Vtip dne: Právě držíte v rukou program na BA 2016 a pravděpodobně jste se již dostali do kontaktu s naším novým systémem elektronických čipů. Věřím, že všechno šlo rychle a že se právě nezalykáte zlostí z promarněných desítek minut ve frontách.
To jsou první dvě věty z programu. Evidentní rouhání, po němž přišel trest... ne tedy pro autora vět v programu, ale pro nebožáky, kteří trávili ve frontách nikoliv desítky, ale stovky minut. (Johan)
Jak se středeční ráno tvářilo příjemně, co se týče povětrnostních podmínek, postupem jízdy jsme začínali tušit, že nás asi přivítá nějaký ten deštík. Nakonec z toho byl pořádnej slejvák, který sice nebyl zrovna dvakrát vítaný, pokud by však vše klapalo, nebyl by z něj člověk až tolik rozmrzelý. Tak třeba…
…pokud bychom při příchodu k VIP kempu II normálně dostali pásku a mohli si v klidu postavit stan. Když mi pracovník security řekl, že si pro ni máme zajít k VIPku I, vzdálenému cca čtvrt hodiny nepomalé chůze, připravil si první ne zrovna příjemné překvapení. Proč je, sakra, problém, mít připraveny pásky i u druhého kempu a odbavit tak člověka během několika sekund? Natož, když loni s tím potíže nebyly? Parádní inovace, kdyby aspoň návštěvník byl předem informován… Nehledě na to, že VIP kemp II sice stojí stejně, jako jednička, rozhodně ale nedisponuje totožnými podmínkami. Dokonce letos už ani nebyly hlídány jednotlivé sektory, prostě jste si někam postavili stan a přesto jste se mohli pohybovat po jakékoli jiné přihrádce. V ceně nebyl tentokrát zahrnut vstup na přírodní tribunu, jako tomu bylo v minulosti, ačkoliv bych řekl, že jsem jej původně na webu viděl a i slečna při přidělování pásky mi to potvrdila.
…nebo pokud bychom nestrávili čtyři hodiny ve frontách. Nejprve nějakou hoďku na rezervovanou vstupenku, posléze jsme se vydali do toho největšího pekla, abychom mohli dostat pásku s tím slavným čipem. Tohle už tu jednou bylo, a když se zdálo, že se problémy s frontami podařilo vyřešit, proběhla inovace, která vše vrátila ke starým pořádkům. Když už jsou rozesílány ještě před festivalem tiskovky chlubící se tím, že se čeká téměř vyprodaná kapacita, bylo by dobré se tomu také nějak přizpůsobit.
… nevrlost některých návštěvníků se zvýšila po vystání další fronty ještě před vstupem do areálu, tentokrát na nabití čipu. Předem bylo informováno, že bude možnost jej zapeněžit kartou, jenže to jaksi nefungovalo. Nikde samozřejmě ani čárka, pěkně si počkejte… je problém to vyvěsit na buňku?
Konečně jsme se blížili k areálu, fronta přímo u vstupu nebyla nikterak závažná. I tak ale nastaly komplikace, neboť jsem si vystál řadu u slečny a když na mě došla řada, poslala mě do jiné, protože musí chlapi k chlapům a ženy k ženám. Zase: není problém, ale proč to do psích náušnic není někde napsané, aby si každý hned stoupl do své fronty a nemusel nic řešit? Že je tohle pravidlo pitomost potvrdilo i to, že druhý den už se žádná diverzifikace neprováděla. (Opat)
První kapelou letošního ročníku pro mě byli thrashoví DUST BOLT. Německá čtveřice se s tím moc nepárala a sypala do již početného davu fans jeden riff za druhým. Jejich vyznění mi přišlo jako velice povedený mix rané METALLIKY a SLAYER. Na rozjezd paráda a kdybych věděl, co mě čeká vzápětí, jejich set bych dokoukal do konce. Takhle jsem ale vyrazil pro akreditaci. Fronta se táhla jak týden před výplatou. Letargie a zmar… Několikahodinové stepování v davu mě připravilo o pěknou řádku kapel a než jsem vyřídil další potřebné, mohl jsem jít okouknout leda tak černého myslivce. (Corbow)
