Často se u některých hudebníků činných v dobách, kdy se slovo metal nepoužívalo v souvislosti s hudbou, říká, že kdyby žili později, určitě by metal dělali; hojně se takto označují skladatelé vážné hudby jako Bach, Beethoven, Mozart... Z modernější éry se v naší kotlině nejčastěji skloňuje jméno Jiřího Schelingera, majitele uhrančivého hlasu, který toho za necelých deset let stihl opravdu hodně. Nechci se tady vrtat v jeho životě, článků na toto téma lze na internetu najít celou řadu, ale pro kontext recenze dvou zásadních alb vydaných před Jiřího tragickou smrtí alespoň pár poznámek.
Jirka se na hudební scéně objevil na začátku sedmdesátých let, brzy nazpíval dodnes velebený hit „Holubí dům“ (tehdy se skupinou Karla Šípa FARAON), krátce nato jej do své stáje přetáhl všemi mastmi mazaný F. R. Čech, který pro výjimečný hlas otextoval spoustu skladeb, které se objevily na celé řadě desek, ať už singlů nebo LP. Většina lidí si asi nejdřív vzpomene na blbinky, které se v rádiích omílají dodnes, ať už jde o filmové „Což takhle dát si špenát“ či „Hop, a je tu lidoop“, nebo třeba „René, já a Rudolf“, „Sim-sala-bim“, „Sloní bugy“... Vedle těchto nenáročných kousků ale dodnes zabírají i vážnější věci typu „Jsem prý blázen jen“ a samozřejmě „Šípková Růženka“, cover DEEP PURPLE. Koketování s hard rockem načalo duo Schelinger-Čech na albu „Nemám hlas jako zvon“, na nějž v době tuhé normalizace protlačilo i předělávky BLACK SABBATH a STATUS QUO, což svědčí o tom, že Ringo v tom prostě uměl chodit; kravinkami uspokojil televizní publikum, kvalitnější produkci pak braly i máničky s korálky kolem krku.
Tvůrčí vrchol dvou kumpánů přišel v druhé polovině sedmdesátých let, kdy krátce po sobě vyšla i z dnešního pohledu interesantní alba „Hrrr na ně...“ a „...nám se líbí...“. Ta nyní vydává Supraphon v důstojné 2CD reedici s řadou souvisejících bonusů.
Z pohledu hard music fanouška je určitě zajímavější starší deska „Hrrr na ně...“ z roku 1977, z níž zní zemitý hard rock v řadě případů srovnatelný s produkcí tolik velebených zahraničních kapel. Komplet často považovaný za vůbec první československou hardrockovou desku má v řadě případů schopnost zaujmout i čtyřicet let po natočení, zejména „Kartágo“ a „Lucrezia Borgia“ působí velice silně, dramaticky, k čemuž přispívají všichni protagonisté rovnou měrou, ať už jde o instrumentálně vyspělé hudebníky, výborné Čechovy texty nebo Schelingerův procítěný zpěv. Z deseti skladeb tyhle dvě vyčnívají, ale ani ostatní o moc nezaostávají, některé ale lehce klopýtají po textové stránce, hlavně „Perfektní ženich“ a „Já jsem vrchol skromnosti“. Co ale poslech ztrpčuje mnohem víc, jsou skeče mezi skladbami; tyhle rádoby vtipné dialogy Čecha, Schelingera a dalších členů SKUPINY F. R. ČECHA se podle dobové recenze umístěné v bookletu nelíbily už v době vydání, dnes působí ještě tupěji. Zato bonusy zařazené na prvním disku svou hodnotu mají, hlavně tedy archivní, protože jde o skladby natočené zhruba ve stejné době a ve stejném autorském tandemu Schelinger (hudba) / Čech (texty), s jedinou výjimkou, slavnou pomalou písní „Jsem prý blázen jen“, jejímž autorem je kytarista Stanislav Kubeš a která z nevyrovnaného přidaného materiálu jednoznačně vyčnívá.
