Johan:
Státní svátek je možné slavit různě. Někdo jede za babičkou, další si naordinuje válení u televizních repríz, věřící se vydají na mši a fanoušci obskurních hudebních záležitostí vlastně taky. Tedy tři fanoušci divné hudby... Za všechno může Petr aka Coornelus, který neustálým čenicháním po prapodivných zahraničních serverech objevuje zajímavé akce, jako byla jarní doommetalová slavnost v Lipsku, nebo podzimní vystoupení americké skupiny JEX THOTH v bavorském Mnichově. Pak se ozve, že by jako třeba i jel, kdyby se někdo přidal, a samozřejmě mu na špek někdo skočí, většinou ti psychicky méně odolní, protože co je normálního na tom jet 300 nebo 400 kilometrů na klubový koncert kvůli jedné kapele? Jenže... my si myslíme, že to normální je! Že je třeba si občas udělat radost třeba i tím, že vyrazíme hned ráno a kromě koncertu stihneme i další atrakce.
Velitel výpravy je fotbalový fanatik, takže je jasné, že když se jede do Mnichova, bez zastávky u stadionu Bayernu se to neobejde. Cestu k svatostánku nejlepšího německého klubu nám ale komplikují objížďky v okolí Pasova, takže docela láteříme, co že to ti západoněmečtí soudruzi provádějí; na jejich obranu je ale třeba uznat, že „umleitungy“ jsou dobře značeny a tak k dominantě mnichovského předměstí dorážíme celkem brzy, zevlujeme napřed kolem arény a pak ještě ve fan shopu, který je velký asi jako Lidl a koupit si v něm lze nejen dres nebo šálu, ale třeba i kečup nebo sladkosti s logem Bayernu.
K Backstage to od Allianz Areny nebylo daleko, takže jsme v cíli zhruba kolem 15. hodiny, parkujeme pár kroků od klubu a podle plánu vyrážíme na šestikilometrovou procházku do centra. Orientační smysl jednoho vejtahy bere záhy za své, takže si cestu rovnou jako pravítko komplikujeme cestou křivou jako křivítko. (úsměv) Z lehce zanedbané čtvrti postupně přecházíme k centru dění, kde potkáváme pestrou směsici národností a hlavně účastníky Oktoberfestu, kteří vypadali jako... účastníci Oktoberfestu. (smích) Ženy v selských krojích, pánové v kožených kraťasech, kostkovaných košilích, vestičkách, sakách... Prošli jsme hlavní bulvár, okoukli orloj a... vydali se zpátky...
Uťapkaní jsme se po 19. hodině objevili před klubem, kde se tou dobou pohybovalo asi deset lidí, takže naše očekávání ohledně návštěvy (tipovali jsme cca 100 lidí) se začalo potvrzovat. Postupně ale lidí přibylo a šlo o docela pestrou směsici, od vyznavačů hippies módy, přes typické fanoušky BLACK SABBATH, alternativce až po klasické metloše, všeho všudy nakonec dorazilo nějakých osmdesát hlav, což bylo vzhledem k velikosti klubu akorát. Backstage je podle všeho nejvěhlasnější mnichovský klub, který nejspíš disponuje několika scénami, protože vedle undergroundových kapel se na programu objevují i zvučná jména typu CRADLE OF FILTH nebo STRATOVARIUS. Nám se ale menší prostor zamlouval hlavně kvůli poměrně vysokému pódiu, takže se dalo očekávat, že bude dobře vidět odkudkoliv...
V případě první kapely (předkapely) CULT OF THE BLACK MOON RISIN´ mně ale bylo úplně fuk, jestli je dobře vidět, nebo ne. Domácí parta asi nebyla stylově úplně mimo, zato šla mimo mě. Nevím, jak ji zařadit, jestli jako hippies rock, psychedelic music, retro sabaťárnu, nebo stoner blues rock, každopádně mě pánové aspoň rozesmáli, když zpěvákovi foukal do obličeje ventilátor a vlasy mu vlály jak nějakému powermetalovému hrdinovi. I když vedle mě stály docela fešné slečny, víc než tři skladby jsem nevydržel... (úsměv) a v předsálí se potkal s Coornelusem, který německým soudruhům taky nějak nemohl přijít na chuť. Kvintet naštěstí odehrál zhruba čtyřicetiminutový set a my se po jeho produkci přesunuli do první brázdy, abychom mohli důvod celé té štrapáce očumovat pěkně zblízka.
