Vydat se v pátek v podvečer do našeho hlavního města není zrovna nejlepší nápad, bez ohledu na to, že jde o pátek třináctého. Zatímco do Prahy míří pár aut, opačným směrem nekonečná kolona protivně svítících přibližovadel, které mi trvale svítí do očí, až si říkám, jestli mi za tu pitomou cestu večerní koncert stojí. Ale soupiska slibuje mnohé, všech pět kapel by mě mělo bavit; jestli mě paměť neklame, tak jsem ani jednu živě ještě neviděl. Na čas dorážím na (ten) Dobříš, kde nedočkavě stepuje milý kamarád, se kterým hodlám strávit nejen večer, ale možná i ráno. (Johan)
Modrá Vopice se stává naším oblíbeným místem. Klub zvenku připomínající kůlnu na dříví je pro námi vyhledávané akce ideální; co na tom, že nejde o komfortní prostor, hlavně, že je v něm pokaždé výborný zvuk, sympatický výčepák a dobré pivko. Vše platilo i v páteční večer, horší bylo, že když jsme vjeli na dvůr, stálo na něm jediné auto – a to měla akce začít asi za deset minut. Na skluzy jsme zvyklí, na slabší návštěvnost taky, ale tentokrát to vypadlo opravdu bledě... Přitom se po delší době měli na prknech zjevit DEMIMONDE nejen s novým programem, ale i kytaristou, totéž (nového kytaristu) slibovali i KING KEPORKAK, THE CORONA LANTERN chtěli pokřtít debutové LP a další dvě kapely měly dorazit až z Vysočiny... (Johan)
Naštěstí se nešťastný scénář začal lehce měnit k lepšímu, došlo asi třicet lidí a tak mohl bývalý skokan na lyžích večírek odstartovat. Pamatuju si, když SAKALA fungovali jako NUPAGADI (před deseti roky jsem recenzoval jejich demo, poté i album), pak mi trochu zmizeli z očí, což může být i tím, že aktivitou zrovna nesrší. Ale jedna věc je „být vidět“, druhá produkce, která mi na živo šmakovala. SAKALA dokázali i ve třech lidech navodit působivou atmosféru. (Johan)
Večer otevřeli řemeslně zruční SAKALA z Vysočiny. S kapelou jsem byl naživo konfrontován poprvé, ale o studiovou podobu už jsem párkrát zavadil. Ačkoliv hráli pouze ve třech v základním rockovém složení, zvukově působili plným a sehraným dojmem. Svůj hardcore sludge s lehčími emo momenty zvládají poměrně sebejistě. Po zahřívacím začátku mě začala hodně bavit hlavně druhá polovina setu. Nevím, jestli to bylo samotnými skladbami, které mi přišly zajímavější, ale musím uznat, že na konci jsem si začal pokyvovat hlavou do rytmu a nebylo to z povinnosti. Na to, že SAKALA otvírala večírek a hrála pro pár lidí, je třeba ocenit jejich nasazení a zaujetí, což platí hlavně pro basáka. (Coornelus)
KING KEPORKAK zatím vnímám spíš jako snahu. Jejich debutová deska se snaží reagovat na hardcore sludge vlnu, ale v jejich podání je to ještě takové nedotažené. Toť deska. Naživo se ale poslouchali dobře, navzdory tolika povědomým momentům, kolik dokázali nasekat do jedné skladby, což v podstatě hodnotím taky jako umění. Oproti SAKALE se jednalo o pódiově nudnější vystoupení, za což může i fakt, že vokál obstarával bubeník, který se ale své role zhostil slušně. (Coornelus)
