A protože jde o tak trochu tajemnou kapelu, je na čase ji představit.
Na otázky odpovídají Blum (kytara), Dan (bicí), Hana (baskytara), Lada (zpěv) a Šaman (kytara).
Když se řekne GATTACA, filmoví fanoušci si vybaví sci-fi thriller stejného názvu, jaký má vaše kapela. Předpokládám, že vás zajímavý film o experimentech s genetikou inspiroval k volbě pojmenování kapely - to vás tolik oslovil? Vybírali jste název z více možností?
Hana: Vymyslet název kapely byl trochu oříšek. Někdy člověku přijde na mysl něco zajímavého a dobrého a někdy je to trochu nouze. Zpětně bychom, myslím, tento název už nevolili. Nicméně tehdy jsme se rozhodli pro GATTACA jednak proto, že název je zvučný a zapamatovatelný, a taky proto, že film má v podstatě zajímavou a poučnou pointu. Dnes jsem četla článek o lovení pokémonů, jakémsi androidovém hitu dneška, který prý má tu zázračnou moc vytáhnout lidi z kanclů a bytů. Souvislost s námětem filmu to má asi takovou, že si říkám, do jakých bizarností může ústit věda a technika a na co jsou lidi ochotni přistoupit.
GATTACA si podle všeho za nějakých sedm let existence vybudovala na hardcore/punk scéně poměrně vysoké renomé, já se k vám ale dostal pozdě (ale přece). O vaší minulosti prakticky nic nevím, tak snad nebude vadit klišovitá otázka týkající se historie. Kdo, kdy a proč založil GATTACU? Jak to přišlo, že se v kapele objevily dvě slečny?
Šaman: V kapele se objevily dvě holky úplně stejně, jako se objevili tři kluci – chtěly založit kapelu. Nic jiného bych v tom nehledal.
Lada: Mě oslovili Blum s Hankou, protože se kamarádíme, asi ve stejné době, kdy se domluvili i s Honzou Š. Myslím, že i když bych chtěla mít ještě nějakou jinou kapelu, GATTACA bude první a jediná.
Hana: Bylo to tak, že já s Blumem a Brázdičem (našim prvním bubeníkem) jsme chtěli rozvinout a držet při životě vály, které jsme původně vymysleli do ABSTINENTIE, což byla naše vegan sxe (straight edge) krocaní hardcorepunková kapela se slavným přerovským rebelem Fuťou za mikrofonem. Trojúhelníčky a čtverečky (rozuměj sled akordů v příslušných geometrických útvarech) vystřídaly o něco málo sofistikovanější kompozice, načež Fuťa prohlásil, že tohle už je zbytečně složité a nedá se na to pogovat. Vymýšlení songů nabralo vysoké otáčky, takže jsme si říkali, že by to mohlo být na regulérní kapelu. To bylo asi v roce 2009. Na druhou kytaru jsme se domluvili s Šamanem a na vokál s Ladou aka éterickou bytostí, s nimiž jsme se už nějaký ten pátek znali a sdíleli nadšení pro stejnou muziku. Brázdič po roce odešel, protože ho už to tolik nenaplňovalo a my hledali bubeníka. Tak se stalo, že jsme si na jednom večírku naptali jihlavského punkového kverulanta Maziho, kterého jsme sice až tak neznali, ale byl to v mnoha ohledech sympatický hoch, který byl dost akční a taky dělal zin a tak vůbec. A s ním to pěkně šlo až do loňského podzimu, kdy jsme se po turnéčku rozloučili a každý si šel svou cestou. Mazi se více věnuje svojemu rapovému projektu KOLONA a my jsme naptali dalšího Dana (taky je akční a taky dělá zin) a spolu nám to pěkně šlape od počátku tohoto roku. Jsem ráda, že se k nám přidal a doufám, že to nějaký čas ještě všechno vydrží.