Oním důvodem byla již zmíněná kapela JEX THOTH, v jejímž čele stojí Jessica alias Jex Thoth, zpěvačka a šamanka v jednom. Už před koncertem bylo zřejmé, že nepůjde o běžné vystoupení, ale o něco působivého, snad až mši, protože na pódiu kromě aparátu dělaly parádu i svícny. Nebylo jich tolik jako v případě pražského koncertu ABYSMAL GRIEF, ale i tak jsme napjatě čekali, jestli bude performance podobná těm, které byly k vidění na netu. Jenže jedna věc je zhlédnout koncert s blbým zvukem i obrazem na monitoru, druhá stát metr od čarodějky se svíčkou v ruce a čekat, jestli vosk ukápne do obličeje jí, nebo nám. Kromě oněch propriet dodávajících vystoupení rituální přesah si samozřejmě o největší pozornost říkala zpěvačka, která v podstatě nezůstala v klidu a během koncertu se kromě tanečních kreací objevovala porůznu na zemi, ať už klečíc nebo vleže. Ke svícím přibylo i kadidlo, které rovněž přispělo k vyznění jakési okultní mše, do níž skvěle zapadal i Jessičin vokál, bezesporu velmi kvalitní a hlavně působivý. Co všechno s hlasivkami prováděla, bralo dech, a když k tomu stála na dosah, bylo vše ještě mnohem intenzivnější. Sama Jex se, myslím, během koncertu ocitla v jiné dimenzi, v extázi, ale okolí vnímat nepřestala, protože očima hledala spřízněné duše v publiku a sem tam se dokonce z pod roušky divoženky vyloupl i úsměv. Do koloritu dění výborně zapadlo, že se kapela vystříhala jakýchkoliv proslovů, ani skladby nebyly nikterak uváděny, prostě jedna skončila a po kratinké pauze se rozjela další.
Zbytek kapely, bubeník, kytarista, basák/klávesista a klávesista si určitě nezaslouží opomenout, protože všichni čtyři pánové odvedli precizní práci, bez které by Jex nebyla tím, čím je. Naproti jim šel i zvuk, který byl takřka dokonalý, každé hrábnutí do strun kytary i baskytary bylo perfektně slyšet, bicí měly nádherný přirozený zvuk, jen občas mi trochu unikaly klávesy, ale opravdu jen v momentech, kdy to kytara více rozjela, jinak byly klávesové melodie oním kořením, které muziku povýšilo o level výš. Klávesák obsluhoval dva nástroje, přičemž jeden, zřejmě letitější, věrně simuloval zvuk proslavených hammondek.
Po padesáti minutách muzikanti beze slova opustili pódium a nechali publikum chvilku hučet a pokřikovat, načež se na pódiu opět beze slov objevili, přidali jeden kus, během kterého si Jex pomazala obličej rozdrceným kadidlem, a opět zmizeli... A byl konec, konec koncertu, který nám nikdo z paměti nevymaže a který se zařadil mezi nejlepší klubové akce, které jsme v posledních letech navštívili, ať už to byla SUBROSA ve squatu a v Lipsku, ABYSMAL GRIEF ve Vopici nebo třeba Killed by Brno 2014.
Když se JEX THOTH z pódia odporoučeli, byl jsem přesvědčený, že hlavně Jex se mezi lidmi neobjeví, ale chyba, za pět minut se v sálku z ničeho nic objevila mnohem menší než na pódiu, se špinavým obličejem a hlavně s úsměvy, kterými častovala všechny, kteří na ni čekali a „potřebovali“ podpisy na vinyly nebo cédéčka. Sympatický přístup, navíc když každému podala radostně ruku, s každým prohodila pár slov, na desky napsala dlouhá věnování a aby nedej čert nespletla jméno, napsala si jej napřed fixem na ruku. I tahle drobnost povýšila celý výlet na nezapomenutelnou anabázi, kterou nemohly poznamenat ani objížďky na cestě domů, kam jsme celkem utahaní dorazili kolem třetí ráno s tím, že dvě třetiny výpravy zamířily za pár hodin do práce. Ale stálo to za to, a jestli bude další podobná příležitost, bez váhání říkám ano, jedu.
Coornelus:
Proč JEX THOTH a proč Německo? Určitě kvůli tomu, že náš první a zároveň poslední výlet do Lipska se vydařil na jedničku. Za druhé, JEX THOTH v Čechách jen tak nezahraje, za třetí se nám líbí, primárně hlavně tedy hudebně. Za čtvrté prostě výlet.