Středa se stala čistě regulérním dnem. Kapel, které mě zajímaly, bylo víc, než je zdrávo, a tak i přes nepřízeň počasí jsme se vrhli do davu relativně brzo, což se ve finále ukázalo jako velmi prozíravý tah. Potom, co jsme schytali jednu obědovou průtrž mračen, vyrážíme na podruhé do areálu ve víře, že vše už bude šlapat na jedničku. Chyba lávky! Zbytek naší dosud neonáramkované party se zasekává ve frontě, z které se každému musí chtít blejt. No nezáviděl jsem jim ani minutu, obzvlášť když se znovu připomněl pořádný liják. Hlavním důvodem, proč i přes nepřízeň počasí vyrazit relativně brzo, byli VEKTOR. Tahle thrash banda se silným psychedelickým odérem, kterým disponuje na poslední desce, u mě hodně zabodovala a to se za žádného velkého fandu thrashe nepovažuju, ale tady nejde odolat. Z desky úžasná zašmodrchaná muzika s velkolepými rozuzleními se naživo, jak jsem se dopředu obával, dala těžko vstřebat, a tak jejich dlouhé kompozice, na které je potřeba se plnohodnotně soustředit, nevyzněly tak, jak měly. I když za to mohl do jisté míry hodně nevydařený zvuk. Každopádně tu excelentní pasáž ve skladbě „Charging The Void“, která nastane po páté minutě a přejde do nejlepšího sóla roku, jsem si užil i tak. (Coornelus)
Prší, je zima, takže původní plány (vyrazit na DUST BOLT) berou za své. S ohledem na aktuální album německých thrasherů, na kterém kapela hodně zvolnila a „zepičtěla“, mně to až tak nevadí. VEKTOR už jsem ale vidět chtěl, hlavně proto, že o nich Coornelus docela básnil. A nelitoval jsem, kapela valila thrash „nethrash“, zajímavé kytarové postupy by snad uspokojily i fanoušky progresivních metalů, k tomu štěkoto-řevo-křiko-divno-zpěv, já jsem byl spokojený, i proto, že jsme si koupili vstupenku (náramek) na přírodní tribunu, vzali igelit a mohli tak i v dešti posedávat na lavičkách... ale jen půlku setu, protože volala MetalGate stage, aneb první programová kolize tu byla hned odpoledne... (Johan)
GOATWHORE jsme tedy okoukli plus mínus druhou polovinu setu a byl to sekec mazec, který musel potěšit každého vyznavače špinavostí z roku cvaj. Thrash, black, death, pekelné tempo, divočina na pódiu i pod ním, kde se lidé evidentně dobře bavili. Nevím, jestli tihle Amíci míří do našich končin nějak často, ale s chutí bych si je poslechl znovu, pěkně v klubu. (Johan)
TRIBULATION patřili do kategorie „rozhodně musím vidět“, i když oslavné ódy na jejich poslední desku upřímně nechápu. Jejich hudební směs je těžce pojmenovatelná, nicméně jsem věřil, že mi naživo napoví, proč se stali tak uznávanými. Koncert byl však pro mě podobným tápáním jako jejich studiová podoba. Něco zajímavého z nich jde, ale aby to bylo na pocity, které se rovnají zážitku, tak k tomu to mělo daleko. A tak než samotná hudba mnohem víc bodovala vizáž těchto švédských metalistů. K relativně krotkému hudebnímu podkladu byly v kontrastu painty na obličejích. Celkově zajímavé vystoupení, ale v hloubi duše jsem čekal víc. (Coornelus)
Podle oblečení a malování na tvářích by TRIBULATION zapadli i na Castle party, podle programu hrají death metal, ale podle všeho hrají něco těžko zařaditelného, ale hlavně interesantního. Divné melodie, divný zpěv, divná hudba, a přesto, že kapelu nemám vůbec naposlouchanou, dokázala mě zaujmout a pobavit. Budu si muset doplnit vzdělání. (Johan)
GRUESOME jsou na našich stránkách chváleni a jak se ukázalo, i jejich živá prezentace za tou studiovou nezaostávala ani o píď. Old school death metal, kdy chvíli zněli jako OBITUARY, podruhé zas jako DEATH, svádí k myšlence prosté kopírky, ale opak byl pravdou. S přehledem podaný death metal, který nemůže urazit, zanechal dobrý dojem. (Coornelus)
Chápu, že na GRUESOME kdekdo kouká skrz prsty, že jejich muzika je nepůvodní, obšlehnutá od kdekoho, ale když ono to funguje, a živě ještě líp než z alba „Savage Land“. Okamžitě, když pánové hrábli do strun, se mi vybavil obal desky s nenažranými kanibaly a hned na to OBITUARY - ale to nejspíš každému. Parádní jízda. (Johan)
