Ráno začalo opět pekelnou výhní v naší přenosné ubikaci. ENDLESSÁCI se mi od vydání alba „If the Universe Is the Answer...“ statečně vyhýbají. Stihli to i tentokrát, proto první kapela, kterou jsme viděli, byli ANTROPOMORPHIA. Tito Nizozemci hrají příjemně šlapavý death metal. U ranní kávy dokonalá „probíračka“. Jen nechápu, proč tolik lidí prošlo kolem pódia bez většího zájmu, když muzikanti odehráli sice nikterak originální, ale zase o to víc upřímný set. Pro mě dobrý. (Luma)
Často jsem slyšel „Chci zajít na tu kapelu z Indie“. Tak jsme tedy šli. DEMONIC RESURRECTION pročísli horký dopolední vzduch vlnou melodických kytar, na které se chytili ti, kterým v krvi koluje i heavy metal. Osobně jsem si myslel, že půjde o uskupení, od kterého toho nemůžu moc čekat, ale nakonec se Indové předvedli jako jedni z těch, kteří už mají něco odehráno. (Luma)
PRO-PAIN. Další HC týpci z Ameriky. Vždycky je chci vidět a věřím, že vyberou to lepší z jejich diskografie. Minule to nevyšlo, a proto mě jejich set nebavil. Protentokrát se karta obrátila a parta okolo Garyho Meskila šlapala jako dobře namazaný stroj. V poledním slunci jsme ale nevydrželi dlouho a tak nás v půlce jejich setu naše těla odvolala do útrob pevnosti. (Luma)
Pánbíčkáře ILL NIŇO moc nemusím, ale musím uznat, že letos jim set na Brutalu dokonale sedl a i já, kritik všech takto divných kapel, musím uznat, že tato parta za roky své existence dosahuje statusu kapely, která se sice nedá moc poslouchat, ale dívat se na ni je opravdový zážitek. Z pódia šla cítit energie a i z dálky bylo znát, že magie mezi skupinou a publikem se vzájemně propojila. (Luma)
Často jsem slyšel „Chci zajít na tu kapelu z Indie“. Tak jsme tedy šli. DEMONIC RESURRECTION pročísli horký dopolední vzduch vlnou melodických kytar, na které se chytili ti, kterým v krvi koluje i heavy metal. Osobně jsem si myslel, že půjde o uskupení, od kterého toho nemůžu moc čekat, ale nakonec se Indové předvedli jako jedni z těch, kteří už mají něco odehráno. (Luma)
PRO-PAIN. Další HC týpci z Ameriky. Vždycky je chci vidět a věřím, že vyberou to lepší z jejich diskografie. Minule to nevyšlo, a proto mě jejich set nebavil. Protentokrát se karta obrátila a parta okolo Garyho Meskila šlapala jako dobře namazaný stroj. V poledním slunci jsme ale nevydrželi dlouho a tak nás v půlce jejich setu naše těla odvolala do útrob pevnosti. (Luma)
Pánbíčkáře ILL NIŇO moc nemusím, ale musím uznat, že letos jim set na Brutalu dokonale sedl a i já, kritik všech takto divných kapel, musím uznat, že tato parta za roky své existence dosahuje statusu kapely, která se sice nedá moc poslouchat, ale dívat se na ni je opravdový zážitek. Z pódia šla cítit energie a i z dálky bylo znát, že magie mezi skupinou a publikem se vzájemně propojila. (Luma)
Namísto vystoupení ANTROPOMORPHIE, která to v pátek rozjela už v 11:05, jsem se věnoval celé dopoledne koupelím v řece u kempu, vykřikování všemožných vulgárních výrazů směrem k obloze a snaze o dohození mokrého hadru až na toho žlutého kripla. Když jsem se podíval na triko DARKTHRONE, které jsem na sobě měl den předtím, bylo na něm tolik soli, že bych při dokoupení chleba mohl ihned každého vítat dle slovanského zvyku. (Opat)
První kapelou pátku pro mě byli až DECAPITATED, kteří startovali o půl čtvrté. Jsem příznivcem spíše starších počinů polské úderky, předposlední „Carnival is Forever“ (2011) ještě nesla nemálo povedených momentů, zatímco loňská deska „Blood Mantra“ mě absolutně neoslovila a jen tak bez většího rýpance do žeber proplula okolo mě. Když si vzpomenu na technické bomby, které Poláci vypustili s alby „Organic Hallucinosis“ nebo „Nihility“, tak je mi trochu smutno z toho, kam se posunuli. Techniky ubylo, naopak přibylo groove a lehkého ovlivnění corem. Právě na posledních deskách byl výrazně postaven setlist a ani živé provedení nových skladeb mě nepřesvědčilo. DECAPITATED jsou prostě už jinde a fanoušků mají pravděpodobně více, než v dobách mých oblíbených alb. Bohužel to jde trochu mimo mě, potěšilo alespoň zařazení klasiky „Spheres of Madness“. (Opat)
DECAPITATED je opravdu živoucí organismus. I po neštěstí v roce 2007, kdy při autonehodě zemřel bubeník Witold „Vitek“ Kiełtyka, se kapela dokázala vzchopit a po neplánované přestávce navázala tam, kde tehdy skončila. DECAPITATED jsou u nás často k vidění, ale musím uznat, že tento set byl jeden z nejlepších. Jen zvuk mi připadal trochu rozsypaný. (Luma)
Minulý rok jsem viděl WALLS OF JERICHO na Basinfire festu a rozsekali mě natolik, že jsem málem zapomněl, že jsem tam jel vlastně na úplně jiné kapely (úsměv). Většinou mám u kapel s dívčím obsazením problém uvěřit jim tu metalovou drsnost a syrovost. U téhle redhead ďáblice ten problém v žádném případě nemám. Ze zpěvačky Candance to totiž sálá na všechny strany okamžitě, jak přijde na pódium. Přirozený respekt by velel být v její přítomnosti spíše zticha, ale její charisma vás prostě dokáže rozproudit. Po loňském výkonu na BFF jsem čekal opravdu hodně a tak trochu se bál zklamání, které většinou z velkého očekávání plyne. Po prvních tónech jsem na všechny obavy úplně zapomněl a jen si vychutnával tu nálož, která se z pódia od začátku valila, a skončila, až když bylo po všem. Americká drtička mě kompletně semlela a svalnatou levou zadní strčila do kapsy jak PRO-PAIN, tak BIOHAZARD. Fuck the American Dream. (úsměv) (Honza)
Pátek jsme pojali vyloženě odpočinkově a zkusili jsme vymyslet, jak přechytračit slunce. To se sice nepovedlo, ale vzhledem k tomu, že jsme na ubytovně nabírali síly klasickým nic neděláním a blbým tlacháním až do odpoledne, večer se stal snesitelnějším. Přicházíme až na WALLS OF JERICHO, kteří hudebně tak nějak tápou a svůj pohled na HC se jim nějak zadrhává a stojí na místě. Jediné, co nezklamalo, byla záplava slovíčka fuck, které zpěvačka dokáže naverbovat snad úplně všude. Zkoušeli jsme je v proslovech mezi skladbami počítat, ale nestačily nám na to prsty na ruce. Vsadím kilo, že její první slovo v životě bylo fuck. (Coornelus)
Po dvou náročných dnech jsme v pátek zvolili klidový režim až do odpoledne a do areálu jsme vyrazili až úderem 16. hodiny s tím, že omrkneme aspoň kousek WALLS OF JERICHO a zkontrolujeme, jestli se hubatá zpěvandule Candace polepšila, nebo zda pořád fuckuje jako dlaždič. Bé je správně. Tuším, že Coornelus mezi dvěma songy napočítal sedm slov, v jejichž základu se právě fuck objevovalo. Prostě všechno je fucking a hotovo. (úsměv) Z krátkého exkurzu neradno dělat závěry, ale svým způsobem to WALLS OF JERICHO dělají zajímavě, front(wo)manka je nabitá energií (když jsem viděl její muskulaturu, nerad bych se s ní dostal do křížku!), kapela šlape... jen to prostě není můj šálek metal(hard)core. (Johan)
Kvůli zdrcujícímu vedru se pro mě stali první páteční kapelou až francouzští šílenci SEBHKA-CHOTT. Čeho jsou schopní, jsem věděl již z předchozích ročníků. Během zběsilého psychocirkusového samplu kapela přivezla bednu na kolečkách, z ní vylezl muž s prasečí maskou a pozounem mastíce si bradavky. Kytarista a bubeník ve shodných maskách se chopili svých nástrojů, první zmíněný za kytaru otočnou a navíc dvoukrkou. Nakonec přišel basák se spoustou strun a záložní kytarou pod ní, která byla speciálně ohoblována tak, aby se vešla pod basu. I zeptal se publika, co je to vlastně šílenství, a co o něm kdo ví. Lid jen zakřičel a pozvedl ruce, což mu nestačilo. A tak se spustilo extrémní avantgardní šílenství čerpající ze všech možných žánrů. Instrumentálně to bylo neuvěřitelně skvěle zahrané, nestačil jsem sledovat, co všechno tam ti šílenci sází. A to je při hře pan prase ještě dráždil oplzlými gesty a schytával za to kopance. A také ho občas někdo nacpal zpět do krabice. A nejhorší na tom všem je, že odpověď, cože je vlastně to šílenství, zůstala nezodpovězena. Ale z větší části jsou to rozhodně SEBKHA-CHOTT. (Aleš)
