V posledních pár dnech jsem narazil již na třetí článek „hejtující“ crowdfundingové weby, respektive kapely, snažící se tímto způsobem získat peníze na splnění svého hudebního snu. Že prej když máš známou kapelu, tak přece není problém vydělat si na to sám, a když máš kapelu začínající, tak tě zas nikdo nezná a nemá to cenu. Nechci se tu přít o tom, co je správné a co není, ale rád bych se podělil tímto lehce časosběrným reportem o své zážitky, které jsem díky svému příspěvku nabyl.
Část první - vrátíme se, když to zaplatíš
Začátkem roku COCOTTE MINUTE ohlašují návrat na scénu, fanoušci jásají a těší se na nový cédo i koncerty. Má to však jeden háček. Podmínkou velkého návratu je kapele dokázat, že ji zpátky opravdu lidi chtěj, žádný kecy, prostě důkaz místo slibů. Zaplaťte! Dejte nám 200 000 Kč a pak se vám vrátíme. Ano, kapela, která si za své vystoupení řikala nemalé částky, kapela, jejíž klipy se objevily na komerční i veřejnoprávní televizi. Co klipy, vždyť i frontman týhle bandy uváděl pořad na ČT! A teď nám tu tvrdí, že potřebujou prachy? Tak přesně tohle asi proběhlo hlavou opravdu pouze těm nejjednodušším prvokům z nás. Vždyť ty kluci od nás nechtěj peníze za nic, nabízejí cédéčka, trika, vstup na křest, vstup na natáčení CD, zahrajou ti klidně i na oslavě narozenin. A to všechno za peníze, který tomu odpovídaj. Kluci prostě jenom chtěj vědět, že je o ně doopravdy zájem, chtěj to vědět předem a bez zbytečnejch řečí kolem. Nechtěj strávit půl roku ve zkušebně, zaplatit předem studio, prostory na křest a pak čumět, že přišlo 24 kámošů z práce. Navíc kdyby cílová částka nebyla vybraná, všichni dostanou svoje prachy zpátky, tak v čem je problém?
Cílová částka měla posloužit k nahrání syrového, živého alba po boku svých nejvěrnějších (čti těch, co přispěli nejvíc) fanoušků. K oněm věrným se bez dlouhého rozmýšlení přidávám i já s částkou 1333 Kč, která zahrnuje CD, DVD, tričko, vstup na natáčení CD/DVD a vstup na křest. Opravdu není o čem přemýšlet!
Crowdfundingovou událost doprovází nenucená kampaň na facebookových stránkách kapely, kde se fans dozvídají méně či více důležité zprávy a občas zaslechnou i nějakou tu ukázku z připravovaného CD. Kapela se objevuje i v živém vysílání na ČT, kde hraje v odlehčeném kabátě známé i připravované skladby. Napětí rozhodně nepolevuje, vybraná částka roste a roste a nakonec ještě o 62 tisíc přerůstá vytyčený cíl! Jo vole, fanoušci platili, i když už nemuseli! A teď mi někdo tvrďte, že to nemělo smysl. (úsměv)
Část druhá – Rituál
Zprvu se plánovalo natáčení CD/DVD s fanoušky jako open air koncert se spoustou ohnivých a světelných efektů. Nakonec však došlo ke změně a akce se konala sic v méně okázalém, ale o to více oko i mysl uchvacujícím stylu. Místem pro vykonání Rituálu se stal areál pivovaru Berounský medvěd, jehož okolí, ale hlavně interiéry, působí velmi silným duchem místa. Venku vedle sebe v klidu spočívají již vysloužilé, leč stále slušně zachovalé, civilní i bojové vozy. Bok po boku zde tak například podřimuje vysloužilý tank a sanitka. Po mém příjezdu se tedy chvilku kochám touto plechovou historií, v jejímž čele hrdě stojí i známá Cocottí Škoda 706 RTHP, která si zahrála v klipovce „Travič vody“. Jejího volantu se po chvíli za hlasité podpory ujímá Zeller a odjíždí kamsi za roh, aby o pár minut později přijel s celou kapelou na střeše. Osazenstvo na autě mává železnými žhnoucími křídly a všichni kolem se baví. Škoda, že ještě nebyla tma, moment překvapení výjezdu zpoza rohu i výsledný efekt by byl jistě o dost lepší. Čekat do tmy by ale zabralo více času než samotné nahrávání, takže díky alespoň za tohle zpestření.