Ač to tak nevypadá, do areálu jsme se nakonec ještě ve středu dostali. GOATWHORE a TRIBULATION jsem prosral, takže první bandou festivalu se pro mě stali italští SADIST na zadní MetalGate stage (jež naštěstí žádnou super inovací neprošla). Čtveřice z Janova se vytasila s dávkou progresivního death metalu s notnou příměsí kláves, které jen tak mimoděk obsluhoval sám kytarista Tommy Talamanca. Jeho schopnost občas hrát na oba nástroje najednou je obdivuhodná, ne, že by jednou rukou na kytaru hrál nějaké virtuozity (to až když opustil klávesy), ale soustředit se na oba instrumenty naráz rozhodně není nic snadného. V dobré vokální formě se ukázal Trevor Nadir, jeho nabroušené ječáky řezaly. Škoda jen ne úplně dobře slyšitelné kytary, jinak fajn start, zazněla i má oblíbená „Season in Silence“ ze stejnojmenné desky. (Opat)
Zatímco většina fanoušků SADIST přísahá na jejich starší alba, já mám nejraději „Season in Silence“. I poslední „Hyaena“ je dílko zasluhující pozornost, byť míří trochu jiným směrem. Na pódiu pak italští progresivci zamířili tím správným směrem a odehráli přesvědčivý set. Z každého okamžiku bylo zřejmé, že jde o skvělé instrumentalisty, kteří jen tak mimochodem hrají tak, že většina jiných muzikantů může závidět. (Johan)
Na Amíky DEVILDRIVER jsem se těšil, možná jako jeden z mála z naší redakce. Mám rád a znám hlavně sice jejich starší tvorbu, na kterou v setu došlo asi tak z poloviny, ale i tak to pro mne byla oživující pecka čenichovka. Co pro někoho může být plytké a jednoduché, to pro někoho zase může být vynikající. A tak sebranka kolem frontmana někdejších COAL CHAMBER Deze Fafary nalila do přítomných svůj melodický metal (nevím jestli groove je to pravé škatulkování, já bych prostě řekl melodický metal, ale oni to tak chtěli), aby tak propagovala svou aktuální desku „Trust no one“, která vyšla jako sedmá v pořadí v květnu letošního roku. Kapela je v současnosti stále na evropském turné, takže kdo neměl to štěstí na BA letos, může stihnout třeba zítra v Birminghamu nebo v pátek v Manchesteru. Pro mne jedna z nej kapel středy. (Márty)
MORTAL CABINET. Projekt, který ještě předtím, než vydal desku, budil emoce, moje dokonce tak, že jsem jej odmítl akceptovat. Přišlo mi, že trio poměrně známých osobností nemá zapotřebí žebrat o peníze na nahrání a vydání alba. Tak jsem nahrávku zprvu ostentativně ignoroval, nalomil mě až klip ke skladbě „Černý myslivec“, který prostě úroveň má a i skladba samotná mi přišla zajímavá. Tak jsem ze zvědavosti na MORTAL CABINET vyrazil. A poslechl si celý set, po němž se diváctvo rozdělilo do dvou skupin - jedna tvrdila, že to bylo fajn, druhá, že to byl trapas. Uprostřed jsem zůstal já, který byl víceméně spokojený, ale nějaké záležitosti mi až tak cool nepřišly. V první řadě vokály Franty Štorma, který je živě proti nahrávkám poloviční. Je jasné, že ve studiu má na všechno spoustu času, s každým slovem si může vyhrát a pak zní jeho hlas démonicky a cynicky zároveň. Živě žel nic takového, jen průměrné hudrování. Překvapivým vítězem vokálního klání se stal přesvědčivý Řezník, který spíše řval než rapoval a do muziky jeho projev sedl ideálně. Samir vokálně tak nějak akorát, ale místy mi na pódiu přišel takový ztracený, protože narozdíl od Řezníka, který se projevoval i fyzicky a neustále se pohyboval; Samir si vystačil se statickým postojem. Co musím ale hodně pochválit, jsou zbylí členové ansámblu, hlavně bubeník odvedl perfektní práci a vlastně i hudebně mě kapela dokázala dostat na svou stranu, takže nejspíš podlehnu a desku si nakonec i přes prvotní odmítavou reakci koupím... Jen škoda, že nezbyl čas na „Konve“, které Franta naživo sliboval... (Johan)