SEBHKA-CHOTT jsou na Brutalu poměrně častými hosty, dorážejí co tři čtyři roky, takže už jsem je před časem viděl a tušil, že to bude blázinec... a taky byl. Bicí po straně, na pódiu nějací kříženci potápěčů a kosmonautů, prapodivná muzika-nemuzika, pozoun... podle mě avantgarda za každou cenu. Kromě vizuálního zážitku celkem zbytečnost. (Johan)
Jestli jsem po SOULFLY láteřil, po BRUJERII budu tuplovaně. Doba, kdy tahle parta působila vtipně a hodila se jako zpestření prakticky kamkoliv, jsou nejspíš dávno v prachu. To, co Juan Brujo se svými kumpány předváděl, bylo jedním slovem tragické. Jako když před lidi vyleze nějaká punkovo-grindová kapela odněkud z pralesa a začne hrnout primitivní muziku. A aby toho nebylo málo, korunuje to dementní parodií na „Macarenu“ (vzpomněl jsem si na verzi od Šmoulů, která mi přišla mnohem vtipnější – úsměv). Nechápu, jak tohle mohlo někoho bavit, pro mě to bylo nejhorší představení celého Brutalu, a je mi úplně fuk, že se na něm podílel „neznámý“ kytarista z NAPALM DEATH. (Johan)
BRUJERIA. Rozepisovat se zde o něčem by bylo asi úplně zbytečné. Živelný, temperamentní jihoamericky grindcore. Tečka. (Yvor)
BRUJERIA je pořád stejná. Což při skutečnosti, že ji vidíte poněkolikáté, je už prostě špatně. Rádoby zábavná, ale podle hesla, že opakovaný vtip přestává být vtipem, se stává nudnou. BRUJERIA nebavila a závěrečná „Mariuhana“ už dnes hraničí s trapností. (Coornelus)
Na mezinárodně-mexickou BRUJERII jsem se opravdu těšil, ale začátek vystoupení a tíha v nohou mě dlouho nenechala přihlížet španělskému rozhovoru, probíhajícímu na pódiu. Dokonce mi muzikanti připadali, že jsou docela unavení. Možná to bylo i mým rozpoložením, kdy už jsem v davu marně lapal po vodě. (Luma)
Neustávající vedro si na mě vyžádalo svoji daň a tak jsem osekala počet kapel, které jsem v tento den chtěla vidět. Nakonec to vyšlo tak krásně, že mojí první kapelou byli až black metaloví WINTERFYLLETH o půl šesté večer. Do té doby jsem se všemožně snažila neumřít, abych si mohla vychutnat jednu z kapel, která pro mě na tomto ročníku měla největší prioritu. Již po prvních tónech pociťuji blaho, které je o mnoho intenzivnější, než když jsem poslouchala vynikající desky v poklidu domova. Kapele to naživo neskutečně šlape a jejich charisma dodává vystoupení na velkoleposti. Rochňala jsem si blahem, protože postupně zahráli takřka všechny mé oblíbené skladby a já si přála, aby to nikdy neskončilo. Trojhlasý vokál, který zazněl u některých skladeb, mě pak nadobro uzemnil, vše sedělo a ladilo tak, jak má. Dokonce to bylo až tak skvělé, že bych tyto čisté zpěvy zařadila do patnáctky top čistých vokálů, které jsem za život na koncertech slyšela. (Niviat)
Ze jména WINTERFYLLETH na soupisce jsem měl obrovskou radost. Jejich náladotvorný black metal funguje naštěstí skvěle i naživo. Chorálů se chopila celá kapela kromě bubeníka, znělo jim to výborně a sypali jednu moji oblíbenou skladbu za druhou. „The Svart Raven“, „Whisper of the Elements“ a zejména „Forsaken in Stone“, která mě svou těžkotonážností a naléhavostí absolutně dostala. Pro mě jeden z vrcholů celého festivalu. (Aleš)
Pátek byl den ze všech nejparnější, byl jsem vyprahlý jak Sahara a nic moc se mi nechtělo, takže i z WINTERFYLLETH jsem stihl až druhou polovinu. Studiově jde o takový nenásilný, příjemně znějící atmosférický black metal se stopáží skladeb spíše delší než kratší. Anglické čtveřici, která vystoupila na zadní scéně, hudebně nic nechybělo, zahrané to bylo výborně, zvukově také povedené vystoupení… chyběla tomu však ona atmosféra, jíž jsou desky protknuté. Přičítám to nejen vedru a brzkému hracímu času, ale zejména outfitu členů kapely. Nikdy jsem image kapely nepřikládal žádnou zásadní váhu, je však pravdou, že alespoň nějak to vypadat musí. Hrát black metal v kšiltovce prostě není úplně košér. (Opat)
Sympaticky pojímá black metal britská kapela WINTERFYLLETH. Žádné zběsilé nářezy, žádný warpaint, obyčejné ošacení, civilní projev, přesto zajímavě poskládaná muzika, která mě nějakých dvacet minut, které jsem zhlédl, bavila. (Johan)
Jo, jo. Byly časy, kdy jsem KATAKLYSM doslova miloval. Posledními alby se mi tito Kanaďané vzdalují čím dál tím víc. „Že su ale ogar z Moravy“, tak se řídím heslem „nesuď, dokud neuvidíš“. Tak jsem to tedy zkusil a vyrazil k pódiu. Kapela šlapala dobře jako vždycky. Pravda, klubové koncerty mají lepší atmosféru. Ale asi jsem už opravdu nad Kaťákem zlomil hůl. Nové skladby jsou tak uhlazené, až to pěkné není a ani ty starší, kterých nebylo mnoho, mi nevlily energii do žil. (Luma)
Vidět LANTLÔS konečně naživo byl pro mě splněný sen. Jejich první koncert v Čechách se ale nezdařil kvůli technickým problémům, takže si to zde pánové mohli vynahradit. Zamrzel mě ne zrovna ideální zvuk, takže těch pár postblackových sypaček vyznělo vniveč. Skladby z desky „Melting Sun“ na mě příliš nefungovaly, první mě zaujala až „Bliss“ z „Agape“. Když se dostalo na mnou zbožňované skladby „Pulse/Surreal“ a „Coma“, nadšení rychle vystřídalo absolutní zklamání. Nálada, v jaké byly nahrány tyto skladby Herbstem a Neigem na desce „.neon“, se totiž nové sestavě nedaří ani z dálky napodobit a najednou zkrátka nefungují. Odcházím zklamán zjištěním, že LANTLÔS pro mě nadále zůstávají již jen studiovou kapelou. (Aleš)
Dnešní program mi připravil hned tři velká želízka v mém hudebním ohni, dalším z nich byli bezesporu LANTLÔS (GER). Po změně sestavy (kdy kapela funguje záhadně dál), jsem poctivě naposlouchala novou desku a byla zvědavá, zda v playlistu zazní i starší skladby. Moje vroucné přání se splnilo a kousků z desek minulých jsem se dočkala. Nejvíc patrný rozdíl byl u vokálu, který neměl potřebnou naléhavost a míra utrpení se zračila spíš v mé tváři, než v tom, co vycházelo za pocity ze zpěváka. Ač hudebně podáno skvěle, příště si živý zážitek spíše odpustím, než bych se hrnula stát do prvních řad. Přece jen pro mě doba „losí“ navždy minula. Stroj času ještě nikdo nevynalezl, abych si mohla naživo poslechnout takové klenoty jako „.neon“ a znělo to tak, jak má a jak bylo myšleno. (Niviat)
Náladu mi spravili na Jägermeister stage hrající Irové PRIMORDIAL. Potřetí naživo, potřetí na festivalu, už by sakra někdy mohli zavítat do klubu (úsměv). Ačkoliv pokaždé hráli za vedra a světla, což zrovna u této kapely rozhodně ubírá na atmosféře, pokaždé mě dostali. Alan Averill Nemtheanga je jedním z nejcharismatičtějších frontmanů, které znám, i bez neustálého burcování publikum vždy dostane na svoji stranu. Vokálně byl ve formě, i obtížnou „Where Greater Men Have Fallen“ na začátek dal obstojně. Dá se říci, že co skladba, to vrchol: dále zazněly „As Rome Burns“, „No Grave Deep Enough“, „The Coffin Ships“, „Wield Lightning to Split the Sun“ a na závěr geniální „Empire Falls“. Na PRIMORDIAL zejména cením jejich originalitu, vytvořili si vlastní styl a každá podobná kapela je pouze jejich kopírkou. Výborné vystoupení, které by v klubu mělo jistě ještě větší sílu. (Opat)