KINK KEPORKAK o sobě sice říkají, že nehrají sludge, ale já si nemůžu pomoct, jinak jejich produkci zařadit neumím. Doom metal a hardcore jsou jasné stavební kameny, na nichž ještě tu a tam vyroste nějaký ten stoner motiv. Zatímco na CD „Detachment“ zpíval kytarista Kefír, po jeho odchodu se za mikrofon posadil bubeník Kuba, který se drží jen hrubého hlasu; ono je to asi lepší, zůstat tam, kde si je člověk jistý, protože pak nedochází k takovým situacím, kdy falešný čistý zpěv odvádí kapele medvědí služby, což se na zmíněném CD stalo. Kuba se s mikrofonem sžil v pohodě, stejně tak kapela s novým kytaristou, a výsledkem bylo podařené vystoupení, které, když tak přemítám, mě z celého večera bavilo nejvíc. Sice v tvorbě pražské party pořád cítím rezervy, hlavně závěry některých skladeb působí bezradně, ale to hlavní – muzika – na mě zabírá. (Johan)
Nejvíc se prostor Vopice zaplnil na set pořádajících THE CORONA LANTERN. U nich lze ocenit přístup a zatleskat jim za něj. Image, bannery, skvělý zvuk. Naopak těžko může rozumět staromilec tomu, že se mělo jednat o křest debutového LP. Fakta jsou fakta, „deska“ je venku jen digitálně a pochopit ze samotného koncertu to, že se jednalo o nějaký křest, šlo jen stěží. Hudebně se THE CORONA LANTERN pohybuje v rámci moderně znějícího sludge doomu s čistým zvukem a moderně znějící produkcí. Zatím na mě to jejich bahno působí jako jedna rovina. V drtivé většině pomalé tempo, které je podpořené kvalitním řevem, se po dvaceti minutách mění ve slévající se masu, které by slušelo víc pestřejších momentů. Třeba takových jako jsou ke slyšení ve skladbě „Apathy The Resonates“, kde zrychlený dusot bicích působí jako životabudič. (Coornelus)
KANNOUT, jak okomentovala zpěvačka Lara, byli skutečně nejměkčí kapelou toho večera, což mi vůbec nevadilo, ale ostatním evidentně jo. Při jejich vystoupení prostor před pódiem dost prořídl. Jejich hloubavá forma hudby plovoucí si ve vodách post hardcore moderního typu, se převážně houpe v pomalejších tempech a stojí na pestré rytmické sekci a atmosférické kytaře. Poznávacím znakem kapely je potom vokál zpěvačky Lary. Ta má specifický projev, kdy spíš vypráví než zpívá. Bohužel jí ten večer nebylo až tak rozumět, což je při jejich textech škoda. Každopádně skladby z jejich BZ profilu jsem dokázal identifikovat, ocenit je a i si je užít. A navzdory tomu, že mi na nich ne vše sedí, odvážný přístup k hudbě, jakou KANNOUT produkují, mi je celkem sympatický. (Coornelus)
KANNOUT věděli, že jsou nejměkčí kapelou večera, ale ono to je trochu zavádějící, v některých okamžicích zněli tvrdě až až. Hudba jihlavské skupiny je kontrastní, střídají se uvolněné pasáže s ostrými, zařazení tohoto mixu není snadné, takže asi vystačím se slovy alternativní a post. Zpěvačka recituje nebo vykřikuje angažované texty, ale trochu mě mrzelo, že jí nebylo dobře rozumět, což těžko říct jestli bylo zvukem, nebo tím, že si nedala pozor na artikulaci, ale u kapel, které jsou postavené na sdělení, by to chtělo pohlídat. (Johan)
Když jsem viděl DEMIMONDE v roce 2001 v pražské Akropoli, tak se jejich set změnil v dokonalý zvukový bordel. Teď bylo vše po zvukové stránce v pořádku, ale zase byl problém utřídit si myšlenky. DEMIMONDE jsou pochopitelně jinou kapelou než před patnácti lety, ale jejich smysl pro to dělat to jinak, těžce uchopitelně, jim zůstal. Byly momenty, kdy jsem byl ztracen, chvíli nato se zase objevila pasáž, kdy zněli hodně zajímavě. A takhle to šlo pořád dokola. Vizuální efekt pak obstarával nový zpěvák, který má asi deset přezdívek, tak zůstaňme u té nejpoužívanější – Soky, který se stejně jako ve všech svých minulých či současných kapelách vyparádil. V masce, s parukou na hlavě a s černým lesklým oblečkem mi připadal spíš jako vodník, ale to, že jeho projev k hudbě sedl výborně, mu nelze upřít. Jeho pestré vokální variace se k podobné muzice hodí perfektně a společně s výborně zahranými bicími to byly nejvýraznější dojmy, které mi z jejich těžce vstřebatelného vystoupení zůstaly v hlavě. Nezbývá než se těšit na desku. (Coornelus)