Nástroje a mikrofon jste si rozdělili podle toho, kdo už něco na něco uměl, nebo jste losovali? (úsměv) Tím bych rád vyzvěděl, jestli jste už měli nějaké hudební zkušenosti z jiných kapel, nebo šlo o první serióznější projekt?
Dan: Já jsem se ke GATTACE přidal až před půl rokem, abych nahradil dřívějšího bubeníka Maziho, který z kapely odešel. Dříve jsem hrál v kapelách DALEKO a AVVIKA. DALEKO se před pár lety rozpadlo a AVVIKA teď spí a zatím není jasný, jestli se někdy probudí. Ani jedna z těchto kapel se hudebně GATTACE moc nepodobá, takže jsem se musel naučit nový postupy, rytmy a celkově se trochu posunout v hraní na bicí.
Lada: Já jsem právě chodila jenom na klavír a do zpěvu, klávesy jsme nakonec nezakomponovali, takže zbyl zpěv. (úsměv)
Šaman: Já jsem před GATTACA hrával v LAKMÉ. Část pak pokračovala v DAKHMA, kde už jsme hráli s Blumem. Téměř paralelně s GATTACA jsem začal hrát s REMEK. Kdysi jsme ještě měli kapelu WHO ATE MY SKATE?!, jejíž část později založila PIPES AND PINTS, haha. A taky jsem se na chvíli mihnul v BUGMEN.
Hana: Já hraju pořád na basu. Začlo to v TOUCHING THE VOID (metal ve stylu UNDYING) cca deset let zpátky. A bylo to úplně klasické… neměli nikoho, kdo by hrál na basu. Tak jsem s předchozí zkušeností s leda tak hodinama klasické kytary pana učitele Cinka vzala Blumovu starou basu a začala hoblovat. Po TOUCHING jsem hrála pár let s klukama v NIDAL (to byla taková mosh metalová záležitost s poselstvím o osvobození zvířat, která trvala asi 2 roky), pak chvíli v ABSTINENTII a pak už v GATTACA.
Blum: GATTACA navazovala na konec DAKHMY poté, co Marek odešel do funkce profesionálního otce. S Honzou nám bylo líto spolu nehrát a tak jsme na základech původně vedlejšího projektu rozjeli novou kapelu.
Vaše diskografie čítá jedno demo vydané na CD-R a pak už jen vinyly, kterých je celkem šest, i když ve třech případech jde o splitka a v jednom o účast na tributním albu. Vypadá to jako logický vývoj, napřed kooperace, pak teprve vlastní sedmipalec a velká deska po šesti letech existence. Dá se říci, že jste kapela, která jede podle nějakého plánu?
Šaman: O žádném plánu nevím, haha. Všechny naše kapely začínaj tím, že se udělá demo a pak už to jde nějak samospádem podle toho, co se zrovna namane. Ale velkou desku jsme udělat plánovali, to zase jo. Takovej dlouhodobej plán je, že všechny nahrávky dáváme hned zadarmo ke stažení, ať to lidi můžou poslouchat a kdo to chce ocenit, tak si to koupí na desce.
Starší nahrávky jsem si poslechl jen na Bandcampu, ale i z toho lze zaregistrovat, že do současné hudební polohy jste se propracovali poměrně rychle. Když pominu první demo, které bylo přímější, hardcorové, na dalších počinech už jste kombinovali hardcorovou živelnost s metalovou tvrdostí a implantovali do toho melodie. Šlo to z vás, nebo jste se nechali inspirovat někým jiným? Případně kým?
