Jihočeská thrashová mafie opět na cestách! V dubnu jsme ve čtyřčlenné sestavě vyrazili do Německa na Raging Death Date festival a tam Štěpán zahlédl plakát pátého ročníku STORMCRUSHER FESTIVALU. Nejprve jsme slintali nad skvělým line-upem v čele se SODOM, ARTILLERY, ASSASSIN, GRAND MAGUS nebo WITCHBURNER, pak jsme zjistili, že se tento fesťák koná nedaleko za našimi hranicemi. Krátce po návratu bylo rozhodnuto. Pája objednal lístky a ve druhé polovině září bylo cílem naší cesty městečko Wiesau. Od Písku vzdálené 210 km. Předfestivalová horečka mě postihla s velkým předstihem. Těšil jsem se na kapely, které v našich končinách sotva někdy uvidíme, na atmosféru německých festivalů a na dva dny strávené s partou kamarádů. Ve čtvrtek večer se jdeme s Pájou předpřipravit do písecké Kozlovny. Padá pár kousků a dvě velké zelené. Naštěstí máme ještě dost rozumu, dopíjíme a platíme. Čas jít spát, ráno vstáváme v půl sedmé. Po půl osmé jsme na benzínce za Pískem téměř kompletní. Hvězdnou sestavu ve složení Žakyn, Pája, Růža, Lenča, Závin, Válec, Čáďa a já doplňuje u plzeňské Olympie samou nedočkavostí čekající Anet. Štěpán s námi nakonec nevyrazil, a tak tenhle report je hlavně pro něj. Jen pro něj nemám setlisty (úsměv).
Cesta na Rozvadov probíhá v pohodě. Pár „WC zastávek“ na benzínách, kecání a probírání všeho možného i nemožného, první pivka, natěšenost. Znáte ten pocit, když všichni dřepí v práci a vy máte před sebou dva dny fesťáku? K nezaplacení! Po železnej oponě ani památky a tak hladce mizíme do země zaslíbené thrash metalu. První komplikace začínají hned po prvním sjezdu z dálnice. Volíme kratší cestu bavorským venkovem než jízdu po dálnici a hned v prvním městečku přehlédneme odbočku a po chvíli nás cesta vede zpět do Česka. S Pájovým smířlivým konstatováním „to byl ale rychlej fesťák“ se otáčíme a po další mírné zajížďce nacházíme správné odbočení. Hraje nám kazeta Ultra Metal vol. II a za zvuků ASMODEUS – „Tenkrát na západě“ si naivně myslíme, že máme vyhráno. Chyba lávky, Němci si na nás připravili objížďku, do které opět špatně odbočujeme. Nikde nic pořádně značeného, kam se poděla německá preciznost? (úsměv) Neplánovaně jsme si prohlédli jakousi křížovou cestu k místnímu kostelíku. Na mši se ale chystáme až v sobotu se SODOM, a tak valíme dál. Tentokrát správně okolo majestátního hradu na vysoké skále. Toho si ale z naší výpravy všiml málokdo (smích). Ještě jedna WC zastávka u kukuřičného pole a po pár minutách konečně přijíždíme do Wiesau, ve kterém nás k areálu festivalu navádí značky „Stormcrusher“. Parkujeme hned na malé louce u příjezdové cesty k farmě a pile, na které se akce koná.
Areál není velký. Hraje se v hale, která jinak zřejmě slouží jako sklad sena, pro nějakých tisíc lidí. Před halou jsou stánky s jídlem a distrem a také WC. Dovnitř nás nepustí ani s kelímkem a tak dávám jen jedno pivo v areálu na ochutnávku. Je hnusný a drahý, takže zůstávám u mých zásob Plzně. Kemp je rozdělen na parkoviště a stanové městečko, za které chtějí 5 éček. Ovšem, ten bordel tam nám za to nestojí, a tak i po domluvě s jedním z pořadatelů stavíme stany hned u aut. Pája s ním chvíli šprechtil a pak ho uplatil jedním vychlazeným Platanem. Němčour odkýval všechno (úsměv). Je to sem z areálu cca tři minutky pěšky, takže pohoda. Celková organizace festivalu byla na vysoké úrovni, zvuk až na pár drobných výjimek výborný, organizátoři v pohodě. Výraznější časový skluz nebo změny v programu nikde nenastaly. Jídlo jsem netestoval. Ceny desek standardní. Některé věci levnější než u nás, jiné stejné. Nakonec jsem si do sbírky nakoupil dalších devět vinylů…
Hned po příjezdu jsme se šli opáskovat, prošli kontrolou, dostali poukaz na jednoho panáka zdarma, ale hlavně jsme jen tak tak stihli set německých ERAZOR. Ti hráli klasický starý black/thrash metal, poměrně kompozičně jednoduchý. Viděl jsem asi patnáct minut jejich koncertu a bavili mě. Dostavil se ale pocit určité jednotvárnosti a nevím, zda bych ERAZOR vydržel poslouchat dlouhou dobu. Lepší black/thrash metalové kapely teprve měly přijít.