Z PRIMORDIAL mám pocit, že jsou takovou vděčnou a skromnou kapelou, která si každé své vystoupení na BA maximálně užívá, což platí především pro frontmana Nemtheangu. Ten je jediný z kapely v paintu, přesto působí lidsky – mile. Svou zádumčivou a těžko pojmenovatelnou hudbu se PRIMORDIAL podařilo přenést i na pódium, navíc opět ve skvělém zvukovém kabátě. Zaznělo pouze šest skladeb, což ale není u této kapely při délce jejích kompozic nic neobvyklého. Bezesporu jeden z vrcholů dne. (Coornelus)
Jestli se dá nějakému pomalovanému frontmanovi věřit každé slovo, je to irský kazatel Alan Averill Nemtheanga. I přes poměrně brzký čas (18:35) se ostrovan předvedl ve výborné hlasové formě a kapela kolem něj zrovna tak. Pro mě se PRIMORDIAL stali nejlepší kapelou pátečního programu, což jsem stejnak věděl dopředu. (úsměv) (Johan)
V soutěži o nejšílenější kapelu festivalu pro mě zvítězili THE DILLINGER ESCAPE PLAN. Nejen, že jejich hudba je plná zvratů a změn nálad, ale zároveň nevíte, koho z pětice členů sledovat nejdřív. Neustále se na pódiu něco děje. Ačkoliv je pravda, že tak šílená show, jako před několika lety, to nebyla, přeci jen chyběly houpající se bedýnky. (úsměv) Zpěvák Greg Puciato ale nezahálel, lezl na boční konstrukce pódia (přičemž se zasekl kabelem o odposlech a skončil v půli cesty), nechal se nést lidmi v předních řadách (zatímco se stále snažil nevynechávat své vokální party), kytarista zase svůj skok z nějakého metru a půl sotva ustál. Energie z pódia tříštila a kotel ji svým miláčkům na scéně řádně vracel. V setlistu nechyběly hitovky „One of us is the Killer“, „Farewell, Mona Lisa“ nebo „Milk Lizard“. (Opat)
Na koncertech se vždy nejvíce těším na začátek. Podle mě je úvod koncertu vlastně skoro to nejdůležitější a konkrétně na festivalech to většinou rozhodne o tom, jestli zůstanu, nebo po pár minutách odejdu. V případě THE DILLINGER ESCAPE PLAN byl nástup brutální, ehm, tedy alespoň měl být. Všichni s obrovskou energií naběhli na pódium a s ničím se nemazali. Naneštěstí se stala chyba někde jinde, protože z repráků se nevalilo zhola nic. Zběsilé kytarové vyhrávky, které slyšelo jen pár lidí přímo pod pódiem a tisíce lidí, které se přišly bavit, jen tak stály a zmateně se poohlížely kolem sebe, co se děje. To nebyl začátek, který si kapela přála. Po pár minutách se problém vyřešil, ovšem dopředu se stejně valila jen zahuhlaná nesrozumitelná koule zvuku. TDEP si zkrátka ten den vytáhli Černého Petra, a tak cca. v půli koncertu zklamaně odcházím. (Honza)
KYPCK jsem měl možnost vidět poprvé a přiznám se, že mě jejich vystoupení za srdce nechytlo. Možná kdybych měl něco málo naposloucháno, ale takto mě to tak nějak minulo. Nutno však podotknout, že zvuk byl v pořádku a MetalGate stan byl plný. (Yvor)
Finské KYPCK jsem po debutu sledoval poctivě a jejich vystoupení na BA 2011 také dopadlo dobře. Pak jsem je na nějakou dobu pustil ze zřetele a tak byl nejvyšší čas to napravit a podívat se, co se změnilo. Vcelku nic. Pořád si hrnou tu svoji zparchantělou verzi doom metalu, stále si hoví ve všem ruském, basák má stejný počet strun (jednu) a Samiho instrument má pořád podobu střelné zbraně. Hrálo se ze všech tří studiovek a myslím, že došlo i na nový kus. Nebylo to nejhorší, ale už chyběl ten moment překvapení. Nicméně refrén „Alleya Stalina“ jsem si zahulákal s chutí s ostatními. (Goro)
KYPCK sleduju od jejich debutu a dost jsem doufal, že zopakují to, co předvedli před čtyřmi lety. Vzhledem k tomu, že ve stanu bylo takové vedro, až jsem se potil i pod jazykem, tak jsem zbaběle při skladbě „Stalingrad“ utekl. (Luma)
Sludge doom metal v podání finských KYPCK jsem si musela, ze zvědavosti a kvůli lásce k tomuto stylu, poslechnout alespoň na chvíli. Valivé tóny a vokál se všemožně snažily navodit tu správnou atmosféru a soudě podle spousty lidí, se jim to podařilo. Já však postrádala to kouzelné něco, co by mě uchvátilo natolik, abych se rozhodla setrvat na celý set. Po čase začala v projevu převládat přílišná monotónnost a celé to zavánělo kolosální nudou, které jsem se chtěla vyhnout a zároveň jsem zatoužila po chvíli odpočinku. S rozporuplnými pocity jsem proto zhruba v necelé půlce odešla. (Niviat)
NAPALM DEATH neboli praotcové grindcore vždy přitáhnou zvědavce napříč žánry. Tak tomu bylo i tentokrát. Jen s tím rozdílem, že dnes se ten jejich bordel vůbec nedal poslouchat. Zvukař si asi seděl na uších, a i když se kapela snažila jako vždy, tak zážitek byl minimální. Byla to škoda a tak jsme si šli chuť spravit za holkama od „Jégra“. (Luma)
Od NAPALM DEATH se nedá očekávat nic než kvalita a to se potvrdilo i na letošním BA. Jedinou kaňkou na vystoupení byl zvuk, který se tentokrát zvukařům nepodařilo příliš ukočírovat. Vše vyvrcholilo úplným zvukovým výpadkem v závěru vystoupení. Každopádně jízda to byla parádní, o tom žádná. (Yvor)
Před přesunem na GOD DETHRONED jsem ještě chvíli pobyl na birminghamskou grindcore legendu NAPALM DEATH. Jenže hned od začátku bylo něco v nepořádku, a to zvuk. Ale totálně. Zpočátku jsem ani nechtěl věřit, že už čtveřice odstartovala show. Ani postupem času se ale zvuk příliš nelepšil, byl vyloženě odporný a v závěru (to už vím jen z doslechu) prý byly dokonce na chvíli ke slyšení pouze činely a zpěvák Barney. Zvukařský fail letošního BA. (Opat)
GOD DETHRONED na zadní stage byli absolutně jiná káva. Nizozemci se loni po dvouleté pauze vrátili na scénu a doufejme, že kromě koncertů už připravují i materiál pro desátou studiovou desku. Na Brutalu dokázali, že minimálně naživo jim to funguje skvěle. Jejich death metal s výraznou dávkou melodií a lehkým vánkem black metalu na mě působil jako živá voda. Sice nezazněla moje oblíbená „Storm of Steel“ z posledního alba, playlist byl přesto parádně nakombinovaný: GOD DETHRONED zahráli alespoň skladbu téměř ze všech alb, namátkou „Through Byzantine Hemispheres“, „The Art of Immolation“, „Nihilism“, „Boiling Blood“, „Soul Sweeper“, „No Man’s Land“ či na závěr „Villa Vampiria“. Jedna pecka vedle druhé, Henri se nezdržoval dlouhými proslovy a sypal to do nás, jak se sluší a patří. Po koncertě jsem s ním prohodil pár slov a s vystoupením a odezvou publika byl také velmi spokojen. (Opat)
Jediné drobné pozitivum na neúčasti KILLING JOKE (zase!) byla ta skutečnost, že CANDLEMASS dostali k dispozici lepší hrací čas a dostatečný prostor. A využili toho beze zbytku. A i v jejich případě se dá napsat to samé co u ASPHYX, protože i v tomto případě staří pardálové vyučovali s neuvěřitelnou lehkostí. Těžko věřit, že Leif Edling už tu káru táhne více než tři dekády… Většina odehraných skladeb už jsou dnes klasiky žánru („Mirror Mirror“, „A cry from the crypt“, „Under the oak“) a ty novějšího data mezi ně zapadly naprosto nenásilně („Black dwarf“, „Emperor of the void“…). A když zaznělo: „Sunrise I greet you, the beauty of your light…“, což byl úvod mé nej skladby „At the gallows end“, bylo o mém (překvapivém) vítězi pátečního dne rozhodnuto. Samostatnou kapitolou pak byl pěvec Mats Levén, protože tenhle pán to dával nehorázně. Snad jen to Lasseho kytarové sólo bych si dokázal odpustit. Zklamání z absence KILLING JOKE nepřešlo, ale náplast na jejich termín v podobě CANDLEMASS měla hojivé účinky. (Goro)
