Jako se svého času lišil dětský časopis Ohníček, liší se i Napalmanach. Formátem (nejen). Příliš zinů nevychází jako ležatá ápětka, a aby těch styčných bodů s Ohníčkem nebylo málo, na titulní straně HC časáku se nachází zajíčci. Ti by sice do dětských očích vehnali slzičky, dospělák ale ušáky prokláté mrkvemi nějak skousne a zřejmě se i usměje, navíc to spojení s křiklavou žlutou barvou a cifrou 667...
Npalmanach sice nese označení 667, ale jde teprve o druhé číslo, které vznikalo dlouhých pět let. Tím pádem je většina článků lehce vousatějšího ražení, ale jak vydavatel a vrchní (s)pis(ov)atel Skulda píše v úvodníku, materiál je to nadčasový, ať už jde o rozhovory nebo tour reporty. Něco samozřejmě zub času trochu pošramotil, takže ne všechny propírané kapely existují, ale čtení je to zajímavé a mně ono tří až pětileté zpoždění nevadí. Navíc jsem se k Napalmanachu dostal taky se zpožděním, takže tahle recenze je ještě o rok starší než některé otištěné materiály... Když už jsem u tisku, tak ten zaslouží pochvalu, písmo je velké tak akorát, obrázky jsou většinou ve slušném rozlišení, grafika jednoduchá, ale učesaná, přehledná, v tomto směru bez výhrad.
Obsah je typický pro tuto sortu čtiva, takže kromě rozhovorů, tour reportů a recenzí se objevují i články nehudební a pak články řekněme neřadové. Tím myslím třeba představení několika power violence part ze světa, které nejsou až tak profláklé (já neznám jedinou), takže jde o tipy pro ty, kteří už všechno slyšeli a ještě toho nemají dost. (úsměv) Z mého pohledu je zajímavější anketa s celou řadou osobností, které odpovídají na dvě jednoduché otázky - mají uvést tři kapely s nejdebilnějším a tři s nejzajímavějším názvem. Slovo dostali třeba Banán, Bury, Iny, Jožka, Láďa Oliva, Cerelální Petra, Radek K.K., abych uvedl ty persony, jež by mohly být čtenářům těchto řádků povědomé. Jednoduché dotazy a zajímavé odpovědi, tohle mě vždycky baví. O poznání méně je pro mě určený ruský fastcore scene report, protože jako obvykle neznám jedinou zmíněnou kapelu a na hledání jejich nahrávek jednoduše nemám ani čas, ani chuť.
GUYANA PUNCH LINE je kapela, která si zasloužila profilový článek, a ten mě i přes neznalost tvorby zaujal, protože je prostě dobře a zajímavě napsaný. Mnohem zajímavější je ale historické pojednání o etnických čistkách. V úvodu Skulda zmiňuje, proč se do psaní tohoto pojednání pustil, což chápu, ale pozadí jakéhosi konfliktu s někým, koho taky neznám, nedokážu pobrat. Pobrat ale dokážu popis zvěrstev, kterých se dopouštělo několik vyšinutých sadistů na německém obyvatelstvu před odsunem. Netřeba více rozvádět ani dumat, každé zbytečné násilí je zbytečné, neplatí-li teze, že násilí je obecně zbytečné. Zajímá-li vás temná skvrna v našich dějinách, buď si kupte Napalmanach, nebo si aspoň události v internačním táboře Hanke vygooglete. Mrazí z nich.
Po drsné četbě je tu něco pozitivního, rozhovory. Ten první je s Inym, což je rozhovorový pašák, jak dokládá i místní Coornelusův nedávný pokec s největší osobností tuzemské HC scény (neberte to tak doslova, Iny je prostě největší vzrůstem... - úsměv). Názory Inyho jsou mi velmi sympatické, a když se sejdou dobré otázky a takovým povídálkem, je tu článek čísla číslo 1. Podobě zajímavě odpovídala i Petra (Cerelitida + asi sto dalších aktivit). I tahle slečna nevidí v HC scéně jen samá pozitiva a velmi trefně glosuje kdeco, od pořádání koncertů, vydávání fanzinu až po vydávání nahrávek na malém labelu. Brzy bychom se s Petřinými názory, o pět let staršími, měli setkat i na těchto stránkách.
Následují dvě interview se zahraničními spolky, jejichž jména nejsou neznámá ani mně, takže zainteresovaní jistě dokáží vyjmenovat jejich diskografie. Mě neminul akorát split SIDETRACKED s GRIDE, na němž Američani drtí několikavteřinové p/v kusy s nepříliš vydařeným zvukem, ale to je vedlejší, rozhovory mě baví obecně a ten s maníkem s česky znějícím jménem J. Tichy se povedl, stejně jako pokec s THE AFTERNOON GENTLEMEN. V něm se třeba dovíte, proč se jmenují, jak se jmenují, a že by se ten hárdkór neměl brát až tak vážně.
Recenze pro jsou nejméně záživnou částí Napalmanachu, za což nemůžou jejich autoři, ale jejich vkus. (úsměv) V p/v, nc, fc a podobných divočinách nejsem doma, takže jsem napřed přečetl recenze na nahrávky kapel, které znám, což byly asi čtyři. (úsměv) Ale abych nepřeháněl... bylo jich trochu víc, včetně jihočeských divochů GRIDE či LAHAR. Recenze jsou sepsány obratně, kromě Skuldy je jejich autorem Sláva, který připravil i podrubriku Francouzský koutek, kde se formou recenzí věnuje právě kapelám ze země vína a sýrů. Mezi nimi se skví MONARCH.
Tour reporty, tradiční to HC disciplína. Skulda je na ně machr. Dobrodružství anglické kapely KRUPSKAYA, jejímž členem se na britské a irské turné Skulda stal, se čte samo. Nedokázal jsem časák odložit a musel číst dál a dál, i když to má 14 stran, což je dobře na hodinu. Podobný případ je zápisník z cest PRÜGELKNABE + LYCANTROPHY, kteří společně korzovali Evropou. Skulda je kromě klasického popisu cestování, hraní, (p)opíjení či hulení i neobyčejně vtipný, takže jsem se několikrát přistihl, že se směju nahlas jako idiot... třeba při charakteristice kapely, která za osm let vydala... jednu samolepku.
Podle předchozích slov je snad zřejmé, že druhý Napalmanach je příjemné čtivo, které v řadě článků potěší i oko metalové, hardcorové asi bude potěšeno stoprocentně. Ale pak je tu oko pravopisné, a to v hardcorové literatuře (s čestnou výjimkou, jíž je Trhavina) klasicky slzí, místy i pláče. Ani těch pět let Skuldovi nestačilo, aby si články pořádně zkontroloval, nebo sehnal někoho, kdo by to udělal za něj, takže na korektní češtinu je třeba zapomenout. Mě asi nejvíc trápí, že na ostravské základní škole skončila výuka u dvou rodů, na střední už asi nezbyl čas, takže „nějaké brka“, „děcka se vrátily“ apod. Dalším patvarem je hojně používaný výraz „ksycht“, který by si autor asi mohl nechat patentovat, protože jsem jej takhle napsaný dosud neviděl. (úsměv)
