Instrumentální duo, kytarista má na nástroji osm strun… před prvním poslechem jsem se necítil jako ta pravá cílová skupina. Jak to tak ale občas bývá, když člověka přepadnou předsudky, TEMPEL se mi krutě vysmáli a já jim za to děkuju. Hudba, jakou vyprodukovali na svém posledním albu „The Moon Lit Our Path“, není totiž určená jen chlapcům a děvčatům zabývajícím se moderními trendy a instrumentálními djent onaniemi.
TEMPEL jsou studiovým projektem dvou chlápků z Phoenixu. Ti slyší na jméno Rich a Ryan. První z nich hraje na bicí, zatímco ten druhý je hlavním pachatelem a strůjcem zaznamenaných tónů. Jeho prací je ovládání všech strunných nástrojů až po samply. Už před tímto skvostem vydali debutovou desku, která o nic víc za touhle nezaostává. Jelikož jsem TEMPEL objevil nedávno, našel jsem dvě kvalitní alba naráz.
Technicky vyspělých hrdinů dávajících na odiv své schopnosti běhá po světě celá řada. Problém, který s těmahle rekama mám, je ten, že zapomínají na hudbu a v podstatě upřednostňují svoje já před samotnou skladbou. TEMPEL mě dostali tím, že především pořád hrajou písničky, které dýchají životem. Je nasnadě, že se v nich toho neustále děje hodně, skladby jsou pochopitelně delšího formátu, v průměru kolem deseti minut, a i když nenechávají tak často vydechnout, vyloženě nenudí a nesklouzávají už k výše zmíněným neduhům.
Dalším podstatným faktorem proč se albem zabývat je fakt, že i když TEMPEL znějí moderně, jsou to v dobrém slova smyslu hudební chameleóni. V koktejlu, který servírují, uslyšíte prvky progresivního metalu, odkaz na djentové party, ale velkou část si zaberou i post metalové vlivy a k mému velkému potěšení je slyšitelný jasný odkaz k severskému black metalu a zalechnout lze i něco z death metalu. Není toho málo, čím vším TEMPEL disponují, ale ani jednou jsem během poslechu neměl pocit, že se jedná o sbírku do sebe našroubovaných, krkolomných riffů. Kompozičně je vše vypipláno do detailu, skladby mají dynamiku, střední tempo častokrát rozčísné dvojkopáková kanonáda nebo blast beaty, aby se během jedné skladby plynule přešlo v melodické motivy až po ty nejkomornější, kdy Ryan použije akustickou kytaru.
Perfektně vtáhne do hry hned úvodní „Carvings In The Door“. Ryanova kytarová práce a hlavně samotný riff je sám o sobě silnou záležitostí. A už při něm jde jasně vycítit, jak se TEMPEL podařilo skloubit moderní postupy se styly jako je black a death metal. Velkou favoritkou se pro mě stala třetí „Descending into the Labyrinth“, obzvlášť její black metalový riff použitý na začátku je lahůdkový. Jakoby si vzali to nejlepší ze severských legend žánru a dosadili svůj vlastní pohled na věc.
Své místo si obhají i závěrečná „Dawn Breaks Over the Ruins“, v které dostává velký prostor už zmiňovaná akustická kytara a díky melancholickému nádechu si člověk vzpomene jak na AGALLOCH, tak i na OPETH v době, kdy nebyli ještě tak moc hipísáci. Ono přirovnání k OPETH v těch progresivnějších pasážích, nebo třeba k ENSLAVED zase v těch black metalových, není úplně od věci. Ty vlivy tam zaslechnout lze, ale rozhodně to není zmiňováno jako nějaká výtka nebo kaz.
TEMPEL se pro mě stali zajímavým úkazem a opět mě utvrdili v tom, že i instrumentální kapela mi má co říct. Je vlastně s podivem, že na to, že na desce nezazní ani jednou žádný hlas, si vzpomínám, až když píšu tyhle řádky. Jeho absenci absolutně nepostrádám, což se cení. Přes padesát minut dlouhá deska je ze začátku docela náročným soustem, ale nabízí mnoho silných pasáží a tím pádem si zvýšenou pozornost prostě zaslouží.
Seznam skladeb:
- Carvings in the Door
- The Moon Lit Our Path
- Descending into the Labyrinth
- Tomb of the Ancients
- Dawn Breaks over the Ruins
Čas: 52:17
Sestava:
- Ryan – guitars, bass, keyboards
- Rich – drums