Po společné fotce před pekelným strojem se ujme Zeller role průvodce a všechny nás vede útrobami pivovaru až na místo činu. Všichni máme vykulený oči a hubu dokořán. Tohle je fakt vono! Chladno, šero, prach, kusy železa poházený všude kolem. Mám husí kůži a to se ještě prakticky nic neděje. Sedám si na připravenou lavici nejblíž ke kapele, pár lidí zůstává stát takřka po jejím boku, někteří v patře nad náma, přichází všichni podstatní lidé počínaje zvukařem a asistentem kameramana konče. Mezi lidma koluje flaška whiskey, kterou otevřel kdosi z kapely. Všechno je ready, my jsme ready, dva roky čekání jsou u konce!
Každej song se hraje dvakrát po sobě, kdyby došlo k nějaký nečekaný události, která by ovlivnila výsledný zvuk. Pro fans je to jenom dobře, na CD se bude čekat až do října, tak toho alespoň nasajou pod kůži co nejvíc.
I přesto, že bylo vše, týkající se zvuku i světel, podřízeno potřebám natáčení, tak jsem slyšel všechno jak na solidně nazvučeném koncertě a celej Rituál jsem si náramně užil.
Skladba „Bordel“, která je na CD jako první, byla pro nás tou poslední a na CD již pochopitelně není celý to nekonečný skandování fanoušků „Udělej, udělej, udělej bordel, bordel udělej, udělej!“ a malý přídavek, kdy se k fans na chvilku připojila i kapela se svým hudebním doprovodem. Nechť lituje každý, kdo tam nebyl! (úsměv) Na popsání atmosféry ani nelze použít výstižnějších slov, než „Rituál, kmen a srdce a kmen“.
Poté, co kapela a její crew douklízely svoje cajky, přichází i oni pomalu do prostor restaurace mezi své věrné poddané. Ale ne, žádní poddaní, králové ani šašci tu nejsou. Každej kecá s každym, žádný hraní si na hvězdy a póvl, prostě Kmen, voe! (úsměv)
Za jemného pískotu v uších odjíždím domů, spokojen, držku od ucha k uchu a v duchu si pokládám otázku, jak to asi všechno bude vypadat a znít na CD/DVD.
Část třetí – křest
Na křest jedu, aniž bych CD, které už mám doma, slyšel. Přece se musí nejdřív pokřtít, ne? (úsměv)
Vcházím do prostor paláce Akropolis a hned je mi jasné, že tohle už není ten Kmen co předtím v srpnu. Odhaduju to na 300 až 400 hlav, kapele to přeju, tohle je návrat víc než důstojný, ale pro mě ten opravdový Rituál zkrátka už proběhl.
Po snad třičtvrtěhodinovém čekání za řevu fanoušků konečně na pódium přichází kapela a opět začíná (hrát píseň) „Bordel“. Paradoxně se mi zdá, že zvuk je (tam kde stojím) o něco horší, než byl na samotném natáčení. Některý pecky si už ani nepamatuju, ale baví mě to a ty hordy lidí kolem mě očividně taky.
Po odehrání songů z nového CD přichází na řadu křest, jehož exekutorkou se stala neznámá fanynka z publika. Ano, žádnej peckovej kmotr typu Jonathan Davis, ale obyčejná holka, která v ten den měla narozeniny. Slušnej dárek, řekl bych.