Album „...nám se líbí...“ je z jiného těsta. Jirka asi zjihnul (úsměv) a začal skládat jednodušší písničky, akustické, folkrockové. Ve studiu doplnili stabilní sestavu Čechovy kapely další zruční muzikanti v čele s houslistou Janem Hrubým, s kytarami pomohli Oskar Petr a Petr Kalandra, ten druhý i s foukací harmonikou, akustické kytary se chopil i Schelinger, a výsledkem bylo, až na výjimky, potlačení elektrifikovaných nástrojů kamsi na okraj. Ta tam je tvrdost předchozí desky, stopy hard rocku se objevují zhruba ve třetině skladeb, zbytek nemá daleko k tvorbě písničkářů. Výsledkem je přesto celkem slušná deska, které z mého pohledu vévodí ty tvrdší kompozice, především „Nesmím znát prý její jméno“ a „Pohřeb přítele“, ve které Čech dokazuje, že když chce, umí poskládat i silný text, ze kterého mrazí. Své si najdou i fanoušci vtipných skočných věcí, na řadovce je to „Nám se líbí“, mezi bonusy pak „Jahody mražený“. Jinak jsou bonusy takové nemastné neslané, až na další pitominu „Létáme Franta - já, létáme oba dva“.
Dnes už můžeme jen dlouze spekulovat, jak by se Jiří Schelinger prezentoval v osmdesátých letech. Připravovaný projekt „Zemětřesení“ známe v provedení metalových muzikantů, těžko říci, jak by vyzněl v Jirkově podání, napovědět můžou skladby „Lupič Willy“, „Co dělá Indián“, „Jsem prý blázen jen“ nebo „Stavros Niarchos - boháč z Jevíčka“, které se objevily na Jirkovo singlech, poslední uvedená na LP F. R. Čecha „1983“, kde ji nazpíval Jirkův bratr Milan.
Ale zpět k reedičnímu 2CD, resp. k obalu. Ten je pojatý velkoryse, na šestnácti stranách z kvalitního křídového papíru jsou k přečtení někdejší recenze na obě alba z časopisu Melodie, komentáře F. R. Čecha k oběma deskám a faktické údaje týkající se nahrávání, kterou ocení hlavně archiváři. Nechybí ani krátký životopis hlavního protagonisty a ediční poznámka.
Suma sumárum, tahle reedice má určitě smysl, hlavně pro ty, kteří neberou Jiřího Schelingera jako zpěváka těch několika dokola omílaných hitů, ale kteří si rádi poslechnou, v jak širokém žánrovém i výrazovém rozpětí se tenhle nezaměnitelný zpěvák pohyboval.
Seznam skladeb:
- Hrrr na ně...
- Hrrr na ně...
- Lásky splín
- Kdo ví?
- Siréna
- Kartágo
- Mám rád lidi
- Lucrezia Borgia
- Perfektní ženich
- Já jsem vrchol skromnosti
- Divné tušení
- Praví muži zkušení*
- Tréma*
- Sloní bugy*
- Krev neklidná*
- Jsem prý blázen jen*
- ...nám se líbí...
- Jaro
- Nesmím prý znát její jméno
- Nestálost
- Čas
- Láska
- Bílý sníh létá
- Bral jsem to vážně
- Zima
- Pohřeb přítele
- Nám se líbí
- Už mě nelíbej*
- Znám tisíc důvodů*
- Tak ahoj, mini*
- Neskutečná*
- Jahody mražený*
- Létáme Franta - já, létáme oba dva*
* bonusy
Čas: 2:06:20
Sestava:
- Jiří Schelinger - zpěv, kytara
- František Ringo Čech - percussion
- Jan Kavale - baskytara
- Stanislav Kubeš - kytara
- Jiří Stárek - bicí
- + spousta hostů