Diktátorskou rukou organizuju pouť do mnichovského doupěte Backstage s nutnou zastávkou u Allianz Areny, která nejen že je po cestě, ale podívat se na ni prostě musím, i kdyby kluci nechtěli. Musím, protože jestli něčemu na světě rozumím tak dobře jako hudbě (5x smích), tak fotbalu. Johan by mohl vyprávět; kdyby podle mých předpovědí chodil sázet do Fortuny, už by z něj byl dávno zbohatlík. (úsměv) Dále máme v plánu omrknout centrum Mnichova, když už tam jako že jsme a máme čas, je to vlastně povinnost. Dlouhým pochodem od klubu do centra jsme pravda vypadali jako další z tisíců návštěvníků právě probíhajícího Oktoberfestu, přičemž z naší trojice měl nejblíž k vizáži pivního barona kolega Bubu, který si se zájmem prohlížel oděv festařů. Na naše pobídky, že mu bude kroj slušet a ať si ho za těch 160 éček koupí, z nepochopitelného důvodu nereagoval.
Po slušné procházce čekáme na otevření klubu v našem skromném vozidle, dojídáme české zásoby a koukáme, co se to za podivíny začíná trousit do klubu. Korunu tomu naložil frajer s dlouhým vousem a kloboukem na hlavě, který přijel v nějaké čtyřicet let staré, černé káře, která měla přes zadní okno velký nápis BLACK SABBATH. Jsme tu dobře.
Po sedmé vstupujeme do klubíku, který je v areálu Backstage tím nejmenším a dává to smysl, čekat na JEX THOTH velkou návštěvu může jenom blázen. Pěkně vypadající klub by sice snesl nějaké to místo k sezení, ale vem to čert. Pódium bylo dost vysoké, takže pohled z jakéhokoliv místa byl velmi dobrý, a co bylo hlavní, už při předkapele se linul výborný zvuk. K domácím předskokanům CULT OF THE BLACK MOON RISIN´ nemám nějak co říct, protože mě prostě nebavili, čímž nechci říct, že byli špatní. Jejich desert rock, stoner a variace hipísáckého bigbítu na mě prostě nefungovala a když si u druhé skladby zpěvák sundal klobouk a nechal na sebe pouštět větrák, čímž se zřejmě začal cítit jako rockstar, byl čas jít ven na vzduch šetřit si uši na JEX THOTH.
Po docela dlouhé pauze konečně přichází to, kvůli čemu jsme celou akci podnikli. Jex Thoth v doprovodu čtyř svých kumpánů, odstartovala svou show pomalou skladbou „To Bury“ z posledního velkého alba „Blood Moon Rise“. Ta má spíš funkci intra, ale i během něj dokázala Jex všechny přítomné vtáhnout do děje a bylo jasné, že to bude další z těch koncertů, které mají speciální kouzlo. JEX THOTH na všech svých nahrávkách a bylo tomu tak i živě, dokáže chytře a zábavně kombinovat staré s modernějším přístupem. Je jasné, že vychází z psychedelického rocku, něco si vezme i z dřevního doomu, ale rozhodně nezní jako úplné retro. Skladby mají doomové tempo, ale obsahují mnoho hitových momentů. Navíc má Jessica opravdu velmi příjemný hlas a i naživo byla úžasná. Jak předem avizovala, koncert se odehrával za hodně slabého světla, kde na pódiu bylo těžké odtrhnout oči od samotné Jessici, která celou dobu působila jako v transu. Všelijakými tanečními kreacemi, při kterých v ruce neustále třímala zapálená vonná dřívka palo santo, bez kterých nezazpívá ani tón, na sebe strhávala veškerou pozornost. Výborný zvuk mi dovolil si vše na 100 % vychutnat z první řady a to jsem po koncertě nejel domů hluchý a s pískáním v uších, při tom jsem slyšel vše úplně dokonale. Když si pak v předposlední a mé nejoblíbenější skladbě „Ehjä“ Jessica pomazala rukama obličej popelem a chodila se zapálenou svící mezi lidmi, působilo to na jednu stranu možná až přehnaně, na druhou z toho bylo cítit, že do celého setu dává úplně vše a za vším si stojí, protože tohle nebylo divadlo, tahle divoženka tím prostě žije. Po padesáti minutách je konec, naštěstí zazněl ještě jeden song jako přídavek, ale po něm bez nějakých fanfár a proslovů byl prostě konec. Chvíli čekáme, jestli Jex vyjde ze svého světa mezi pozemšťany, a ono jo. Sice trošku v obličeji zašpiněná, ale přišla před nás velice příjemná a komunikativní holka, což jen umocnilo už tak silný hudební zážitek.