Jelikož ten večer nebyla na pořadu žádná další kapela, zbylo spoustu času na to, aby došlo i na starý fláky. Druhej poločas tedy začíná peckou „Sorry“, nesměl chybět „Bastard“, nebo hit „Kopem“. Fans prostě dostali všechno, po čem ty dva roky marně toužili. Celej set byl odehranej tak, jak se od kapely tohoto formátu patří. Co mě trošku mrzí, je používání samplů v místech, kde by to, dle mého názoru, v pohodě uhrála jedna z kytar přibarvená pár efektama. Je mi jasný, že to Cocotti hrajou hlavně na hutnost rytmiky, ale ty samply mi prostě k celý živý smečce zněly strašně ploše, někdy až skoro rušivě.
Část čtvrtá – jaké vlastně výsledné CD je?
V první řadě není dokonalé, je jiné než všechny současné, sterilně dokonalé nahrávky. Tu a tam něco zapíská, lehounce nezaladí a nebo i přeskočí hlas. Ani zvuk není tak hutný a čitelný jako ze studia. Ale já osobně děkuji za tuhle dávku skutečnosti! Poslední dobou mi už opravdu začíná vadit, jak jsou někdy až nereálně sestříhaný kytary, nebo k dokonalosti vyšperkovanej hlas s tónem uměle vytaženým až na Měsíc. Ale zpátky k věci. Nahrávka rozhodně nezní jako nějaká garážovka. Zvuk je velmi slušnej, kytary, bicí i basa tlačí jak rozjetej buldozer. I atmosféra z natáčení se zdá býti částečně zachycena a tak mi během prvních poslechů zase párkrát naskočila husí kůže. Samotného by mě zajímalo, jak to slyší a vnímají ti, kteří přímo na natáčení nebyli. Nebo jak to teprve vnímají posluchači, kteří CM neznají vůbec. Pár názorů už jsem tedy zaregistroval a to přímo na facebooku kapely. Hodně lidí štve, že Zellerovi není občas rozumět. Na to on ale reagoval, že k tomu jsou přece v bookletu vytisklý ty texty. (úsměv) Mně osobně to zas tak nevadí, jelikož poslouchám i odnože metalu, kde zpěvákům nerozumím vůbec nic. Pravda je, že Zellerovo texty jsou hodně dobrý a zasloužily by si, aby jim bylo (po)rozuměno. Holt se to ale točilo naživo a když se hraje naživo, tak se paří, a když se paří, tak občas celý tělo, potažmo huba, lítá tak, že všechno rozumět ani jít nemůže. A mimo to, kdo dokáže zazpívat a odpařit vkuse dvacet songů s takovouhle kadencí bez chyby? Někdo určitě jo, ale tohle je prostě Zeller a ten není dokonalej zpěvák, rozsah má odnikud nikam, intonace i výslovnost občas vázne, ale víte co? Tohle je vole COCOTTE MINUTE a COCOTTE MINUTE takhle prostě hrajou a jejich Kmen je takový chce! (úsměv)
Jednotlivě songy hodnotit nebudu, už takhle je to docela dlouhý čtení a každej si stejně udělá názor sám. Ke dnešku jsem celý CD slyšel tak 10x a i když jsem zprvu měl více či méně oblíbená místa, tak jsem nakonec dospěl do stavu, kdy si nejsem schopen pustit konkrétní písničku, ale vždycky to prostě sjedu celý a to dokonce i s „Punk off khou“, kterou asi nelze brát úplně vážně. Už před jejím nahráváním bylo jasný, že to bude nějaká prdel, když Zeller sebevědomě tvrdil, že tahle věc změní svět. (úsměv) Když to pak rozjeli, tak jsem se i lehce pousmál nad její (hudební) jednoduchostí... ten úvodní riff už podle mě musí hudebním světem putovat pěkných pár let. (úsměv)
Za sebe tedy celé CD a vše kolem něj hodnotím palcem nahoru. Nápad i provedení mi vyhovuje a rozhodně se v mojí sbírce tenhle červenej poklad jen tak neztratí. Pravda je, že nově založené kapele by asi podobný počin žádnou velkou slávu nepřinesl, ale to už je asi na složitější diskuzi (nejlépe u piva).
