Podzimní evropské turné SLAYER k propagaci jejich nové desky bohužel Českou republiku minulo, ovšem mělo pár více či méně blízkých zastávek kolem nás. Jednou z nich byl i koncert ve vídeňském multifunkčním centru Gasometer City. K sobě si na toto turné přibrali své neméně slavné americké thrashové souputníky ANTHRAX a jako předkapelu žánrově nesnadno uchopitelné Nory KVELERTAK. Obě tyto kapely si k nám sice zaskočí na samostatné koncerty, ale mít je spolu se SLAYER je přece jen lepší.
Na koncert vyrážíme již dopoledne z Brna s plánem udělat si ještě malý výlet po Vídni, a to i přes nevalné počasí. Cesta do Vídně rychle uteče a po krátkém bloudění způsobeném „kvalitní“ švédskou navigací parkujeme pohodlně před halou, takřka přímo před vchodem – jedna z výhod toho přijet s předstihem. Ve Vídni už je počasí o něco lepší a tak se metrem vydáváme do centra na prohlídku našeho milovaného mocnářství. Zde bych se rád na chvilku zastavil a vyjádřil své pohoršení nad laxností či snad nekompetentností příslušných orgánů, neboť ani v jedné vídeňské katedrále, kterou jsme navštívili, nebyly na počest příjezdu SLAYER otočeny kříže směrem dolů!!! Obávali jsme se, že za takovouto urážku budou SLAYER vůbec ochotni večer vystoupit – a nikdo by se jim ani nemohl divit, kdyby tak neučinili. Naštěstí SLAYER předvedli charakter i to, a že jim hvězdné manýry nejsou nijak blízké, a tak celý incident přešli taktním mlčením a během koncertu o tom nepadlo ani slovo. (smích)
Po pár hodinách strávených po městě je však potřeba vrátit se zpět na hlavní program dne. Před halou se již tvoří hloučky fans a vzniká fronta na vstup. Pořadatelé na čas otevírají dveře, ale bohužel pouze do předsálí. Na vstup do hlavního sálu se musí čekat ještě další půlhodinu. Koncert byl již nějakou dobu dopředu avizovaný jako vyprodaný a konal se v architektonicky zajímavém prostoru industriální historické budovy bývalých plynojemů, ve kterých po přestavbě vznikla mimo jiné i koncertní hala, která má díky svému původu zakulacený tvar a slibuje tak možnost kvalitního zvuku bez tříštění. Nevím, k čemu bych tuto halu u nás přirovnal, neboť je to přesně ten typ středně velkého koncertního prostoru který u nás chybí a který porůznu nahrazují menší sportovní haly. Podle Wikipedie je maximální kapacita prostoru 4200 lidí a buď bylo toto číslo ještě sníženo, nebo je hala vskutku na tuto návštěvu dobře dimenzovaná, neboť se člověk nemusel nikde tlačit, všude dobře viděl a bary s občerstvením byly na každém rohu. V kontrastu s tím snad jen jediné maličkaté místo vyhrazené pro kuřáky bylo značně nedostačující. Cena piva čtyři eura je pro našince sice k pláči, nicméně podle „místních“ je to ještě dobré, což bohužel potvrzoval i fakt, že v průběhu celého večera létaly kelímky s pivem vzduchem, ač byly zálohované. Ani ceny merchandise se svou jednotnou cenou 35 euro za triko ve mně nijak nevzbuzovaly nutkání vytáhnout peněženku. Takřka odevšad z davu byla slyšet čeština nebo slovenština a jediné vlajky, jaké byly vidět, byly polské, takže skoro vznikal dojem, že zde žádní Rakušané nejsou.
