Nejbližší koncerty
  • 20. 04. 2024Kapela Bloody Obsession a Barrák music club pořádají třet...
  • 20. 04. 2024DROM, MAYON, DRUTTY
  • 22. 04. 2024DEAF CLUB (USA) + FUCK MONEY (USA) + DECULTIVATE + SKIPLIFE
  • 23. 04. 2024Joshua Zero (UK) & Wczasy (Pol) & Blue Chesterfield > 23....
  • 23. 04. 2024Výjimečný kytarista a hudebník, několikanásobný držitel B...
  • 26. 04. 2024OBSCENE EXTREME WARM UP TOUR 2024 - tentokrát za účasti I...
  • 26. 04. 2024The Stubs (PL) + Arrogant Twins + Neuro Bats
  • 28. 04. 2024Neděle 28.4.2024 PARLAMENT CLUB PLZEŇ. SLOW FALL (Finla...
FORGOTTEN SILENCE - Vemork Konstrukt

Petra odpovídá nejen na otázky spojené s vydáváním zinu a pořádáním koncertů...

Příliš slečen se u nás undergroundové publicistice nevěnuje, a když už, tak spíše v rolích řadových členek širších redakcí. Ale existují i výjimky. Jednou z nich je Petra, která vydává tištěný zin Cerelitida, pod hlavičkou Celerární Cerel pořádá koncerty, dříve provozovala malý label Human Liberation Front a obecně je v činná (nejen) v hardcore/punk scéně...

Ahoj Petro, vzhledem k tomu, že Tě čtenáři Fobie asi nebudou znát, začneme obecně. Ještě než ses dostala do hudebního podsvětí, určitě jsi vnímala jinou muziku. Jaké jsou Tvé nejstarší hudební zážitky? Co třeba hrálo u vás doma, když jsi byla malá? Ovlivnila Tě nějak hudba Tvých rodičů, nebo třeba sourozenců? Vyrůstala jsi až po roce 1989, nebo máš nějaké vzpomínky i na komunistický režim?

U nás doma hrály leda tak „Knoflíky lásky“ a mámin oblíbenec Dalibor Janda a jeho „Hurikán“. Hudba rodičů ani sourozenců mě naštěstí neovlivnila vůbec. U nás v rodině nemá nikdo k hudbě a celkově ke kultuře nějak moc blízko. Já jsem taková výjimka, vždycky jsem byla ta jiná, co vybočuje a moc tam nezapadá. Já jsem nejvíc na gramci sjížděla pohádky, Rumcajse, Hurvínka a Maxipsa Fíka. Pak, když jsem byla starší a měla už svůj kazeťák, tak jsem poslouchala spíš hip hop. CYPRESS HILL, DOG EAT DOG, PENERY, WWW a takovýhle věci. Vyrůstala jsem už před rokem 89, ale zas tak moc mě to nepoznamenalo, neměla jsem z toho ještě moc rozum. Takový klasický… ve škole nesmíš říkat o Husákovi, že je husa a že má Gorbačov na hlavně rozpláclý rajče. Cvičební úbor - modrý odporný spoďáry s kapsičkou, co se ti zařezávaly do zadku, a cvičky, ve kterých sis vyvrkl kotník raz dva. Hlášení na začátku hodin a podobně a pak, kdy jsi musela z hodiny na hodinu přehodit výhybku a začít říkat místo soudružko učitelko, paní učitelko. Jinak jsem vždy s velkým zájmem pozorovala právě punkáče, kteří stávali pod starým obchoďákem, popíjeli tam čůčo a čekali na svý kumpány. Fascinovaly mě ty jejich číra a počmáraný bundy. Ségra mě vždy táhla za rukáv pryč a říkala mi, nekoukej se na ně. Ona se jich bála. (úsměv)

Kolik Ti bylo let, když jsi poprvé slyšela slova punk a hardcore? Kdo Tě do téhle muziky zasvětil? Líbila se Ti hned napoprvé, nebo jsi k ní měla cestu složitější?

