ihsahna velmi uznávám, tohle prostě bylo slabé. Nezbývá než doufat, že příští rok s EMPEROR to bude jiná káva a mnohem energičtější výkon. Vzhledem k tomu, že od vydání legendární desky „Anthems to the Welkin at Dusk“ to bude 20 let, dá se očekávat, že by mohl naživo zaznít právě tento skvost. (Opat)
Ke všemu, na co metalový aristokrat IHSAHN sáhne, chovám obdiv (dle všeho až nekritický). Tudíž jeho vystoupení se pro mne ve čtvrtek stalo tím nejočekávanějším. A zase jednou potvrdil, že si můj obdiv bezezbytku zaslouží. Obklopen mladou krví předvedl, kdo je v daném ranku králem (v jeho případě spíše „císařem“…). Hodně mu pomohla i skutečnost, že se hrálo převážně z jeho poslední studiovky „Arktis.“ (tuším, že 5 věcí), která je přeci jen posluchačsky přístupnější a pro živé hraní jako stvořená. Což jasně dokazovaly „Until I too dissolve“, „Mass darkness“, nebo závěrečná „Celestial violence“ s hostujícím Einarem z LEPROUS. Takže se servírovala ve své nejlepší formě originalita a skvělé nápady. A jako bonus ohromné charisma hlavního principála. Přesně takhle si představuji moderní progresívní metal. Z mé strany spokojenost. Pro příště bych si jen přál tmu a delší set. A jeho rozloučení se slovy, že se uvidíme příští rok… Zpráva, že to tentokráte bude s EMPEROR, mě uvedla do stavu nadšení. Už teď mám husí kůži! (Goro)
Po poctivém ležingu jsme se vrátili na IHSAHN. Když jsem jej viděl sólově na Brutalu poprvé, byl jsem nadšený, letos ale zavládlo skoro zklamání. Poslední album mě doma celkem baví, živě ale čím dál zřejmější příklon k hard rocku nějak (nijak) nefungoval. Seděli jsme na tribuně, popíjeli pivko a když jsme se mrkli na dno kelímku, odkráčeli s tím, že zbytek setu se bez nás v klidu obejde a ikona nám chybět nebude. Nevím, jestli Ihsahna sólově na Brutalu ještě někdy uvidíme, ale jestli se hodlá posouvat ještě dále k nanicovatému rocku, příště se spíše ujme jako předkapela URIAH HEEP. (úsměv) (Johan)
IMMOLATION tentokrát pouze ve třech, neboť žena kytaristy Billa Taylora vážně onemocněla a on musel zůstat v Americe. Na koncertu byla samozřejmě absence dalších šesti strun výrazně znát, zejména v častých vyhrávkách je prostě rytmický podklad potřeba, IMMOLATION do toho ale dali vše a ač tentokrát úplně nezabíjeli, nakopávalo to slušně. Letos je to 25 let od vydání debutu „Dawn of Possession“, možná i jakožto malou oslavu zařadili pánové do setlistu hned tři skladby z tohoto počinu, jež doplnily o pecky jako „The Purge“, „Majesty and Decay“, „The Glorious Epoch“ nebo „Father, You’re not a Father“. Cením, jakým způsobem ke koncertu přistoupili i bez čtvrtého člena, i tak šlo o povedenou show. A Ross Dolan je prostě sympaťák. (Opat)
IMMOLATION jsou klasici žánru, kteří ze své cesty neustoupili ani o píď. Zahráli spolehlivě a s nadšením. Ale nic víc. Co mi vadilo asi nejvíce, byla absence druhé kytary, protože mistr Vigna na vše jednoduše nestačil. A to opravdu dělal, co mohl. Takže, poctivý death metal, který těm pardálům prostě musíte věřit, ale který tentokráte tolik nekopal. Už jsem od nich viděl lepší vystoupení. (Goro)