Na první kapelu jsem byl docela zvědavý, protože jsem ještě neměl naživo tu čest a jejich první album mě před lety, když vyšlo, opravdu nadchlo. Zároveň jsem měl i obavy ze zklamání kvůli rozporuplným názorům, které sem slyšel na jejich živá vystoupení a taky kvůli tomu, že jejich druhé album mě nebavilo zase pro změnu ani trochu. Ne všichni návštěvníci si zatím na první kapelu večera našli cestu do sálu, takže si pohodlně najdeme dobré místo v blízkosti pódia a jde se na to. Začíná se na čas a KVELERTAK nastupují se svým mixem rock’n’rollu a hardcore punku v čele se zpěvákem honosícím se vycpanou sovou na hlavě. Nebudu tvrdit, že znám názvy skladeb, neb je často nejsem schopen ani vyslovit, natož si zapamatovat, ale samozřejmě poznávám skladby z prvního alba a řekl bych, že se hrálo tak půl na půl z obou alb. Trochu nechápu, na co potřebují mít tři kytaristy, když na tohle by stačil jeden, zvláště když třetí kytarista hraje jenom kila a to ještě totožně s druhým. Navíc nebyl ani slyšet a půl koncertu jsem přemýšlel, zda má vůbec zapnutý aparát. Ale je to jejich věc, s kým vším se chtějí dělit o honorář. Každopádně jejich vyhrazených 45 minut jsem se rozhodně nenudil. Kapela řádila, až z ní cákal pot, což s nadšením kvitovala objektivně mladší část publika, která hned od začátku zformovala pod pódiem menší kotel. Rozhodně dobrá volba předkapely, jejíž živý projev nemohl urazit ani skalní thrashery, ale headlinery rozhodně neměla šanci zastínit.
Po půlhoďce na přestavbu se již prostor v hale daleko víc zahušťuje a je také proč. ANTHRAX, v obměněné sestavě (opět, už pokolikáté?), střílí hned od začátku pouze ostrými. „Caught in the Mosh“, „Gotthe Time“ (to už nevydržím a skáču do pitu), „Madhouse“ a „Antisocial“ – to je naprosto božský start. Kotel vře hned od začátku a i přes nemožnost skákat z pódia se objevuje crowd surfing. Zvuk sice ze začátku trochu hapruje, ale záhy se vše napraví. Zpěvák Joey Belladonna má publikum v hrsti a neustále s ním vtipkuje, v čemž mu zdatně sekunduje basák Frank Bello. Prostě správná thrash párty. Scott Ian pak sám uvozuje novou skladbu „Evil Twin“ z připravovaného alba a po ní následuje „Fight 'em 'til You Can't“ z naopak posledního alba „Worship Music“. Pak už se však zase vracíme do osmdesátek se zpěvnou „Indians“, kterou si publikum s chutí zařve. Následuje menší lahůdka v podobě intra od S.O.D., kdy se s kytarou předvede i Belladona. Tribute píseň pro Dia a Dimebaga „In the End“, kterou, jak se zdá, už natrvalo zařadí do svého setlistu, mě zrovna moc nebavila, a myslím, že by bylo bývalo lepší, kdyby zůstali u toho, když hráli „Heaven and Hell“, pokud už tedy chtějí nutně stále skládat poklonu. Závěrečná „Among the Living“ však opět dostala z ANTHRAX to nejlepší a i díky celkově kvalitnímu zvuku a prostoru je to pro mě jeden z jejich nejlepších koncertů, co jsem viděl, ne-li možná ten nejlepší, ale pravda konkurence dosud nebyla valná, neboť jsem je vídával pouze na festivalech. Pokud budete mít teď cestu do Brna, rozhodně si na ně zajděte, věřím, že nebudete zklamaní.
Ačkoliv ANTHRAX i SLAYER svorně patří do takzvané velké čtyřky, nápisy na tričkách většiny přítomných nenechají nikoho na pochybách o tom, kdo je tu headliner, na kterého všichni přišli. Pódium se na přestavbu halí za bílou oponou a sál se začíná do posledního místa plnit. Atmosféra houstne a dav vyvolává své hrdiny. To vyvrcholí tím, že v posledních minutách před koncertem zvukař pustí do repráků „Thunderstruck“ od AC/DC, kteroužto začne prozpěvovat celý sál jen s tím rozdílem, že na příslušných místech zamění „thunder“ za SLAYER. Pak už zazní první tóny „Delusions of Saviour“ – intra z nové desky – a na oponu před pódiem se začne promítat logo SLAYER. Po intru konečně opona padá a před námi odpálí SLAYER svoji pekelnou show skladbou „Repentless“. Je to tour k nové desce a tak je pódium vyzdobené motivy z jejího přebalu a celé scéně vévodí čtyři obří vyklápěcí ocelové kříže, tentokrát již však natočené správným směrem a to dolů. Bohužel úvodní skladba „Repentless“ mě nezaujala už na albu a ani její živé podání můj názor nezlepší. Za mě nejslabší moment celého setu. Publikum je však opačného názoru (nebo je mu to jedno), šílí od prvního okamžiku a před pódiem se otevírá veliký mosh pit. Pak už ale pro mě nabere vše správný směr, když se pokračuje s „Postmortem“. Následuje připomínka pro změnu předchozího alba s „Hate Worldwide“. Pak přijde moje oblíbená „Disciple“, kde si můžu vyřvat plíce, když řvu tak jako zbytek sálu „God Hates Us All“. „God Send Death“, „War Ensemble“ – Araya stejně jako nás nešetří ani sám sebe a hezky si dává všechny potřebné ječáky. Gary Holt zastává v kapele ten živý element, co je neustále v pohybu, zatímco King se drží svého rozkročeného postoje a konstantního headbangingu, tak jak jsme u něj zvyklí, jen ta intenzita s jakou ho provádí, už taky klesá. Opět prezentace nové desky s „When the Stillness Comes“ a „Vices“, tentokrát již za mě v pořádku. Tom si snaží u publika nahnat plusové body nějakými těmi německými slovíčky, ale nemá to vůbec zapotřebí, vždyť následující „Mandatory Suicide“ mu opět spolehlivě získá celý sál, pokud tedy někomu při předchozích nových skladbách opadla pozornost. Od této chvíle se už jen s výjimkou nové „Implode“ a staronové „World Painted Blood“ jedou jenom staré SLAYER klasiky. Také výzdoba pódia dozná změny a plachtu „Repentless“ nahradí slayeří orlice a nějaké ty další obrácené kříže. Postupně pak zazní snad všechny důležité hitovky jako „Chemical Warfare“, „Die by the Sword“, „Black Magic“, „Seasons in the Abyss“, „Hell Awaits“, „Dead Skin Mask“, „South of Heaven“, „Raining Blood“ a nakonec samozřejmě ultimátní „Angel of Death“ (včetně úvodního ječáku). A pak už jen děkovačka a konec. Hodina a půl, dvacet fláků a jediné, co můžu říct je, že SLAYER jsou pořád SLAYER, ať si kdo chce říká co chce.
Za mě naprosto skvělá akce a úžasný dárek k narozeninám. Jak SLAYER, tak i ANTHRAX byli ve formě nebo aspoň měli dobrý den, což je mi jedno. Chci ještě a doufám že sem SLAYER příští rok někdo přiveze.
P.S. Foťák jsem zapomněl vzít, ale snad všichni víte, jak vypadají SLAYER, takže jen taková drobnost na závěr: Araya i Holt už se zase oholili (úsměv).
Na fotky můžete mrknout zde:
http://www.volume.at/fotos/galerie/m16/5910/
Na koncert vyrážíme již dopoledne z Brna s plánem udělat si ještě malý výlet po Vídni, a to i přes nevalné počasí. Cesta do Vídně rychle uteče a po krátkém bloudění způsobeném „kvalitní“ švédskou navigací parkujeme pohodlně před halou, takřka přímo před vchodem – jedna z výhod toho přijet s předstihem. Ve Vídni už je počasí o něco lepší a tak se metrem vydáváme do centra na prohlídku našeho milovaného mocnářství. Zde bych se rád na chvilku zastavil a vyjádřil své pohoršení nad laxností či snad nekompetentností příslušných orgánů, neboť ani v jedné vídeňské katedrále, kterou jsme navštívili, nebyly na počest příjezdu SLAYER otočeny kříže směrem dolů!!! Obávali jsme se, že za takovouto urážku budou SLAYER vůbec ochotni večer vystoupit – a nikdo by se jim ani nemohl divit, kdyby tak neučinili. Naštěstí SLAYER předvedli charakter i to, a že jim hvězdné manýry nejsou nijak blízké, a tak celý incident přešli taktním mlčením a během koncertu o tom nepadlo ani slovo. (smích)
Po pár hodinách strávených po městě je však potřeba vrátit se zpět na hlavní program dne. Před halou se již tvoří hloučky fans a vzniká fronta na vstup. Pořadatelé na čas otevírají dveře, ale bohužel pouze do předsálí. Na vstup do hlavního sálu se musí čekat ještě další půlhodinu. Koncert byl již nějakou dobu dopředu avizovaný jako vyprodaný a konal se v architektonicky zajímavém prostoru industriální historické budovy bývalých plynojemů, ve kterých po přestavbě vznikla mimo jiné i koncertní hala, která má díky svému původu zakulacený tvar a slibuje tak možnost kvalitního zvuku bez tříštění. Nevím, k čemu bych tuto halu u nás přirovnal, neboť je to přesně ten typ středně velkého koncertního prostoru který u nás chybí a který porůznu nahrazují menší sportovní haly. Podle Wikipedie je maximální kapacita prostoru 4200 lidí a buď bylo toto číslo ještě sníženo, nebo je hala vskutku na tuto návštěvu dobře dimenzovaná, neboť se člověk nemusel nikde tlačit, všude dobře viděl a bary s občerstvením byly na každém rohu. V kontrastu s tím snad jen jediné maličkaté místo vyhrazené pro kuřáky bylo značně nedostačující. Cena piva čtyři eura je pro našince sice k pláči, nicméně podle „místních“ je to ještě dobré, což bohužel potvrzoval i fakt, že v průběhu celého večera létaly kelímky s pivem vzduchem, ač byly zálohované. Ani ceny merchandise se svou jednotnou cenou 35 euro za triko ve mně nijak nevzbuzovaly nutkání vytáhnout peněženku. Takřka odevšad z davu byla slyšet čeština nebo slovenština a jediné vlajky, jaké byly vidět, byly polské, takže skoro vznikal dojem, že zde žádní Rakušané nejsou.
