Kubrt:
Všichni, kdož přišli do plzeňského amfiteátru už po šestnácté hodině, si zcela jistě vychutnali obří průtrž mračen. Počasí nebylo ten den open air koncertu právě nakloněno. Naštěstí jsem se rozhodl, že na místo půjdu až na sedmou hodinu večerní, což se ukázalo jako ideální čas. Vstup byl bezproblémový a amfiteátr již byl z více jak jedné třetiny naplněn převážně staršími fanoušky, pamatujícími doby, kdy slavní LED ZEPPELIN brázdili koncertně celý svět.
Koncert zahájil úderem dvacáté hodiny přesně Mike Sanchez. Upřímně jsem od jeho vystoupení nic moc neočekával, navíc mi jeho jméno bylo zcela neznámé. Co jsem netušil, byl fakt, že klasické podání rock and rollu padesátých a šedesátých let dokáže Mike podat tak strhujícím způsobem. Doprovodná kapela složená z kontrabasisty, kytaristy a bubeníka fungovala spolu s Mikem, hrajícím na klávesy, jako pověstný namazaný stroj. Mezi skladbami Mike podával informace o historii té konkrétní skladby, jaká to byla odnož (rock'n'roll, rhythm & blues, boogie woogie, blues...), což bylo nesmírně zajímavé, ale hlavně - podával to neuvěřitelně zábavně, hecoval publikum a jako rozehřívač působil znamenitě. Mike Sanchez se svou doprovodnou kapelou přitáhl pozornost slibně se plnícího amfiteátru a jeho vystoupení trvalo zhruba 50 minut. S odstupem dnů se mi vkrádá kacířská myšlenka, že Mikeovo vystoupení skoro zastínilo hlavní hvězdu večera, totiž Roberta Planta a THE SENSATIONAL SPACE SHIFTERS.
Předtím bylo nutno mírně upravit velkolepou scénu a odvozit všechnu Sanchezovu aparaturu a nástroje. To se poněkud protáhlo, protože měl Plant zahájit své vystoupení ve 21:15, ale vše začalo až o deset minut déle. Bylo vidět, jak pečlivě se personál stará o bezchybně fungující aparaturu a scénu, možná i díky tomu došlo k drobnému posunu začátku.
Vystoupení otevřela zepelínovská klasika „The Lemon Song“ doprovodnou kapelou, ke které se po chvíli přidal i Robert Plant za bouřlivého potlesku, hvízdání a vzývání početných fanoušků. Spolu s Plantem se přihlásila i příroda a začalo drobně mrholit, ale naštěstí se už nejednalo o žádný zalévák, který se přehnal přes amfiteátr odpoledne. Sám Plant mluvil o skvělém festivalu v Ostravě, že tam již hrál a že to zde má rád, za což dostal bouřlivou reakci od publika, které navíc celou dobu reagovalo na různé Plantovy legrácky s hecováním publika různými opakovanými popěvky.
Zvuk byl z prostoru pod pódiem výborný, podařilo se mi stoupnout si přímo proti Plantovi zhruba dvacet metrů od pódia. Všechny nástroje THE SENSATIONAL SPACE SHIFTERS byly jasně čitelné a hudebníci skvěle sehraní, to byl skutečný zážitek. Je znát, že se Plant snaží, aby původní skladby, hrané v dávných dobách s LED ZEPPELIN nyní zněly jinak, prostě tak, jak nyní hudbu prezentuje se svou kapelou mixem bluesrocku a world music. Každá zepelínovská klasika zněla odlišně, tak, jak skladby dnes Plant se svou skupinou cítí. Možná to může být do jisté míry zklamáním skalních fanoušků, kteří stále touží vidět své LED ZEPPELIN naživo, ale s ohledem na Plantův distanc od případného reunionu je taková možnost velmi nepravděpodobná, zvláště když jim vše tak šlape.
Tak jako tak nový pohled na staré skladby je skutečně zajímavý právě jistou virtuozitou všech členů THE SENSATIONAL SPACE SHIFTERS, kteří hrají nejen na elektrické nástroje, ale také na akustiky a díky africkému hráči Juldehu Camarovi, také na jednostrunné africké housle (nyaneru). Camaro přidává nejen svým zpěvem onen nádech world music.