Fotky: Coornelus
Modrá Vopice se stává naším oblíbeným místem. Klub zvenku připomínající kůlnu na dříví je pro námi vyhledávané akce ideální; co na tom, že nejde o komfortní prostor, hlavně, že je v něm pokaždé výborný zvuk, sympatický výčepák a dobré pivko. Vše platilo i v páteční večer, horší bylo, že když jsme vjeli na dvůr, stálo na něm jediné auto – a to měla akce začít asi za deset minut. Na skluzy jsme zvyklí, na slabší návštěvnost taky, ale tentokrát to vypadlo opravdu bledě... Přitom se po delší době měli na prknech zjevit DEMIMONDE nejen s novým programem, ale i kytaristou, totéž (nového kytaristu) slibovali i KING KEPORKAK, THE CORONA LANTERN chtěli pokřtít debutové LP a další dvě kapely měly dorazit až z Vysočiny... (Johan)
Naštěstí se nešťastný scénář začal lehce měnit k lepšímu, došlo asi třicet lidí a tak mohl bývalý skokan na lyžích večírek odstartovat. Pamatuju si, když SAKALA fungovali jako NUPAGADI (před deseti roky jsem recenzoval jejich demo, poté i album), pak mi trochu zmizeli z očí, což může být i tím, že aktivitou zrovna nesrší. Ale jedna věc je „být vidět“, druhá produkce, která mi na živo šmakovala. SAKALA dokázali i ve třech lidech navodit působivou atmosféru. (Johan)
Večer otevřeli řemeslně zruční SAKALA z Vysočiny. S kapelou jsem byl naživo konfrontován poprvé, ale o studiovou podobu už jsem párkrát zavadil. Ačkoliv hráli pouze ve třech v základním rockovém složení, zvukově působili plným a sehraným dojmem. Svůj hardcore sludge s lehčími emo momenty zvládají poměrně sebejistě. Po zahřívacím začátku mě začala hodně bavit hlavně druhá polovina setu. Nevím, jestli to bylo samotnými skladbami, které mi přišly zajímavější, ale musím uznat, že na konci jsem si začal pokyvovat hlavou do rytmu a nebylo to z povinnosti. Na to, že SAKALA otvírala večírek a hrála pro pár lidí, je třeba ocenit jejich nasazení a zaujetí, což platí hlavně pro basáka. (Coornelus)
KING KEPORKAK zatím vnímám spíš jako snahu. Jejich debutová deska se snaží reagovat na hardcore sludge vlnu, ale v jejich podání je to ještě takové nedotažené. Toť deska. Naživo se ale poslouchali dobře, navzdory tolika povědomým momentům, kolik dokázali nasekat do jedné skladby, což v podstatě hodnotím taky jako umění. Oproti SAKALE se jednalo o pódiově nudnější vystoupení, za což může i fakt, že vokál obstarával bubeník, který se ale své role zhostil slušně. (Coornelus)