Šaman: Žádnou přímou inspiraci ve stylu „takhle chceme hrát“ jsme asi nikdy neměli. Za mě je pro tenhle styl hudby největší inspirací CATHARSIS, THE SPECTACLE, HIS HERO IS GONE, MADAME GERMEN, ONE EYED GOD PROPHECY…
Hana: … ICTUS, MASSAKARI, REMAINS OF THE DAY… myslím, že ačkoli neúmyslně, vždycky se do té muziky nějak promítlo, to co se zrovna v tu dobu nějak víc poslouchalo…
Blum: Já myslím, že dost vycházíme z kapel, o kterých jste napsali, ale logicky se nejednalo nikdy o přímou vykrádačku. Po cestě na střední školu do vedlejšího města jsem si při poslouchání kazet s nahrávkami CATHARSIS, REMAINS OF THE DAY nebo TRIAL říkal, že tohle je ten pravý hardcore punk. Myslím, že i naše první kapela TOUCHING THE VOID byla těmato kapelama dost ovlivněná přesto, že jsme hráli spíše přímočařejsí metal. Oni i ti zmínění UNDYING byli s CATHARSIS personálně spojeni. Tím chci říct, že GATTACA za mě vychází z toho, co poslouchám skoro 15 let.
Dříve takřka nemyslitelné spojení HC-metal se v poslední době u nás objevuje čím dál častěji, já mám z propojení obou žánrů radost, protože poslouchám různorodé spektrum muziky a kapely jako třeba ČAD, LAHAR, EVIDENCE SMRTI, STOLEN LIVES, PRŮMYSLOVÁ SMRT, MÖRKHIMMEL, MARCH OF THE HORDES, FEAR OF EXTINCTION to podle mě dělají zajímavě. Posloucháte třeba zrovna tyhle skupiny a dá se říci, že do téhle party tak trochu patříte?
Blum: Myslím si, že spojení HC a metalu tady bylo od začátku 90. let. V Čechách je toho určitě důkazem KRITICKÁ SITUACE. Hardcore nebo crust jsem vždycky hudebně vnímal jako jednodušší formu metalu s punkovým přístupem bez těch zbytečných kudrlinek. Takové to první přiznání metalu v HC scéně, si myslím, přišlo na konci devadesátých let s nástupem kapel jako MORNING AGAIN, ARKANGEL, LIAR, REPRISAL, kde hrálo velkou roli vydavatelství Good Life rec. O trochu později pak udal směr německý metal hardcore v podání HEAVEN SHALL BURN, DEADLOCK, CALIBAN nebo MAROON. První ročníky Fluff festu byly tohoto žánru plné. Pamatuju si, jak ve striktně punkovém prostředí bylo metal-HC považováno za sprosté slovo.
Šaman: Skoro všechny kapely, co jsi jmenoval, mají kořeny v HC/punku, takže se asi dá říct, že do té party tak nějak patříme, i když to třeba většinou nejsou kapely, se kterýma bychom často hráli nebo se s nima stýkali. Kromě ČAD a EVIDENCE SMRTI jsme se všema hráli. Konkrétně třeba EVIDENCE SMRTI je pro mě jedna z nejlepších českých kapel. S LAHAR jsme se často vídali zhruba před deseti lety, když jsme jezdili na koncerty na Palubu a hráli tam s našima starejma kapelama. Musím ale přiznat, že od doby, co odešel Klouča, jsem je přestal sledovat. A STOLEN LIVES, to jsou matadoři. Zdravíme Davida. Z českých kapel mám osobně nejblíž asi k ROSA PARKS, AVVIKA, HUMAN BITES, VOLE, KOVADLINA nebo OR.
Stává se vám, že vás zvou i na metalové koncerty? Zvažujete, jestli se takové akce zúčastnit, nebo je pro vás i takové hraní zajímavé, řekněme výzva dostat na svou stranu i publikum, které na vás běžně nechodí?
Šaman: Mě osobně hraní na akcích, kam úplně nezapadáme, baví asi ze všeho nejvíc, protože to přináší nové situace, které třeba člověka posunou někam dál. Baví mě, když to zaujme lidi, kteří nejsou z HC/punkového prostředí a baví mě i to, když je to naštve.
