Docela dobře si pamatuju, když jsem v roce 2009 na Brutalu během setu finských vyznavačů „lenochod“ metalu koukal s otevřenou pusou (na to, co se na pódiu dělo a co z něj „lezlo“) a říkal si, kolik jedinců se po vpravdě rituálním vystoupení bude shánět po nějakém prostředku zjednodušujícím sebevraždu. Letos už to takové překvapení nebylo, ale ono ani nemohlo být. Poprvé je holt poprvé... Ale přesto si letos SKEPTICISM jedno „poprvé“ mohou zaknihovat, premiérově totiž vydali živé album. Jenže nejde o živé album v té formě, jak to dělají ostatní, kteří vyberou své starší nejpovedenější skladby a zaznamenají je na nějakém koncertu. SKEPTICISM na koncertu pořídili novinkové album „Ordeal“, což je věc celkem nevídaná a neslýchaná. Nicméně v obsáhlém rozhovoru v dubnovém Pařátu kytarista Jani připustil, že i přes všechny přípravy nakonec do nahrávky museli ve studiu trochu sáhnout, protože se nepovedl zvuk jedné kytary. Druhá věc, která mě trochu ruší, je potlesk mezi některými songy; ten je takový nemastný neslaný (malinko bouřlivější zazní až na samotný závěr), jako kdyby na akci bylo pár lidí, přitom šlo o vystoupení navštívené hojně – já bych se asi přiklonil k verzi bez potlesku.
Povedly se ale jiné věci, hlavně ta nejdůležitější, složit zajímavou muziku, která opět dokáže posluchače zaujmout natolik, že přestane vnímat čas a na celých sedmdesát sedm minut se ponoří do hypnotizující muziky. Zdařilá je i dramaturgie alba, hned první song „You“ začíná jako falešné intro, aby se postupně rozvinul v majestátní záležitost, vlastně docela pohodovou, melodickou, byť samozřejmě typické ostré kytarové riffy nechybí. Hojně se na ní podepsaly i klávesy, které mají „na svědomí“ ústřední melodický motiv. Takže se tu celkem spravedlivě střídá melodičnost s ponurostí, prezentovaná nejen oněmi kytarami, ale i Mattiho drsným hlasem a vlastně i zvukem, který je poměrně syrový, místy až surový. V podobném duchu, tedy ve střídání nálad, pokračují Finové i v dalším songu, „Momentary“ je ve vypjatých pasážích ještě o něco agresivnější než předchůdce, ale ani tady nechybí odlehčení, a protože stopáž všech songů je velkorysá (mezi sedmi a dvanácti minutami), je na všechno dost času a každý motiv je náležitě rozvinut.
Když tak nad některými postupy přemýšlím, napadá mě, že SKEPTICISM mají hodně blízko ke klasické hudbě; kdyby ubrali na tvrdosti a kytary nahradili nástroji používanými v symfonickém orchestru, jednalo by se o vážnou hudbu zcela nepokrytě. Kompoziční schopnosti finských samorostů jsou bez diskuzí impozantní, ale ono to není jen nějakým bezbřehým talentem, ale hlavně tvrdou prací, protože skladby často vznikají několik let, než jsou s jejich podobou protagonisté spokojeni. Tentokrát dělí aktuální a předešlé album dokonce sedm let, ale je evidentní, že čekání se vyplatilo a vzniklo dílo, které lze právem označit za nadčasové. Neustále nacházím nové a nové interesantní momenty, některé zaberou hned napoprvé (třeba vzletné kytarové melodie v „March Incomplete“), některé doceňuji až po několika posleších (pestrou hru bicmena v úvodu „Closing Music“) a některé musím pochválit spíše za odvahu než za něco extrovního – tady mám na mysli poněkud neotesaný začátek „The Road“, což ale nakonec kvituju s povděkem; jednak je to svým způsobem odvaha, jednak se SKEPTICISM pustili do svižnějších temp a ukázali, že nejen šnečím tempem jsou jejich songy proslulé. Když pak po onom neučesaném úvodu rozkvetou další klenuté melodie, je tu pochopení i pro ty obhroublosti.
Trochu překvapivé je zařazení dvou skladeb starých plus mínus dvacet let, popravdě moc nechápu, proč jsou na novinkovém albu umístěné, ale asi k nim má kapela nějaký vztah, jsou pro ni důležité... Původní verze z devadesátých let neznám, ale hned u „Pouring“ je patrné, že SKEPTICISM tehdy tvořili o poznání jednodušeji, byť už tehdy dokázali šikovně pracovat s atmosférou, což dokládá hlavně druhá polovina písně. Druhý bonus je o pár let mladší (o dva až tři, protože „Pouring“ SKEPTICISM zvěčnili hned dvakrát, v letech 1994 a 1995) a mám takový pocit, že tahle skladba zazněla na onom památném Brutalu. Možná je to blbost, ale něco mi na ní přijde povědomé...