Po obědě u aut, kde jsme vybudovali zázemí, které by nám mohli závidět i účastníci Rallye Dakar, se vydáváme na pro nás druhou kapelu – SPEEDTRAP. Tihle kluci z Finska hráli letos v Plzni s LAHAR, tam jsem je nestihl, ale tato náplast vše zahojila. Perfektní heavy/speed metal s mnoho melodickými hitovkami si mě okamžitě získal. SPEEDTRAP několika skladbami podpořili i svou aktuální novinku „Straight Shooter“. Čistý vokál, skvěle zahráno. Zazněla i moje nejoblíbenější skladba od SPEEDTRAP – „Out of Time, Out of Line“ jakožto nejlepší tečka za půlhodinovým setem.
Po další pivní pauze a prohrabování beden s deskami přišel na řadu maratón v podobě tří po sobě jdoucích kapel. Jako první přišli na řadu Belgičané EVIL INVADERS a ti se pro mě stali jednou z top kapel celého festivalu. Letos jsem je viděl podruhé, ale tento německý koncert řadím o třídu výše, než ten plzeňský. Naprosto poctivý a surový speed metal osmdesátých let. Kapely bylo po celém pódiu plno, především frontman Joe je showman každým coulem. Jeho uječený vokál se zařezával do uší a všechny vyhrávky a sóla jsem této čtveřici zobal do poslední vteřiny. Perfektní koncert, kterému nelze nic vytknout. EVIL INVADERS mě nadopovali energií na celý zbytek dne. Hrálo se především z jejich aktuální desky „Pulses of Pleasure“. Kdo nezná, ať to napraví!
Tam kde EVIL INVADERS skončili, tam RANGER začali. Tuhle finskou partu jsem objevil až letos díky skvělému albu „Where Evil Dwells“. RANGER spustili svou old school speed metalovou mašinérii také ve velkém stylu. Jejich hudba je poněkud zašpiněná a tak ze začátku Finové trochu laborovali se zvukem. Pak se vše srovnalo a dostávalo se nám poctivé dávky pravěkého metalu. RANGER postavili set právě na letos vydaném albu a neváhali zařadit ani titulní desetiminutovku „Where Evil Dwells“. Závěr obstarala vypalovačka „Storm of Power“. RANGER i díky specifickému vokálu Dimiho Pontiaca nemusí sednout každému, nicméně já si je užil na maximum!
Fandové King Diamonda a MERCYFUL FATE zbystřili, když z pódia zavonělo kadidlo a začali hrát němečtí ATTIC. V našich končinách málo známá parta odkazující právě na zmíněnou veličinu metalové scény. ATTIC za čtyřicet minut předvedli přesně to, co jsem od nich očekával po poslechu jejich zatím jediné desky „The Invocation“. Tedy klasický heavy metal Diamondovského střihu oděný do okultistické a hororové atmosféry. Nechyběla sóla, melodie, plouživé pasáže, ale především heavy jízda jak má být. Absolutorium zasluhuje zpěvák Meister Cagliostro, protože pokus přiblížit se King Diamondovi mu vyšel parádně. King je jen jeden a o to větší respekt zasluhuje výkon frontmana ATTIC.
FINAL BREATH mě před lety na Way of Darkness příliš nezaujali a tak následuje hodinová přestávka v našem bivaku, hodování a popíjení (úsměv). Dalšími na řadě byli domácí WITCHBURNER. Čtyřicet minut totálního black/thrashového šílenství nás absolutně strhlo a pařili jsme pěkně pohromadě. WITCHBURNER jsou kapelou, kterou v Česku také těžko uvidíme (kdysi Open Hell ve Volyni) a tento set stál za to. Žádné průtahy, ale skladba za skladbou. Strukturou podobné, ale vše skvěle chytlavé a parádně zahrané. Thrash metalový kolovrátek a blackovým odérem se roztočil naplno a WITCHBURNER jasně dokázali obhájit své respektované jméno. Kapela moc často nekoncertuje a tak i na jednotlivých členech bylo vidět velké nasazení a radost hrát. Němci i my pod pódiem jsme v tom WITCHBURNER nenechali samotné a odezva byla parádní. Výborný set!