Slovo punk asi hodně brzy, protože když jsme byly ještě malý a koupaly se ségrou společně ve vaně, tak jsme si navzájem stavěly z šamponu na hlavě číra a měly z toho hroznou srandu. Ale to bylo asi tak všechno, co jsem si v té době s punkem spojovala. Já jsem se tam zasvětila tak nějak sama, prostě jsem jednou chtěla jet na fesťák, tak jsem oslovila kámošku a jela. Ale první kazety hardcorových kapel mi půjčili moji tři nerozluční kámoši, se kterýma jsem se poznala nějak v místním rokáči a se kterýma jsem toho pak dost zažila. Ne ne, nic složitého, hnedka to zajiskřilo a už jsem se v tom vezla.

Které kapely byly první, které Ti přišly pod ruce a „žrala“ jsi je? Poslechneš si je ještě dneska, nebo už je Tvůj vkus jinde?

Tak v těch začátcích, jsem v tom zas až tak moc nerozlišovala a žrala toho dost, ač to bylo značně rozličné kvality. Taková klasika S.P.S., EXPLOITED, ŠANOV, H.N.F., N.V.Ú., T.N.T., ZEMĚŽLUČ, TELEX, AGNOSTIC FRONT, DAVOVÁ PSYCHÓZA, bylo toho dost a byly to spíš ty český kapely. Některé si poslechnu ráda i dnes a na některé nahrávky se jen práší a vrstva prachu se bude kupit dál.

Dáváš přednost tuzemským kapelám, nebo zahraničním, nebo stíháš všechno? Můžeš uvést nějaké své letité oblíbence?

Stíhám všechno. Mezi ty letité oblíbence, kteří tam stále jsou, patří určitě GRIDE, CO-CA, BALACLAVA, SHEEVA YOGA, HOMOMILITIA, LOS CRUDOS, HARUM SCARUM, FROM ASHES RISE, CHARLES BRONSON a SPAZZ. Ten výčet by mohl pokračovat ještě dost dlouho asi.

Poslechneš si kromě HC a punku i něco jiného? Co metal? Registruješ prolínání dříve neslučitelných žánrů metal & punk & hardcore třeba v podání kapel ČAD, MÖRKHIMMEL, LAHAR, MARCH OF THE HORDES, PRŮMYSLOVÁ SMRT, STOLEN LIVES, FEAR OF EXTINCTION...

No na první dobrou bych hned řekla, že jde metal úplně mimo mě a vůbec ho neposlouchám. Ale kapely, co tu jmenuješ, samozřejmě všechny znám, registruju, krom MARCH OF THE HORDES mám od všech nějakou desku a byla jsem na jejich koncertě. Jenže tyhle kapely jsou prostě pořád víc hardcore než metal.

Je pro Tebe důležité i to, jak se kapela prezentuje co do názorů, nebo je hlavní muzika, a když jsou o něčem i texty, je to jen dobře a navíc?

Tak to, jak se kapela prezentuje názorově, je pro mě určitě důležitý. Jako i když bude hrát sebelepší muziku, která mě bude bavit a budu vědět, že to jsou nějaký sexistický homofobní idioti a rasisti, tak na jejich koncerty nemám důvod chodit ani poslouchat jejich hudbu a nijak je podporovat. Na druhou stranu úplně všechny texty kapel co poslouchám, neznám. Nemyslím si ale, že by byly v nějakém zásadním názorovém rozporu, se kterým se vyloženě neztotožňuju, právě proto, že to jsou kapely vycházející z hardcorového prostředí. A kdyby nějaká kapela takové texty měla, tak si myslím, že bych se to brzy někde dozvěděla a zaujala k tomu nějaký postoj. Ne všechny kapely se bohužel vyvíjí po letech hraní směrem, který já beru za správný a se kterým se ztotožňuju. Do toho se zrovna hodí třeba ti výše zmiňovaní ČAD.

V HC/punk prostředí je běžné, že lidé pěstují různé aktivity. Co Ty? Jaké je Tvé portfolio?

