Na počátku devadesátých let se v Oslu začala formovat kapela ISVIND, další z mnoha a mnoha blackmetalových uskupení této skandinávské bašty černoty. V roce 1992 tedy složili temný slib bubeník, kytarista, klávesista a zpěvák s různými pseudonymy, ovšem zde vystupující pod jménem Goblin a kytarista Arak Draconiis. Toto pochmurné duo spolu kontinuálně funguje s drobnými pomlkami skoro čtvrt století a je s podivem, jak to, že po takové době zůstávají nepříliš známou skupinou. Možná je to dáno náklonností k chladnému, dalo by se říci až suše mrazivému pojetí jejich tvorby, která je vždy příznačná pro jakýkoli projev na jakékoli nahrávce. Možná je to dáno určitou nevyhraněností, vyplývající z touhy stále něco objevovat při každé další činnosti, a možná prostě proto, že takovýchto kapel se objevuje v Norsku až moc. Zkrátka za dlouhou dobu existence mají za sebou několik demonahrávek, jeden split a album „Gud“ je teprve čtvrtou dlouhohrající deskou.
„Gud“ však není produktem pouze dvou výše jmenovaných členů, Goblin zde pouze zpívá, kytary a doprovodný vokál obstarává Arak Draconiis, na basovou kytaru, mimo jiné, velmi silný prvek nahrávky, hraje Skævvtroll. A skutečně, instrumentálně jsou ISVIND hodně vysoko a to jsem ještě nezmínil bicí, které jsou takřka geniální. Na nahrávání desky totiž do studia zamířil host, nad jiné nadaný bubeník kapely TSJUDER Christian Håpnes, známější pod symptomatickou přezdívkou AntiChristian. Tady je opravdu skvělý, kromě klasických naklepaných blackových rytmů zde jde do nápadité rozmanitosti podtržené nádhernými, někdy až jemňoučce znějícími činely. Při poslechu je tedy zřetelné, jak dobří muzikanti tvořili tento hudební materiál. Trochu slabší je to už se samotnou skladbou desky. I po několikerém poslechu se nemůžu zbavit dojmu určité kompoziční neutaženosti, jakoby se zde snoubilo moderní pojetí BM, tedy klávesy, občas ženský zpěv, epičtější výrazy a melodie s černou zatuchlou starobou. Tohle by se dalo na druhou stranu nazývat i určitým záměrem vedoucím k nejednotvárnosti, ovšem muselo by se jednat o koncepci celého alba a nikoli jeho více méně polovinu. No, prvních pět, šest skladeb je co poslouchat, ale tři závěrečné písně jsou na svých sedmnáct minut zbytečně dlouhé a jaksi vatové. Zase mám pocit, že by deska mohla být kratší a tím by vůbec nic neztrácela, naopak by se posluchač vyhnul s přibývající dobou pocitu plížící se nudy.