S přiblblými výrazy značícími maximální spokojenost vyjíždíme směr domů. Klasicky hodnotíme, chválíme. Osobně se cítím plný energie a možná i proto ignoruju navigační zařízení a jedeme chvilku špatně. Díky opravdu dlouhým objížďkám a pitomému německému nešvaru nemít nikde benzínku si zažíváme menší nervíky, ale vše nakonec dobře dopadá. Jel bych hned znova, tohle se hodně povedlo.
Bubu:
Doufal jsem, že k nám někdy Jex Thoth během turné zavítá, ale na žádném z jejích minulých turné, ale bohužel ani na letošním se tak nestalo. A tak letos padla volba na Mnichov.
Když pomineme objížďkové turné hned po přejetí hranic, které nám dělalo radost převážně při nočním návratu, cesta probíhala hladce. Klub jsme našli bez problémů a tak zbýval ještě i čas na návštěvu svatostánku Bayernu Mnichov a chvilka na prohlídku centra Mnichova, což byla v čase Oktoberfestu skutečně zajímavá podívaná. Město touto akcí žije a je to vidět na každém rohu. Všude kolem jsme míjeli návštěvníky této největší pivní monstrakce, velmi často v typických bavorských krojích. Byl teprve podvečer, takže ve špatné kondici byl zatím z milců mnichovských moků málokdo, ale zase se vám mohlo stát, že při přechodu silnice šlápnete do koňského lejna, které zde odložil některý ze siláků táhnoucí povoz s pivními sudy.
No a už už hurá na koncert, který se konal v jedné z částí komplexu Backstage. Klub měl kapacitu odhadem pro 120 lidí a když jsme o čtvrt na osm dorazili, zel ještě prázdnotou. Byl jsem docela zvědavý, kolik lidí na Jex dorazí v Německu, kde má mnohem víc fanoušků, u nás bych měl podezdření, že bychom to při ceně 20 Euro byli my tři a pořadatel. Klub se nakonec slušně zaplnil, odhadem 80-90 lidí. V porovnání s místními koncerty tady bylo mnohem víc týpků v outfitech evokujících sedmdesátky. Čelenky a klobouky vítané.
Předkapela CULT OF THE BLACK MOON RISIN´ byla místní a bylo vidět, že má zázemí. Z nahrávek mi přišla zajímavější, i když ne o moc, než naživo. Mix stoneru, desert rocku s příměsemi doomu vyzníval ne špatně, ale taky vás nijak nenakopl. Člověk měl pořád pocit, že už to všechno slyšel a líp. Hudba mi čím dál tím víc splývala a když si zpěvák sundal klobouk a nechával vlasy povlávat ve víru puštěných větráků, nastal čas kapelu přenechat domácím a jít se provětrat.
Po deváté jen za velmi skromného osvitu se na pódiu objevuje Jex Thoth s kapelou. Otvirák obstarává úvodní skladba „To Bury“ z druhé desky „Blood Moon Rise“. Jestli kapela jako něco něco nepůsobí, tak jako retro. Ani na minutu nemáte pocit, že by něco bylo křečovité vyznávání starých norem. Oni prostě takhle hrají a na době nesejde. Psychedelický occult doom rock nebo taky jen hudba JEX THOTH, vyberte si. Vizuálně projev kapely stojí na Jex, jejím zpěvu a projevech a kapela to ví. Nikdo se nikam nehrne, ale všechno šlape tak, jak má.
V přibližně hodinu dlouhém setu byla nejvíc zastoupena poslední deska, ale Jex se nebránila ani k návratům, kdy ještě vystupovala pod názvem TOTEM nebo k vynikajícímu eponymnímu debutu. Nejsilnější momenty koncertu pro mě byly právě kus ze zmíněného minulého alba „Separeth at Birth“, kdy se člověk prostě zlomil v pase a mystická „Ehjä“ z aktuálního alba „Blood Moon Rise“ na závěr standardního setu, kdy Jex chodila mezi publikem se zapáleným kadidlem. Dá přídavek nebo nedá... Dá a celá se u toho v rámci rituálu zapatlá popelem... Tak, dokonáno jest a máme jasno, že popelka Jex hned tak z backastage nevyjde. Jenže ona je za pět minut venku, baví se s námi a podepisuje, co si vzpomeneme. Suma sumárum, jet do Mnichova na koncert, kam přijde 80 lidí, se může zdát jako slušná úchylka, ale přál bych vám to vidět...
