Opat:
Na koncert těchto tří formací jsem vyrazil v podstatě náhodou. Ještě den před akcí jsem o návštěvě moc nepřemýšlel, ale ve středu jsem se probudil a rozhodl se, že poprvé zavítám do Cross Clubu, který mám čtvrt hodinky od bytu. Následovalo překvapivé zjištění, že koncert je zdarma, a tak jsem v osm večer stál v bláznivém klubu a čekal, co přijde. Ze soupisky jsem totiž předem znal pouze HEXVESSEL, zejména album „No Holier Temple“ (2012) a další dvě kapely pro mne byly velkou neznámou. Mé části reportu berte jakožto dojmy těchto žánrů nepříliš znalého člověka.
Večer otevřeli domácí OLAF OLAFSSON AND THE BIG BAD TRIP, v nichž působí také kytarista rum’n’rollových maniaků VOLUPTAS. Olaf a spol. se prezentují řádně psychedelickou hudbou připomínající sedmdesátá léta, která je postavena zejména na kytarových partech, které právě navozují onen psycho-odér. Pozadu ale nezůstala ani sabbathovsky bublající basa a rytmicky přesné bicí. Vzhledem k mikrofonu stojícímu před jedním z kytaristů jsem stále očekával, jestli dojde na vokál, jeho účelem ale bylo zvýraznit příčnou flétnu, kterou OOATBBT občas vhodně proříznou své kompozice. Že má kvartet vše dotažené do detailu, potvrzují i originální masky (nejvíce zaujal papouch). Pražská čtveřice pro mne byla velmi příjemným překvapením a nakonec i vrcholem večera, parádní vystoupení, které si rád zase někdy zopakuji.
Akce kapel s nezapamatovatelnými názvy pokračovala i s druhou NEW KEEPERS OF THE WATER TOWERS ze švédského Stockholmu. Pětice produkuje směsici progresivního rocku se stoner metalem, občas prořízlou doomovou pasáží. V popisu u události na Facebooku se hovořilo i o vlivu MASTODON, tyto atlantské progresivisty jsem ale v tvorbě Skandinávců příliš neslyšel. Kapela předvedla kompozice z nového alba „Infernal Machine“ a abych se přiznal, postupem setlistu mi přišlo vystoupení trochu monotónní. Zajímavé momenty (zejména kytarové melodie) střídaly spíše obyčejné a často přehnaně repetitivní. NKOTWT trochu doplatili na zvuk, zejména kopák byl zbytečně nahlas a přehlušil vše ostatní. Švédové už zpočátku zaujali velkým množstvím nástrojů, které si na nerozsáhlé pódium postavili, ale samotná hudba pro mne až tak poutavá nebyla. Ani nevím – použili alespoň jednou ten gong? (úsměv)
Mathew McNerney alias Kvohst je pojem i v black metalových vodách, ze kterých postupem času vystoupil. Podepsal se například pod prvními dvěma deskami CODE, albem „Supervillain Outcast“ (2007) norských maniaků DØDHEIMSGARD nebo debutem londýnských VOID. Těžko ale hledat metalový subžánr, který si tento osmatřicetiletý maník nezkusil. V současnosti aktivněji působí v GRAVE PLEASURES a právě HEXVESSEL, kteří se pohybují na pomezí prog-rocku a folku.
Setlist postavili na novince „When We Are Death“, jíž jsem dosud neslyšel, lehce zabrousili i k předešlé fošně „No Holier Temple“, například skladbou „Woods to Conjure“. Z čerstvého materiálu mám po koncertní zkušenosti trochu rozporuplné pocity, některé z písní mi přišly trochu moc „obyčejné“, jiné zase nadchly. Překvapivě mě nejvíce zaujaly dva přídavky „Earth Over Us“ a „When I’m Dead“. HEXVESSEL jsou často popisováni jako psychedelický folk/rock, příliš oné psychedelie si zde ale neužijete, spíše jde o propracované a v podstatě příjemné kompozice. Občas skladby proříznou trubkou nebo houslemi a daný multiinstrumentalista doplňuje Kvohsta a jeho charakteristické „jódlování“ (kterého by podle mého mohlo být trochu méně) parádním druhým vokálem. Veskrze šlo o výborné vystoupení, ale do takového transu jako Olaf na začátku mě HEXVESSEL nedostali. Zaplať pánbůh ale, že během asi třetí skladby došlo na vypnutí do té doby neurvale blikajících světýlek na pozadí pódia, které působilo vyloženě rušivě. Tma HEXVESSEL sedí víc.
Na to, že byla akce zadarmo, tak potěšilo (a zároveň překvapilo) dýchatelno a nikterak přehnaně naplněný (přestože poměrně malý) Cross Club. Velmi originálně řešené prostory zanechaly příjemný dojem, stejně jako samotný koncert. Jsem rád, že jsem v den akce prozřel a rozhodl se vyrazit.