Vedle již zmíněné klasiky „The Lemon Song“ bylo v playlistu slyšet další zepelínovské pecky: „Black Dog“, „What Is and What Should Never Be“, „Going to California“, „Babe“, „I'm Gonna Leave You“, „Whole Lotta Love“ a jako přídavek „Rock and Roll“. Asi největším zklamáním skalních fandů LED ZEPPELIN byla absence nesmrtelného sóla ve „Whole Lotta Love“. To je přesně ten nový pohled na ony klasiky. Všechny jsou přednášeny zcela odlišně a nutno poznamenat, že velmi zajímavě. Člověk jen musí být otevřený a přijmout, že Robert Plant není revival LED ZEPPELIN, ale živoucí tvůrčí entita obklopená skvělými muzikanty. Ostatní skladby pocházely ze sólových alb Planta spolu se THE SENSATIONAL SPACE SHIFTERS a zvláště skladba „Rainbow“ je na živo výborná. V momentech, kdy kapela přejde do čistě akustického podání některých skladeb, vyzní její síla ještě o to více. Myslím, že právě tohle dělá z Plantových vystoupení tak skvělé zážitky.
Nadšené publikum si vybouřilo ještě přídavek, bohužel jen jeden a celá kapela se vrátila na pódium a vše ukončila nesmrtelnou klasikou „Rock and Roll“. Poté vše skončilo a davy se rozešly. I tak bylo slyšet některé fanoušky, kteří byly zklamáni, že „toho dal od LED ZEPPELIN málo a když už, tak jinak“. Věřím, že část fanoušků byla nadšená, část svým způsobem zklamána. No, tak to je všude, člověk se nemůže zavděčit všem. Nicméně lidé otevření přijali tuto událost jako ukázku, že i v pokročilém věku lze podat strhující výkon. No ale ten Mike Sanchez mi stejně bude stále ležet v hlavě...
Playlist:
- The Lemon Song (LED ZEPPELIN)
- Turn it Up
- Black Dog (LED ZEPPELIN)
- Rainbow
- What Is and What Should Never Be (LED ZEPPELIN)
- The Enchanter
- Going to California (LED ZEPPELIN)
- No Place to Go (Howlin´ Wolf)
- Babe, I'm Gonna Leave You (Joan Baez)
- Little Maggie (tradicionál)
- Fixin' to Die (Bukka White)
- Whole Lotta Love (LED ZEPPELIN)
Přídavek:
- Rock and Roll (LED ZEPPELIN)
Pepča:
LED ZEPPELIN jsou několik let v mé pomyslné první trojici těch kapel „co musim vidět, než umřu“ a ačkoli se tohle nejspíš nesplní, uvítal jsem příjezd alespoň Roberta Planta do Plzně (jeho předchozí 2 koncerty na Colours of Ostrava 2014 a loni v Brně jsem nestihl). Cesta vlakem byla celkem příjemná, počasí ale nevypadlo nijak zvlášť. Vybaven pláštěnkou mířím k amfiteátru Lochotín. Nacházím místo někde v sedmé řadě odshora hned vedle prostoru pro zvukaře, takže očekávám dobrý zvuk.
Okolo osmé přichází na jeviště Mike Sanchez a jeho doprovodná kapela. Jejich vystoupení nemá chybu, přesně takhle si představuju předskokana. Mike s kapelou hrají bluesovou věc, pak vtipně oznámí změnu žánru na rockin’blues, boogie woogie, rock’n’roll a podobně. 40 minut jejich setu uteče jako voda a všichni očekávají příchod hvězdy večera.
Robert Plant přichází po čtvrt na deset. V první řadě je třeba dodat, že Robertův koncert neznamenal primárně zahrát věci od LED ZEPPELIN a ještě ve formátu, jak je známe z nahrávek. Několik let experimentování s folkem, blues a hlavně world music přineslo Robertovi spoustu výborných desek a podle také jeho současné koncerty vypadají. Staré skladby LED ZEPPELIN tak dostaly nový kabát, aby fungovaly společně s jeho poslední tvorbou. Vypíchnul bych např. „Black Dog“, po které přišla „Rainbow“ z posledního alba a publikum ji odměnilo bouřlivým potleskem. Počasí celkem vyšlo, sem tam malá přeháňka, ale naštěstí jsem pláštěnku musel vytáhnout jen jednou a asi tak na 5 minut. Na konec setu si Robert přichystal samozřejmě ty největší bomby – „Whole lotta love“ a „Rock’n’roll“. Tím byl celý koncert uzavřen a mohl jsem spokojeně odejít vstříc nočnímu životu v Plzni (který neexistuje…).