Fotky: Bubu
Státní svátek je možné slavit různě. Někdo jede za babičkou, další si naordinuje válení u televizních repríz, věřící se vydají na mši a fanoušci obskurních hudebních záležitostí vlastně taky. Tedy tři fanoušci divné hudby... Za všechno může Petr aka Coornelus, který neustálým čenicháním po prapodivných zahraničních serverech objevuje zajímavé akce, jako byla jarní doommetalová slavnost v Lipsku, nebo podzimní vystoupení americké skupiny JEX THOTH v bavorském Mnichově. Pak se ozve, že by jako třeba i jel, kdyby se někdo přidal, a samozřejmě mu na špek někdo skočí, většinou ti psychicky méně odolní, protože co je normálního na tom jet 300 nebo 400 kilometrů na klubový koncert kvůli jedné kapele? Jenže... my si myslíme, že to normální je! Že je třeba si občas udělat radost třeba i tím, že vyrazíme hned ráno a kromě koncertu stihneme i další atrakce.
Velitel výpravy je fotbalový fanatik, takže je jasné, že když se jede do Mnichova, bez zastávky u stadionu Bayernu se to neobejde. Cestu k svatostánku nejlepšího německého klubu nám ale komplikují objížďky v okolí Pasova, takže docela láteříme, co že to ti západoněmečtí soudruzi provádějí; na jejich obranu je ale třeba uznat, že „umleitungy“ jsou dobře značeny a tak k dominantě mnichovského předměstí dorážíme celkem brzy, zevlujeme napřed kolem arény a pak ještě ve fan shopu, který je velký asi jako Lidl a koupit si v něm lze nejen dres nebo šálu, ale třeba i kečup nebo sladkosti s logem Bayernu.
K Backstage to od Allianz Areny nebylo daleko, takže jsme v cíli zhruba kolem 15. hodiny, parkujeme pár kroků od klubu a podle plánu vyrážíme na šestikilometrovou procházku do centra. Orientační smysl jednoho vejtahy bere záhy za své, takže si cestu rovnou jako pravítko komplikujeme cestou křivou jako křivítko. (úsměv) Z lehce zanedbané čtvrti postupně přecházíme k centru dění, kde potkáváme pestrou směsici národností a hlavně účastníky Oktoberfestu, kteří vypadali jako... účastníci Oktoberfestu. (smích) Ženy v selských krojích, pánové v kožených kraťasech, kostkovaných košilích, vestičkách, sakách... Prošli jsme hlavní bulvár, okoukli orloj a... vydali se zpátky...
Uťapkaní jsme se po 19. hodině objevili před klubem, kde se tou dobou pohybovalo asi deset lidí, takže naše očekávání ohledně návštěvy (tipovali jsme cca 100 lidí) se začalo potvrzovat. Postupně ale lidí přibylo a šlo o docela pestrou směsici, od vyznavačů hippies módy, přes typické fanoušky BLACK SABBATH, alternativce až po klasické metloše, všeho všudy nakonec dorazilo nějakých osmdesát hlav, což bylo vzhledem k velikosti klubu akorát. Backstage je podle všeho nejvěhlasnější mnichovský klub, který nejspíš disponuje několika scénami, protože vedle undergroundových kapel se na programu objevují i zvučná jména typu CRADLE OF FILTH nebo STRATOVARIUS. Nám se ale menší prostor zamlouval hlavně kvůli poměrně vysokému pódiu, takže se dalo očekávat, že bude dobře vidět odkudkoliv...
V případě první kapely (předkapely) CULT OF THE BLACK MOON RISIN´ mně ale bylo úplně fuk, jestli je dobře vidět, nebo ne. Domácí parta asi nebyla stylově úplně mimo, zato šla mimo mě. Nevím, jak ji zařadit, jestli jako hippies rock, psychedelic music, retro sabaťárnu, nebo stoner blues rock, každopádně mě pánové aspoň rozesmáli, když zpěvákovi foukal do obličeje ventilátor a vlasy mu vlály jak nějakému powermetalovému hrdinovi. I když vedle mě stály docela fešné slečny, víc než tři skladby jsem nevydržel... (úsměv) a v předsálí se potkal s Coornelusem, který německým soudruhům taky nějak nemohl přijít na chuť. Kvintet naštěstí odehrál zhruba čtyřicetiminutový set a my se po jeho produkci přesunuli do první brázdy, abychom mohli důvod celé té štrapáce očumovat pěkně zblízka.