CANDLEMASS jsou pro mě kapelou, kterou jsem si nemohl nechat ujít. Fakt, že na postu vokalisty již neuslyším Roberta Loweho, ale Matse Levéna, jsem se bohužel dozvěděl až na místě. Zpěvák je to dobrý, ale kapelu mi přibližuje spíš k heavy metalu, nežli k obstarožnímu doomu. Je zajímavé, jak najednou vše zní jinak. Kapela ale hraje tak, že se nemohu odtrhnout a sází jednu nesmrtelnou klasiku za druhou. Ač všichni mí přátelé postupně utíkají, já si vše užívám až do konce. Bylo to dobré, ale Robert Lowe je bohužel přesně ta osobnost, která mi v přední linii CANDLEMASS neoddiskutovatelně chybí. (Aleš)
Když se rozhodovalo, na jakou kapelu se půjde dál, volba byla jasná. Pod obrovským nátlakem mojí drahé polovičky jsem se vypravila na CANDLEMASS doufaje, že mě to uchvátí víc, než při domácím poslechu. Po instrumentální stránce bych neměla sebemenší problém poslouchat tuhle nápaditou hudbu hodiny a zcela se do ní ponořit. Všechny tyto pocity mě však opustily ve chvíli, kdy zpěvák otevřel ústa a místo podmanivého a hlubokého doomového vokálu se ozvalo hevíkové ječení, za které by se nemusel stydět ani Bruce Dickinson. Vydržela jsem jen chvíli a pak se vypařila jako pára nad hrncem se spoustou dalších známých (až na onu zmíněnou polovičku) a pomalu se chystala na hřeb večera, ne-li celého BA. (Niviat)
Islanďané SVARTIDAUDI si zopakovali vystoupení z předchozího dne, tedy nevím nakolik zopakovali a nakolik modifikovali, protože to první pozdě v noci nebo lépe řečeno brzy nad ránem jsem fyzicky nedal. Takže mě druhá šance potěšila, protože jsem byl tyhle zajímavé hosty z dalekého severu docela zvědavý. Jejich set se částečně kryl s parádními CANDLEMASS, takže jsem stihl jen část a ta mě až tak nezaujala, jak jsem si představoval... Možná byl na vině předchozí zážitek, možná trochu haproval zvuk, ale do rozjetého setu už jsem se nedokázal „dostat“. (Johan)
Nejsem si jistý, zda se festival může dál rozpínat. Před podium se asi ještě nějací fanoušci vejdou, ale nejspíš na sobě budou jako sardinky. SEPULTURU jsem viděl zpoza rohu, jako kdybych neměl platnou vstupenku. Na obranu musím dodat, že SEPULTURA šlapala jako dobře promazaný stroj. Ostatně jako vždycky. Jen nevím, zda by tolik posluchačů přispěchalo před pódium, kdyby hráli jen nové skladby. Nevím, ale je docela zvláštní, když půlka setu je stejná jako dva dny předtím od jistých SOULFLY. (smích) (Luma)
Volba z nejtěžších. Jediná kolize festivalu u mě nastala v době, kdy jsem se musel rozhodovat mezi SKEPTICISM a DEATH DTA. Během večera jsem šel pětkrát tam, šestkrát zase támhle, ale nakonec stojíme před DEATH DTA. A volba to byla výborná. Nečekal jsem, že by to mohlo být tak intenzivní, ale bylo to tak. Po dvou skladbách se srovnal zvuk a to, co lezlo ven z beden, byl totální luxus. Neskutečným způsoben nazvučené, vše řádně heavy, ale maximálně čitelné. Skvělý výběr skladeb, kdy jsem osobně nejvíc ocenil věci ze „Symbolic“, nám nedovolil se pohnout z místa. Velkou pochvalu si zaslouží všichni muzikanti, ale nevypíchnout Maxe Phelpse (CYNIC), to snad ani nejde. Jeho soustředěný výkon, jak v práci s kytarou, tak po vokální stránce, byl fenomenální. Tady stačilo jen zavřít oči... Pro mě druhé nejlepší vystoupení celého BA. Smekám klobouk. (Coornelus)
S DEATH TO ALL mám trochu osobní problém. Celý ten princip toho, že původně mělo jít o jakési vzpomínkové turné na mozek kapely DEATH Chucka Schuldinera, a teď už tento projekt více než tři roky neúnavně brázdí koncertní a festivalová pódia a tak trochu žije z geniality zesnulé osoby, mi prostě vadí. Vím, že DEATH TO ALL mají podporu Chuckovy rodiny, ale ten kalkul tam cítit je. Pokud se od toho oprostím, musím objektivně říci, že to pánové mají zvládnuté na výbornou. Aby ne, když v DTA působí mistři svých řemesel, jako Steve DiGiorgio (basa) či Gene Hoglan (bicí). Max Phelps, jenž zde převzal úlohu Chucka, také předvedl naprosto precizní práci. Vokál má posazený sice trochu jinde, než Chuck na posledních deskách, takže taková „Bite the Pain“ zněla trochu odlišně, přesto výborně. Zaslechl jsem, že by měly v setlistu DTA převažovat zářezy z desky „Symbolic“, to se ale jako pravdivé neukázalo, a tak jsme mohli kromě titulní skladby právě zmíněné desky možnost slyšet poklady jako „Zombie Ritual“, „Pull the Plug“ či „The Philosopher“, chybět nemohla ani hitová „Crystal Mountain“. Objektivně: výborná show, ale červík prostě hlodá… (Opat)
Půl dvanáctá se blíží a s ní i vystoupení jedné z nejdiskutovanějších kapel současnosti. DEATH DTA rozdělili death metalové fanoušky na několik táborů, jedni je vychvalují do nebes, jedni zatracují do horoucích pekel, jedni říkají, že je to jen ubohá cover kapela, jediný DEATH byl s Chuckem atd. atd. Všichni už jsme je viděli a svůj názor jsme měli, ale přesto si je nikdo z nás nemůže nechat ujít. Kráčíme areálem, každý se svým názorem a každý očekáváme něco jiného. Po cestě padají připomínky jako „Ty vole, no to jsem zase zvědavej“. Přicházíme, když už kapela hraje a téměř okamžitě mě uzemňuje. Naprosto skvělý zvuk, jedna pecka za druhou a neohrožený výkon mistra bicích Gena Hoglana. Doslova smrtelná kombinace. Jestli se nepletu, tak oproti minulému koncertu zařadili více písní z alba „Symbolic“ s čímž mi udělali opravdu radost. Mně DEATH DTA ukázali, že to není jen nějaká obyčejná cover kapela, ale plnohodnotná počest jednomu velikánovi. Kdo si nechal na Brutalu ujít DEATH, nemusel tam vůbec jezdit. (smích) (Honza)
DEATH DTA jsem viděl jen z dálky, ale je fakt, že bavili. Jen mi připadá, že tu jde víc o peníze, než o vzpomínková vystoupení. Proto jsem ani nešel blíž. (Luma)
A pomalu nastala chvíle, na kterou jsem se těšil již drahnou dobu. SKEPTICISM. Uzavřená funeral doomová scéna nečítá mnoho jmen, těch aktivních ještě méně. A pokud mluvím o funeral doomu nejklasičtějším, nedokážu si představit lepšího a kvalitnějšího zástupce. Na pódium se pomalu začínají trousit zasmušilí pánové s poraženými pohledy a chopí se svých nástrojů. Matti Tilaeus za vokálem je kapitolou sám pro sebe. Každý jeho pohyb a každé gesto zapadá do celku a tvoří naprosto jedinečný zážitek. Takhle to vypadá, když je kapela naprosto sehraná jak po stránce hudební, tak při celkovém souznění a výrazu na pódiu. Jsem okamžitě vtáhnut do atmosféry a při závěru, kdy Matti vystoupí z hlubin murmuru a křičí svá obvinění, mám husí kůži i na husí kůži. Odcházím téměř beze slov. (Aleš)
Největší dilema jsem řešil v pátek. Hlavní stage mají okupovat DEATH DTA a ve stanu ve stejný čas zahajují svoji tryznu SKEPTICISM. Nakonec zvítězili Finové a jejich pohřební doom metal. Jako obvykle se pánové vhodně společensky oblékli (v tomto počasí jistě velmi praktické) a spustili svoji truchlohru. Na jejich koncerty (i tvorbu) musí být jeden naladěn a zcela se ponořit všemi vjemy do dění na pódiu. U mě se vše potřebné potkalo a byl jsem vtažen. Varhany, tympánové paličky, zrcadlo, ultra pomalé kytary, pohledy do země, Mattiho hrdelní vokál a rozepnutý motýlek a všude přítomný zmar a beznaděj. Prostě klasika v podání SKEPTICISM. Pokud jsem u AGALLOCH psal, že se jejich představení těžko popisuje, tak v tomto případě to platí dvojnásob. Tohle se opravdu musí zažít a hlavně prožít. Hrálo se i z novinky „Ordeal“ a po vystoupení se těším ještě víc… Koncert s jedinečnou atmosférou od jedinečné kapely. (Goro)