Švédy PORTRAIT jsem viděl před pár lety v pražské Vopici. Tehdy mě moc nebavili, ale jejich desky mám rád. Pokus číslo dva mě však také nepřesvědčil. PORTRAIT hrají tradiční heavy metal opět čerpající především z King Diamonda a MERCYFUL FATE. Hudebně mě PORTRAIT bavili a podupával jsem si nohou do rytmu. Hudba plná vyhrávek a sól. Snad jen zbytečně dlouhé skladby. Ale na vokál Pera Lengstedta jsem si nezvykl. A to ani ve skladbách z výborné desky „Crossroads“. V polovině setu to vzdávám a odcházím. ATTIC porazili PORTRAIT na hlavu…
Heavy metalová vykopávka TANK dnes působí hned ve třech různých podobách, díky neshodám mezi původními členy. Co k tomu říct? Na Stormcrusheru hráli TANK Micka Tuckera a Cliffa Evanse, kytaristů původních TANK. Set nesleduji celý, ale dorazili jsme až na závěrečné čtyři skladby. Hudebně je vše v pořádku. Kapela hraje klasický britský heavík, který se do určité míry prolíná se sedmdesátkovým hard rockem. Skladby jsou z nové tvorby, takže je neznám. Zpěvák disponuje silným a jistým hlasem. Na poslech příjemné, ale nijak mě to ze židle nezvedlo… Zajímavostí je, že bicí obsluhoval bývalý bicman SODOM – „Bobby“ Schottkowski.
Pátečními headlinery byli Švédové GRAND MAGUS. Únava je šílená, ale strašně moc jsem chtěl tuhle trojici vidět. Dlouhé intro a hvězdný samostatný nástup jednotlivých členů mi moc po chuti nejsou, ale jakmile GRAND MAGUS začnou hrát, je vše jinak. Naprosto luxusní zvuk a tvrdý nekompromisní heavy/doom. Naživo zní GRAND MAGUS úderně a bez jakéhokoliv smlouvání se jedná o parádní nářez. Kytara vycházející z BLACK SABBATH naprosto vládne. Škoda, že nakonec vydržím jen čtyři skladby, ale jsem za ně rád. Pája vydržel až do konce setu a zpětně mu to závidím (úsměv). Pokud přijedou k nám někam do klubu, určitě tu šanci neprováhám. Venku je slušná kosa, z areálu pádíme rovnou do stanu. Jsem utahanej a zalehnutí do spacáku je moje spása. Vždyť zítra nás čeká další náročný a dlouhý den…
Fotky: Anet, Růža
Cesta na Rozvadov probíhá v pohodě. Pár „WC zastávek“ na benzínách, kecání a probírání všeho možného i nemožného, první pivka, natěšenost. Znáte ten pocit, když všichni dřepí v práci a vy máte před sebou dva dny fesťáku? K nezaplacení! Po železnej oponě ani památky a tak hladce mizíme do země zaslíbené thrash metalu. První komplikace začínají hned po prvním sjezdu z dálnice. Volíme kratší cestu bavorským venkovem než jízdu po dálnici a hned v prvním městečku přehlédneme odbočku a po chvíli nás cesta vede zpět do Česka. S Pájovým smířlivým konstatováním „to byl ale rychlej fesťák“ se otáčíme a po další mírné zajížďce nacházíme správné odbočení. Hraje nám kazeta Ultra Metal vol. II a za zvuků ASMODEUS – „Tenkrát na západě“ si naivně myslíme, že máme vyhráno. Chyba lávky, Němci si na nás připravili objížďku, do které opět špatně odbočujeme. Nikde nic pořádně značeného, kam se poděla německá preciznost? (úsměv) Neplánovaně jsme si prohlédli jakousi křížovou cestu k místnímu kostelíku. Na mši se ale chystáme až v sobotu se SODOM, a tak valíme dál. Tentokrát správně okolo majestátního hradu na vysoké skále. Toho si ale z naší výpravy všiml málokdo (smích). Ještě jedna WC zastávka u kukuřičného pole a po pár minutách konečně přijíždíme do Wiesau, ve kterém nás k areálu festivalu navádí značky „Stormcrusher“. Parkujeme hned na malé louce u příjezdové cesty k farmě a pile, na které se akce koná.