Oním důvodem byla již zmíněná kapela JEX THOTH, v jejímž čele stojí Jessica alias Jex Thoth, zpěvačka a šamanka v jednom. Už před koncertem bylo zřejmé, že nepůjde o běžné vystoupení, ale o něco působivého, snad až mši, protože na pódiu kromě aparátu dělaly parádu i svícny. Nebylo jich tolik jako v případě pražského koncertu ABYSMAL GRIEF, ale i tak jsme napjatě čekali, jestli bude performance podobná těm, které byly k vidění na netu. Jenže jedna věc je zhlédnout koncert s blbým zvukem i obrazem na monitoru, druhá stát metr od čarodějky se svíčkou v ruce a čekat, jestli vosk ukápne do obličeje jí, nebo nám. Kromě oněch propriet dodávajících vystoupení rituální přesah si samozřejmě o největší pozornost říkala zpěvačka, která v podstatě nezůstala v klidu a během koncertu se kromě tanečních kreací objevovala porůznu na zemi, ať už klečíc nebo vleže. Ke svícím přibylo i kadidlo, které rovněž přispělo k vyznění jakési okultní mše, do níž skvěle zapadal i Jessičin vokál, bezesporu velmi kvalitní a hlavně působivý. Co všechno s hlasivkami prováděla, bralo dech, a když k tomu stála na dosah, bylo vše ještě mnohem intenzivnější. Sama Jex se, myslím, během koncertu ocitla v jiné dimenzi, v extázi, ale okolí vnímat nepřestala, protože očima hledala spřízněné duše v publiku a sem tam se dokonce z pod roušky divoženky vyloupl i úsměv. Do koloritu dění výborně zapadlo, že se kapela vystříhala jakýchkoliv proslovů, ani skladby nebyly nikterak uváděny, prostě jedna skončila a po kratinké pauze se rozjela další.
Zbytek kapely, bubeník, kytarista, basák/klávesista a klávesista si určitě nezaslouží opomenout, protože všichni čtyři pánové odvedli precizní práci, bez které by Jex nebyla tím, čím je. Naproti jim šel i zvuk, který byl takřka dokonalý, každé hrábnutí do strun kytary i baskytary bylo perfektně slyšet, bicí měly nádherný přirozený zvuk, jen občas mi trochu unikaly klávesy, ale opravdu jen v momentech, kdy to kytara více rozjela, jinak byly klávesové melodie oním kořením, které muziku povýšilo o level výš. Klávesák obsluhoval dva nástroje, přičemž jeden, zřejmě letitější, věrně simuloval zvuk proslavených hammondek.
Po padesáti minutách muzikanti beze slova opustili pódium a nechali publikum chvilku hučet a pokřikovat, načež se na pódiu opět beze slov objevili, přidali jeden kus, během kterého si Jex pomazala obličej rozdrceným kadidlem, a opět zmizeli... A byl konec, konec koncertu, který nám nikdo z paměti nevymaže a který se zařadil mezi nejlepší klubové akce, které jsme v posledních letech navštívili, ať už to byla SUBROSA ve squatu a v Lipsku, ABYSMAL GRIEF ve Vopici nebo třeba Killed by Brno 2014.
Když se JEX THOTH z pódia odporoučeli, byl jsem přesvědčený, že hlavně Jex se mezi lidmi neobjeví, ale chyba, za pět minut se v sálku z ničeho nic objevila mnohem menší než na pódiu, se špinavým obličejem a hlavně s úsměvy, kterými častovala všechny, kteří na ni čekali a „potřebovali“ podpisy na vinyly nebo cédéčka. Sympatický přístup, navíc když každému podala radostně ruku, s každým prohodila pár slov, na desky napsala dlouhá věnování a aby nedej čert nespletla jméno, napsala si jej napřed fixem na ruku. I tahle drobnost povýšila celý výlet na nezapomenutelnou anabázi, kterou nemohly poznamenat ani objížďky na cestě domů, kam jsme celkem utahaní dorazili kolem třetí ráno s tím, že dvě třetiny výpravy zamířily za pár hodin do práce. Ale stálo to za to, a jestli bude další podobná příležitost, bez váhání říkám ano, jedu.
Coornelus:
Proč JEX THOTH a proč Německo? Určitě kvůli tomu, že náš první a zároveň poslední výlet do Lipska se vydařil na jedničku. Za druhé, JEX THOTH v Čechách jen tak nezahraje, za třetí se nám líbí, primárně hlavně tedy hudebně. Za čtvrté prostě výlet.