O vstup do první skladby „Flommen“ se stará téměř minutový ženský sborový zpěv a capella, který je pozvolna vystřídán pomalejším tempem nastupujících nástrojů. Než se propracujeme k prvnímu zásadnímu riffu, trvá to skoro dvě minuty, ale nejedná se o nějaké intro, protože s melodickým motivem se pracuje stále. Vokálně pak jde o jakýsi duet Goblina a zmíněných ženských zpěvů na silném melodickém základu. Trochu nečekané na začátek, trochu tendenční a epické, ovšem nikoli špatné. Následující „Ordet“ má silný začátek v kombinaci čisté kytary a naklepaného blackového nářezu. A opět je tu hodně zřetelný melodický prvek zvláště ve vokálních pasážích. Působivé je též uklidnění ve druhé části skladby a následný cyklický návrat k původní riffové smršti z počátku. Ve třetí písni „Himmelen“ se začíná zřetelně smrákat a strašidelně přitvrzovat, tady naopak melodickou linku drží kytara a zpěv je odeřvaný, ale upozaděný, vycházející jakoby z mrazivé severské mlhy. To je hodně působivá zastaralá věc. Trochu venomácký začátek a vlastně celé ladění má čtyřka „Dåren“, hudebně moc pěkné, leč trochu nekoncepčně zasazené do alba. Nemá to asi tak být, mně to ale připadá jako ústup z nasazené atmosféry prvních tří věcí a nic na tom nemění ani opětně zakomponované ženské vokály, ač hodně nezřetelné. Do té nastolené mrazivosti se vrací následující „Tronen“, alespoň počáteční a koncovou fází skladby, kdy hudební projev je v emocionálním působení hodně tvrdý, ovšem středová pasáž má v náznacích instrumentálních sól trochu povrchnější, až hravý charakter. Pak si Goblin malinko odkašle a pustí se do zhurta do songu „Boken“. Textu tu má dost, střední tempo odrecituje působivě a nástrojová bouře na závěr tentokrát zní mnohem uvěřitelněji, rozmanitěji a opět poukazuje na instrumentální zdatnost celé kapely. Značně podobně, tedy vlastně jako přes kopírák, působí sedmá skladba „Giften“. Hodně zpěvu od začátku, melodie střídaná klepačkami. Tady už se u mě neodbytně dostavuje pocit oposlouchanosti. Ale vydržím až do konce, ač to dá trochu sebepřemáhání, zejména, když jsou předkládány dvě poslední písně, obě delší než šest minut. Tady se fakt zřetelně projevuje jakési opakování, nechci být nějak zbytečně příkrý, ale řekl bych až chybějící vynalézavost v kompoziční práci. V předposlední „Hyrden“ podtextové ženské vokály střídá vzdálený kostelní zvon, který pak uzavře tklivě pomalejší závěrečný song „Spiret“.
Závěrem ještě slovo k formálnějším záležitostem. ISVIND skládají texty v norštině, navíc je nepřiložili k digipaku ani k desce, takže znalci severských jazyků, které by zajímal textový obsah, jsou odkázáni na poslech Goblinova zpěvu, frázuje ale hezky. Obal má zase svým abstraktnějším výtvarným pojetím docela blízko k chladné atmosféře hudby, takže to oceňuji. Tedy celkově musím napsat, že „Gud“ není špatná deska, má náboj, ale chybí jí nějaký silnější vývoj a drtivější závěr, extrémní hudba by neměla vyznít tak nějak do ztracena.
Seznam skladeb:
Čas: 45:57
Sestava:
https://www.facebook.com/Isvindband
https://www.youtube.com/user/isvindband
http://www.folter666.de/
„Gud“ však není produktem pouze dvou výše jmenovaných členů, Goblin zde pouze zpívá, kytary a doprovodný vokál obstarává Arak Draconiis, na basovou kytaru, mimo jiné, velmi silný prvek nahrávky, hraje Skævvtroll. A skutečně, instrumentálně jsou ISVIND hodně vysoko a to jsem ještě nezmínil bicí, které jsou takřka geniální. Na nahrávání desky totiž do studia zamířil host, nad jiné nadaný bubeník kapely TSJUDER Christian Håpnes, známější pod symptomatickou přezdívkou AntiChristian. Tady je opravdu skvělý, kromě klasických naklepaných blackových rytmů zde jde do nápadité rozmanitosti podtržené nádhernými, někdy až jemňoučce znějícími činely. Při poslechu je tedy zřetelné, jak dobří muzikanti tvořili tento hudební materiál. Trochu slabší je to už se samotnou skladbou desky. I po několikerém poslechu se nemůžu zbavit dojmu určité kompoziční neutaženosti, jakoby se zde snoubilo moderní pojetí BM, tedy klávesy, občas ženský zpěv, epičtější výrazy a melodie s černou zatuchlou starobou. Tohle by se dalo na druhou stranu nazývat i určitým záměrem vedoucím k nejednotvárnosti, ovšem muselo by se jednat o koncepci celého alba a nikoli jeho více méně polovinu. No, prvních pět, šest skladeb je co poslouchat, ale tři závěrečné písně jsou na svých sedmnáct minut zbytečně dlouhé a jaksi vatové. Zase mám pocit, že by deska mohla být kratší a tím by vůbec nic neztrácela, naopak by se posluchač vyhnul s přibývající dobou pocitu plížící se nudy.