SKEPTICISM, kapela která takřka nemá obdoby a je jedním z mála pomyslných vrcholů funeral doomové scény, dostala prostor na malé stagei, což jí výrazně prospělo hlavně po stránce atmosféry. Celková pódiová show, tísnivá atmosféra a charisma zpěváka mě na celou dobu přikovali k podlaze a já nedokázala nic jiného, než se mírně pohupovat do rytmu dokonalých melodií a srdce mi pozvolna bušilo. To však jen do té doby, než se dostavil takřka infarktový závěr, který na mě zapůsobil, jak několik po sobě jdoucích vystoupení Sunn O))) během jednoho dne (smích). Jak jsem si stěžovala po celý čas na zvuk, byla jsem nesmírně ráda, že právě na Skepticism nepadl černý Petr a produkce tak byla naprosto bez poskvrny. Pro mě jednoznačně nejlepší koncert na celém BA a jeden z nejlepších za můj dosavadní život. Ne nadarmo patří právě oni mezi top kapely, které mám ráda. (Niviat)
Podobně jako většina kamarádů i já měl v pátek večer těžkou hlavu. Ne, že by byla „pod vlivem“, ale přemýšlela, kam se vydat. Jestli na DEATH DTA, nebo na SKEPTICISM... Nakonec jsem se vydal na DEATH s tím, že uvidím, a že nejspíš po chvíli přeběhnu dozadu na funeralisty. Což jsem i udělal, i když mě to sakra mrzelo. Ale SKEPTICISM byli taky skvělí. Už před léty mi na Brutalu uštědřili lekci, tentokrát jsem dobře věděl, do čeho jdu, a moje očekávání byla naplněna přesně na 100 %. Nové album, které pánové nahrávali na živo, je taky precizní práce a SKEPTICISM v podstatě nemají v daném ranku příliš početnou konkurenci – napadají mě akorát SHAPE OF DESPAIR, kterých se doufám na Brutalu dočkáme taky. Co třeba příští rok? (Johan)
GODFLESH vystoupili pouze ve dvoučlenné sestavě s automatickým bubeníkem, který z počátku nebyl vůbec slyšet. Během třetího songu se ale dalo vše do pořádku a nakonec z toho bylo velmi příjemné vystoupení, chvílemi připomínající ranou tvorbu FEAR FACTORY. (Yvor)
TOXIC HOLOCAUST, aneb klasická thrash řežba s trochou načernalého odéru. Možná někdo namítne, že je to tak nějak pořád dokola, dvě minuty rachotu, dvě minuty rambajzu, dvě minuty rotyky... žádné velké vymýšlení, ale ono to funguje jak z desek, tak na živo. Menší stage Amíkům slušela, ale půlhodinka bohatě stačila... bylo třeba se odebrat za akkadskými bohy. (Johan)
Poslední kapelou na velkých stagích byla jedna z mých nejoblíbenějších: švédská drtička MARDUK, která už před asi třemi lety takhle program jednoho dne Brutalu zavírala a nebyla to zrovna nejlepší zkušenost. Čtveřice se rozhodla tentokrát zahalit festival do válečného odéru a přehrát šestnáct let starou desku „Panzer Division Marduk“ v celé své podobě. No a střílelo jí to teda bestiálně. Skladby z válečného počinu byly rozděleny válečnými intermezzy, vokalista Mortuus klasicky nebyl přehnaně sdílný. Přestože jediný kytarista Morgan pamatuje nahrávání onoho počinu, znát to nikterak nebylo: Mortuus skladby dával poměrně s přehledem (občas se trochu zadýchal, ale to není úplně divu, natož když MARDUK některé ze songů hrají ve větším tempu, nežli na desce) a zpoza vše neúnavně poháněl Fredrik Widigs, který snad do toho virblu střílel z kulometu, a potvrdil, jak vynikajícího bubeníka si MARDUK loni našli. Zvuk onoho virblu byl navíc naprosto zničující. Očekával jsem, že s poslední skladbou z „Panzera“ – „Fistfucking God’s Planet“, se čtveřice odebere z pódia. Svůj čas se ale rozhodla naplno využít a navázala třemi peckami z nové desky „Frontschwein“, mezi nimiž nechyběla skočná „The Blond Beast“. Závěr pak patřil desce nejstarší („Dark Endless“ z roku 1992) a skladbě „The Black…“. MARDUK to totálně rozbili, nic víc dodat nemohu. Měl jsem před koncertem trochu obavy, zejména ze zvuku, ale ty byly okamžitě roztříštěny. (Opat)
Jestliže jsem před necelými třemi roky o vystoupení MARDUK v Praze napsal, že to byl můj nejlepší blackmetalový koncert, tak nevím, co mám psát k vystoupení švédských hromotluků na Brutalu. Ač v zoufalé formě, vydržel jsem polovinu setu stát a druhou sedět s votevřenou hubou. Zvuk – paráda. Bicí – devastace; evidentně byla intermezza zařazena hlavně kvůli tomu, aby si bicmen odfrkl, protože i po půlnoci panovalo vedro jako v pekle. Peklo ostatně MARDUK servírovali celou hodinu, první polovinu zabraly vyhlazováky, druhou už zpestřily i songy ve středních tempech. Paráda. (Johan)
Poslední a pro mě nejlepší kapelou byli MARDUK. Tito démoni si i přes všechny řeči hrají to své už hezkou řádku let a pokaždé, když mám s nimi tu čest, tak nezklamou. I tentokrát jsem se rád točil ve víru jejich ďábelských skladeb a nechal se unášet démonickým rouháním. Navíc zvuk byl snad nejlepší, co jsem dnes slyšel. (Luma)
Počítám, že na vystoupení MARDUK budou samé oslavné chorály, ale i tak svou kapkou přispěju já. Protože chci říct, že to bylo totiž... dech beroucí! Pro mě jeden z nejlepších BM koncertů, jaký jsem kdy slyšel a to díky zvukové stránce. Škoda jen, že větší část setu byla zasvěcena desce „Panzer Division Marduk“, kde jsou jenom rychlovky, které se mi už po třetí skladbě začaly slévat. Naštěstí ke konci vystoupení zahrané pomalejší skladby, z poslední výborné desky, dokázaly jejich show posunout ještě o level výš. Nemůžu jinak a vystavuju MARDUK plný počet bodů. A o tom zvuku budu vyprávět ještě vnoučatům. (Coornelus)
Jak už jsem psal v reportu z prvního dne, na DØDHEIMSGARD už jsem po téhle mlátičce neměl moc sil, navíc bych po setu MARDUK stihl asi půlku. Mrzí mě to, ale mohu se uklidňovat tím, že bych jinak neměl fotku s Morganem. (úsměv) (Opat)
Fotky: Ignor
Top 3:
První kapelou pátku pro mě byli až DECAPITATED, kteří startovali o půl čtvrté. Jsem příznivcem spíše starších počinů polské úderky, předposlední „Carnival is Forever“ (2011) ještě nesla nemálo povedených momentů, zatímco loňská deska „Blood Mantra“ mě absolutně neoslovila a jen tak bez většího rýpance do žeber proplula okolo mě. Když si vzpomenu na technické bomby, které Poláci vypustili s alby „Organic Hallucinosis“ nebo „Nihility“, tak je mi trochu smutno z toho, kam se posunuli. Techniky ubylo, naopak přibylo groove a lehkého ovlivnění corem. Právě na posledních deskách byl výrazně postaven setlist a ani živé provedení nových skladeb mě nepřesvědčilo. DECAPITATED jsou prostě už jinde a fanoušků mají pravděpodobně více, než v dobách mých oblíbených alb. Bohužel to jde trochu mimo mě, potěšilo alespoň zařazení klasiky „Spheres of Madness“. (Opat)
DECAPITATED je opravdu živoucí organismus. I po neštěstí v roce 2007, kdy při autonehodě zemřel bubeník Witold „Vitek“ Kiełtyka, se kapela dokázala vzchopit a po neplánované přestávce navázala tam, kde tehdy skončila. DECAPITATED jsou u nás často k vidění, ale musím uznat, že tento set byl jeden z nejlepších. Jen zvuk mi připadal trochu rozsypaný. (Luma)
Minulý rok jsem viděl WALLS OF JERICHO na Basinfire festu a rozsekali mě natolik, že jsem málem zapomněl, že jsem tam jel vlastně na úplně jiné kapely (úsměv). Většinou mám u kapel s dívčím obsazením problém uvěřit jim tu metalovou drsnost a syrovost. U téhle redhead ďáblice ten problém v žádném případě nemám. Ze zpěvačky Candance to totiž sálá na všechny strany okamžitě, jak přijde na pódium. Přirozený respekt by velel být v její přítomnosti spíše zticha, ale její charisma vás prostě dokáže rozproudit. Po loňském výkonu na BFF jsem čekal opravdu hodně a tak trochu se bál zklamání, které většinou z velkého očekávání plyne. Po prvních tónech jsem na všechny obavy úplně zapomněl a jen si vychutnával tu nálož, která se z pódia od začátku valila, a skončila, až když bylo po všem. Americká drtička mě kompletně semlela a svalnatou levou zadní strčila do kapsy jak PRO-PAIN, tak BIOHAZARD. Fuck the American Dream. (úsměv) (Honza)