Coornelus:
Nechtěl jsem začít tou starou otřepanou frází, ale nejde jinak. Na koncert HEXVESSEL jsem se moc těšil. Za prvé jejich starší tvorbu mám rád a za druhé tady ještě nikdy nehráli. Nažhavenost na akci způsobilo i místo konání – Cross klub, kde se moc podobných koncertů nekoná. Párkrát jsem už ale v tomhle doupěti byl a vždy jsem měl pozitivní zkušenost. Dalším podstatným faktorem se také ukázalo, že jako většina (nebo snad všechny?) akce v Crossu i tenhle koncert byl zadara. No neber to. (úsměv) A když je něco zadarmo, tak to lidi maj rádi, tím pádem byl prostor dost plný, přičemž v zadních řadách neustále někdo coural, jelikož dorazilo spousta náhoďáků jen tak na čumendu. Peruánskej indián jako fanoušek HEXVESSEL opravdu nevypadal.
Jako první support dostaly možnost si zahrát místní vycházející hvězdy OLAF OLAFSSON AND THE BIG BAD TRIP. A věřte mi, že to s těma hvězdama není žádná ironie. Ještě teď jsem z koncertu nadšen a při vzpomínce na něj mi přeběhne mráz po zádech. Tohle bylo naprosto skvělé. Psychedelický instrumentální rock (fakt jsem měl chvílema pocit, že mi někdo hodil do vody nějakou chemickou legraci) s odkazem do sedmdesátek, se křížil chvílemi s lehce modernějšími postupy post rockových kapel a s citlivou dynamikou. I bez hlasu stačila kapela rozehrát takovou širokou škálu emocí a vyšponovaných melodií, sem tam okořeněných flétnou, že jsem nevěděl, která skladba mě baví víc. Ty byly poměrně dlouhé, ale v tu chvíli jsem si přál, aby nikdy nekončily. Kytaristé sypali nápady z rukávu na počkání a skvěle mezi sebou „komunikovali“, kdy se střídali v nosných vyhrávkách nebo sólech. Celé vystoupení mělo parádní zvuk a tak bylo evidentní, že i basák není v kapele jen proto, aby „duněl“, jeho party v jejich hudbě mají důležitou roli. K nevšednímu zážitku přispěla i image kapely, kdy měl každý na hlavě nějaký zlepšovák. Ačkoliv mám s podobnými maškarami někdy problém, tady mi to přišlo na místě. Bubeník s parohama přidělanýma na klobouku vládne! (úsměv) Bez přehánění musím uznat, že OLAF OLAFSSON AND THE BIG BAD TRIP jsou vážně objev a těším se na někdy příště. Naživo to zní totiž mnohem lépe než z Bandcampu.
Je to takové hloupé říct, ale druhá kapela NEW KEEPERS OF THE WATER TOWERS mě prostě nebavila. Švédové hráli takový ten chytrý rock, s jasným vlivem kapel, které před čtyřiceti lety inspirovaly svou tvorbou tisíce dalších... jména si dosadíte hravě. Inteligentně pojaté skladby musely u fanoušků podobného stylu fungovat perfektně, ale mě to ve finále míjelo. Neobvyklé instrumentální složení kapely, jejich zápal a kolikrát momenty, které nešly zpochybnit, je usvědčovaly z dobře uvedené práce, ale…
Vystoupení NEW KEEPERS OF THE WATER TOWERS bylo pořádným tripem za hranice všedních dnů. Švédové přijeli s aktuální, třetí řadovou deskou „Infernal Machine“, ale jejich dlouhé, kompozičně náročné progrockové skladby, dávaly zapomenout na prostor a čas. V shakeru se míchal svébytný koktejl psychedelického retro rocku, který byl někdy více ochucen vlivy PINK FLOYD, jindy zase HAWKWIND nebo KING CRIMSON, ale i třeba TOOL a MASTODON. Psychedelické mantry vám postupně vyleptávaly hlavu kyselinou a tuto atmosféru navíc umocňovala i vizuální složka, tedy futuristické pódium v Crossu a jeho nasvícení. Tento výlet mezi muchomůrky se hodně vydařil. (Bubu)
Když se řekne HEXVESSEL, automaticky mi naskočí v hlavě zpěvák – Mat. Rozhodně ho nehodlám představovat, jelikož jeho jméno je hodně známé. Jenom dodám, že jeho rozhodnutí přestat skřehotat a začít zpívat, bylo to nejlepší, co kdy mohl udělat. To dokazuje jak v HEXVESSEL, tak i v dalších projektech. Z dva roky starého vystoupení BEASTMILK si pamatuju, že to, co se rozhodne zazpívat, to zvládne. Nejinak tomu bylo i tady a i ty vyšponovanější polohy, které jsou ke slyšení na desce, prostě naživo „dává“. Tvorba HEXVESSEL se na poslední nahrávce přehoupla trochu jinam, než jak byla definovaná hlavně na zásadním albu „No Holier Temple“ a pro mě hlavně na geniálním EP „Iron March“. Letošní novinka je skvělá deska, ale už neobsahuje ten psychedelický nádech a v podstatě rezignovala na vlivy folku. Nyní už jsou HEXVESSEL spíš „moderní“ retro rocková kapela, která naštěstí pořád disponuje skvělými skladbami a zpěvákem, kterého jen tak někdo nemá. Logicky tak v Praze zazněly skladby novější, ale nezapomnělo se ani na starší zásadnější věci, mezi něž počítám hlavně hitovku „Woods to Conjure“ a kouzelnou „Sacred Marriage“. Druhá polovina setu se potom nesla spíš v živějších tónech a při takových věcech jako byla „Mushroom Spirit Doors“ nebo přídavkové „Earth Over Us“ a „When I'm Dead“ by se jednomu chtělo skoro tančit.