Tak já jsem ty aktivity trochu okleštila. Pořád pořádám koncerty, což v počtu kolektivu čítajícího jednoho člověka dává docela zabrat nejen časově, ale i fyzicky a psychicky. Distro už vytáhnu na koncert spíše výjimečně, to mě nějak přestalo díky nezájmu okolí naplňovat. Chtěla jsem teďka zase po dlouhé době vydat nebo spíše se tedy spolupodílet na nějaké nahrávce a oprášit tak Human Liberation Front. Ale jedna deska, která byla domluvená, nějak nevyšla a druhá tak nějak vyšuměla. Asi jsou na tom kapely dobře a nejsou potřeba labely. Občasné vaření na nějakou tu společnou veganskou večeři, které se v Azylu sem tam pořádají, či nějaký ten potřebný benefit na smysluplnou věc. K tomu mi při dalších koníčcích jako třeba sport nebo ježdění po koncertech pořádaných kamarády a jinými nadšenci v ostatních městech či regionech a při pracovním procesu, kdy ještě občas mimo svou práci zaskočím za barem v Azylu, když není zbytí, zbývá čas a energie tak akorát na ten zin. No spíše ta energie, neb zin je dlouhodobý proces a čas se vždycky najde i na něco navíc.

Jaká byla Tvoje cesta na zinařskou dráhu? Kdy jsi dospěla k rozhodnutí, že se pustíš do vydávání časopisu? Když si vzpomeneš na začátky, co Tě jako první napadne? Měla jsi se psaním, grafikou a se souvisejícími záležitostmi s vydáváním časopisu nějaké zkušenosti?

Tak ziny jsem si kupovala a četla vždycky od samého začátku, stejně tak jako jsem si kupovala kazety a pak desky, to patří prostě k sobě. Vždycky jsem odcházela z koncertu s nějakým zinem a hodně mě taky pak ovlivnily. To už je dlouho, prostě jsem si jednoho dne řekla, že to zkusím, sedla jsem ke stolu začala psát, stříhat a lepit a něco z toho pak vylezlo. Chtěla jsem něco udělat, tak jsem to udělala. Co mě napadne? Asi radost, že něco vytváříš a zanecháváš po sobě a i to, že to baví pak i pár dalších lidí kolem. Neměla jsem vůbec žádné zkušenosti ani se psaním, ani s grafikou, ani s vydáváním, vstoupila jsem do řeky absolutně nepoznané.

Název Cerelitida není zrovna tradiční, to slovo asi neznamená nic... Jak jsi na tento termín přišla? Na pohled z něj není možné poznat, o co vlastně jde, nejblíže to má k časopisu o cereáliích, pro někoho, kdo neumí česky, pak k zelenině... (úsměv)

No jak se to vezme. Možná neznamená nic, že to slovo neexistuje v žádném slovníku, ale v podstatě taky znamená strašně moc. Když to tak čtu a přemýšlím o tom, tak si to asi nechám pro sebe. S cereáliemi to moc nesouvisí, i když vlastně taky, se zeleninou už trochu jo. Když pominu to, že je to taková slovní hříčka a jako slovo v podstatě taková kravinka, tak to má zas dost velký význam v jiné rovině. Pojí se s tím spousta vzpomínek a… no asi to opravdu nechám takhle otevřené, ti co vědí, si v tom ten význam a spojitost najdou. Já jsem to nechtěla moc prozrazovat ani pánovi v tiskárně a asi u toho zůstanu.

Měla jsi, nebo máš, nějaký vzor, ke kterému (by) ses chtěla přiblížit? Když se podíváš na první a poslední číslo Cerelitidy, je mezi nimi velký rozdíl, nebo si takzvaně držíš styl?

Nevím jestli vzor, ale měla jsem hodně ráda Profane Existence a Hlubokou orbu. Ale ničemu se nijak cíleně přibližovat nechci. Samozřejmě, že ty ziny sleduju a koukám, jak to má kdo graficky zpracované, ale já nikdy nemám dopředu naplánované, jak to bude vypadat. To jde nějak  ruku v ruce postupně a pak z toho něco vznikne. Tak rozhodně je mezi prvním a posledním číslem rozdíl, to by asi nebylo dobrý, kdyby nebyl, ale zároveň si myslím, že si držím i ten styl. Člověk stárne a s ním stárne i ten zin.