MORTAL CABINET již mají pár koncertů za sebou a vzhledem k tomu, že členové souboru jsou do jisté míry buď dost kontroverzními nebo kultovními postavami české hudební scény, očekával jsem vystoupení, které bude stát za víc než jen zlámanou grešli. Jenže člověk míní a brutalové pódium mění… Poněkud delší zvuková zkouška, ale už svítí projekce a pekelná trojice, jejíž věkový průměr kazí jen Řezník, je na pódiu. Otřesně falešný začátek jsem skousnul, zvědav co bude dál. Nebylo nic. Franta jen tak nějak hulákal, jeho do morku kostí řezající skřehot byste hledali marně. Samir nemastnej průměr. Spíš jen hrál divadlo. A to bylo lepší než jeho vokální projev. Ostatně, masturbující loutka se hnedle tak nevidí. (úsměv) Nejlíp z toho vyšel Řezník. Spousta lidí jeho spojení s Františkem Štormů nevidí zrovna dvakrát dobře, ale jeho projev působil jistě a velice energicky. Dobrá byla projekce za pódiem, která tematicky korespondovala s každým songem. Z desky mi přišel nejlepší právě onen „Černý myslivec“ a ono tomu tak bylo na živo. Byla to poslední odehraná věc, byť jsme čekali na nějaký ten flák od MASTER´S HAMMER. (Corbow)
První srážka nastala, když v jeden stejný okamžik hráli na malé scéně MORTAL CABINET a na hlavní zase NEUROSIS. Z velké zvědavosti volím velmi malý kousek MORTAL CABINET, na jehož základě musím uznat, že nakonec celý tento „projekt“ beru na milost. Bylo to vydařené a nejvíc mě překvapil svým vystupováním Řezník. Úprk na NEUROSIS ovšem stál za to. Viděl jsem je několikrát a při jejich živém setu si vždy na plno uvědomím, že jsou kapely a potom něco víc. Mezi ně počítám NEUROSIS, ti jsou totiž hudební šlechta. Jejich show nebyla rozhodně tou nejlepší, jako jsou od nich kdy viděl (zvuk oproti jejich poslední návštěvě v Lucerně byl o dost horší), ale i tak nebyl problém se naladit na jejich vlnu a koncert si už znovu v dešti užít. Studené počasí, deštivo a pár okamžiků do doby, než nastane úplná tma, vytvořily netradiční, téměř až apokalyptickou kulisu, což s hudbou NEUROSIS vytvořilo nevšední zážitek. A to na závěr zazněla „Stones From The Sky“. Tohle nevymyslíš (úsměv). (Coornelus)
Další dávku deathu, tentokrát mnohem přímočařejšího nežli u Taliánů SADIST, přivezli z Marylandu DYING FETUS. Trio už jsem na Brutalu viděl v minulosti, tentokrát ale utrpěli zvukově. Kopáky zdevastovaly naprosto vše, to byl kulomet, který občas zpomalil kadenci a tak dostaly malý prostor i ostatní nástroje, jinak ale šlo spíše o „nožní koncert Treye Williamse“. Škoda, protože jinak se mi DYING FETUS hodně trefili do nálady a za lepšího soundu by to byla nálož jako prase. Hrály se jak novější věci typu „From Womb to Waste“ nebo „In the Trenches“, tak oldschoolové záležitosti „Grotesque Impalement“ nebo „Killing on Andrenaline“. (Opat)
Po NEUROSIS jde v klidu stihnout další masáž krčních obratlů na malé scéně. Prostor dostávají do této doby v Čechách jednou vystupující CONAN z Anglie a jejich doom, který oproti létům minulým nabral rychlejších obrátek a na poslední desce mi už nic moc neříká. Nicméně koncert je koncert a vzpomínka na vrnící kolena léta páně 2013 na Strahově mě donutila jít se na ně mrknout. CONAN neodehráli vyloženě špatný set, jenže jejich výkon měl jednu velkou vadu. Tou bylo, že jejich kdysi nabasovaný zvuk byl pryč a basa, u nich důležitý nástroj, byla hodně upozaděná, což CONAN ubralo grády. Půlku setu jsem vydržel a poměrně zklamán odešel. (Coornelus)