Diktátorskou rukou organizuju pouť do mnichovského doupěte Backstage s nutnou zastávkou u Allianz Areny, která nejen že je po cestě, ale podívat se na ni prostě musím, i kdyby kluci nechtěli. Musím, protože jestli něčemu na světě rozumím tak dobře jako hudbě (5x smích), tak fotbalu. Johan by mohl vyprávět; kdyby podle mých předpovědí chodil sázet do Fortuny, už by z něj byl dávno zbohatlík. (úsměv) Dále máme v plánu omrknout centrum Mnichova, když už tam jako že jsme a máme čas, je to vlastně povinnost. Dlouhým pochodem od klubu do centra jsme pravda vypadali jako další z tisíců návštěvníků právě probíhajícího Oktoberfestu, přičemž z naší trojice měl nejblíž k vizáži pivního barona kolega Bubu, který si se zájmem prohlížel oděv festařů. Na naše pobídky, že mu bude kroj slušet a ať si ho za těch 160 éček koupí, z nepochopitelného důvodu nereagoval.
Po slušné procházce čekáme na otevření klubu v našem skromném vozidle, dojídáme české zásoby a koukáme, co se to za podivíny začíná trousit do klubu. Korunu tomu naložil frajer s dlouhým vousem a kloboukem na hlavě, který přijel v nějaké čtyřicet let staré, černé káře, která měla přes zadní okno velký nápis BLACK SABBATH. Jsme tu dobře.
Po sedmé vstupujeme do klubíku, který je v areálu Backstage tím nejmenším a dává to smysl, čekat na JEX THOTH velkou návštěvu může jenom blázen. Pěkně vypadající klub by sice snesl nějaké to místo k sezení, ale vem to čert. Pódium bylo dost vysoké, takže pohled z jakéhokoliv místa byl velmi dobrý, a co bylo hlavní, už při předkapele se linul výborný zvuk. K domácím předskokanům CULT OF THE BLACK MOON RISIN´ nemám nějak co říct, protože mě prostě nebavili, čímž nechci říct, že byli špatní. Jejich desert rock, stoner a variace hipísáckého bigbítu na mě prostě nefungovala a když si u druhé skladby zpěvák sundal klobouk a nechal na sebe pouštět větrák, čímž se zřejmě začal cítit jako rockstar, byl čas jít ven na vzduch šetřit si uši na JEX THOTH.
Po docela dlouhé pauze konečně přichází to, kvůli čemu jsme celou akci podnikli. Jex Thoth v doprovodu čtyř svých kumpánů, odstartovala svou show pomalou skladbou „To Bury“ z posledního velkého alba „Blood Moon Rise“. Ta má spíš funkci intra, ale i během něj dokázala Jex všechny přítomné vtáhnout do děje a bylo jasné, že to bude další z těch koncertů, které mají speciální kouzlo. JEX THOTH na všech svých nahrávkách a bylo tomu tak i živě, dokáže chytře a zábavně kombinovat staré s modernějším přístupem. Je jasné, že vychází z psychedelického rocku, něco si vezme i z dřevního doomu, ale rozhodně nezní jako úplné retro. Skladby mají doomové tempo, ale obsahují mnoho hitových momentů. Navíc má Jessica opravdu velmi příjemný hlas a i naživo byla úžasná. Jak předem avizovala, koncert se odehrával za hodně slabého světla, kde na pódiu bylo těžké odtrhnout oči od samotné Jessici, která celou dobu působila jako v transu. Všelijakými tanečními kreacemi, při kterých v ruce neustále třímala zapálená vonná dřívka palo santo, bez kterých nezazpívá ani tón, na sebe strhávala veškerou pozornost. Výborný zvuk mi dovolil si vše na 100 % vychutnat z první řady a to jsem po koncertě nejel domů hluchý a s pískáním v uších, při tom jsem slyšel vše úplně dokonale. Když si pak v předposlední a mé nejoblíbenější skladbě „Ehjä“ Jessica pomazala rukama obličej popelem a chodila se zapálenou svící mezi lidmi, působilo to na jednu stranu možná až přehnaně, na druhou z toho bylo cítit, že do celého setu dává úplně vše a za vším si stojí, protože tohle nebylo divadlo, tahle divoženka tím prostě žije. Po padesáti minutách je konec, naštěstí zazněl ještě jeden song jako přídavek, ale po něm bez nějakých fanfár a proslovů byl prostě konec. Chvíli čekáme, jestli Jex vyjde ze svého světa mezi pozemšťany, a ono jo. Sice trošku v obličeji zašpiněná, ale přišla před nás velice příjemná a komunikativní holka, což jen umocnilo už tak silný hudební zážitek.
