Pokud pomineme ORTEL, pak zřejmě jen stěží lze nalézt jinou českou kapelu, jež by budila natolik protichůdné reakce, jaké posledních přibližně pět let provázejí DYMYTRY. Na jedné straně mnoho nadšených a často naprosto nekritických fanoušků, na té druhé pak spousta těch, kteří jim vyloženě nemůžou přijít na jméno a zahrnují je pohrdlivými posměšky. Mnohdy může být žádoucí si do nich kopnout a jindy vůči nim možná až trochu nespravedlivé.
Je třeba si otevřeně přiznat, že také já mám s nimi menší problém a jsem proti nim částečně zaujatý, nicméně jsem si tohoto faktu dobře vědom a v rámci možností s tím bojuji, byť to jde těžko. Jejich vidlácký koncertní projev mě děsí, predátorské masky považuji za zbytečné, ale ještě debilnější mi připadají celé ty příšerné hábity, v nichž se pánové prezentují. Ale tohle všechno je jen věc osobního vkusu, u mě tedy zcela odlišného, a netřeba z toho dělat vědu.
Kapela tentokrát zaslouží pochvalu za název alba „Agronaut“, který si lze vyložit jako docela vtipně pojatou sebereflexi. Zároveň se lze vysmát nejen dávnému sebeoznačení „psy-core“, stejně jako těm fanouškům, kteří tuto škatulku považují za výraz údajného novátorství, ale také diskuzím některých odpůrců, občas zpochybňujících to, zda lze soubor považovat za metal. Odpovědí může být vcelku jednoznačné „ano“, jenže když už se členové tak pěkně sžili s předponou „agro“, snad je nepřekvapí ani drzé tvrzení, že vůbec nejlépe jim sluší označení agrometal.
Protože ze značně narostlé popularity je třeba vytěžit maximum, během pouze dvouletého mezidobí od minulého alba „Homodlak“ pánové své příznivce rozhodně nešetřili a vydali několik dalších a to převážně koncertních počinů. Šlo o společné DVD s ARAKAINem „Tour 2014“, živými příspěvky doplněný singl „Z pekla“ a hlavně na CD i dvojitém DVD vydaný rozsáhlejší záznam „Živě 2015“, kde se to trapnými výzvami k hromadnému skákání a zvedání rukou jen hemží. Oproti všem těmto titulům má jakékoli studiové album jednu naprosto zásadní výhodu, že nejenže kapelu naštěstí není vidět, ale současně odpadají i všechny ty koncertní mezipísňové kecy a všemu tedy dominuje pouze samotná hudba, která je zde pořád ještě částečnou předností.
Soubor se může opřít o kvalitní zvuk a naprosto tradiční samozřejmostí jsou výborné instrumentální výkony, naopak zjevně hůře působí brichtovsky zabarvený zpěv. Oproti kolegům z turné pánové žel nemají Toužimského, oproti kterému je Protheus přece jen citelně slabším pěvcem, s tímto zjevným nedostatkem se však mnoho udělat nedá a třeba se s tím smířit.
Hned úvodní a současně titulní „Agronaut“ naprosto totálně, ale také zcela nepřekvapivě připomíná ARAKAIN. Hlavně ty thrashmetalově razantní nástupy ve spojení s výraznou melodikou znějí dosti podobně, ale místy jsou navíc dozdobeny natolik drsným chrčením, že jde o možná nejostřejší song v historii souboru a současně o jeden z vrcholů alba, solidně navazující na příbuzně laděné otvíráky z předchozích nahrávek. Tomuto syrovějšímu znění se pak přibližuje ještě „Sekerou“ i některé další dílčí pasáže. Právě díky jim lze kapelu pochválit za to, že nekráčí poprockovou cestou, nenásleduje ŠKWOR a nadále zůstává v metalovém rajónu, byť s pachutí určité křečovitosti a vědomím toho, že skutečné tuzemské špičky žánru nutno hledat někde jinde.
Komu vyhovuje spíše melodičtější ladění, může upřít pozornost na vcelku silnými refrény vybavené písně „Pekelní andělé“ či „Odpočívej v pokoji“, popřípadě více poloh kombinující „Hrad z písku“. Jinde se zručně kombinuje kytarová tvrdost s akustickou jemností, zatímco „Duše bojovníka“ i přes chemičtěji působící rytmus zní trochu jako KABÁT a „Slovanské tance“ těží zejména ze zpěvných ornamentů. Drtivá většina skladeb však nijak nepřekračuje parametry řemeslně solidně zvládnutého razantnějšího bigbítu a setrvává v rovině pouhého průměru.
Trochu ambiciózněji zní teprve až závěrečné „Dej bůh štěstí“, v sevření jemného rozjezdu i dojezdu se vzpínající k propracovanější kompozici, kde nechybějí zpěvné pasáže, ostře thrashová palba nebo kvílivé kytarové sólo. Takto laděných kousků, konkurujících i o něco silnějšímu repertoáru starších a zkušenějších kolegů z turné, by to trvaleji chtělo trochu více.
Již víceméně obvyklé bookletové vyjádření poskytuje jakýsi návod k chápání a vnímání této kapely, leč přitom je natolik plné frází, že jimi podtrhuje i oproti minulosti sice se trochu lepšící, ale přesto tradičně podprůměrné texty. Při tvrzení „my jsme parta tvrdejch chlapů, to je tvrdej svět a kdo nás nasere, ten pozná to hned“ může kdekdo vyprsknout smíchy, ale coby snahu o stylizaci do pekelně andělských motorkářů to lze pochopit. Horší je to s patetickými bláboly o chtění „bránit svoji zem“ a hlavně s tou nejlacinější kritikou politiků. Ne že by úryvky typu „svině se drží špíny“, „my to tak nechtěli, jenže klíče selhaly“, „hodinky ze zlata, vyžraný prasata“, „nejsme jako tamti vládnoucí diletanti“ nebo „vyžraní mocipáni ať se pakujou“ neměly svůj opodstatněný základ, jenže zde jsou řečeny na úrovni toho nejprimitivnějšího a nejpřízemnějšího hospodského buranismu. Jinak řečeno, některé jiné kapely toto téma ovládají mnohem lépe a chytřeji.
Kdo ovšem nebude řešit žánr, image nebo sdělení a spolehne se pouze na muziku, nemusí být nutně zklamán, neboť alespoň po této stránce jsou základní předpoklady jakžtakž naplněny. Současně lze dodat, že ARAKAIN si vede přesvědčivěji a minimálně o třídu lépe než jeho maskovaní kolegové. Přestože v rámci povrchní optiky běžných návštěvníků Masters Of Rocku či Basinfirefestu může jít o jeden z vrcholů českého metalu, naproti tomu v prostředí jedinců s hlubšími znalostmi nejde o nic, co by stálo za řeč, a vše je proto v rovnováze. A to nejen ve vnímání obou protistran, ale i uprostřed mezi genialitou a šmírou, odkud texty a zpěv srážejí ještě níže.
Seznam skladeb:
- Agronaut
- Věrní zůstaneme
- Sekerou
- Nahrabat
- Pekelní andělé
- Hrad z písku
- Odpočívej v pokoji
- Duše bojovníka
- Slovanské tance
- Kniha života
- Dej bůh štěstí
Čas: 44:06
Sestava:
- Jan „Protheus“ Macků – zpěv
- Jiří „Dymo“ Urban – kytara
- Jan „Gorgy“ Görgel – kytara
- Artur „R2R“ Mikhaylov – baskytara
- Miloš „Mildor“ Meier – bicí