EXODUS jsou legenda, mají na svém kontě nespočet alb, která ovlivnila další stovky thrashmetalových formací. Uznávám klasické desky jako „Bonded by Blood“ nebo „Fabulous Disaster“, jsem ale nepokrytým fanouškem éry s vokalistou Robem Dukesem. Počiny s tímto holohlavým zabijákem jsou neskutečně našlapané a i naživo mi několikrát EXODUS s ním naprosto rozsekali. Proto jsem nebyl úplně nadšený, když jej před dvěma lety kapela vyhodila a vrátil se Steve „Zetro“ Souza, jenž byl členem už v letech 1986-92 a 2002-04. Mně prostě Zetro přijde vokálně mnohem slabší než Rob, na druhou stranu je možná o něco více variabilní. Docela překvapivé bylo, že playlist byl pln věcí z „Bonded by Blood“, které nazpíval Paul Baloff. Čekal jsem mnohem více záležitostí z „Impact is Imminent“, „Fabulous Disaster“ nebo „Pleasures of the Flesh“ a pak samozřejmě také z poslední desky „Blood in Blood Out“. Z pódia se tak hrnula klasika za klasikou („A Lesson in Violence“, „Bonded by Blood“, „And Then There Were None“ ad.), mrzela absence kytaristy Garyho Holta, jenž před svou domovskou kapelou upřednostňuje SLAYER. Jinak ale šlo o výbornou thrashovou jízdu, i jsem toho Zetra trochu vzal na milost. (úsměv) (Opat)
EXODUS, aneb jedna z nejpohodovějších kapel letošního Brutalu (těmi dalšími byli HOLY MOSES a VOIVOD). Očekávaný koncert thrashových veteránů se povedl, dali jsme si jej pěkně v pohodlí přírodní tribuny a já si jej užil. I zvuk byl, myslím, v pořádku - obecně se dá říci, že to na tribuně bylo na podobném levelu jako dole, možná občas trochu zazlobil vítr, který nějaké tóny potrhal, ale jinak nedám na posezení a tím pádem pošetření nohou a zad dopustit. A na EXODUS taky ne. (Johan)
EXODUS – thrash as fuck, co mě náramně pobavil a potěšil. Není od věci občas zajít na nálož pořádného thrashe a zavzpomínat. (Márty)
GOJIRA má můj respekt, občas si ji poslechnu, ale nikdy nebyla středobodem mého hudebního světa. Proto jsem šel kolem pódia s tím, že chvíli poslechnu a pomažu šetřit energii. Přišel jsem, poslechl a nejpozději od druhé „L´Enfant sauvage“ má čelist klesala a všechny součástky do sebe najednou zapadly. Zůstal jsem stát a užíval si přívaly energie. Tahle kapela je živě parní válec, který smete vše, co mu stojí v cestě. Vážně nevím, co pochválit dříve. Jestli suverénní instrumentaci, sehranost (souhra kytar je vážně lahůdka), zvukové hradby valící se z pódia, skromné vystupování účinkujících… Samozřejmě nechyběly ani velryby s jedním krokodýlem (nafukovací). Nejsem velkým znalcem jejich tvorby, ale tohle vystoupení mě strhlo a pro moji osobu patřilo překvapivě k tomu nej z letošního ročníku. A jasně ukázalo, proč se GOJIRA nachází v postavení, v jakém je. (Goro)
Zůstal jsem i na následující GOJIRA. Musím říci, že nová deska „Magma“ je pro mě jedním z největších zklamání roku, tak plytké a nezáživné album jsem dlouho neslyšel. Na druhou stranu starší počiny mám velice rád a naživo jsem pár let zpět na BA zažil tyto Francouze v ohromné formě. I tentokrát měla GOJIRA live sílu, Joe Duplantier se sice omlouval za hlasovou indispozici, přesto předvedl velice solidní výkon. Jen mi to letos přišlo mnohem více profesorské s absencí té energie, která se před několika roky valila z pódia s naprostou samozřejmostí. GOJIRA prostě určitým způsobem vyspěla, mně ta proměna třeba vůbec nesedí, ale mnoho nových fanoušků si s novým materiálem jistě najde. Skladby jako „Toxic Garbage Island“, „Flying Whales“, „L’Enfant Sauvage“ či „Oroborus“ fungovaly, i nový materiál zněl naživo příjemněji než studiově (i když prostě ve srovnání se starými peckami mi stále přijde bez nápadu), zvukově se vše podařilo bez problému vyladit, takže nakonec celkem spokojenost. (Opat)