Sleduješ internetové ziny? My to na Fobii s kolegy sledujeme docela intenzivně, ale na HC/punk scéně to není žádná sláva, většina webzinů v tomto ranku nefunguje zrovna ideálně, článků je na nich málo, aktualizace nepravidelná...

Sleduji Czechcore a Perierii, a přiznám se, že i méně než dříve. A celkem si s tím vystačím. Já to prostě musím mít fyzicky v ruce. Na internetu je všeho moc a vše je moc rychlý. Člověk to nestihne ani kolikrát pořádně zpracovat. Informace, kterou tam vložíš, je za pár minut převálcována desítkami dalších a rychle se v té změti ztrácí. Čímž nijak nezatracuji internet a informace, díky němuž je máme k dispozici. To vůbec. Ale co se týče zinů, tak v tom jsem srdcař. Mně osobně to, že si přečtu článek někde na netu, neudělá radost tak, jako když vidím v distru nový zin, se kterým se někdo patlal doma po večerech na koleni. Ale podle mě se to moc nedá srovnávat. Webový ziny mají především ten informační charakter. Těžko budeš v dnešní době někoho zvát, informovat o nějaké akci, koncertě skrz tištěný zin. Všichni víme, jak to s těmi deadliny a s těmi aktivitami na poslední chvíli je a tohle, si myslím, zvládá zas ten internet bravurně.

Přemýšlela jsi někdy o přestěhování Cerelitidy na web, nebo razíš heslo buď tiskem, nebo nic?

Ne nikdy jsem o tom nepřemýšlela. Zůstanu věrná oldschoolu a papíru.

Co Tě na zinařině nejvíc baví? A co naopak nejméně?

Baví mě na tom úplně všechno, ale na konci mě na tom nebaví už vůbec nic.

Baví mě vymýšlet, co bych v novém čísle chtěla mít, koho oslovit, s kým bych chtěla rozhovor. Někdy mě ty otázky napadají jedna za druhou, jindy je to horší a nevím jak to uchopit. Nemohu se pak dočkat odpovědí a co z toho vznikne za povídání. Baví mě sepisovat zpětné postřehy a to, co ve mně zanechaly zorganizované koncerty nebo nějaké jiné aktivity. Někdy to prostě ale pak třeba nejde a to tě pak nebaví, musíš se nutit a to není dobré. Má to ale své vlny a fáze. Pak jsem ráda, když už je materiálu dostatek, všichni i ti největší opozdilci, nakonec přeci jen ze sebe vypotili a doručili to, co slíbili, je vše sepsáno a zbývá tomu dát nějaký ksicht. Takže nastane nejnezáživnější fáze, číst vše znova dokola, hledat chyby a překlepy, což se nikdy stoprocentně nezdaří. No a pak už je finále, vysázet to, což bývá taky oříšek. Ze začátku to jde většinou dobře a baví mě to - co z toho vzniká a že to dostává nějakou svou tvář. Ale ke konci, jak je toho tolik, tak se většinou dařit přestává, nastupují technické problémy a jiné neřesti. Program neposlouchá, člověk od posledního čísla zapomene některé úkony, které by mu ulehčily práci. Na druhou stranu se zas jiným vychytávkám přiučí. Na konci celého toho procesu se mi uleví a jsem ráda, že to mám celé za sebou. Pak už jen netrpělivě čekám, až se mi ozvou z tiskárny a dostaví se opět pocit radosti a štěstí, pak už zas trochu nervíš, jak to ostatní přijmou a zda se toho nákladu zbavíš. Ale mě to pořád baví, i ty nervy mi za to stojí, jinak bych to nedělala. Dokonce jsem ráda, i když mi lidi pak napíšou, co se jim na tom nelíbí. To jsem asi už dospělá. (úsměv) Ale ještě víc jsem tedy ráda, když mi napíšou, co se jim na tom líbí. (úsměv)

Co se mi líbí více a co méně jsem sepsal v recenzi, tak snad jsi to ve zdraví přežila. (úsměv) Pojďme se teď trochu věnovat aktuálnímu výtisku Cerelitidy, ve kterém mě nejvíc zaujaly rozhovory. Čím si osoby/kapely zasloužily, že jsi jim dala prostor? Stane se Ti, že někoho oslovíš a on nemá chuť odpovídat? A jak reaguješ na nekonečné dodací lhůty odpovědí - urguješ dotyčné, nebo jsi trpělivá?