Pátek jsme pojali vyloženě odpočinkově a zkusili jsme vymyslet, jak přechytračit slunce. To se sice nepovedlo, ale vzhledem k tomu, že jsme na ubytovně nabírali síly klasickým nic neděláním a blbým tlacháním až do odpoledne, večer se stal snesitelnějším. Přicházíme až na WALLS OF JERICHO, kteří hudebně tak nějak tápou a svůj pohled na HC se jim nějak zadrhává a stojí na místě. Jediné, co nezklamalo, byla záplava slovíčka fuck, které zpěvačka dokáže naverbovat snad úplně všude. Zkoušeli jsme je v proslovech mezi skladbami počítat, ale nestačily nám na to prsty na ruce. Vsadím kilo, že její první slovo v životě bylo fuck. (Coornelus)
Po dvou náročných dnech jsme v pátek zvolili klidový režim až do odpoledne a do areálu jsme vyrazili až úderem 16. hodiny s tím, že omrkneme aspoň kousek WALLS OF JERICHO a zkontrolujeme, jestli se hubatá zpěvandule Candace polepšila, nebo zda pořád fuckuje jako dlaždič. Bé je správně. Tuším, že Coornelus mezi dvěma songy napočítal sedm slov, v jejichž základu se právě fuck objevovalo. Prostě všechno je fucking a hotovo. (úsměv) Z krátkého exkurzu neradno dělat závěry, ale svým způsobem to WALLS OF JERICHO dělají zajímavě, front(wo)manka je nabitá energií (když jsem viděl její muskulaturu, nerad bych se s ní dostal do křížku!), kapela šlape... jen to prostě není můj šálek metal(hard)core. (Johan)
Kvůli zdrcujícímu vedru se pro mě stali první páteční kapelou až francouzští šílenci SEBHKA-CHOTT. Čeho jsou schopní, jsem věděl již z předchozích ročníků. Během zběsilého psychocirkusového samplu kapela přivezla bednu na kolečkách, z ní vylezl muž s prasečí maskou a pozounem mastíce si bradavky. Kytarista a bubeník ve shodných maskách se chopili svých nástrojů, první zmíněný za kytaru otočnou a navíc dvoukrkou. Nakonec přišel basák se spoustou strun a záložní kytarou pod ní, která byla speciálně ohoblována tak, aby se vešla pod basu. I zeptal se publika, co je to vlastně šílenství, a co o něm kdo ví. Lid jen zakřičel a pozvedl ruce, což mu nestačilo. A tak se spustilo extrémní avantgardní šílenství čerpající ze všech možných žánrů. Instrumentálně to bylo neuvěřitelně skvěle zahrané, nestačil jsem sledovat, co všechno tam ti šílenci sází. A to je při hře pan prase ještě dráždil oplzlými gesty a schytával za to kopance. A také ho občas někdo nacpal zpět do krabice. A nejhorší na tom všem je, že odpověď, cože je vlastně to šílenství, zůstala nezodpovězena. Ale z větší části jsou to rozhodně SEBKHA-CHOTT. (Aleš)
SEBHKA-CHOTT jsou na Brutalu poměrně častými hosty, dorážejí co tři čtyři roky, takže už jsem je před časem viděl a tušil, že to bude blázinec... a taky byl. Bicí po straně, na pódiu nějací kříženci potápěčů a kosmonautů, prapodivná muzika-nemuzika, pozoun... podle mě avantgarda za každou cenu. Kromě vizuálního zážitku celkem zbytečnost. (Johan)
Jestli jsem po SOULFLY láteřil, po BRUJERII budu tuplovaně. Doba, kdy tahle parta působila vtipně a hodila se jako zpestření prakticky kamkoliv, jsou nejspíš dávno v prachu. To, co Juan Brujo se svými kumpány předváděl, bylo jedním slovem tragické. Jako když před lidi vyleze nějaká punkovo-grindová kapela odněkud z pralesa a začne hrnout primitivní muziku. A aby toho nebylo málo, korunuje to dementní parodií na „Macarenu“ (vzpomněl jsem si na verzi od Šmoulů, která mi přišla mnohem vtipnější – úsměv). Nechápu, jak tohle mohlo někoho bavit, pro mě to bylo nejhorší představení celého Brutalu, a je mi úplně fuk, že se na něm podílel „neznámý“ kytarista z NAPALM DEATH. (Johan)
BRUJERIA. Rozepisovat se zde o něčem by bylo asi úplně zbytečné. Živelný, temperamentní jihoamericky grindcore. Tečka. (Yvor)
BRUJERIA je pořád stejná. Což při skutečnosti, že ji vidíte poněkolikáté, je už prostě špatně. Rádoby zábavná, ale podle hesla, že opakovaný vtip přestává být vtipem, se stává nudnou. BRUJERIA nebavila a závěrečná „Mariuhana“ už dnes hraničí s trapností. (Coornelus)
Na mezinárodně-mexickou BRUJERII jsem se opravdu těšil, ale začátek vystoupení a tíha v nohou mě dlouho nenechala přihlížet španělskému rozhovoru, probíhajícímu na pódiu. Dokonce mi muzikanti připadali, že jsou docela unavení. Možná to bylo i mým rozpoložením, kdy už jsem v davu marně lapal po vodě. (Luma)
Neustávající vedro si na mě vyžádalo svoji daň a tak jsem osekala počet kapel, které jsem v tento den chtěla vidět. Nakonec to vyšlo tak krásně, že mojí první kapelou byli až black metaloví WINTERFYLLETH o půl šesté večer. Do té doby jsem se všemožně snažila neumřít, abych si mohla vychutnat jednu z kapel, která pro mě na tomto ročníku měla největší prioritu. Již po prvních tónech pociťuji blaho, které je o mnoho intenzivnější, než když jsem poslouchala vynikající desky v poklidu domova. Kapele to naživo neskutečně šlape a jejich charisma dodává vystoupení na velkoleposti. Rochňala jsem si blahem, protože postupně zahráli takřka všechny mé oblíbené skladby a já si přála, aby to nikdy neskončilo. Trojhlasý vokál, který zazněl u některých skladeb, mě pak nadobro uzemnil, vše sedělo a ladilo tak, jak má. Dokonce to bylo až tak skvělé, že bych tyto čisté zpěvy zařadila do patnáctky top čistých vokálů, které jsem za život na koncertech slyšela. (Niviat)
Ze jména WINTERFYLLETH na soupisce jsem měl obrovskou radost. Jejich náladotvorný black metal funguje naštěstí skvěle i naživo. Chorálů se chopila celá kapela kromě bubeníka, znělo jim to výborně a sypali jednu moji oblíbenou skladbu za druhou. „The Svart Raven“, „Whisper of the Elements“ a zejména „Forsaken in Stone“, která mě svou těžkotonážností a naléhavostí absolutně dostala. Pro mě jeden z vrcholů celého festivalu. (Aleš)
Pátek byl den ze všech nejparnější, byl jsem vyprahlý jak Sahara a nic moc se mi nechtělo, takže i z WINTERFYLLETH jsem stihl až druhou polovinu. Studiově jde o takový nenásilný, příjemně znějící atmosférický black metal se stopáží skladeb spíše delší než kratší. Anglické čtveřici, která vystoupila na zadní scéně, hudebně nic nechybělo, zahrané to bylo výborně, zvukově také povedené vystoupení… chyběla tomu však ona atmosféra, jíž jsou desky protknuté. Přičítám to nejen vedru a brzkému hracímu času, ale zejména outfitu členů kapely. Nikdy jsem image kapely nepřikládal žádnou zásadní váhu, je však pravdou, že alespoň nějak to vypadat musí. Hrát black metal v kšiltovce prostě není úplně košér. (Opat)
Sympaticky pojímá black metal britská kapela WINTERFYLLETH. Žádné zběsilé nářezy, žádný warpaint, obyčejné ošacení, civilní projev, přesto zajímavě poskládaná muzika, která mě nějakých dvacet minut, které jsem zhlédl, bavila. (Johan)
Jo, jo. Byly časy, kdy jsem KATAKLYSM doslova miloval. Posledními alby se mi tito Kanaďané vzdalují čím dál tím víc. „Že su ale ogar z Moravy“, tak se řídím heslem „nesuď, dokud neuvidíš“. Tak jsem to tedy zkusil a vyrazil k pódiu. Kapela šlapala dobře jako vždycky. Pravda, klubové koncerty mají lepší atmosféru. Ale asi jsem už opravdu nad Kaťákem zlomil hůl. Nové skladby jsou tak uhlazené, až to pěkné není a ani ty starší, kterých nebylo mnoho, mi nevlily energii do žil. (Luma)