V roce 2012 to MINISTRY na BA pěkně vymňoukli. Totálně sjetej a zlitej Jourgensen měl co dělat, aby se během koncertu udržel na nohou, čímž byl jejich set tenkrát hodně ovlivněný a když budu diplomat, použiju slovo prapodivný. Pachuť velkého zklamání ve mně zůstávala hodně dlouho. Ani letos jsem od nich nic velkého nečekal. Poslední desky jsou dost vyluhované záležitosti a celkově si to u mě Al dost pošramotil. Neuctívat desku „Psalm 69“, asi bych na ně ani nešel. A byla by to chyba, protože tentokrát bylo vše na oko v pořádku. Zvuk se povedl, na pódiu nikdo neusínal, akorát nejsem schopný posoudit na kolik byl Al zodpovědný za všechny vokály, které neměly v podstatě chybu. Na to abych mu viděl do pusy, jsem byl daleko a na televizi ho kamery nezabíraly zblízka vůbec (zřejmě příkaz), což určitě nebyla náhoda. Zato jsem hodněkrát viděl klávesákova záda. Jen doufám, že ten zpívající člověk byl opravdu Al (úsměv). Je těžké uspokojit všechny, obzvlášť, když jste tak dlouho na scéně, ale za sebe musím říct, že mi v playlistu chybělo víc věcí z „Psalm 69“ a z „novodobějších“ hlavně „No W“. Hity jako „N.W.O.“ a „Just On Fix“ potěšily, ale bylo to málo. Ze začátku kapela zahrála tři skladby z posledního alba, které překvapivě fungovaly velice slušně. Úplně v pohodě zafungovala exkurze na album „Rio Grande Blood“, kde třeba taková „Lies, Lies, Lies“ svým chytlavým refrénem podrážela kolena. Během celého setu na plátně za kapelou běžela projekce, kde nebyl ušetřen nikdo, kdo leží Alovi v žaludku. V tomhle už jiný nebude. Často se tam objevoval jeho nový favorit – Donal Trump. V závěru se otočilo kormidlo do úplného pravěku a poslední věcí, která zazněla, byla „Thieves“ z alba „Mind Is The Terrible Thing To Taste“, kterou si evidentně dav přítomných fans užíval. Tentokrát se to povedlo. (Coornelus)
DARK TRANQUILLITY – na MG scéně bylo na mnoho kapel narváno, a zvuk mimo stan nebyl tak kvalitní, i podle toho šlo poznat, že letos bylo na BA snad nejvíc lidí, co kdy v Josefově bylo. Díky tomu jsem na DT vydržel pouze dva songy, které sice stály za to, ale smůla. Jedna z mých oblíbených kapel prostě nešla poslouchat. Odcházel jsem zklamán. (Márty)
Posléze jsme se vydali na MetalGate stage za DARK TRANQUILITY. Dle předpokladu bylo naprosto narváno, takže jsme se ani do stanu nenarvali (proč byli DT na menší a třeba PERTURBATOR na velké scéně je pro mě trochu záhadou), tudíž mi moc nepřísluší za špatných zvukových i zrakových podmínek zpoza přístřešku hodnotit. Po pár skladbách jsem odešel odpočinout si na závěrečnou dvoukapelní masáž, DARK TRANQUILITY stejně hráli zejména z novějších desek, které už mě neberou tolik jako počiny z minulého milénia. (Opat)