Přežila, není třeba se neustále omlouvat za kritiku směrem k Cerelitidě. I to je přínos a zpětná vazba je potřeba. To, že se v ní vše nelíbí všem, znamená, že to dělám dobře - ve smyslu sama k sobě. Protože to cílem Cerelitidy rozhodně není. Nikdy jsem neměla ambice zavděčit se všem, to bych dělala asi úplně něco jiného. Slovo zasloužila bych nepoužívala, nějak mi nejde moc přes pusu. Není to žádná soutěž o to, kdo se kde objeví díky nějakým svým zásluhám vůči mně. Ti, se kterými je rozhovor teď v posledním čísle, jsou vesměs lidé, které znám, kteří mají co říct, lidi, kterých si vážím za to, co dělají a kteří jsou pro mě a myslím i pro ostatní zajímaví. Logicky, pokud jsi aktivní, něco děláš, je pak na co se ptát a také odpovídat. U posledních dvou čísel se mi to nestalo, v minulosti ano. Ale nemyslím si, že by to byla nějaká nechuť, ale spíš nedostatek času. Sama mám máslo na hlavě za časovou prodlevou u předchozího čísla, takže už moc neurguju a snažím se být trpělivá. Ale někdy je třeba nastavit už opravdu konečný termín, většinou, když už se se vším finišuje.

Tour reporty jsou taky vděčná kapitola, nicméně ten nizozemských LANDVERRAAD mi moc nesedí, je psaný tak nějak obyčejně, bez emocí, bez většího množství mimohudebních příhod, ale zase je pěkně ilustrovaný... Zato Ľuba z CONTROLLED EXISTENCE se rozepsala hodně zajímavě... Co Tě na tour reportech nejvíc baví? Co bys dělala, kdyby Ti kapela poslala úplný blábol, zveřejnila bys jej, nebo bys kapele slušně vysvětlila, že takhle ne?

Jo, tour report LANDVERRAAD je dost strohý, psal ho můj kamarád ze Slovinska. Na druhou stranu nápad nedodat žádné fotky a místo toho nakreslit obrázky mi přišel fajn a líbí se mi. Navíc, ty kresby dost autenticky vystihují popisované situace a i tváře zúčastněných. Na tour reportech mě asi nejvíce baví nějaké veselé historky, ale i popis nějakých alternativních míst, jak fungují, což tě pak může inspirovat minimálně třeba k jejich návštěvě a taky se dá dostat skrz ně k novým nepoznaným kapelám. Nevím přesně, co si mám představit pod označením úplný blábol. Spousta kapel/lidí může mít dost odlišný názor na jakoukoliv situaci, to ale neznamená, že je budu nějak cenzurovat. A pokud by to mělo být něco, co se absolutně rozporuje s nějakou tolerancí a respektu k cizímu názoru, tak myslím, že takové kapely bych vůbec neoslovovala, abych tohle musela řešit.

Další položkou pojednávající o živém hraní jsou Tvé reporty z koncertů, které jsi sama pořádala pod hlavičkou Celerárního cerelu. Na těch mě zaujaly dvě záležitosti. Tou první je, že často organizuješ koncerty kapelám z Baskicka a navíc jejich původ právě takhle specifikuješ (nepíšeš Španělsko...). Máš k oné oblasti nějaký srdeční vztah? A proč píšeš Baskicko a ne Španělsko? Přijde mi to tak trochu zvláštní, jako kdybys u našich kapel psala Prácheňsko nebo třeba Chodsko... (úsměv)