Na závěr bych napsal snad pouze to, že já jsem dostal za svoje peníze víc, než jsem si vůbec dokázal představit, a to, že mám zrovna já tričko s křivym potiskem, je mi u p*dele. (úsměv)
Supr fotky, který nacvakal fotograf Jan Nožička, jsou k vidění veřejně na facebooku (viz odkazy níže).
Nahrávání alba
Křest alba
Část první - vrátíme se, když to zaplatíš
Začátkem roku COCOTTE MINUTE ohlašují návrat na scénu, fanoušci jásají a těší se na nový cédo i koncerty. Má to však jeden háček. Podmínkou velkého návratu je kapele dokázat, že ji zpátky opravdu lidi chtěj, žádný kecy, prostě důkaz místo slibů. Zaplaťte! Dejte nám 200 000 Kč a pak se vám vrátíme. Ano, kapela, která si za své vystoupení řikala nemalé částky, kapela, jejíž klipy se objevily na komerční i veřejnoprávní televizi. Co klipy, vždyť i frontman týhle bandy uváděl pořad na ČT! A teď nám tu tvrdí, že potřebujou prachy? Tak přesně tohle asi proběhlo hlavou opravdu pouze těm nejjednodušším prvokům z nás. Vždyť ty kluci od nás nechtěj peníze za nic, nabízejí cédéčka, trika, vstup na křest, vstup na natáčení CD, zahrajou ti klidně i na oslavě narozenin. A to všechno za peníze, který tomu odpovídaj. Kluci prostě jenom chtěj vědět, že je o ně doopravdy zájem, chtěj to vědět předem a bez zbytečnejch řečí kolem. Nechtěj strávit půl roku ve zkušebně, zaplatit předem studio, prostory na křest a pak čumět, že přišlo 24 kámošů z práce. Navíc kdyby cílová částka nebyla vybraná, všichni dostanou svoje prachy zpátky, tak v čem je problém?
Cílová částka měla posloužit k nahrání syrového, živého alba po boku svých nejvěrnějších (čti těch, co přispěli nejvíc) fanoušků. K oněm věrným se bez dlouhého rozmýšlení přidávám i já s částkou 1333 Kč, která zahrnuje CD, DVD, tričko, vstup na natáčení CD/DVD a vstup na křest. Opravdu není o čem přemýšlet!
Crowdfundingovou událost doprovází nenucená kampaň na facebookových stránkách kapely, kde se fans dozvídají méně či více důležité zprávy a občas zaslechnou i nějakou tu ukázku z připravovaného CD. Kapela se objevuje i v živém vysílání na ČT, kde hraje v odlehčeném kabátě známé i připravované skladby. Napětí rozhodně nepolevuje, vybraná částka roste a roste a nakonec ještě o 62 tisíc přerůstá vytyčený cíl! Jo vole, fanoušci platili, i když už nemuseli! A teď mi někdo tvrďte, že to nemělo smysl. (úsměv)
Část druhá – Rituál
Zprvu se plánovalo natáčení CD/DVD s fanoušky jako open air koncert se spoustou ohnivých a světelných efektů. Nakonec však došlo ke změně a akce se konala sic v méně okázalém, ale o to více oko i mysl uchvacujícím stylu. Místem pro vykonání Rituálu se stal areál pivovaru Berounský medvěd, jehož okolí, ale hlavně interiéry, působí velmi silným duchem místa. Venku vedle sebe v klidu spočívají již vysloužilé, leč stále slušně zachovalé, civilní i bojové vozy. Bok po boku zde tak například podřimuje vysloužilý tank a sanitka. Po mém příjezdu se tedy chvilku kochám touto plechovou historií, v jejímž čele hrdě stojí i známá Cocottí Škoda 706 RTHP, která si zahrála v klipovce „Travič vody“. Jejího volantu se po chvíli za hlasité podpory ujímá Zeller a odjíždí kamsi za roh, aby o pár minut později přijel s celou kapelou na střeše. Osazenstvo na autě mává železnými žhnoucími křídly a všichni kolem se baví. Škoda, že ještě nebyla tma, moment překvapení výjezdu zpoza rohu i výsledný efekt by byl jistě o dost lepší. Čekat do tmy by ale zabralo více času než samotné nahrávání, takže díky alespoň za tohle zpestření.