Po MINISTRY utíkám navštívit poprvé Oriental stage, kde mají zahrát uctívaní japonští MONO. A jejich hudba po předešlé industriální řeži přichází jako balzám na duši. Kupodivu se netvoří žádné fronty, v pohodě zaujmu pozici „akorát“ a po malé chvilce se dočkávám. Kytaristé sedící na židličkách, uprostřed žena obsluhující basu… MONO hrající instrumentální post rock s dodatkem první liga. Přiznávám, že už začínám být na postrockové kapely alergický, ale MONO jsou vážně jiný level. První skladba „Recoil, Ignite“ dokonale dokázala vtáhnout do dění a nepustit. Pomalé rozjezdy skladeb, které přechází do svižnějších poloh, až po ty katarzní k závěru měly ve stísněném nádvoří nenapodobitelnou auru. Zvukově naprosto bez výhrad, pár kroků od pódia nemohouc spustit oči od basačky Tamaki a jejího pokyvování se na pódiu, s radostí řadím MONO k jednomu z top vystoupení na letošním BA. Velký potlesk pro dramaturgii festivalu za to zařadit podobnou kapelu do lineupu a ještě ji nechat hrát na Oriental stage, kde to bylo přesně tak, jak to být mělo. (Coornelus)
Na MONO jsem vyrazil spíše ze zvědavosti a taky abych něco viděl, když jsem předtím většinu večera proflákal a prokecal (a propil). A instrumentální kvartet z dalekých krajin dokázal zaplněný dvorek (Oriental stage) uhranout. Stylově nejednoznačná muzika plápolala mezi pomalými intimními a explozivními pasážemi, muzikanti (i někteří fanoušci) se klátili jako v transu, v čemž vynikala hlavně drobná Tamaki. Silné pocitové vystoupení. (Johan)
Přesto, že metalcoru už nějaký čas neholduju, poslední album PARKWAY DRIVE mě naprosto rozsekalo. Poslouchal jsem to v práci pořád dokola a doufal, že se v rámci tour zastaví brzy i u nás. Proto jsem si je na BA nemohl nechat ujít. Stepujeme tedy před podiem a čučíme na přední plachtu s motivem nové fošny IRE, která dává tušit, že to kapela jako jeden z taháků festivalu myslí se svojí show vážně. První tóny pecky „Destroyer“ a kotel začíná skandovat. Je vidět, že má kapela na Brutalu obrovskou podporu. Přední plachta padá k zemi a do vzduchu letí výstřel konfet. Tím show zdaleka neskončila. Výbuchy ohně skvěle zakomponované do hudby, naprogramovaná světla, kouřáky a hlavně jedna pecka za druhou. Zazněly především songy z nové desky, mezi kterými se obvjevily fláky jako „Carrion“, nebo „Idols and Anchors“. Kdo o téhle partě jakožto o jednom z headlinerů pochyboval, musel sklapnout. Co mě osobně překvapilo víc než jejich show, byl zvuk, který chvílemi zněl stejně jako z desky. Myslím, že PD měli suverénně nejlepší zvuk celého festivalu. Trocha světel, trocha ohně a co to dokáže udělat.(úsměv) Jasně, někdo si na okázalou show nepotrpí a přesto je vystoupení pecka, ale jsem rád, že stále víc kapel nad svými koncerty přemýšlí a snaží se je dále posouvat a obměňovat. Zážitek je potom oproti ostatní většině band pocitově nesrovnatelný. (Honza)
PARKWAY DRIVE, právem pro mne hlavní hvězda, ať si kdo chce, co chce, říká, ať si mamka slzy utírá… S upravenou stagí a pódiovkou, téměř identickou, ale menší než na Wackenu – ohně, světla přímo na stagi a další efekty. Inu PD vyrostli a to hodně, samozřejmě právem se tito Australani řadí ke světové špičce metalcore. A já je mám velmi rád, takže jsem se těšil opravdu hodně a byl hodně napjatý. Naštěstí obava ze špatného zvuku byla tentokrát lichá. Měli jsme tak možnost poslechnout a hlavně vidět hitovky jako „Destroyer“, „Carrion“ nebo skoro až popovou „Devil's Calling“ a k mé radosti také „Karma“ a „Wild Eyes“. Geniální! Nej kapela festivalu. Už ve čtvrtek jsem mohl jet domů. (Márty)