To je jednoduchý, mám tam za ty roky pořádání koncertů nejvíce kamarádů, kteří mi jsou blízcí, mám je ráda a oni mají rádi mě. Jsou milí a jsou to moji přátelé. Má to větší přesah, než přijedeme, zahrajeme a zase odjedeme. Čímž zároveň odpovídám, ano mám k té oblasti srdeční vztah. A Baskicko používám proto, protože Bilbao a Donosti Baskicko je. Oni jsou na to hrdí, jsou hrdí na svůj jazyk, na svoji kulturu a zvyklosti, i když to jsou punkáči a za Španěly se nepovažují, přestože španělsky mluví. Dříve jsem s nimi na to vedla dost debaty, proč na tom tak lpí, ale zároveň jim rozumím. Jinak používám to někdy i u českých kapel. Z Prácheňska žádnou kapelu neznám, ale na plakátech se už objevilo i u kapel z Ostravy, že jsou z Jeremenka, stejně tak jako nemám problém napsat, že NEZAPOMEŇ jsou z Helly a TELEFON z Vraha. Důležitá jsou místa, ke kterým máš vztah a ne to, kde začínají a končí nějaké státní hranice. Tož asi tak.

Druhá věc, která se týká koncertů, je celkem slabá návštěvnost. Přitom Liberec je poměrně velké město, má přes 100 000 obyvatel - a na koncert jich přijde třeba jen osm nebo patnáct... To mi přijde smutné a svým způsobem demotivující... Kde bereš sílu k pokračování? Nemáš někdy chuť s tím seknout?

Liberec má sice sto tisíc obyvatel, ale nežije tu sto punkáčů. Osm a patnáct jsou opravdu už krizovky, občas to zas až taková bída není. Akcí je moc a tím také ta účast trpí, to zažívají ve všech městech. Prostě jednou akce vyjde a třikrát třeba ne. Doba, kdy chodilo na koncerty přes sto lidí, klidně i ve všední den, je dávno pryč. S tím jsem se už smířila. Nikoho moc už nebaví chodit na koncert třikrát do týdne. Demotivující to občas je, mě to mrzí spíše vůči těm kapelám, dáváš do toho energii, čas, ve finále kolikrát i peníze, a chceš, aby si to ty lidi užili. Ale i komorní akce o pár lidech se dají slušně rozjet. To prostě záleží na situaci a jak se k tomu lidi postaví. Takhle otázka je v posledních letech dost častá a já už nemám moc energii se o tom dopodrobna rozepisovat. Těch aspektů, proč to tak je, je víc. Doba se mění, souvisí to i s nějakým rozvojem informačních technologií, kdy je všechno strašně rychlé, jednoduché, i nějakýma sociálníma jistotama, stereotypem všedního života, unaveností z pracovního procesu, který tě vysává nejen časově. Někdo to řeší tak, že je doma a zapne raději počítač nebo televizi, já to řeším tak, že jdu právě na ten koncert, odreagovat se, najít v sobě to, že pořád ještě žiju a nejen přežívám, podpořit a hýčkat si to svoje prostředí, kde se cítím dobře, a které nechci nechat vyhnít a umřít úplně.

Články z mimohudebních sfér jsou sice úzce spjaté s prostředím, které Cerelitida mapuje, na druhou stranu mi přijdou překvapivě vyvážené, bez halasného nadávání na společnost, systém, bez prvoplánovité kritiky poměrů, ať už jde o historii, nebo současnost. Přijde mi, že čím jsou hardcoristi starší, tím více ostří svého výraziva otupují, aniž by jejich psaní postrádalo názor, z mého pohledu názor rozumný. Vidíš to třeba i na sobě, nebo mezi svými přáteli, že se s věkem názory mění, a že dnes na řadu věcí nahlížíš jinak? Domlouváš se s přispěvateli dopředu, o čem budou psát, nebo mají volnou ruku a rovnou Ti své výtvory pošlou? Stalo se, že bys něco odmítla otisknout?