O vstup do první skladby „Flommen“ se stará téměř minutový ženský sborový zpěv a capella, který je pozvolna vystřídán pomalejším tempem nastupujících nástrojů. Než se propracujeme k prvnímu zásadnímu riffu, trvá to skoro dvě minuty, ale nejedná se o nějaké intro, protože s melodickým motivem se pracuje stále. Vokálně pak jde o jakýsi duet Goblina a zmíněných ženských zpěvů na silném melodickém základu. Trochu nečekané na začátek, trochu tendenční a epické, ovšem nikoli špatné. Následující „Ordet“ má silný začátek v kombinaci čisté kytary a naklepaného blackového nářezu. A opět je tu hodně zřetelný melodický prvek zvláště ve vokálních pasážích. Působivé je též uklidnění ve druhé části skladby a následný cyklický návrat k původní riffové smršti z počátku. Ve třetí písni „Himmelen“ se začíná zřetelně smrákat a strašidelně přitvrzovat, tady naopak melodickou linku drží kytara a zpěv je odeřvaný, ale upozaděný, vycházející jakoby z mrazivé severské mlhy. To je hodně působivá zastaralá věc. Trochu venomácký začátek a vlastně celé ladění má čtyřka „Dåren“, hudebně moc pěkné, leč trochu nekoncepčně zasazené do alba. Nemá to asi tak být, mně to ale připadá jako ústup z nasazené atmosféry prvních tří věcí a nic na tom nemění ani opětně zakomponované ženské vokály, ač hodně nezřetelné. Do té nastolené mrazivosti se vrací následující „Tronen“, alespoň počáteční a koncovou fází skladby, kdy hudební projev je v emocionálním působení hodně tvrdý, ovšem středová pasáž má v náznacích instrumentálních sól trochu povrchnější, až hravý charakter. Pak si Goblin malinko odkašle a pustí se do zhurta do songu „Boken“. Textu tu má dost, střední tempo odrecituje působivě a nástrojová bouře na závěr tentokrát zní mnohem uvěřitelněji, rozmanitěji a opět poukazuje na instrumentální zdatnost celé kapely. Značně podobně, tedy vlastně jako přes kopírák, působí sedmá skladba „Giften“. Hodně zpěvu od začátku, melodie střídaná klepačkami. Tady už se u mě neodbytně dostavuje pocit oposlouchanosti. Ale vydržím až do konce, ač to dá trochu sebepřemáhání, zejména, když jsou předkládány dvě poslední písně, obě delší než šest minut. Tady se fakt zřetelně projevuje jakési opakování, nechci být nějak zbytečně příkrý, ale řekl bych až chybějící vynalézavost v kompoziční práci. V předposlední „Hyrden“ podtextové ženské vokály střídá vzdálený kostelní zvon, který pak uzavře tklivě pomalejší závěrečný song „Spiret“.
Závěrem ještě slovo k formálnějším záležitostem. ISVIND skládají texty v norštině, navíc je nepřiložili k digipaku ani k desce, takže znalci severských jazyků, které by zajímal textový obsah, jsou odkázáni na poslech Goblinova zpěvu, frázuje ale hezky. Obal má zase svým abstraktnějším výtvarným pojetím docela blízko k chladné atmosféře hudby, takže to oceňuji. Tedy celkově musím napsat, že „Gud“ není špatná deska, má náboj, ale chybí jí nějaký silnější vývoj a drtivější závěr, extrémní hudba by neměla vyznít tak nějak do ztracena.
Seznam skladeb:
- Flommen
- Ordet
- Himmelen
- Dåren
- Tronen
- Boken
- Giften
- Hyrden
- Spiret
Čas: 45:57
Sestava:
- Goblin - zpěv
- Arak Draconiiz - kytary, zpěv
- Skævvtroll - basová kytara
- AntiChristian - bicí
https://www.facebook.com/Isvindband
https://www.youtube.com/user/isvindband
http://www.folter666.de/