Poslední kapelou dne se pro mě stávají LEPROUS. A lepší rozloučení by jeden těžko vymyslel. Na jednom z předchozích BA mě do kolen neposlali, ale reparát se podařil. Menší scéna ve stanu jim svědčí podstatně více než ta velká za denního světla. Ideální hudba pro ukončení festivalového dne, která je určená spíše k poslechu než k dovádění. Nápadité, pestré, bezchybně zahrané a tudíž nenudící. Je vidět a hlavně slyšet, že nad nimi drží ochrannou ruku Ihsahn. Poslední řadovka „The Congregation“ mě od nich baví nejvíc a tak kvituji s povděkem, že se hrálo hned 5 skladeb z ní. Takže „Third law“, nebo „The price“ před odchodem z areálu potěšily. I ten Einarův vokál, který mě posledně chvílemi iritoval, byl v pořádku a skvěle zapadl do celku. Z mé strany spokojenost a palec nahoru. (Goro)
Únava mě přemohla, takže jsem dal i před PERTURBATORem, na kterého jsem se těšil, přednost spánku a vrátil jsem se až na 1349, které kdybych si nechal ujít, asi bych si urval hlavu. Natož vzhledem ke skutečnosti, že se pro mě stali TOPem celého Brutal Assaultu XXI. Začali dvěma starými peckami „Sculptor of Flesh“ a „Riders of the Apocalypse“, aby do nás následně nasypali poslední album „Massive Cauldron of Chaos“ ve své celistvosti. Užíval jsem si každý tón, poctivě s Ravnem ryčel, 1349 mě naprosto vyřídili. Přirovnal bych to asi k pocitu po loňském koncertu MARDUK na témže místě, kdy Švédové odehráli celé „Panzer Division Marduk“. Byl jsem naprosto u vytržení, Ravn neřekl mezi skladbami ani slovo, Norové to do nás hrnuli bez prodlevy a to je přesně to, co miluji. Nechci mít čas si vydechnout, chci dostávat sodu po celých těch padesát minut, které 1349 dostali k dispozici. S kapelou vystoupil i druhý live-kytarista, jehož totožnost mi je neznáma. Ale hlavně – to, co předvedl Frost za svojí bicí artilerií, to byl naprosto nelidský výkon. To je chodící metronom. Neskutečné, co má tenhle chlapík i v neurvalých blastech za šlehu v ruce a navíc je tak nesmírně přesný. Nemám, co dál napsat, posral jsem se z toho a nic už u mě tento zážitek za celý festival nepřekonalo. Děkuji za to. (Opat)
I přesto, že mi bylo tak nějak jasné, že to, co od 1349, už dostat nemohu, vydal jsem se ještě na zadní scénu na vystoupení polských EMBRIONAL. Tito death metalisté se loni vytasili s parádní deskou „The Devil Inside“, kterou jsem zejména v autě poslední dobou proháněl poctivě. Začali s téměř půlhodinovým zpožděním, takže nebyl problém s přesunem a mohl jsem si show vychutnat celou. Hrálo se logicky zejména ze zmiňované fošny, pecky jako „Evil’s Mucus“ nebo „Funeral March“ zabíjely, jen škoda technických problémů kytaristy Rychu, které provázely téměř celý set. Jinak ale v podstatě nemám, co vytknout, závěr čtvrtečního programu mě potěšil velice a mohl jsem se s klidem oddat klepání se zimou ve stanu. (Opat)
Fotky: Ignor
TOP 3
Johan:
- EXODUS
- MONO
- HEAVING EARTH
Coornelus:
- MONO
- MINISTRY
- HEAVING EARTH
Opat:
- 1349
- ABORTED
- ANTIGAMA
Márty:
- PARKWAY DRIVE
Videa: F.C.
PERFECITIZEN
https://www.youtube.com/watch?v=OgfDfkhSSic
MONO
https://www.youtube.com/watch?v=neO3Hs9SjbA