Na první kapelu jsem byl docela zvědavý, protože jsem ještě neměl naživo tu čest a jejich první album mě před lety, když vyšlo, opravdu nadchlo. Zároveň jsem měl i obavy ze zklamání kvůli rozporuplným názorům, které sem slyšel na jejich živá vystoupení a taky kvůli tomu, že jejich druhé album mě nebavilo zase pro změnu ani trochu. Ne všichni návštěvníci si zatím na první kapelu večera našli cestu do sálu, takže si pohodlně najdeme dobré místo v blízkosti pódia a jde se na to. Začíná se na čas a KVELERTAK nastupují se svým mixem rock’n’rollu a hardcore punku v čele se zpěvákem honosícím se vycpanou sovou na hlavě. Nebudu tvrdit, že znám názvy skladeb, neb je často nejsem schopen ani vyslovit, natož si zapamatovat, ale samozřejmě poznávám skladby z prvního alba a řekl bych, že se hrálo tak půl na půl z obou alb. Trochu nechápu, na co potřebují mít tři kytaristy, když na tohle by stačil jeden, zvláště když třetí kytarista hraje jenom kila a to ještě totožně s druhým. Navíc nebyl ani slyšet a půl koncertu jsem přemýšlel, zda má vůbec zapnutý aparát. Ale je to jejich věc, s kým vším se chtějí dělit o honorář. Každopádně jejich vyhrazených 45 minut jsem se rozhodně nenudil. Kapela řádila, až z ní cákal pot, což s nadšením kvitovala objektivně mladší část publika, která hned od začátku zformovala pod pódiem menší kotel. Rozhodně dobrá volba předkapely, jejíž živý projev nemohl urazit ani skalní thrashery, ale headlinery rozhodně neměla šanci zastínit.
Po půlhoďce na přestavbu se již prostor v hale daleko víc zahušťuje a je také proč. ANTHRAX, v obměněné sestavě (opět, už pokolikáté?), střílí hned od začátku pouze ostrými. „Caught in the Mosh“, „Gotthe Time“ (to už nevydržím a skáču do pitu), „Madhouse“ a „Antisocial“ – to je naprosto božský start. Kotel vře hned od začátku a i přes nemožnost skákat z pódia se objevuje crowd surfing. Zvuk sice ze začátku trochu hapruje, ale záhy se vše napraví. Zpěvák Joey Belladonna má publikum v hrsti a neustále s ním vtipkuje, v čemž mu zdatně sekunduje basák Frank Bello. Prostě správná thrash párty. Scott Ian pak sám uvozuje novou skladbu „Evil Twin“ z připravovaného alba a po ní následuje „Fight 'em 'til You Can't“ z naopak posledního alba „Worship Music“. Pak už se však zase vracíme do osmdesátek se zpěvnou „Indians“, kterou si publikum s chutí zařve. Následuje menší lahůdka v podobě intra od S.O.D., kdy se s kytarou předvede i Belladona. Tribute píseň pro Dia a Dimebaga „In the End“, kterou, jak se zdá, už natrvalo zařadí do svého setlistu, mě zrovna moc nebavila, a myslím, že by bylo bývalo lepší, kdyby zůstali u toho, když hráli „Heaven and Hell“, pokud už tedy chtějí nutně stále skládat poklonu. Závěrečná „Among the Living“ však opět dostala z ANTHRAX to nejlepší a i díky celkově kvalitnímu zvuku a prostoru je to pro mě jeden z jejich nejlepších koncertů, co jsem viděl, ne-li možná ten nejlepší, ale pravda konkurence dosud nebyla valná, neboť jsem je vídával pouze na festivalech. Pokud budete mít teď cestu do Brna, rozhodně si na ně zajděte, věřím, že nebudete zklamaní.