Hana: Myslím, že na nějakou čistě metalovou akci jsme s GATTACOU ještě pozvání nedostali. Myslím, že bychom velice zvažovali a nakonec odmítli, kdyby tam např. hrály nějaké kapely otevřeně sympatizující s náckovskýma idejema. Jinak mi přijde taky zajímavé hrát na akcích, kde „nezapadáme“. Pro nás i pro publikum je to takový moment překvapení.
Blum: S MARNOSTÍ (blackmetalová fúze GATTACA a REMEK) jsme dostali nabídku hrát víceméně na metalové akci, kde hrály kapely načichlé nsbm a takovou nabídku jsme jednoznačně odmítli. Je zajímavé hrát na akcích pro nás cizích, ale na druhou stranu jsem si dost zvykl na relativně bezpečné prostředí HC/punku. Dostat tedy nabídku čistě metalového koncertu, asi by kapely i pořadatel prošli interní prověrkou a až následně bychom to odsouhlasili. Je mi ale dost sympatická celá ta vlna anarchistického/antifašistického black metalu a i proto jsme se s MARNOSTÍ účastnili kompilace „Jdi a dívej se“, která je antifašisticky tématizovaná.
Část z vás žije na Moravě, část v Praze. Nakolik to komplikuje fungování kapely? Kde se cítíte doma, jestli se tedy o domácím prostředí dá mluvit?
Hana: Teď už mají převahu Pražáci. Nijak nám to ale fungování nekomplikuje. Zkušebnu máme jak v Praze, tak v Olomouci a na ježdění na zkoušky se víceméně střídáme, někdy se to přizpůsobí tomu, kde hrajeme koncert, tak podle toho se dá zkouška v tom městě, které je na trase. K vymýšlení písniček se sejdeme jednou za čas, většinou na víkend nebo jak se naskytne příležitost, např. naše poslední album vzniklo vesměs při zimním pobytu na chalupě na Cínovci. Doma se tedy cítíme všude, kde je dobře.
Dan: Já v tom žádnou velkou komplikaci nevidim. Zkoušíme většinou na střídačku v Praze a Olomouci. Buď se pražská sekce přesune na celý víkend do Olomouce, nebo naopak. Během víkendu dáme dvě nebo tři zkoušky a zbytek času trávíme jídlem, chozením na koncerty, skejtováním (to platí jen pro Šamana a Bluma), zevlováním atd. Pro mě je tohle nastavení naopak super a vždycky se na společný víkendy těšim. Jasně, že je to trochu limitující v tom, že nemůžeme zkoušet ve všední dny, ale myslim, že si to bohatě vynahrazujeme o víkendech.
Pojďme k aktuálnímu bezejmennému albu. Proč vlastně vaše nahrávky nemají názvy? Zatím to šlo, každý materiál vyšel na jiném formátu, ale co až vydáte další 7“ nebo 12“?
Šaman: Já se musím přiznat, že mi často názvy alb přijdou trapný nebo nudný, takže jsem potřebu album nějak pojmenovat nikdy neměl, abych se tomu vyhnul. Zatím to nebylo potřeba, tak jsme to neřešili.
Album nemá tradiční číslování stran typu A, B nebo 1, 2, ale A a E. Co tahle písmena znamenají? Používá se takovéhle číslování běžně, nebo se dá mluvit o vašem „vynálezu“?
Blum: O žádný vynález se nejedná. Celkově nás moc nebaví formality okolo vydávání desek, ať už to jsou katalogová čísla, název alba nebo označení strany desky. A – anarchy, E – equality (rovnost).
Hudba, kterou produkujete, je poměrně členitá, ve skladbách se toho děje spousta. Jak skládáte? Je někdo hlavním skladatelem, nebo se zapojuje víc členů kapely?
Šaman: To je fajn, jestli to takhle vnímáš. Každý z nás poslouchá trochu něco jiného a máme i jiný způsob hraní. Třeba Blum hodně hraje plné akordy, zatímco já dělám víc vyhrávek. Většinou to funguje tak, že někdo z nás přinese kostru skladby a tu společně postupně doděláváme.