Areál není velký. Hraje se v hale, která jinak zřejmě slouží jako sklad sena, pro nějakých tisíc lidí. Před halou jsou stánky s jídlem a distrem a také WC. Dovnitř nás nepustí ani s kelímkem a tak dávám jen jedno pivo v areálu na ochutnávku. Je hnusný a drahý, takže zůstávám u mých zásob Plzně. Kemp je rozdělen na parkoviště a stanové městečko, za které chtějí 5 éček. Ovšem, ten bordel tam nám za to nestojí, a tak i po domluvě s jedním z pořadatelů stavíme stany hned u aut. Pája s ním chvíli šprechtil a pak ho uplatil jedním vychlazeným Platanem. Němčour odkýval všechno (úsměv). Je to sem z areálu cca tři minutky pěšky, takže pohoda. Celková organizace festivalu byla na vysoké úrovni, zvuk až na pár drobných výjimek výborný, organizátoři v pohodě. Výraznější časový skluz nebo změny v programu nikde nenastaly. Jídlo jsem netestoval. Ceny desek standardní. Některé věci levnější než u nás, jiné stejné. Nakonec jsem si do sbírky nakoupil dalších devět vinylů…
Hned po příjezdu jsme se šli opáskovat, prošli kontrolou, dostali poukaz na jednoho panáka zdarma, ale hlavně jsme jen tak tak stihli set německých ERAZOR. Ti hráli klasický starý black/thrash metal, poměrně kompozičně jednoduchý. Viděl jsem asi patnáct minut jejich koncertu a bavili mě. Dostavil se ale pocit určité jednotvárnosti a nevím, zda bych ERAZOR vydržel poslouchat dlouhou dobu. Lepší black/thrash metalové kapely teprve měly přijít.
Po obědě u aut, kde jsme vybudovali zázemí, které by nám mohli závidět i účastníci Rallye Dakar, se vydáváme na pro nás druhou kapelu – SPEEDTRAP. Tihle kluci z Finska hráli letos v Plzni s LAHAR, tam jsem je nestihl, ale tato náplast vše zahojila. Perfektní heavy/speed metal s mnoho melodickými hitovkami si mě okamžitě získal. SPEEDTRAP několika skladbami podpořili i svou aktuální novinku „Straight Shooter“. Čistý vokál, skvěle zahráno. Zazněla i moje nejoblíbenější skladba od SPEEDTRAP – „Out of Time, Out of Line“ jakožto nejlepší tečka za půlhodinovým setem.
Po další pivní pauze a prohrabování beden s deskami přišel na řadu maratón v podobě tří po sobě jdoucích kapel. Jako první přišli na řadu Belgičané EVIL INVADERS a ti se pro mě stali jednou z top kapel celého festivalu. Letos jsem je viděl podruhé, ale tento německý koncert řadím o třídu výše, než ten plzeňský. Naprosto poctivý a surový speed metal osmdesátých let. Kapely bylo po celém pódiu plno, především frontman Joe je showman každým coulem. Jeho uječený vokál se zařezával do uší a všechny vyhrávky a sóla jsem této čtveřici zobal do poslední vteřiny. Perfektní koncert, kterému nelze nic vytknout. EVIL INVADERS mě nadopovali energií na celý zbytek dne. Hrálo se především z jejich aktuální desky „Pulses of Pleasure“. Kdo nezná, ať to napraví!
Tam kde EVIL INVADERS skončili, tam RANGER začali. Tuhle finskou partu jsem objevil až letos díky skvělému albu „Where Evil Dwells“. RANGER spustili svou old school speed metalovou mašinérii také ve velkém stylu. Jejich hudba je poněkud zašpiněná a tak ze začátku Finové trochu laborovali se zvukem. Pak se vše srovnalo a dostávalo se nám poctivé dávky pravěkého metalu. RANGER postavili set právě na letos vydaném albu a neváhali zařadit ani titulní desetiminutovku „Where Evil Dwells“. Závěr obstarala vypalovačka „Storm of Power“. RANGER i díky specifickému vokálu Dimiho Pontiaca nemusí sednout každému, nicméně já si je užil na maximum!