Po společné fotce před pekelným strojem se ujme Zeller role průvodce a všechny nás vede útrobami pivovaru až na místo činu. Všichni máme vykulený oči a hubu dokořán. Tohle je fakt vono! Chladno, šero, prach, kusy železa poházený všude kolem. Mám husí kůži a to se ještě prakticky nic neděje. Sedám si na připravenou lavici nejblíž ke kapele, pár lidí zůstává stát takřka po jejím boku, někteří v patře nad náma, přichází všichni podstatní lidé počínaje zvukařem a asistentem kameramana konče. Mezi lidma koluje flaška whiskey, kterou otevřel kdosi z kapely. Všechno je ready, my jsme ready, dva roky čekání jsou u konce!
Každej song se hraje dvakrát po sobě, kdyby došlo k nějaký nečekaný události, která by ovlivnila výsledný zvuk. Pro fans je to jenom dobře, na CD se bude čekat až do října, tak toho alespoň nasajou pod kůži co nejvíc.
I přesto, že bylo vše, týkající se zvuku i světel, podřízeno potřebám natáčení, tak jsem slyšel všechno jak na solidně nazvučeném koncertě a celej Rituál jsem si náramně užil.
Skladba „Bordel“, která je na CD jako první, byla pro nás tou poslední a na CD již pochopitelně není celý to nekonečný skandování fanoušků „Udělej, udělej, udělej bordel, bordel udělej, udělej!“ a malý přídavek, kdy se k fans na chvilku připojila i kapela se svým hudebním doprovodem. Nechť lituje každý, kdo tam nebyl! (úsměv) Na popsání atmosféry ani nelze použít výstižnějších slov, než „Rituál, kmen a srdce a kmen“.
Poté, co kapela a její crew douklízely svoje cajky, přichází i oni pomalu do prostor restaurace mezi své věrné poddané. Ale ne, žádní poddaní, králové ani šašci tu nejsou. Každej kecá s každym, žádný hraní si na hvězdy a póvl, prostě Kmen, voe! (úsměv)
Za jemného pískotu v uších odjíždím domů, spokojen, držku od ucha k uchu a v duchu si pokládám otázku, jak to asi všechno bude vypadat a znít na CD/DVD.
Část třetí – křest
Na křest jedu, aniž bych CD, které už mám doma, slyšel. Přece se musí nejdřív pokřtít, ne? (úsměv)
Vcházím do prostor paláce Akropolis a hned je mi jasné, že tohle už není ten Kmen co předtím v srpnu. Odhaduju to na 300 až 400 hlav, kapele to přeju, tohle je návrat víc než důstojný, ale pro mě ten opravdový Rituál zkrátka už proběhl.
Po snad třičtvrtěhodinovém čekání za řevu fanoušků konečně na pódium přichází kapela a opět začíná (hrát píseň) „Bordel“. Paradoxně se mi zdá, že zvuk je (tam kde stojím) o něco horší, než byl na samotném natáčení. Některý pecky si už ani nepamatuju, ale baví mě to a ty hordy lidí kolem mě očividně taky.
Po odehrání songů z nového CD přichází na řadu křest, jehož exekutorkou se stala neznámá fanynka z publika. Ano, žádnej peckovej kmotr typu Jonathan Davis, ale obyčejná holka, která v ten den měla narozeniny. Slušnej dárek, řekl bych.
Jelikož ten večer nebyla na pořadu žádná další kapela, zbylo spoustu času na to, aby došlo i na starý fláky. Druhej poločas tedy začíná peckou „Sorry“, nesměl chybět „Bastard“, nebo hit „Kopem“. Fans prostě dostali všechno, po čem ty dva roky marně toužili. Celej set byl odehranej tak, jak se od kapely tohoto formátu patří. Co mě trošku mrzí, je používání samplů v místech, kde by to, dle mého názoru, v pohodě uhrála jedna z kytar přibarvená pár efektama. Je mi jasný, že to Cocotti hrajou hlavně na hutnost rytmiky, ale ty samply mi prostě k celý živý smečce zněly strašně ploše, někdy až skoro rušivě.