Mám za to, že texty jsou pro vás stejně důležité jako hudba. Proto trochu překvapuje, že Ladě není prakticky nic rozumět. Na starších nahrávkách mi její projev přišel srozumitelnější, jakoby lépe artikulovala než na té poslední. Asi to tak máte schválně, ale není to trochu škoda, že když už nezpíváte o blbostech, že tomu posluchači nerozumí?
Lada: Asi si budu muset zase poslechnout a osvěžit staré nahrávky, abych slyšela rozdíl. Ale určitě se na tom dá pracovat.
Šaman: Já jsem o tom popravdě nikdy nepřemýšlel, protože koncerty vnímám spíš jako nějakej proud energie, než poslech textů, ale když o tom tak mluvíš, tak by se mi to vlastně i líbilo. V mojí další kapele REMEK je textům na nejnovější nahrávce (ještě nevyšla) víc rozumět a přijde mi, že to je krok dopředu. Tak uvidíme, co GATTACA.
Hana: Já myslím, že vokál v této podobě (víceméně tomu není rozumět) prostě patří k tomuto stylu. Texty jsou dostupné v češtině i angličtině na webu a na deskách.
Když čtu vaše texty z loňské desky, tak některé si možná lze vykládat různě. Můžeme je vzít jeden po druhém? Stylem já napíšu, co si myslím, a vy, co jste tím mysleli vy. (úsměv)
Hana: Texty na tuto desku psali Šaman a Lada, takže jak to bylo myšleno, vystihnou nejlépe oni. Obecně by se dalo napsat, že reagují na konkrétní události té doby, ve které byly napsané (volby, věci kolem Řízkárny, pronikání sponzoringu do HC/punku…).
„Zase vytahují oprátky“ - volební kampaně, bývalé kádrové rezervy (svazáci) u moci. Chodíte k volbám? Má to smysl?
Šaman: Text k „Zase vytahují oprátky“ byl napsaný v době, kdy vrcholila kampaň před prezidentskými volbami. Nenaráží, jak by se mohlo zdát, na bývalé kádrové rezervy, ale na svazáckou mentalitu, která ve společnosti přetrvává dodnes a je jedno, na které straně. Stačí se podívat na zástupy posluhovačů Miloše Zemana nebo na měšťáky poctivě označkované plackami s Karlem Schwarzenbergem stylizovaným do pankáče. Jak se ukázalo loni na protiislámských demonstracích, s těmi oprátkami to bohužel nebylo přehnané. Část lidí prostě má potřebu zařadit se do davu, zvednout něčí vlajku a pod ní bojovat.
„Řekni ne“ - kariérismus, cesta k úspěchu přes mrtvoly, přeneseně možná i komerce ve sportu, nebo ekologie?
Šaman: Tohle je text hlavně o ekonomickém myšlení, které prosakuje celou společností a někdy vytlačuje přístup k věcem založený na nadšení, emocích. „Řekni ne“ je slogan z reklamní kampaně Budvaru, který je pěknou ilustrací toho, že i nesouhlas nebo protest se dá využít v marketingu. Impulzem k tomu, proč se k téhle věci vyjádřit, bylo nejspíš to, že jsme viděli, jak jsou nějaké kapely ochotné přetrhnout se, aby dostaly bakšiš nebo aspoň karton nápojů od Monsteru. Mně to někdy přijde smutný, když tohle vidím v prostředí, kde se pohybuju, ale kdo chce kam, pomožme mu tam…
„Dej všem co chtějí“ - nebýt v textu slovo „fašistický“, tak bych netušil... když už řešíte společnost, státní zřízení, tak jaké je to správné? Dovedete si představit ideální společnost? Ona často skloňovaná anarchie má smysl jako protipól současným modelům, ale jako fungující systém si ji nedovedu představit...