S přiblblými výrazy značícími maximální spokojenost vyjíždíme směr domů. Klasicky hodnotíme, chválíme. Osobně se cítím plný energie a možná i proto ignoruju navigační zařízení a jedeme chvilku špatně. Díky opravdu dlouhým objížďkám a pitomému německému nešvaru nemít nikde benzínku si zažíváme menší nervíky, ale vše nakonec dobře dopadá. Jel bych hned znova, tohle se hodně povedlo.
Bubu:
Doufal jsem, že k nám někdy Jex Thoth během turné zavítá, ale na žádném z jejích minulých turné, ale bohužel ani na letošním se tak nestalo. A tak letos padla volba na Mnichov.
Když pomineme objížďkové turné hned po přejetí hranic, které nám dělalo radost převážně při nočním návratu, cesta probíhala hladce. Klub jsme našli bez problémů a tak zbýval ještě i čas na návštěvu svatostánku Bayernu Mnichov a chvilka na prohlídku centra Mnichova, což byla v čase Oktoberfestu skutečně zajímavá podívaná. Město touto akcí žije a je to vidět na každém rohu. Všude kolem jsme míjeli návštěvníky této největší pivní monstrakce, velmi často v typických bavorských krojích. Byl teprve podvečer, takže ve špatné kondici byl zatím z milců mnichovských moků málokdo, ale zase se vám mohlo stát, že při přechodu silnice šlápnete do koňského lejna, které zde odložil některý ze siláků táhnoucí povoz s pivními sudy.
No a už už hurá na koncert, který se konal v jedné z částí komplexu Backstage. Klub měl kapacitu odhadem pro 120 lidí a když jsme o čtvrt na osm dorazili, zel ještě prázdnotou. Byl jsem docela zvědavý, kolik lidí na Jex dorazí v Německu, kde má mnohem víc fanoušků, u nás bych měl podezdření, že bychom to při ceně 20 Euro byli my tři a pořadatel. Klub se nakonec slušně zaplnil, odhadem 80-90 lidí. V porovnání s místními koncerty tady bylo mnohem víc týpků v outfitech evokujících sedmdesátky. Čelenky a klobouky vítané.
Předkapela CULT OF THE BLACK MOON RISIN´ byla místní a bylo vidět, že má zázemí. Z nahrávek mi přišla zajímavější, i když ne o moc, než naživo. Mix stoneru, desert rocku s příměsemi doomu vyzníval ne špatně, ale taky vás nijak nenakopl. Člověk měl pořád pocit, že už to všechno slyšel a líp. Hudba mi čím dál tím víc splývala a když si zpěvák sundal klobouk a nechával vlasy povlávat ve víru puštěných větráků, nastal čas kapelu přenechat domácím a jít se provětrat.
Po deváté jen za velmi skromného osvitu se na pódiu objevuje Jex Thoth s kapelou. Otvirák obstarává úvodní skladba „To Bury“ z druhé desky „Blood Moon Rise“. Jestli kapela jako něco něco nepůsobí, tak jako retro. Ani na minutu nemáte pocit, že by něco bylo křečovité vyznávání starých norem. Oni prostě takhle hrají a na době nesejde. Psychedelický occult doom rock nebo taky jen hudba JEX THOTH, vyberte si. Vizuálně projev kapely stojí na Jex, jejím zpěvu a projevech a kapela to ví. Nikdo se nikam nehrne, ale všechno šlape tak, jak má.
V přibližně hodinu dlouhém setu byla nejvíc zastoupena poslední deska, ale Jex se nebránila ani k návratům, kdy ještě vystupovala pod názvem TOTEM nebo k vynikajícímu eponymnímu debutu. Nejsilnější momenty koncertu pro mě byly právě kus ze zmíněného minulého alba „Separeth at Birth“, kdy se člověk prostě zlomil v pase a mystická „Ehjä“ z aktuálního alba „Blood Moon Rise“ na závěr standardního setu, kdy Jex chodila mezi publikem se zapáleným kadidlem. Dá přídavek nebo nedá... Dá a celá se u toho v rámci rituálu zapatlá popelem... Tak, dokonáno jest a máme jasno, že popelka Jex hned tak z backastage nevyjde. Jenže ona je za pět minut venku, baví se s námi a podepisuje, co si vzpomeneme. Suma sumárum, jet do Mnichova na koncert, kam přijde 80 lidí, se může zdát jako slušná úchylka, ale přál bych vám to vidět...
Fotky: Bubu