Jako jedni z headlineru byli anoncovaní MASTODON, což je díky jejich jménu ve světě logické, nicméně v našich krajích to kapela nemá úplně jednoduché. Jejich fúze metalu kombinovaná se stonerem (hodně hrubý popis) se postupným vývojem přetransformovala do rockovějších poloh, což na plno ukázalo poslední album. A i tak celý set začal, hrálo se logicky z novější tvorby, až se postupem času klesalo hlouběji a zazněla třeba parádní věc „The Wolf Is Loose“, překvapivě sypačka „Bladecatcher“, když už ten Brutal, nebo závěrečná „Blood And Thunder“. K playlistu nemám výhrad (i když první tři alba stavím výš, ale chápu...), zvuk bych snesl mnohem lepší, nasazení a hlavně instrumentální výkony všech členů byly skvělé, obzvlášť bicí neměly chybu. Jak ale bubeník Brann Dailor vynikal s paličkami v ruce, o to horší to bylo po vokální stránce, kdy jeho ambice „taky si chci, kluci, zazpívat“ vyzněly hodně slabě. Ještě dnes mě straší refrén z „The Motherload“ a jeho neduživé „this time“. Ne, že by zbylá dvojice hlavních vokalistů vynikala, ale proti Brannovi to byla paráda. Celkově to nebyl určitě špatný koncert, nicméně ten večer měl jiné krále, respektive královnu, ale to mělo všechno teprve přijít. (Coornelus)
Nastalo první dilema, když totožný čas byl přidělen jak MASTODON, tak švédské depressive black metalové formaci SHINING. Zvolil jsem si druhou možnost a rozhodně nelitoval. „We are here to fuck you up!“ a už to jelo: „Submit to Self-Destruction“, „Låt oss ta allt från varanta“, „For the God Below“ nebo „Vilja & Dröm“, pecka vedle pecky, dobrý zvuk, fantastický bestiální vokál Niklase Kvarfortha (sice jsem od něj čekal nějaký to řezáníčko nebo prasárničky, ale tentokrát byl celkem decentní a jen si hrál s bičíkem). Určitě jeden ze středečních TOPů. (Opat)
Od SHINING jsem čekal mnohem víc, než jsem dostal. Nevím, jestli jsem byl otrávený z počasí, nebo jsem se nedokázal na vlnu švédských black metalistů naladit, ale prostě to na mě nefungovalo. (Johan)
Bohužel jsem neviděl poslední skladbu SHINING, neboť už jsem se přesouval k hlavní scéně, kde to zrovna rozjížděl ABBATH. (Proč, když je na BA čím dál tím míň blacku, se musí i to málo nějakým způsobem krýt…) Olveho a jeho skvadru jsem v únoru viděl/slyšel v klubu a byl to o dost větší zážitek než tentokrát, zejména kvůli ne úplně zdařilému zvuku (který se ale postupem setu alespoň lepšil). Abbath (tentokrát bez klasického „véčka“, okomentoval ale jen změnu nástroje basáka Kinga slovy „King has the white bass… what the fuck?!“) byl viditelně znovu v dobré náladě a pokud nevíte, odkud pochází štěknutí „abat!“, které jste mohli od něj a posléze od mnoha návštěvníků festivalu po celou dobu konání slyšet, mrkněte na tento legendární rozhovor. ABBATH tentokrát připravili výrazně immortalovský set (kromě očekávaných kusů typu „Tyrants“, „One by One“ nebo „Nebular Ravens Winter“ se dostalo i třeba na „Solarfall“), z debutu zazněly pouze úvodní dvě pecky „To War!“ a „Winterbane“. Abbath je showman, kterému bez problému odpustíte i to, že mu ta kytara občas nezní úplně jako na studiovce. Koncert vás baví i tak. (Opat)
ABBATH. Ikona, kultovní postava, a světe div se, žádné bububu, ale dokonce vtípky na vlastní osobu, kdy svou přezdívku dokázal oblíbený medvídek panda během chvíle vyslovit v různých variacích, které se později v areálu staly dorozumívacím znakem přiopilých individuí. (úsměv) Kapela pojmenovaná podle svého principála ABBATH pak odehrála přesně to, co od ní fanoušci chtěli slyšet. (Johan)