Vidět LANTLÔS konečně naživo byl pro mě splněný sen. Jejich první koncert v Čechách se ale nezdařil kvůli technickým problémům, takže si to zde pánové mohli vynahradit. Zamrzel mě ne zrovna ideální zvuk, takže těch pár postblackových sypaček vyznělo vniveč. Skladby z desky „Melting Sun“ na mě příliš nefungovaly, první mě zaujala až „Bliss“ z „Agape“. Když se dostalo na mnou zbožňované skladby „Pulse/Surreal“ a „Coma“, nadšení rychle vystřídalo absolutní zklamání. Nálada, v jaké byly nahrány tyto skladby Herbstem a Neigem na desce „.neon“, se totiž nové sestavě nedaří ani z dálky napodobit a najednou zkrátka nefungují. Odcházím zklamán zjištěním, že LANTLÔS pro mě nadále zůstávají již jen studiovou kapelou. (Aleš)
Dnešní program mi připravil hned tři velká želízka v mém hudebním ohni, dalším z nich byli bezesporu LANTLÔS (GER). Po změně sestavy (kdy kapela funguje záhadně dál), jsem poctivě naposlouchala novou desku a byla zvědavá, zda v playlistu zazní i starší skladby. Moje vroucné přání se splnilo a kousků z desek minulých jsem se dočkala. Nejvíc patrný rozdíl byl u vokálu, který neměl potřebnou naléhavost a míra utrpení se zračila spíš v mé tváři, než v tom, co vycházelo za pocity ze zpěváka. Ač hudebně podáno skvěle, příště si živý zážitek spíše odpustím, než bych se hrnula stát do prvních řad. Přece jen pro mě doba „losí“ navždy minula. Stroj času ještě nikdo nevynalezl, abych si mohla naživo poslechnout takové klenoty jako „.neon“ a znělo to tak, jak má a jak bylo myšleno. (Niviat)
Náladu mi spravili na Jägermeister stage hrající Irové PRIMORDIAL. Potřetí naživo, potřetí na festivalu, už by sakra někdy mohli zavítat do klubu (úsměv). Ačkoliv pokaždé hráli za vedra a světla, což zrovna u této kapely rozhodně ubírá na atmosféře, pokaždé mě dostali. Alan Averill Nemtheanga je jedním z nejcharismatičtějších frontmanů, které znám, i bez neustálého burcování publikum vždy dostane na svoji stranu. Vokálně byl ve formě, i obtížnou „Where Greater Men Have Fallen“ na začátek dal obstojně. Dá se říci, že co skladba, to vrchol: dále zazněly „As Rome Burns“, „No Grave Deep Enough“, „The Coffin Ships“, „Wield Lightning to Split the Sun“ a na závěr geniální „Empire Falls“. Na PRIMORDIAL zejména cením jejich originalitu, vytvořili si vlastní styl a každá podobná kapela je pouze jejich kopírkou. Výborné vystoupení, které by v klubu mělo jistě ještě větší sílu. (Opat)
Z PRIMORDIAL mám pocit, že jsou takovou vděčnou a skromnou kapelou, která si každé své vystoupení na BA maximálně užívá, což platí především pro frontmana Nemtheangu. Ten je jediný z kapely v paintu, přesto působí lidsky – mile. Svou zádumčivou a těžko pojmenovatelnou hudbu se PRIMORDIAL podařilo přenést i na pódium, navíc opět ve skvělém zvukovém kabátě. Zaznělo pouze šest skladeb, což ale není u této kapely při délce jejích kompozic nic neobvyklého. Bezesporu jeden z vrcholů dne. (Coornelus)
Jestli se dá nějakému pomalovanému frontmanovi věřit každé slovo, je to irský kazatel Alan Averill Nemtheanga. I přes poměrně brzký čas (18:35) se ostrovan předvedl ve výborné hlasové formě a kapela kolem něj zrovna tak. Pro mě se PRIMORDIAL stali nejlepší kapelou pátečního programu, což jsem stejnak věděl dopředu. (úsměv) (Johan)
V soutěži o nejšílenější kapelu festivalu pro mě zvítězili THE DILLINGER ESCAPE PLAN. Nejen, že jejich hudba je plná zvratů a změn nálad, ale zároveň nevíte, koho z pětice členů sledovat nejdřív. Neustále se na pódiu něco děje. Ačkoliv je pravda, že tak šílená show, jako před několika lety, to nebyla, přeci jen chyběly houpající se bedýnky. (úsměv) Zpěvák Greg Puciato ale nezahálel, lezl na boční konstrukce pódia (přičemž se zasekl kabelem o odposlech a skončil v půli cesty), nechal se nést lidmi v předních řadách (zatímco se stále snažil nevynechávat své vokální party), kytarista zase svůj skok z nějakého metru a půl sotva ustál. Energie z pódia tříštila a kotel ji svým miláčkům na scéně řádně vracel. V setlistu nechyběly hitovky „One of us is the Killer“, „Farewell, Mona Lisa“ nebo „Milk Lizard“. (Opat)
Na koncertech se vždy nejvíce těším na začátek. Podle mě je úvod koncertu vlastně skoro to nejdůležitější a konkrétně na festivalech to většinou rozhodne o tom, jestli zůstanu, nebo po pár minutách odejdu. V případě THE DILLINGER ESCAPE PLAN byl nástup brutální, ehm, tedy alespoň měl být. Všichni s obrovskou energií naběhli na pódium a s ničím se nemazali. Naneštěstí se stala chyba někde jinde, protože z repráků se nevalilo zhola nic. Zběsilé kytarové vyhrávky, které slyšelo jen pár lidí přímo pod pódiem a tisíce lidí, které se přišly bavit, jen tak stály a zmateně se poohlížely kolem sebe, co se děje. To nebyl začátek, který si kapela přála. Po pár minutách se problém vyřešil, ovšem dopředu se stejně valila jen zahuhlaná nesrozumitelná koule zvuku. TDEP si zkrátka ten den vytáhli Černého Petra, a tak cca. v půli koncertu zklamaně odcházím. (Honza)
KYPCK jsem měl možnost vidět poprvé a přiznám se, že mě jejich vystoupení za srdce nechytlo. Možná kdybych měl něco málo naposloucháno, ale takto mě to tak nějak minulo. Nutno však podotknout, že zvuk byl v pořádku a MetalGate stan byl plný. (Yvor)
Finské KYPCK jsem po debutu sledoval poctivě a jejich vystoupení na BA 2011 také dopadlo dobře. Pak jsem je na nějakou dobu pustil ze zřetele a tak byl nejvyšší čas to napravit a podívat se, co se změnilo. Vcelku nic. Pořád si hrnou tu svoji zparchantělou verzi doom metalu, stále si hoví ve všem ruském, basák má stejný počet strun (jednu) a Samiho instrument má pořád podobu střelné zbraně. Hrálo se ze všech tří studiovek a myslím, že došlo i na nový kus. Nebylo to nejhorší, ale už chyběl ten moment překvapení. Nicméně refrén „Alleya Stalina“ jsem si zahulákal s chutí s ostatními. (Goro)
KYPCK sleduju od jejich debutu a dost jsem doufal, že zopakují to, co předvedli před čtyřmi lety. Vzhledem k tomu, že ve stanu bylo takové vedro, až jsem se potil i pod jazykem, tak jsem zbaběle při skladbě „Stalingrad“ utekl. (Luma)
Sludge doom metal v podání finských KYPCK jsem si musela, ze zvědavosti a kvůli lásce k tomuto stylu, poslechnout alespoň na chvíli. Valivé tóny a vokál se všemožně snažily navodit tu správnou atmosféru a soudě podle spousty lidí, se jim to podařilo. Já však postrádala to kouzelné něco, co by mě uchvátilo natolik, abych se rozhodla setrvat na celý set. Po čase začala v projevu převládat přílišná monotónnost a celé to zavánělo kolosální nudou, které jsem se chtěla vyhnout a zároveň jsem zatoužila po chvíli odpočinku. S rozporuplnými pocity jsem proto zhruba v necelé půlce odešla. (Niviat)
NAPALM DEATH neboli praotcové grindcore vždy přitáhnou zvědavce napříč žánry. Tak tomu bylo i tentokrát. Jen s tím rozdílem, že dnes se ten jejich bordel vůbec nedal poslouchat. Zvukař si asi seděl na uších, a i když se kapela snažila jako vždy, tak zážitek byl minimální. Byla to škoda a tak jsme si šli chuť spravit za holkama od „Jégra“. (Luma)
Od NAPALM DEATH se nedá očekávat nic než kvalita a to se potvrdilo i na letošním BA. Jedinou kaňkou na vystoupení byl zvuk, který se tentokrát zvukařům nepodařilo příliš ukočírovat. Vše vyvrcholilo úplným zvukovým výpadkem v závěru vystoupení. Každopádně jízda to byla parádní, o tom žádná. (Yvor)
Před přesunem na GOD DETHRONED jsem ještě chvíli pobyl na birminghamskou grindcore legendu NAPALM DEATH. Jenže hned od začátku bylo něco v nepořádku, a to zvuk. Ale totálně. Zpočátku jsem ani nechtěl věřit, že už čtveřice odstartovala show. Ani postupem času se ale zvuk příliš nelepšil, byl vyloženě odporný a v závěru (to už vím jen z doslechu) prý byly dokonce na chvíli ke slyšení pouze činely a zpěvák Barney. Zvukařský fail letošního BA. (Opat)
