Album roku 2015 vydali KAMPFAR. Alespoň mně to tak při inventuře loňské nadílky v redakčním bilancování vyšlo. Možná i pod dojmem výborného koncertu, který norský kvartet odehrál po boku GORGOROTH, které v rámci večera pasoval do role druhořadých statistů. Nikterak složitá muzika na „Profan“ disponuje něčím, co KAMPFAR odlišuje od davu pagan blackových kapel – a tím „něčím“ je jednak předák Dolk, jednak specifický cit pro stavbu skladeb. Kompozičním postupům v podstatě není co vytýkat, každý song je v něčem specifický, v rámci alba do sebe všechno perfektně zapadá a k dokonalému zážitku přispívá i přiléhavý zvukový kabát.
Shrnutí alba na úvod recenze může působit zvláštně, nicméně neobsahuje vše, co činí album tak přitažlivým. Ono to začíná už titulním coverem, který dokonale k předkládanému materiálu zapadá, nejednoznačná postava bez tváře vypadá majestátně, stejně pak vyznívá celá řada hudebních postupů. Hned v první skladbě KAMPFAR míchají blackovou syrovost s výpravností pozdějších BATHORY, aniž by „Gloria Ablaze“ působila roztříštěným dojmem. Přerod od blackové sypanice přes black´n´rollovou jízdu k epické pasáži je přirozený, stejně jako cesta zpátky. Poslech ve sluchátkách pak odhaluje celou řadu zpestřujících drobností, které přesvědčují, jak to mají KAMPFAR promyšlené a jak chtějí posluchače překvapovat, aniž by opouštěli hájemství pohanského černého kovu. K dokonalému zážitku přispívá i krásně čitelný sound, který nechává vyniknout všem nástrojům, přičemž mému sluchu zní parádně hlavně bicí, které mají plný šťavnatý zvuk, krásně řežou i kytary, basa se možná zdá být trochu v pozadí, ale soustředěný poslech ji snadno odhalí. Dolkův zpěv je variabilní, bez jakékoliv křeče přechází od skřehotu přes různě pojaté nečisté řevy k čistým polohám, které zní přirozeně a funkčně. Prostě už úvodní kompozice staví KAMPFAR do pozice jednoznačného vládce svižného pagan metalu, kteroužto potvrzují i v následujících šesti položkách. Někdy s podobně jednoznačnou grácií, tu a tam s menším dopadem, ale ve finále v podstatě nemám, co bych „Profan“ vytkl. Možná někdo ohrne nos nad některými až příliš chytlavými momenty, ale i díky nim je deska neuvěřitelně pestrá a mně osobně jsou právě ony majestátní pasáže milejší než ty jednodušší; bez nich by ale zase ty melodické tak nevynikaly.
Vše výše uvedené naplňují i „Profanum“ a „Icons“, staromilci nejspíš vyzdvihnou „Skavank“, v níž převládá marš tempo a oldschoolové postupy, novátoři pak dají přednost klávesami vyzdobené „Daimon“, která zpočátku plyne pozvolna, lehce koketujíc s gotickými artefakty, aby se zlomila v melodickou smršť, jež se usadí v podvědomí a ne a ne se odtud poroučet; ale ani se o to nesnažím... Vedle monumentálních okamžiků se beztak zjevují i kvílivé kytarové výjezdy a až tak horké to s tím „popíkem“ není. Zajímavou proměnou pak prochází „Pole in the Ground“, která se polovinu hracího času drží v rychlých obrátkách a polovinu v pomalých – dojezd v takřka doomových mantinelech by možná mohl být kratší, ale o nudu se určitě nejedná. Ve velkém stylu pak kolekci zakončuje „Tornekratt“ a dá se říci, že kde „Gloria Ablaze“ začala, tam „Tornekratt“ končí. Dolk se tady proměňuje v jakéhosi kazatele a norský odříkávaný text působí mnohem silněji, než kdyby byl v angličtině; texty jsou ale i anglické (3), ale norština má stále navrch (4), byť v minulosti na tom byla i lépe.
Lépe na tom ale nebyli KAMPFAR, kteří se aktuálně nacházejí v životní formě. Všechno se jim na „Profan“ zadařilo, koncertně pozici rovněž potvrdili, a na domácí scéně taky nenašli konkurenci, protože si před kamerami národní norské televize dokráčeli pro „Spellemannprisen“, což je obdoba našeho Anděla nebo americké Grammy. Nezbývá, než Dolkovi a spol. poblahopřát a těšit se na další album...