Nějaké základní a zásadní postoje a názory si nastavíš už mnohem dříve, s postupem věku si je jen tříbíš, piluješ a necháš je společně s životem zrát. Myslím si, že je to dost častý přirozený jev a je to o nějakém osobním vývoji. Myslím si, že si za svými životními postoji stále stojím. Život člověka naučí, ale zrovna tak, i když si myslí, že už ho nic nemůže překvapit, že je díky tomu už otrkaný a otrlejší, tak pořád musí čelit nečekaným překážkám a novým situacím, ať už příjemným nebo ne a najít cestu, jak se s tím vypořádat. Jak zpívá můj kamarád: „O čem je ten život, když ne o hledání.“

Já ti to trochu osvětlím, s příspěvky do Cerelitidy se žádné masy potencionálních pisálků opravdu nehrnou, takže nějaké odmítání jsem moc řešit nemusela. Spíš šlo o dodání po deadlinu, že už nebylo místo a čas. Když někoho oslovím ke psaní, tak ho znám a tak trochu vím, co od něho můžu čekat. U sloupků většinou nikdy nevím, o čem bude kdo psát a pokud jde o nějaký článek, tak téma dopředu vím, tudíž to musí být něco, co mi přijde zajímavé, přínosné nebo se s tím nějakým způsobem ztotožňuji. Na druhou stranu chci, aby měl ten zin nějakou formu, které se chci držet, a pokud by šlo o něco, s čím se neztotožňuju nebo mi nějak vadilo, tak bych to neotiskla. Ale nestalo se mi to, protože se snažím psát většinu věcí sama. 

Skuldova záliba v historii je asi známá, i ve svém Napalmanachu se o tragických historických událostech zmiňuje. Jeho Cerelální příspěvek je místy fest naturalistický, možná se dá říci i nechutný, alespoň mě čtení nelidských praktik, jež byly za 2. světové války používány, nedělalo vůbec dobře po těle, stejně jako ilustrační fotky... Přemýšlela jsi, jestli tyhle věci v článku nechat?

Ne, nijak mě nenapadlo, že bych mu měla článek, kvůli tomu co v něm je, nějak cenzurovat nebo mu říkat, aby to přepsal, případně nějaké pasáže vypustil. Je to článek o historii, událostech, které se odehrály. Mně osobně na tom článku vadily jiné věci, jako přirovnávání anarchistů z CrimethInc k „rozmazleným taky-anarchistům z nejbohatšího státu světa“, než dobové fotografie a výpis krutostí, které prováděli ukrajinští nacionalisté. To mi přišlo tvrdé a nespravedlivé.

Psala jsem si pak o téhle tvé otázce se Skuldou a měl přesně pravdu v tom, že nad všemožnými obaly grindcorových kapel, kde jsou vyobrazena rozčtvrcená mrtvá těla nebo nějaké hrůzy války se nikdo zas až tak moc nepozastavuje. Tady je to umocněno tím textem a přiblíží ti tím víc tu situaci a ten obrázek tím ožije. Nic se ale nemění na tom, že se takové události děly a že se to váže k článku, který napsal tak, jak napsal. Jsem ráda, že mi článek poslal, ačkoliv očekával úplně jiné reakce než pozastavování se nad připojenými fotografiemi.

Z jakého článku v páté Cerelitidě máš Ty největší radost, nejlepší pocit, na který jsi řekněme hrdá?

Nevedu si žebříček hodnot nad příspěvky v Cerelitidě. Já jsem ráda, že dopadlo další číslo a že jsem ho jakžtakž zvládla, i když má své mouchy. Radost jsem měla z toho, že je to venku.

Poslední (dvoj)otázka k zinu - kdo je na fotce na titulní stránce? A v jakém nákladu časáček vyšel - a jak se prodává?

Na obálce jsou ozajistní crusteři vzdávající hold a respekt drsné severské přírodě, snílci, kteří stále věří, že lepší svět je možný. (úsměv)

Cerelitida vyšla v nákladu 243 kusů a je téměř prodaná. Mám posledních 5 kusů.

V jedné z předchozích odpovědí zmiňuješ label Human Liberation Front, aktuálně uložený k ledu. Jaká je jeho minulost? Na kolika vydáních lze najít logo téhle předpokládám one woman firmy? Podílíš se jen na v HC/punk kruzích respektovaných vinylech a kazetách, nebo jsi někdy pomohla na svět i kompaktnímu disku? Jakého počinu si vážíš nejvíc?

