Johann Weyer se zapsal do dějin nejen jako okultista a lékař, ale také jako jeden z prvních kritiků exorcismu, který se v průběhu 16. století silně rozmáhal. Kritizoval zejména hony na čarodějnice a ač sám věřil v existenci ďábla, poukazoval na to, že posedlost temnou mocí pekelnou lze identifikovat i jinak, totiž jako mentální odlišnost nebo psychickou poruchu. Tehdy zvolil pro takovouto anomálii termín melancholie. A nejen toto se po holandském lékaři zachovalo, byl též jedním z prvních démonologů a jeho kniha Pseudomonarchia Daemonum (Falešné království démonů) z roku 1577 poskytuje přehled o hierarchii podsvětí. A právě zde je, mimo jiné, poprvé zmíněn i nejstatečnější markýz pekla, který velel legii devatenácti démonů, jménem Nebiros. Tento činí lidi dovedné ve všech uměních i vědách a především v rétorice, obnovuje ztracená vyznamenání a hodnosti. Mluví chraplavým hlasem a zobrazován je též jako vrána nebo černý jeřáb.
Čtyři sta dvacet let po první zmínce o Nebirovi ožívá jeho jméno v Berlíně díky dalšímu démonu jménem Paweł Gregor Blachura, který v roce 1997 zakládá blackmetalové těleso NEBIROS. Tento zpěvák, kytarista a pro černý kov též nezbytný klávesista táhnul toto bezbožné uskupení spolu s bubeníkem nesoucím přezdívku Solvernus od demopočátků až k první dlouhohrající desce „Kurwa Satana“ vydané v roce 2008. Někdy sami dva, jindy s krátkodobě spolupracujícími muzikanty vydali do té doby čtyři dema. NEBIROS tedy nebyla nikdy kapela, která by se nějak snažila procpat do širšího povědomí posluchačů, naopak Blachur zůstává věrný hlubokému, temnému podzemí. Po nahrání zmíněné první desky odchází Solvernus, a tak, možná díky shánění nových souputníků, možná díky tradici nikam se moc nehnat a vytvořit raději propracovanější materiál, přichází NEBIROS s deskou „VII“ po dlouhých sedmi letech.
Nové album je dobrý počin a taktéž nová sestava předkládá hudbu nepříliš jednotvárnou a v rámci žánru emocionálně působivou. Píši-li o nové sestavě, tak by to mělo být v mírných uvozovkách, jelikož na basu hraje Robert Fedrowitz – Rob VIII a na bicí Christian Suchy - Christ Belzebub. Tito dva jsou totiž Blachurovi kolegové z kapely GENITAL PUTREFACTION. Koho by to zajímalo, jedná se také o Poláky působící nyní v Berlíně a produkující death metal prolnutý grindcorovými prvky. Odtud možná pramení místy zvláštní, až skoro neblacková rytmika a místy deathový nádech. A právě tyto momenty činí album zajímavějším. Vše se pak nese ve ztemnělé až morbidní atmosféře, k čemuž přispívá klávesový part, ovšem klávesy plní skutečně jen tuto funkci, netáhnou muziku, pouze podbarvují. Jednotlivé skladby jsou rozpoznatelné, nesplývají a přestože se vyskytnou vysokorychlostní pasáže, tak tu převládá pomalejší rytmika a nechybí dobré, do paměti se vrývající melodie. Kytary jsou agresivní s celkem nápaditými riffy a vůbec celý projev působí hodně energicky. Ono to zní paradoxně, spojovat morbiditu s energií, ale na mě to tak působí. Ještě jsem se nezmínil o zpěvu. Naprostá blacková klasika, drsný, ukřičený projev, naléhavě pomalý, navozující pocity stísněnosti. Tomu nelze nic vytknout. Navíc Blachur zpívá vše v polštině, což mě baví. Ne že bych nějak rozuměl, škoda, texty nebyly k promo CD přiloženy, ale i tak jsem s tím spokojen.
Musím přiznat, že jsem si nehledal cestu k NEBIROS snadno, ale s přibývajícími poslechy jsem se čím dál víc nořil do rozmanitosti této ďábelsky dobré muziky. Pokud by člověk hledal nějaké souvislosti, tak hudba temnou atmosférou připomíná BEHEMOTH, některými riffy MARDUK a jemnějšími pasážemi třeba staré SATYRICON z „Nemesis Divina“. Skvělý zvuk vše jen podtrhuje. A tak deset skladeb doplněných intrem a outem nikterak nenudí, přestože jejich poslech zabere víc jak padesát minut. Je dost těžké nějaké písně vyzdvihnout a některé zatracovat, protože vše tvoří komplexní celek, ale i tak jsou tu věci, které mě baví hodně. Například hned druhá „Zakon czarny“ po atmosférickém intru tvoří perfektní pomalejší ponurý základ, tady si vás kapela získá a motivuje k dalšímu poslechu. Hned následující „Boga cialo“ je rytmická a melodická lahůdka se zajímavými změnami tempa. Šílenou skladbou je pak kytarově výborná „Matka kurwa“ doplněná sbory a neskutečně agresivní náladou. Hodně odlišně pak zní šestá „Jabol“, takový starobou nasáklý black'n'roll. V podobném duchu se nese i „Staruch“. Tady jsem trochu na pochybách, jestli to není nadbytečné, ale následující závěr alba je opět impozantní, jak „Ponure cienie“, tak obzvlášť závěrečná skladba „Legion“ nenechají nikoho na pochybách, že NEBIROS zabíjí. Závěr je opět rozmanitý, melodický a krásně drsný.