KINK KEPORKAK o sobě sice říkají, že nehrají sludge, ale já si nemůžu pomoct, jinak jejich produkci zařadit neumím. Doom metal a hardcore jsou jasné stavební kameny, na nichž ještě tu a tam vyroste nějaký ten stoner motiv. Zatímco na CD „Detachment“ zpíval kytarista Kefír, po jeho odchodu se za mikrofon posadil bubeník Kuba, který se drží jen hrubého hlasu; ono je to asi lepší, zůstat tam, kde si je člověk jistý, protože pak nedochází k takovým situacím, kdy falešný čistý zpěv odvádí kapele medvědí služby, což se na zmíněném CD stalo. Kuba se s mikrofonem sžil v pohodě, stejně tak kapela s novým kytaristou, a výsledkem bylo podařené vystoupení, které, když tak přemítám, mě z celého večera bavilo nejvíc. Sice v tvorbě pražské party pořád cítím rezervy, hlavně závěry některých skladeb působí bezradně, ale to hlavní – muzika – na mě zabírá. (Johan)
Nový úkaz na scéně, THE CORONA LANTERN, si ve Vopici hodlal odbýt koncertní premiéru a zároveň oslavit debutové LP. To první považuju za splněné, to druhé mi vrtá hlavou ještě teď. Ono totiž nebylo ani LP, ani oslava, alespoň tedy nějak zřejmá. Pořád jsem dumal, jak se bude slavit něco, co nelze vzít do ruky; už dopředu jsem věděl, že žádné LP, ani CD nevychází, nahrávka je k dispozici pouze digitálně. Což je pro dnešní dobu typické, léta zažité termíny si mladí vykládají úplně jinak než moje generace. Škoda, kdyby byla nahrávka k dispozici na vinylu, tak bych si ji koupil... i bez té oslavy, kterou jsem nějak nezaznamenal. Čekal jsem cosi jako polití notebooku, nebo aspoň flešky (úsměv), ale nepolévalo se nic a ani nedošlo k žádnému proslovu, kterým by něco jako křest proběhlo. Ale dost řečí, THE CORONA LANTERN si první koncert zahráli před slušně zaplněným klubem, do kterého po rozpačitém začátku dorazilo nějakých padesát fanoušků obskurního doom metalu. Ač název kapely slibuje jakési světlo, produkce je postavena na zatěžkaných riffech, zahuštěné muzice a hrdelním řevu drobné Daniely. Kapela v podstatě nic nepodcenila, pódium vyzdobila bannery s logem, pánové se oděli do černého, slečna tak napůl (skoro bych se klonil k tomu, aby se Daniela oblékla do bílého a vypadala vůči pánské části souboru kontrastně jako ona koróna), všichni působili chladným dojmem, který ještě podtrhla mlčenlivost všech protagonistů. Koncert mě zaujal, ale chybělo mi nějaké zpestření v hudební rovině, která působí poměrně monotónně. (Johan)
Nejvíc se prostor Vopice zaplnil na set pořádajících THE CORONA LANTERN. U nich lze ocenit přístup a zatleskat jim za něj. Image, bannery, skvělý zvuk. Naopak těžko může rozumět staromilec tomu, že se mělo jednat o křest debutového LP. Fakta jsou fakta, „deska“ je venku jen digitálně a pochopit ze samotného koncertu to, že se jednalo o nějaký křest, šlo jen stěží. Hudebně se THE CORONA LANTERN pohybuje v rámci moderně znějícího sludge doomu s čistým zvukem a moderně znějící produkcí. Zatím na mě to jejich bahno působí jako jedna rovina. V drtivé většině pomalé tempo, které je podpořené kvalitním řevem, se po dvaceti minutách mění ve slévající se masu, které by slušelo víc pestřejších momentů. Třeba takových jako jsou ke slyšení ve skladbě „Apathy The Resonates“, kde zrychlený dusot bicích působí jako životabudič. (Coornelus)
KANNOUT, jak okomentovala zpěvačka Lara, byli skutečně nejměkčí kapelou toho večera, což mi vůbec nevadilo, ale ostatním evidentně jo. Při jejich vystoupení prostor před pódiem dost prořídl. Jejich hloubavá forma hudby plovoucí si ve vodách post hardcore moderního typu, se převážně houpe v pomalejších tempech a stojí na pestré rytmické sekci a atmosférické kytaře. Poznávacím znakem kapely je potom vokál zpěvačky Lary. Ta má specifický projev, kdy spíš vypráví než zpívá. Bohužel jí ten večer nebylo až tak rozumět, což je při jejich textech škoda. Každopádně skladby z jejich BZ profilu jsem dokázal identifikovat, ocenit je a i si je užít. A navzdory tomu, že mi na nich ne vše sedí, odvážný přístup k hudbě, jakou KANNOUT produkují, mi je celkem sympatický. (Coornelus)