Povědomé mi přijde i konstatování, že SKEPTICISM ukazují záda většině souputníků, což jsem před časem napsal i na adresu SHAPE OF DESPAIR, resp. jejich alba „Monotony Fields“. Ale je to tak, obě kapely patří v daném ranku na stupeň nejvyšší, mě možná o fous víc baví SHAPE OF DESPAIR, ale skoro stejně si užívám i truchlení se SKEPTICISM; ti mimochodem kolegy trumfli v délce nahrávky o minutu a 24 vteřin, takže v něčem lepší jsou. (úsměv). A pochválit musím i zajímavý cover, na němž je vtipně využité poznávací znamení zpěváka Mattiho – rozvázaný motýlek.
Seznam skladeb:
Čas: 77:44
Sestava:
Facebook
http://www.skepticism.fi/
https://www.facebook.com/svartrecords
Povedly se ale jiné věci, hlavně ta nejdůležitější, složit zajímavou muziku, která opět dokáže posluchače zaujmout natolik, že přestane vnímat čas a na celých sedmdesát sedm minut se ponoří do hypnotizující muziky. Zdařilá je i dramaturgie alba, hned první song „You“ začíná jako falešné intro, aby se postupně rozvinul v majestátní záležitost, vlastně docela pohodovou, melodickou, byť samozřejmě typické ostré kytarové riffy nechybí. Hojně se na ní podepsaly i klávesy, které mají „na svědomí“ ústřední melodický motiv. Takže se tu celkem spravedlivě střídá melodičnost s ponurostí, prezentovaná nejen oněmi kytarami, ale i Mattiho drsným hlasem a vlastně i zvukem, který je poměrně syrový, místy až surový. V podobném duchu, tedy ve střídání nálad, pokračují Finové i v dalším songu, „Momentary“ je ve vypjatých pasážích ještě o něco agresivnější než předchůdce, ale ani tady nechybí odlehčení, a protože stopáž všech songů je velkorysá (mezi sedmi a dvanácti minutami), je na všechno dost času a každý motiv je náležitě rozvinut.
Když tak nad některými postupy přemýšlím, napadá mě, že SKEPTICISM mají hodně blízko ke klasické hudbě; kdyby ubrali na tvrdosti a kytary nahradili nástroji používanými v symfonickém orchestru, jednalo by se o vážnou hudbu zcela nepokrytě. Kompoziční schopnosti finských samorostů jsou bez diskuzí impozantní, ale ono to není jen nějakým bezbřehým talentem, ale hlavně tvrdou prací, protože skladby často vznikají několik let, než jsou s jejich podobou protagonisté spokojeni. Tentokrát dělí aktuální a předešlé album dokonce sedm let, ale je evidentní, že čekání se vyplatilo a vzniklo dílo, které lze právem označit za nadčasové. Neustále nacházím nové a nové interesantní momenty, některé zaberou hned napoprvé (třeba vzletné kytarové melodie v „March Incomplete“), některé doceňuji až po několika posleších (pestrou hru bicmena v úvodu „Closing Music“) a některé musím pochválit spíše za odvahu než za něco extrovního – tady mám na mysli poněkud neotesaný začátek „The Road“, což ale nakonec kvituju s povděkem; jednak je to svým způsobem odvaha, jednak se SKEPTICISM pustili do svižnějších temp a ukázali, že nejen šnečím tempem jsou jejich songy proslulé. Když pak po onom neučesaném úvodu rozkvetou další klenuté melodie, je tu pochopení i pro ty obhroublosti.
Trochu překvapivé je zařazení dvou skladeb starých plus mínus dvacet let, popravdě moc nechápu, proč jsou na novinkovém albu umístěné, ale asi k nim má kapela nějaký vztah, jsou pro ni důležité... Původní verze z devadesátých let neznám, ale hned u „Pouring“ je patrné, že SKEPTICISM tehdy tvořili o poznání jednodušeji, byť už tehdy dokázali šikovně pracovat s atmosférou, což dokládá hlavně druhá polovina písně. Druhý bonus je o pár let mladší (o dva až tři, protože „Pouring“ SKEPTICISM zvěčnili hned dvakrát, v letech 1994 a 1995) a mám takový pocit, že tahle skladba zazněla na onom památném Brutalu. Možná je to blbost, ale něco mi na ní přijde povědomé...
Povědomé mi přijde i konstatování, že SKEPTICISM ukazují záda většině souputníků, což jsem před časem napsal i na adresu SHAPE OF DESPAIR, resp. jejich alba „Monotony Fields“. Ale je to tak, obě kapely patří v daném ranku na stupeň nejvyšší, mě možná o fous víc baví SHAPE OF DESPAIR, ale skoro stejně si užívám i truchlení se SKEPTICISM; ti mimochodem kolegy trumfli v délce nahrávky o minutu a 24 vteřin, takže v něčem lepší jsou. (úsměv). A pochválit musím i zajímavý cover, na němž je vtipně využité poznávací znamení zpěváka Mattiho – rozvázaný motýlek.
Seznam skladeb:
- You
- Momentary
- The Departure
- March Incomplete
- The Road
- Closing Music
- Pouring
- The March and the Stream
Čas: 77:44
Sestava:
- Matti Tilaeus - vocals
- Jani Kekarainen - guitar
- Eero Pöyry - keyboards
- Jarno Salomaa - drums
- Timo Sitomainemi - guitar
http://www.skepticism.fi/
https://www.facebook.com/svartrecords