Po vtipálkovi Abbathovi, hláška „I´m Abbath“ se stala už během festu kultem (úsměv), přišel jeden z mých dvou top zážitků festivalu. Od CHELSEA WOLFE se daly čekat zajímavé věci. Obavy ale panovaly, jak jí to bude fungovat na velkém pódiu. Úplně zbytečně. Nemělo to kazu. Deset z deseti. Uhrančivá diva spustila naprosto suverénní výkon, který měl oproti deskám excelentní nadstavbu. Tou byly živé bicí obsluhované také ženou, které dodaly kapele rockovější ráz a elektroničtější skladby ze studiové podoby dostaly další, pro mě osobně ještě zajímavější rozměr. Krásně tak zafungovala věc z desky „Pain Is Beauty“ „Feral Love“. Prostor dostalo i poslední album „Abyss“, které v mých očích neskutečně vyrostlo a když si vzpomenu na živý přednes skladeb „Dragged Out“ a „Iron Moon“, napadají mě jen slova jako dokonalost atd. Za vůbec nejvydařenější z celého setu lze považovat výkon samotné Chelsea. Jak zní nebesky z desky, tak v Jaroměři opanovala pevnost svými hlasivkami naprosto suverénně. Tahle éterická diva si musela svým nenuceným projevem podmanit každého, který tou dobou v té velké kose stál před pódiem. Tohle byl zážitek! (Coornelus)
Při setu CHELSEA WOLFE jsem zapomněl na protivné počasí a připomněl si dva zážitky z minulých let - koncert SUBROSY a JEX THOTH, na které jsme s vedle stojícím kamarádem vyrazili loni resp. předloni do Německa. Z démonické Chelsey totiž sálala podobná energie, i když hudebně to bylo v jiných sférách - trochu překvapivě ostřejších než z nahrávek, které jsem před Brutalem čekoval na YouTube. Největším trumfem divnoslečny je její hlas, ale doprovodná kapela taky působila skvěle, a když připočtu luxusní zvuk, musím (mnou viděný) poslední koncert prvního dne považovat za to nejlepší, co ve středu zaznělo. (Johan)
Co mě ale nebavilo, byla další fronta… Tentokrát při pokusu vylézt z areálu. Pravděpodobně se celý systém „píchaček“ zasekl, neboť se dav akorát vrstvil a nezdálo se, že by lidé postupně vycházeli. Po nějaké době už nasranost masy donutila securiťáky pouštět bez „odpípávání“, což byl další problém. Když jsem se chtěl po pár minutách vrátit, neměl jsem odpíchnutý odchod, takže bylo třeba nejdříve zajít k exitu a pak zpět ke vstupu. Těch pár kroků navíc by mě opravdu nezabilo, kdyby pan securiťák nezačal mlít držkou něco o davové psychóze atd., přestože jsem se choval naprosto slušně a byl jsem popoháněn jiným při průchodu ven, abych si nepípal. Po tom celém dni mi ještě nějaké blbé kecy na náladě nepřidaly. A vůbec… proč bych si měl píchat příchod/odchod jak v práci, jakej to má smysl, jakej to má důvod? Cashless systém fajn, je to pohodlnější, než žetony/cash, ale tohle? (Opat)
Nakonec jsem se do areálu tedy znovu dostal a vyrazil si užít poslední dvě bandy dne na zadní MetalGate stage. Nejprve to tam roztočili Poláci THAW, kteří mě totálně odrovnali. Blacková nálož s ambientními vsuvkami a noisovým závěrem byla naprosto devastující, doplněná o absolutně zamlžené pódium, na němž působili zahalení členové spíše jakožto nějaké siluety. Nihilistická atmosféra se linula na stále poměrně početné publikum a THAW jsou dalším důkazem, že polští sousedé ty různé variace black metalu zvládají na výbornou. Zničující. (Opat)
Středeční program uzavírala norská avant-garde blacková formace SLAGMAUR, jež byla opravdovou lahůdkou už z toho důvodu, že naživo toho zatím moc nenahrála. Pro kapelu je hodně charakteristický vokalista Aatselgribb, který se po pódiu prochází s maskou morového doktora a předčítá z knihy, zatímco jej doplňují dva kytaristé v dalších maskách (jeden z nich v prasečí) a bubeník. Ten bohužel doplatil na absolutní neslyšitelnost kopáků, které když už se začaly ozývat, tak pouze jakožto praskání, se kterým po celý set nikdo nic neudělal. Kytary zněly hodně rozsypaně, ale to je pravděpodobně účelem. Zpočátku jsem se do SLAGMAUR nemohl příliš ponořit, postupem času mě to ale i přes zvukové neduhy vtáhlo a nakonec jsem byl rád, že jsem předčasně neodešel. Rozhodně zajímavé vystoupení, jež možná nebude dlouho možno zhlédnout znovu. (Opat)
Fotky: Ignor
TOP 3
Coornelus:
- CHELSEA WOLFE
- NEUROSIS
- MASTODON
Johan:
- CHELSEA WOLFE
- GOATWHORE
- GRUESOME
Opat:
- SHINING
- THAW
- ABBATH