KANNOUT věděli, že jsou nejměkčí kapelou večera, ale ono to je trochu zavádějící, v některých okamžicích zněli tvrdě až až. Hudba jihlavské skupiny je kontrastní, střídají se uvolněné pasáže s ostrými, zařazení tohoto mixu není snadné, takže asi vystačím se slovy alternativní a post. Zpěvačka recituje nebo vykřikuje angažované texty, ale trochu mě mrzelo, že jí nebylo dobře rozumět, což těžko říct jestli bylo zvukem, nebo tím, že si nedala pozor na artikulaci, ale u kapel, které jsou postavené na sdělení, by to chtělo pohlídat. (Johan)
Když jsem viděl DEMIMONDE v roce 2001 v pražské Akropoli, tak se jejich set změnil v dokonalý zvukový bordel. Teď bylo vše po zvukové stránce v pořádku, ale zase byl problém utřídit si myšlenky. DEMIMONDE jsou pochopitelně jinou kapelou než před patnácti lety, ale jejich smysl pro to dělat to jinak, těžce uchopitelně, jim zůstal. Byly momenty, kdy jsem byl ztracen, chvíli nato se zase objevila pasáž, kdy zněli hodně zajímavě. A takhle to šlo pořád dokola. Vizuální efekt pak obstarával nový zpěvák, který má asi deset přezdívek, tak zůstaňme u té nejpoužívanější – Soky, který se stejně jako ve všech svých minulých či současných kapelách vyparádil. V masce, s parukou na hlavě a s černým lesklým oblečkem mi připadal spíš jako vodník, ale to, že jeho projev k hudbě sedl výborně, mu nelze upřít. Jeho pestré vokální variace se k podobné muzice hodí perfektně a společně s výborně zahranými bicími to byly nejvýraznější dojmy, které mi z jejich těžce vstřebatelného vystoupení zůstaly v hlavě. Nezbývá než se těšit na desku. (Coornelus)
Před patnácti roky DEMIMONDE albem „Mutant Star“ přepisovali dějiny české tvrdé muziky, míchali metal s elektronikou s takovou grácií, že spoustě fanoušků i kritiků padla čelist. Škoda, že kapela nepokračovala, když byla na vrcholu... Návrat po letech je zatím spíše rozpačitý, což nemyslím z pohledu tvorby, ale prezentace; DEMIMONDE se tu a tam objeví na pódiu, sem tam upozorní na nový song, ale aktivita je to víceméně příležitostná, slibované nové album ne a ne vyjít. Vyzvídali jsme tedy u Bizzara, jak to vlastně je – takže muzika je nahraná, zbývá dodělat vokály. Snad se tedy brzy dočkáme hmotného nosiče, protože z živé prezentace nejsem vůbec moudrý. Ne, že by se mi nelíbila, ale nedokázal jsem se v muzice zorientovat. Což je dané tím, že ji nemám naposlouchanou a dostat se do takhle složité tvorby na první pokus prostě nelze. (Johan)
Časově sice program nejel přesně podle plánu, ale skluz nakonec nebyl až tak strašný... Po půl jedné to balíme a sotva vyjedeme z Vopčího dvora, začíná lít jako z konve. Což nám nekazí náladu, ani nekalí dobrý pocit, který z večírku máme. (Johan)
Časově sice program nejel přesně podle plánu, ale skluz nakonec nebyl až tak strašný... Po půl jedné to balíme a sotva vyjedeme z Vopčího dvora, začíná lít jako z konve. Což nám nekazí náladu, ani nekalí dobrý pocit, který z večírku máme. (Johan)
Fotky: Coornelus