Seznam skladeb:
Čas: 40:10
Sestava:
www.kampfar.com
Facebook
Shrnutí alba na úvod recenze může působit zvláštně, nicméně neobsahuje vše, co činí album tak přitažlivým. Ono to začíná už titulním coverem, který dokonale k předkládanému materiálu zapadá, nejednoznačná postava bez tváře vypadá majestátně, stejně pak vyznívá celá řada hudebních postupů. Hned v první skladbě KAMPFAR míchají blackovou syrovost s výpravností pozdějších BATHORY, aniž by „Gloria Ablaze“ působila roztříštěným dojmem. Přerod od blackové sypanice přes black´n´rollovou jízdu k epické pasáži je přirozený, stejně jako cesta zpátky. Poslech ve sluchátkách pak odhaluje celou řadu zpestřujících drobností, které přesvědčují, jak to mají KAMPFAR promyšlené a jak chtějí posluchače překvapovat, aniž by opouštěli hájemství pohanského černého kovu. K dokonalému zážitku přispívá i krásně čitelný sound, který nechává vyniknout všem nástrojům, přičemž mému sluchu zní parádně hlavně bicí, které mají plný šťavnatý zvuk, krásně řežou i kytary, basa se možná zdá být trochu v pozadí, ale soustředěný poslech ji snadno odhalí. Dolkův zpěv je variabilní, bez jakékoliv křeče přechází od skřehotu přes různě pojaté nečisté řevy k čistým polohám, které zní přirozeně a funkčně. Prostě už úvodní kompozice staví KAMPFAR do pozice jednoznačného vládce svižného pagan metalu, kteroužto potvrzují i v následujících šesti položkách. Někdy s podobně jednoznačnou grácií, tu a tam s menším dopadem, ale ve finále v podstatě nemám, co bych „Profan“ vytkl. Možná někdo ohrne nos nad některými až příliš chytlavými momenty, ale i díky nim je deska neuvěřitelně pestrá a mně osobně jsou právě ony majestátní pasáže milejší než ty jednodušší; bez nich by ale zase ty melodické tak nevynikaly.
Vše výše uvedené naplňují i „Profanum“ a „Icons“, staromilci nejspíš vyzdvihnou „Skavank“, v níž převládá marš tempo a oldschoolové postupy, novátoři pak dají přednost klávesami vyzdobené „Daimon“, která zpočátku plyne pozvolna, lehce koketujíc s gotickými artefakty, aby se zlomila v melodickou smršť, jež se usadí v podvědomí a ne a ne se odtud poroučet; ale ani se o to nesnažím... Vedle monumentálních okamžiků se beztak zjevují i kvílivé kytarové výjezdy a až tak horké to s tím „popíkem“ není. Zajímavou proměnou pak prochází „Pole in the Ground“, která se polovinu hracího času drží v rychlých obrátkách a polovinu v pomalých – dojezd v takřka doomových mantinelech by možná mohl být kratší, ale o nudu se určitě nejedná. Ve velkém stylu pak kolekci zakončuje „Tornekratt“ a dá se říci, že kde „Gloria Ablaze“ začala, tam „Tornekratt“ končí. Dolk se tady proměňuje v jakéhosi kazatele a norský odříkávaný text působí mnohem silněji, než kdyby byl v angličtině; texty jsou ale i anglické (3), ale norština má stále navrch (4), byť v minulosti na tom byla i lépe.
Lépe na tom ale nebyli KAMPFAR, kteří se aktuálně nacházejí v životní formě. Všechno se jim na „Profan“ zadařilo, koncertně pozici rovněž potvrdili, a na domácí scéně taky nenašli konkurenci, protože si před kamerami národní norské televize dokráčeli pro „Spellemannprisen“, což je obdoba našeho Anděla nebo americké Grammy. Nezbývá, než Dolkovi a spol. poblahopřát a těšit se na další album...
Seznam skladeb:
- Gloria Ablaze
- Profanum
- Icons
- Skavank
- Daimon
- Pole in the Ground
- Tornekratt
Čas: 40:10
Sestava:
- Dolk – vocals
- Jon – bass
- Ask Ty – drums, vocals
- Ole – guitars, keyboards
www.kampfar.com