Na Human Liberation Front toho zas tak moc nevyšlo. Nebyl to žádný velký zaběhnutý label, pro mě to byla vždy spíše výpomoc na bázi přátelství. U ledu je už dost dlouho. Určitě se už nechystám vydat nic samostatně jako jediný label. Na to nemám prostředky. Chtěla jsem v budoucnu přispět už jen při nějakých kooperacích. Na HLF jsem vydala jen kazety a vinyly. K CD jsem si nikdy nenašla vztah a myslím, že v dnešní době je to úplně pasé. Já jsem měla radost ze všeho, co vyšlo, protože to byly ve většině případů kapely mých kámošů. Ale asi největší kus práce a úsilí byl na singlu SINERGIA, u toho jsem měla úplně volnou ruku, domlouvala jsem tenkrát i obal, takže to bylo takový nejvíce vlastní dílo, když nepočítám samozřejmě tu samotnou nahrávku. Ale vlastně asi největší radost jsem měla z prvního počinu, což byla tehdá benefiční kompilační kazeta pro časopis A-kontra.

Podle čeho sis vybírala kapely, které jsi podporovala? Vydávala jsi nějaké věci jako jediný vydavatel, nebo šlo o typické kooperace s dalšími podobnými firmičkami?

To jsem už víceméně zmínila v předchozí otázce. Vybrala jsem si je proto, protože to byly kapely mých kamarádů, lidí, které mám ráda a baví mě i jejich hudba. Jen v jednom případě šlo o to, že mě oslovil jiný kamarád, pro kapely, které jsem osobně neznala. Měla jsem ale ráda jejich hudbu. Zpětně jsem pak ale zhodnotila, že už to tak dělat nechci. Chyběla mi v tom ta osobní rovina a nějaký větší kontakt a přesah. Něco jsem vydala úplně sama a něco v kooperaci, ale nikdy těch labelů nebylo více jak pět a ani jeden z nich nebyl z České republiky. Teďka bych chtěla přispět nějakým českým kapelám v kooperaci, tam těch labelů asi bude podstatně více. Asi půjde spíše hlavně o tu finanční stránku jen. Což je ten důvod, proč jsem s Human Liberation Front přestala. Ale něco je rozjednaného, takže se to třeba zase rozjede, i když asi už dost jinak než kdysi.

Jak vypadá ono distro, které teď podle všeho leží ladem? Máš toho pod postelí hodně, nebo spíš zbytky, jejichž počet už se nezvyšuje? Jaké s tím máš plány? Přece jen tahat to na koncerty v Liberci asi nemá valný smysl, když jednak nechodí moc lidí, a ti, co chodí, už nejspíš Tvé distro prohledali nejednou... Ale třeba Ti tam leží perly, po kterých leckdo baží?

Je asi tak pětkrát menší, než bylo původně. Spousty věcí jsem se zbavila, komise povracela, něco rozdala. Žádné velké plány s ním nemám, občas ho na koncerty právě v Liberci vezmu. Někdy si něco někdo koupí, jindy spíše něco vyměním. Ale celkově se nejedná o nic závratného. Taky se tomu distru nějak nevěnuji, neaktualizuji ho, takže od toho ani nemůžu nic moc očekávat. Není to už moje priorita.

Perly tam leží, ale nikdo po nich nevzdychá. (úsměv)

Mám dojem, že jsme snad probrali vše podstatné, samozřejmě prostor pro Tvé další myšlenky je na webzinu neomezený, tak jestli máš ještě něco na srdci a na jazyku, šup s tím na monitor. Jinak moc děkuju za zajímavé a poctivě napsané odpovědi a přeju mnoho zdaru se všemi aktivitami.

Já taky děkuju za prostor a přeji hodně pěkných a radostných chvil a dostatek energie při tvoření aktivit, které vás baví a naplňují. A všem ostatním přeji, aby přemýšleli vlastní hlavou, utužovali vztahy a navzájem se podporovali.

c_ml.hc@email.cz>


Zveřejněno: 14. 08. 2016
Přečteno:
3445 x
Autor: Johan | Další články autora ...

Fotogalerie


Komentáře

14. 08. 2016 00:30 napsal/a pigeon
moc
pěkný povídání