Šaman: Já si ideální společnost nepředstavuju, protože si myslím, že nic takového nemůže existovat. A nevěřím v žádnou revoluci. Myslím ale, že některé politické koncepty jsou dost inspirativní a pomáhají člověku k tomu mít nějaký konzistentní a ukotvený pohled na svět a s ohledem na to pak dělat v životě určité kroky. Pro mě jsou třeba inspirativní myšlenky lidí jako Nancy Fraser, Henri Lefebvre, Saul Newman, Ruth Wodak, Jean Baudrillard, kteří jsou velmi kritičtí ke společnosti, odhalují praktiky moci a nespravedlnosti a zároveň odmítají dogmatismus. Ale k tomu textu. Ten se dotýká současného fungování politických stran, které stále méně fungují tak, že by nabízely nějakou politiku a pro ní hledaly podporu. Naopak se objevuje čím dál více stran a lidí, kteří ve snaze dosáhnout co největší moci vytvářejí politiku a formují vlastní stanoviska na základě poptávky, přestože si kolikrát v jednotlivých věcech protiřečí. K moci se pak dostávají lidi, jejichž politika se stáčí hnědým směrem. Ukázkovým příkladem je Tomio Okamura.
„Panoptikum“ - konzumní způsob života, každodenní rutina u televize... Žije tak většina lidí a jsou s tím smíření, nebo jim to dokonce vyhovuje. Co vy, máte doma televizi?
Šaman: Pozor, ta píseň se nejmenuje Panoptikum, ale Panoptikon (ááá, omlouvám se za překlep, pozn. Johan) podle konceptu institucionálního dohledu Jeremyho Benthama. Ten později zpropagoval Michel Foucault, když ho použil k obecnějšímu popisu společnosti v knize Dohlížet a trestat. Ta píseň je v podstatě o tom, že se bojíme dělat v životě nějaké kroky, protože máme pocit, že nás pořád někdo hlídá. Ale někdy pocit frustrace z dohledu může dospět do takového stádia, že člověku dojde trpělivost a paradoxně mu to umožní dostat se z kruhu.
Blum: Já tomu textu rozumím i trochu jinak, přesto že ho psal Honza a vysvětluje ho po svém. Mám pocit, že je snadné upadnout do letargie a spoustu věcí prostě neřešit. Je toho kolem nás hodně a veřejné mínění je snadno ovlivnitelné masovými médii. Je tak relativně jednoduché dosáhnout kontroly myšlenkového proudu a na některé věci prostě zapomeneme. Až nějaká událost nám dá na vědomí, že je to prostě průser. Jednoduše řečeno, tak dlouho budeme slepě přehlížet fašizující společnost, až jednou za našimi baráky postaví šibenice.
„Něco za něco“ - rádoby ochranářská politika vůči lidem, přitom diktatura ve všech směrech + poukazování na ty, kteří jsou označováni za jiné, divné, vinné... Paternalismus na jednu stranu nahrává vládnoucím elitám, na druhou se o lidi postará... a většině to tak vyhovuje.
Šaman: Když budu mluvit hodně zjednodušeně, tak problém paternalismu je v tom, že nejde ke kořenu problému v podobě, jak je zakoušen skupinou, o kterou se jedná. Na problém nahlíží optikou toho silnějšího. Z podstaty věci pak nemůže odstranit problém, jen utlumí jeho projevy. Je to neefektivní přístup, který jen odsouvá řešení na pozdější dobu. V podstatě to je přístup ve stylu „dáme vám najíst, ale vy přestanete být tím, kdo jste“. Všem musí být jasné, jaká frustrace z toho bude pramenit a kam frustrace vede. Podle mě v naší společnosti chybí sebevědomí na to, dát prostor lidem, aby se rozvíjeli tak, jak potřebují. Pořád máme potřebu někoho kontrolovat a hned jak vybočí z řady, tak ho ihned zahnat zpět. Myslím, že ten text vznikl v období, kdy hodně rezonovalo téma sociálního bydlení.