Končím jen stručně. Zpočátku jsem nečekal a dokonce ani nevnímal nic moc neobvyklého, ovšem postupem času jsem čím dál víc přesvědčen, že deska „VII“ je dílo hodně kvalitní a alespoň u mě neskončí po recenzi v poličce opomíjených cédéček, ale s chutí se k němu budu vracet.
Seznam skladeb:
Čas: 52:35
Sestava:
Facebook
YouTube
Čtyři sta dvacet let po první zmínce o Nebirovi ožívá jeho jméno v Berlíně díky dalšímu démonu jménem Paweł Gregor Blachura, který v roce 1997 zakládá blackmetalové těleso NEBIROS. Tento zpěvák, kytarista a pro černý kov též nezbytný klávesista táhnul toto bezbožné uskupení spolu s bubeníkem nesoucím přezdívku Solvernus od demopočátků až k první dlouhohrající desce „Kurwa Satana“ vydané v roce 2008. Někdy sami dva, jindy s krátkodobě spolupracujícími muzikanty vydali do té doby čtyři dema. NEBIROS tedy nebyla nikdy kapela, která by se nějak snažila procpat do širšího povědomí posluchačů, naopak Blachur zůstává věrný hlubokému, temnému podzemí. Po nahrání zmíněné první desky odchází Solvernus, a tak, možná díky shánění nových souputníků, možná díky tradici nikam se moc nehnat a vytvořit raději propracovanější materiál, přichází NEBIROS s deskou „VII“ po dlouhých sedmi letech.
Nové album je dobrý počin a taktéž nová sestava předkládá hudbu nepříliš jednotvárnou a v rámci žánru emocionálně působivou. Píši-li o nové sestavě, tak by to mělo být v mírných uvozovkách, jelikož na basu hraje Robert Fedrowitz – Rob VIII a na bicí Christian Suchy - Christ Belzebub. Tito dva jsou totiž Blachurovi kolegové z kapely GENITAL PUTREFACTION. Koho by to zajímalo, jedná se také o Poláky působící nyní v Berlíně a produkující death metal prolnutý grindcorovými prvky. Odtud možná pramení místy zvláštní, až skoro neblacková rytmika a místy deathový nádech. A právě tyto momenty činí album zajímavějším. Vše se pak nese ve ztemnělé až morbidní atmosféře, k čemuž přispívá klávesový part, ovšem klávesy plní skutečně jen tuto funkci, netáhnou muziku, pouze podbarvují. Jednotlivé skladby jsou rozpoznatelné, nesplývají a přestože se vyskytnou vysokorychlostní pasáže, tak tu převládá pomalejší rytmika a nechybí dobré, do paměti se vrývající melodie. Kytary jsou agresivní s celkem nápaditými riffy a vůbec celý projev působí hodně energicky. Ono to zní paradoxně, spojovat morbiditu s energií, ale na mě to tak působí. Ještě jsem se nezmínil o zpěvu. Naprostá blacková klasika, drsný, ukřičený projev, naléhavě pomalý, navozující pocity stísněnosti. Tomu nelze nic vytknout. Navíc Blachur zpívá vše v polštině, což mě baví. Ne že bych nějak rozuměl, škoda, texty nebyly k promo CD přiloženy, ale i tak jsem s tím spokojen.
Musím přiznat, že jsem si nehledal cestu k NEBIROS snadno, ale s přibývajícími poslechy jsem se čím dál víc nořil do rozmanitosti této ďábelsky dobré muziky. Pokud by člověk hledal nějaké souvislosti, tak hudba temnou atmosférou připomíná BEHEMOTH, některými riffy MARDUK a jemnějšími pasážemi třeba staré SATYRICON z „Nemesis Divina“. Skvělý zvuk vše jen podtrhuje. A tak deset skladeb doplněných intrem a outem nikterak nenudí, přestože jejich poslech zabere víc jak padesát minut. Je dost těžké nějaké písně vyzdvihnout a některé zatracovat, protože vše tvoří komplexní celek, ale i tak jsou tu věci, které mě baví hodně. Například hned druhá „Zakon czarny“ po atmosférickém intru tvoří perfektní pomalejší ponurý základ, tady si vás kapela získá a motivuje k dalšímu poslechu. Hned následující „Boga cialo“ je rytmická a melodická lahůdka se zajímavými změnami tempa. Šílenou skladbou je pak kytarově výborná „Matka kurwa“ doplněná sbory a neskutečně agresivní náladou. Hodně odlišně pak zní šestá „Jabol“, takový starobou nasáklý black'n'roll. V podobném duchu se nese i „Staruch“. Tady jsem trochu na pochybách, jestli to není nadbytečné, ale následující závěr alba je opět impozantní, jak „Ponure cienie“, tak obzvlášť závěrečná skladba „Legion“ nenechají nikoho na pochybách, že NEBIROS zabíjí. Závěr je opět rozmanitý, melodický a krásně drsný.
Končím jen stručně. Zpočátku jsem nečekal a dokonce ani nevnímal nic moc neobvyklého, ovšem postupem času jsem čím dál víc přesvědčen, že deska „VII“ je dílo hodně kvalitní a alespoň u mě neskončí po recenzi v poličce opomíjených cédéček, ale s chutí se k němu budu vracet.
Seznam skladeb:
- Intro: VII
- Zakon czarny
- Boga ciało
- Matka kurwa
- Galaxis
- Jabol
- Na placu piekła
- Staruch
- Ponure ciene
- Pożądanie
- Legion
- Outro
Čas: 52:35
Sestava:
- Blachur - zpěv, kytary, klávesy
- RobVIII - basová kytara
- Christ Belzebub - bicí
YouTube