Fandové King Diamonda a MERCYFUL FATE zbystřili, když z pódia zavonělo kadidlo a začali hrát němečtí ATTIC. V našich končinách málo známá parta odkazující právě na zmíněnou veličinu metalové scény. ATTIC za čtyřicet minut předvedli přesně to, co jsem od nich očekával po poslechu jejich zatím jediné desky „The Invocation“. Tedy klasický heavy metal Diamondovského střihu oděný do okultistické a hororové atmosféry. Nechyběla sóla, melodie, plouživé pasáže, ale především heavy jízda jak má být. Absolutorium zasluhuje zpěvák Meister Cagliostro, protože pokus přiblížit se King Diamondovi mu vyšel parádně. King je jen jeden a o to větší respekt zasluhuje výkon frontmana ATTIC.
FINAL BREATH mě před lety na Way of Darkness příliš nezaujali a tak následuje hodinová přestávka v našem bivaku, hodování a popíjení (úsměv). Dalšími na řadě byli domácí WITCHBURNER. Čtyřicet minut totálního black/thrashového šílenství nás absolutně strhlo a pařili jsme pěkně pohromadě. WITCHBURNER jsou kapelou, kterou v Česku také těžko uvidíme (kdysi Open Hell ve Volyni) a tento set stál za to. Žádné průtahy, ale skladba za skladbou. Strukturou podobné, ale vše skvěle chytlavé a parádně zahrané. Thrash metalový kolovrátek a blackovým odérem se roztočil naplno a WITCHBURNER jasně dokázali obhájit své respektované jméno. Kapela moc často nekoncertuje a tak i na jednotlivých členech bylo vidět velké nasazení a radost hrát. Němci i my pod pódiem jsme v tom WITCHBURNER nenechali samotné a odezva byla parádní. Výborný set!
Švédy PORTRAIT jsem viděl před pár lety v pražské Vopici. Tehdy mě moc nebavili, ale jejich desky mám rád. Pokus číslo dva mě však také nepřesvědčil. PORTRAIT hrají tradiční heavy metal opět čerpající především z King Diamonda a MERCYFUL FATE. Hudebně mě PORTRAIT bavili a podupával jsem si nohou do rytmu. Hudba plná vyhrávek a sól. Snad jen zbytečně dlouhé skladby. Ale na vokál Pera Lengstedta jsem si nezvykl. A to ani ve skladbách z výborné desky „Crossroads“. V polovině setu to vzdávám a odcházím. ATTIC porazili PORTRAIT na hlavu…
Heavy metalová vykopávka TANK dnes působí hned ve třech různých podobách, díky neshodám mezi původními členy. Co k tomu říct? Na Stormcrusheru hráli TANK Micka Tuckera a Cliffa Evanse, kytaristů původních TANK. Set nesleduji celý, ale dorazili jsme až na závěrečné čtyři skladby. Hudebně je vše v pořádku. Kapela hraje klasický britský heavík, který se do určité míry prolíná se sedmdesátkovým hard rockem. Skladby jsou z nové tvorby, takže je neznám. Zpěvák disponuje silným a jistým hlasem. Na poslech příjemné, ale nijak mě to ze židle nezvedlo… Zajímavostí je, že bicí obsluhoval bývalý bicman SODOM – „Bobby“ Schottkowski.
Pátečními headlinery byli Švédové GRAND MAGUS. Únava je šílená, ale strašně moc jsem chtěl tuhle trojici vidět. Dlouhé intro a hvězdný samostatný nástup jednotlivých členů mi moc po chuti nejsou, ale jakmile GRAND MAGUS začnou hrát, je vše jinak. Naprosto luxusní zvuk a tvrdý nekompromisní heavy/doom. Naživo zní GRAND MAGUS úderně a bez jakéhokoliv smlouvání se jedná o parádní nářez. Kytara vycházející z BLACK SABBATH naprosto vládne. Škoda, že nakonec vydržím jen čtyři skladby, ale jsem za ně rád. Pája vydržel až do konce setu a zpětně mu to závidím (úsměv). Pokud přijedou k nám někam do klubu, určitě tu šanci neprováhám. Venku je slušná kosa, z areálu pádíme rovnou do stanu. Jsem utahanej a zalehnutí do spacáku je moje spása. Vždyť zítra nás čeká další náročný a dlouhý den…
Fotky: Anet, Růža