„Přijdeme znovu“ - slovo solidarita, které se v textu opakuje, je dnes asi dost pasé, společnost je orientovaná egoisticky. Jak byste si solidární chování lidí představovali? Ono u nás se s tímhle asi těžko může uspět, když životní úroveň většiny lidí je tady relativně vysoká, jako místo k životu vychází Česko jako jedno z nejlepších míst na světě - nemyslím tím jen ekonomiku, ale i bezpečnost, přístup ke vzdělání, ke zdravotní péči...
Lada: Inspirací pro tenhle text pro mě byla „kauza Řízkárna“ a to, jak se k tomu ze začátku postavili lidi z Mostecké solidární sítě a spousta dalších podporou (bývalých) zaměstnanců/kyň, kterým nebyla vyplácená mzda. Přijde mi, že je to nesmírně důležitý, postavit se za někoho, kdo je vykořisťovanej a je v takový situaci, ve který s tím nemůže nic moc dělat. Líbilo se mi, že se to téma zviditelnilo a začalo se o tom víc mluvit. Ze začátku jsem v tom cítila velkou míru pozitivní energie (nehledě na to, jaké to mělo pokračování a dopad na různé strany, což už je další stránka věci). Vím, že heslo „naší zbraní je solidarita“ může znít vyčpěle, ale pořád naivně věřím, že to tak vlastně je. Že je důležitý být solidární. Ať už se jedná o pracující, kteří žijí v nejistotě, jestli tenhle měsíc dostanou zaplaceno nebo ne, o uprchlíky/ice nebo o lidi bez domova. Koncept solidarity je ale celkem širokej, dá se o tom uvažovat z různých perspektiv. Je taky zajímavý se zamyslet nad tím, kdo a proč dokáže být víc či míň solidární. Ale to už odbočuju...
Obraťme list - album jste si nahráli sami ve zkušebně. Dnes to takhle praktikují i jiné kapely, ale vždy je třeba mít ve svém středu někoho, koho technika baví, kdo má „ucho“, aby nahrávka dopadla tak, že je možné ji vylisovat do drážek. Kdo je u vás tím, kdo se o tohle stará? Máte pak při mixu nějaká sezení, na kterých řešíte podíl jednotlivých nástrojů? Jak dlouho vám nahrání alba trvalo? Nahrávali jste na jeden zátah, nebo na etapy? Sázíte při nahrávání na spontánnost, nebo si s tím hrajete a vylepšujete, dokud nejste spokojení?
Hana: Máme tu výhodu, že Bluma zvučení baví a má vybavení, se kterým se dá udělat celkem slušná nahrávka. Až na jedno album (split s FLOWERS FOR WHORES) se všechno dělalo ve zkušebně. Někdy se až při nahrávání zjistí, že vlastně některé věci nesedí a je třeba je trochu poupravit. Celkově je pak mix a úprava do finální podoby, s tím že teď jsme si nechali dělat i několik masterů na porovnání, docela zdlouhavý proces.
Lada: Nahrát většinou stihneme za víkend, Blum na tom ale pak dělá ještě nějaký čas, protože je s tím ještě celkem práce.
Myslím, že se vám zvuk povedl, přijde mi k vaší hudbě ideální, svojský, ale čitelný, kytary mají zvláštní zvuk... Laborovali jste třeba s více aparáty, abyste dosáhli takový výsledek?
Šaman: My jsme všichni nějak tak postižení lovením zvuků, takže každý z nás má několik různých aparátů, hlavně staršího data výroby. Já jsem třeba svoje kytary nahrával na kombinaci zesilovačů Sovtek a Acoustic s bednami Acoustic, Marshall a Sound City. Velkou práci ale odvedly i efekty, tady můžu jednoznačně doporučit českou značku Black Audio, od který mám skoro všechno.