Ačkoliv ANTHRAX i SLAYER svorně patří do takzvané velké čtyřky, nápisy na tričkách většiny přítomných nenechají nikoho na pochybách o tom, kdo je tu headliner, na kterého všichni přišli. Pódium se na přestavbu halí za bílou oponou a sál se začíná do posledního místa plnit. Atmosféra houstne a dav vyvolává své hrdiny. To vyvrcholí tím, že v posledních minutách před koncertem zvukař pustí do repráků „Thunderstruck“ od AC/DC, kteroužto začne prozpěvovat celý sál jen s tím rozdílem, že na příslušných místech zamění „thunder“ za SLAYER. Pak už zazní první tóny „Delusions of Saviour“ – intra z nové desky – a na oponu před pódiem se začne promítat logo SLAYER. Po intru konečně opona padá a před námi odpálí SLAYER svoji pekelnou show skladbou „Repentless“. Je to tour k nové desce a tak je pódium vyzdobené motivy z jejího přebalu a celé scéně vévodí čtyři obří vyklápěcí ocelové kříže, tentokrát již však natočené správným směrem a to dolů. Bohužel úvodní skladba „Repentless“ mě nezaujala už na albu a ani její živé podání můj názor nezlepší. Za mě nejslabší moment celého setu. Publikum je však opačného názoru (nebo je mu to jedno), šílí od prvního okamžiku a před pódiem se otevírá veliký mosh pit. Pak už ale pro mě nabere vše správný směr, když se pokračuje s „Postmortem“. Následuje připomínka pro změnu předchozího alba s „Hate Worldwide“. Pak přijde moje oblíbená „Disciple“, kde si můžu vyřvat plíce, když řvu tak jako zbytek sálu „God Hates Us All“. „God Send Death“, „War Ensemble“ – Araya stejně jako nás nešetří ani sám sebe a hezky si dává všechny potřebné ječáky. Gary Holt zastává v kapele ten živý element, co je neustále v pohybu, zatímco King se drží svého rozkročeného postoje a konstantního headbangingu, tak jak jsme u něj zvyklí, jen ta intenzita s jakou ho provádí, už taky klesá. Opět prezentace nové desky s „When the Stillness Comes“ a „Vices“, tentokrát již za mě v pořádku. Tom si snaží u publika nahnat plusové body nějakými těmi německými slovíčky, ale nemá to vůbec zapotřebí, vždyť následující „Mandatory Suicide“ mu opět spolehlivě získá celý sál, pokud tedy někomu při předchozích nových skladbách opadla pozornost. Od této chvíle se už jen s výjimkou nové „Implode“ a staronové „World Painted Blood“ jedou jenom staré SLAYER klasiky. Také výzdoba pódia dozná změny a plachtu „Repentless“ nahradí slayeří orlice a nějaké ty další obrácené kříže. Postupně pak zazní snad všechny důležité hitovky jako „Chemical Warfare“, „Die by the Sword“, „Black Magic“, „Seasons in the Abyss“, „Hell Awaits“, „Dead Skin Mask“, „South of Heaven“, „Raining Blood“ a nakonec samozřejmě ultimátní „Angel of Death“ (včetně úvodního ječáku). A pak už jen děkovačka a konec. Hodina a půl, dvacet fláků a jediné, co můžu říct je, že SLAYER jsou pořád SLAYER, ať si kdo chce říká co chce.
Za mě naprosto skvělá akce a úžasný dárek k narozeninám. Jak SLAYER, tak i ANTHRAX byli ve formě nebo aspoň měli dobrý den, což je mi jedno. Chci ještě a doufám že sem SLAYER příští rok někdo přiveze.
P.S. Foťák jsem zapomněl vzít, ale snad všichni víte, jak vypadají SLAYER, takže jen taková drobnost na závěr: Araya i Holt už se zase oholili (úsměv).
Na fotky můžete mrknout zde:
http://www.volume.at/fotos/galerie/m16/5910/