Část čtvrtá – jaké vlastně výsledné CD je?
V první řadě není dokonalé, je jiné než všechny současné, sterilně dokonalé nahrávky. Tu a tam něco zapíská, lehounce nezaladí a nebo i přeskočí hlas. Ani zvuk není tak hutný a čitelný jako ze studia. Ale já osobně děkuji za tuhle dávku skutečnosti! Poslední dobou mi už opravdu začíná vadit, jak jsou někdy až nereálně sestříhaný kytary, nebo k dokonalosti vyšperkovanej hlas s tónem uměle vytaženým až na Měsíc. Ale zpátky k věci. Nahrávka rozhodně nezní jako nějaká garážovka. Zvuk je velmi slušnej, kytary, bicí i basa tlačí jak rozjetej buldozer. I atmosféra z natáčení se zdá býti částečně zachycena a tak mi během prvních poslechů zase párkrát naskočila husí kůže. Samotného by mě zajímalo, jak to slyší a vnímají ti, kteří přímo na natáčení nebyli. Nebo jak to teprve vnímají posluchači, kteří CM neznají vůbec. Pár názorů už jsem tedy zaregistroval a to přímo na facebooku kapely. Hodně lidí štve, že Zellerovi není občas rozumět. Na to on ale reagoval, že k tomu jsou přece v bookletu vytisklý ty texty. (úsměv) Mně osobně to zas tak nevadí, jelikož poslouchám i odnože metalu, kde zpěvákům nerozumím vůbec nic. Pravda je, že Zellerovo texty jsou hodně dobrý a zasloužily by si, aby jim bylo (po)rozuměno. Holt se to ale točilo naživo a když se hraje naživo, tak se paří, a když se paří, tak občas celý tělo, potažmo huba, lítá tak, že všechno rozumět ani jít nemůže. A mimo to, kdo dokáže zazpívat a odpařit vkuse dvacet songů s takovouhle kadencí bez chyby? Někdo určitě jo, ale tohle je prostě Zeller a ten není dokonalej zpěvák, rozsah má odnikud nikam, intonace i výslovnost občas vázne, ale víte co? Tohle je vole COCOTTE MINUTE a COCOTTE MINUTE takhle prostě hrajou a jejich Kmen je takový chce! (úsměv)
Jednotlivě songy hodnotit nebudu, už takhle je to docela dlouhý čtení a každej si stejně udělá názor sám. Ke dnešku jsem celý CD slyšel tak 10x a i když jsem zprvu měl více či méně oblíbená místa, tak jsem nakonec dospěl do stavu, kdy si nejsem schopen pustit konkrétní písničku, ale vždycky to prostě sjedu celý a to dokonce i s „Punk off khou“, kterou asi nelze brát úplně vážně. Už před jejím nahráváním bylo jasný, že to bude nějaká prdel, když Zeller sebevědomě tvrdil, že tahle věc změní svět. (úsměv) Když to pak rozjeli, tak jsem se i lehce pousmál nad její (hudební) jednoduchostí... ten úvodní riff už podle mě musí hudebním světem putovat pěkných pár let. (úsměv)
Za sebe tedy celé CD a vše kolem něj hodnotím palcem nahoru. Nápad i provedení mi vyhovuje a rozhodně se v mojí sbírce tenhle červenej poklad jen tak neztratí. Pravda je, že nově založené kapele by asi podobný počin žádnou velkou slávu nepřinesl, ale to už je asi na složitější diskuzi (nejlépe u piva).
Na závěr bych napsal snad pouze to, že já jsem dostal za svoje peníze víc, než jsem si vůbec dokázal představit, a to, že mám zrovna já tričko s křivym potiskem, je mi u p*dele. (úsměv)
Supr fotky, který nacvakal fotograf Jan Nožička, jsou k vidění veřejně na facebooku (viz odkazy níže).
Nahrávání alba
Křest alba