Hana: Já jsem nahrávala na starý basový tranďák Acoustic, který v kombinaci s boxem Sunn215B zvaným holubník, dává pěkný zvuk. Další nahrávka bude na rovněž starý Acoustic, ale tentokráte lampový 100 W, který má velice pěkný zvuk. Efekt používám už léta Overdrive Boss, tady by to chtělo do budoucna nějaký posun.
Obal máte jednoduchý, koláž z fotek stromů. Má to nějaký význam? Jakou váhu grafice přisuzujete?
Šaman: Nikdo z nás není nijak výrazně výtvarně nadaný, takže s obalama míváme problém. U desky nám hlavně šlo o to, aby se to náladou hodilo k obsahu a abychom s tím byli všichni spokojeni. Nakonec jsme vybrali koláž od našeho kamaráda Vladimíra Vácovského a pokud budu mluvit za sebe, tak jsem velmi spokojen. Dává mi smysl i to, že to je právě od Vládi.
Lada: Mám ráda, když nám obal může zpracovat někdo, koho známe a kdo zná nás. Některé předchozí obaly nám dělala Simča z REMKA. U posledního obalu jsme se celkem dlouho rozhodovali. Koláže Vládi jsem víc poznala i s tím, co do nich vkládá, takže jsem taky moc spokojená, jak to vyšlo. (úsměv)
S GATTACOU a dalšími kapelami je spojené vydavatelství Music for Liberation. Jak label funguje? Kolik už má na kontě titulů? U GATTACY je uveden náklad 1000 kusů - to je na tuzemské poměry velkorysý počet desek, který by většina jiných kapel nedokázala prodat/vyměnit ani za několik let. Vám se daří takový náklad rozšířit? Kolik kusů už je pryč?
Hana: S Music for Liberation jsme se vydavatelsky podíleli na vydání 17 titulů našich a spřátelených kapel. MFL bylo původně zamýšleno jako jakási platforma pro veganské a anarcho kapely. Webovka MFL funguje spíš ale jako rozcestník pro stránky našich kapel, coffeebreathrecords, info o koncertech, které pořádáme v Praze a Olomouci, o tom co v rámci MFL vyšlo.
Šaman: Co se týče nákladu, tak k tomu jsme tak nějak došli. Předchozí desky, kromě splitu s FLOWERS FOR WHORES, jsou vyprodané a všechny měly náklad minimálně 500 ks. Sedmipalec měl 650. Zvažovali jsme, jestli dělat 750 nebo 1000, ale finanční rozdíl byl tak malý, že jsme se rozhodli pro tisícovku. Desky se samozřejmě nejvíc prodávají na koncertech a hodně pomůže turné. Taky nám pomohlo hraní na loňském Fluff Festu, kde jsme jich po koncertu prodali okolo stovky. Hodně ale i měníme s jinými labely za jejich věci, co si bereme do distra. Desek nám zbývá podle mě tak 50 ks. Nevím kolik toho má Philipp z constrasz!, který si bral 500 ks. Cory z Halo of Flies, který platil americkou část desek, už to má prodané.
Deska je venku zhruba rok, takže už asi připravujete další materiál. Kolik věcí máte nachystáno? Plánujete nějaký posun v hudební nebo textové rovině, nebo svůj rukopis měnit nechcete? A kdy a na jakém nosiči resp. rozměru by mohla další GATTACA vyjít? Zatím vám nevyšel 10“...
Šaman: Na konci minulého roku se nám vyměnili bubeníci, takže jsme měli menší pauzu, ale teď máme připravené dvě nové skladby na split 7“ s ROSA PARKS. Myslím, že hudebně tam nějaký posun je, ale to budou muset lidi posoudit sami. Textově to bude asi pořád dost podobné. (úsměv)
Díky za rozhovor.
www.gattaca.bandcamp.com
www.bandzone.cz/gattaca