GOD DETHRONED na zadní stage byli absolutně jiná káva. Nizozemci se loni po dvouleté pauze vrátili na scénu a doufejme, že kromě koncertů už připravují i materiál pro desátou studiovou desku. Na Brutalu dokázali, že minimálně naživo jim to funguje skvěle. Jejich death metal s výraznou dávkou melodií a lehkým vánkem black metalu na mě působil jako živá voda. Sice nezazněla moje oblíbená „Storm of Steel“ z posledního alba, playlist byl přesto parádně nakombinovaný: GOD DETHRONED zahráli alespoň skladbu téměř ze všech alb, namátkou „Through Byzantine Hemispheres“, „The Art of Immolation“, „Nihilism“, „Boiling Blood“, „Soul Sweeper“, „No Man’s Land“ či na závěr „Villa Vampiria“. Jedna pecka vedle druhé, Henri se nezdržoval dlouhými proslovy a sypal to do nás, jak se sluší a patří. Po koncertě jsem s ním prohodil pár slov a s vystoupením a odezvou publika byl také velmi spokojen. (Opat)
Jediné drobné pozitivum na neúčasti KILLING JOKE (zase!) byla ta skutečnost, že CANDLEMASS dostali k dispozici lepší hrací čas a dostatečný prostor. A využili toho beze zbytku. A i v jejich případě se dá napsat to samé co u ASPHYX, protože i v tomto případě staří pardálové vyučovali s neuvěřitelnou lehkostí. Těžko věřit, že Leif Edling už tu káru táhne více než tři dekády… Většina odehraných skladeb už jsou dnes klasiky žánru („Mirror Mirror“, „A cry from the crypt“, „Under the oak“) a ty novějšího data mezi ně zapadly naprosto nenásilně („Black dwarf“, „Emperor of the void“…). A když zaznělo: „Sunrise I greet you, the beauty of your light…“, což byl úvod mé nej skladby „At the gallows end“, bylo o mém (překvapivém) vítězi pátečního dne rozhodnuto. Samostatnou kapitolou pak byl pěvec Mats Levén, protože tenhle pán to dával nehorázně. Snad jen to Lasseho kytarové sólo bych si dokázal odpustit. Zklamání z absence KILLING JOKE nepřešlo, ale náplast na jejich termín v podobě CANDLEMASS měla hojivé účinky. (Goro)
CANDLEMASS jsou pro mě kapelou, kterou jsem si nemohl nechat ujít. Fakt, že na postu vokalisty již neuslyším Roberta Loweho, ale Matse Levéna, jsem se bohužel dozvěděl až na místě. Zpěvák je to dobrý, ale kapelu mi přibližuje spíš k heavy metalu, nežli k obstarožnímu doomu. Je zajímavé, jak najednou vše zní jinak. Kapela ale hraje tak, že se nemohu odtrhnout a sází jednu nesmrtelnou klasiku za druhou. Ač všichni mí přátelé postupně utíkají, já si vše užívám až do konce. Bylo to dobré, ale Robert Lowe je bohužel přesně ta osobnost, která mi v přední linii CANDLEMASS neoddiskutovatelně chybí. (Aleš)
Když se rozhodovalo, na jakou kapelu se půjde dál, volba byla jasná. Pod obrovským nátlakem mojí drahé polovičky jsem se vypravila na CANDLEMASS doufaje, že mě to uchvátí víc, než při domácím poslechu. Po instrumentální stránce bych neměla sebemenší problém poslouchat tuhle nápaditou hudbu hodiny a zcela se do ní ponořit. Všechny tyto pocity mě však opustily ve chvíli, kdy zpěvák otevřel ústa a místo podmanivého a hlubokého doomového vokálu se ozvalo hevíkové ječení, za které by se nemusel stydět ani Bruce Dickinson. Vydržela jsem jen chvíli a pak se vypařila jako pára nad hrncem se spoustou dalších známých (až na onu zmíněnou polovičku) a pomalu se chystala na hřeb večera, ne-li celého BA. (Niviat)
Islanďané SVARTIDAUDI si zopakovali vystoupení z předchozího dne, tedy nevím nakolik zopakovali a nakolik modifikovali, protože to první pozdě v noci nebo lépe řečeno brzy nad ránem jsem fyzicky nedal. Takže mě druhá šance potěšila, protože jsem byl tyhle zajímavé hosty z dalekého severu docela zvědavý. Jejich set se částečně kryl s parádními CANDLEMASS, takže jsem stihl jen část a ta mě až tak nezaujala, jak jsem si představoval... Možná byl na vině předchozí zážitek, možná trochu haproval zvuk, ale do rozjetého setu už jsem se nedokázal „dostat“. (Johan)
Nejsem si jistý, zda se festival může dál rozpínat. Před podium se asi ještě nějací fanoušci vejdou, ale nejspíš na sobě budou jako sardinky. SEPULTURU jsem viděl zpoza rohu, jako kdybych neměl platnou vstupenku. Na obranu musím dodat, že SEPULTURA šlapala jako dobře promazaný stroj. Ostatně jako vždycky. Jen nevím, zda by tolik posluchačů přispěchalo před pódium, kdyby hráli jen nové skladby. Nevím, ale je docela zvláštní, když půlka setu je stejná jako dva dny předtím od jistých SOULFLY. (smích) (Luma)
Volba z nejtěžších. Jediná kolize festivalu u mě nastala v době, kdy jsem se musel rozhodovat mezi SKEPTICISM a DEATH DTA. Během večera jsem šel pětkrát tam, šestkrát zase támhle, ale nakonec stojíme před DEATH DTA. A volba to byla výborná. Nečekal jsem, že by to mohlo být tak intenzivní, ale bylo to tak. Po dvou skladbách se srovnal zvuk a to, co lezlo ven z beden, byl totální luxus. Neskutečným způsoben nazvučené, vše řádně heavy, ale maximálně čitelné. Skvělý výběr skladeb, kdy jsem osobně nejvíc ocenil věci ze „Symbolic“, nám nedovolil se pohnout z místa. Velkou pochvalu si zaslouží všichni muzikanti, ale nevypíchnout Maxe Phelpse (CYNIC), to snad ani nejde. Jeho soustředěný výkon, jak v práci s kytarou, tak po vokální stránce, byl fenomenální. Tady stačilo jen zavřít oči... Pro mě druhé nejlepší vystoupení celého BA. Smekám klobouk. (Coornelus)
S DEATH TO ALL mám trochu osobní problém. Celý ten princip toho, že původně mělo jít o jakési vzpomínkové turné na mozek kapely DEATH Chucka Schuldinera, a teď už tento projekt více než tři roky neúnavně brázdí koncertní a festivalová pódia a tak trochu žije z geniality zesnulé osoby, mi prostě vadí. Vím, že DEATH TO ALL mají podporu Chuckovy rodiny, ale ten kalkul tam cítit je. Pokud se od toho oprostím, musím objektivně říci, že to pánové mají zvládnuté na výbornou. Aby ne, když v DTA působí mistři svých řemesel, jako Steve DiGiorgio (basa) či Gene Hoglan (bicí). Max Phelps, jenž zde převzal úlohu Chucka, také předvedl naprosto precizní práci. Vokál má posazený sice trochu jinde, než Chuck na posledních deskách, takže taková „Bite the Pain“ zněla trochu odlišně, přesto výborně. Zaslechl jsem, že by měly v setlistu DTA převažovat zářezy z desky „Symbolic“, to se ale jako pravdivé neukázalo, a tak jsme mohli kromě titulní skladby právě zmíněné desky možnost slyšet poklady jako „Zombie Ritual“, „Pull the Plug“ či „The Philosopher“, chybět nemohla ani hitová „Crystal Mountain“. Objektivně: výborná show, ale červík prostě hlodá… (Opat)
Půl dvanáctá se blíží a s ní i vystoupení jedné z nejdiskutovanějších kapel současnosti. DEATH DTA rozdělili death metalové fanoušky na několik táborů, jedni je vychvalují do nebes, jedni zatracují do horoucích pekel, jedni říkají, že je to jen ubohá cover kapela, jediný DEATH byl s Chuckem atd. atd. Všichni už jsme je viděli a svůj názor jsme měli, ale přesto si je nikdo z nás nemůže nechat ujít. Kráčíme areálem, každý se svým názorem a každý očekáváme něco jiného. Po cestě padají připomínky jako „Ty vole, no to jsem zase zvědavej“. Přicházíme, když už kapela hraje a téměř okamžitě mě uzemňuje. Naprosto skvělý zvuk, jedna pecka za druhou a neohrožený výkon mistra bicích Gena Hoglana. Doslova smrtelná kombinace. Jestli se nepletu, tak oproti minulému koncertu zařadili více písní z alba „Symbolic“ s čímž mi udělali opravdu radost. Mně DEATH DTA ukázali, že to není jen nějaká obyčejná cover kapela, ale plnohodnotná počest jednomu velikánovi. Kdo si nechal na Brutalu ujít DEATH, nemusel tam vůbec jezdit. (smích) (Honza)
DEATH DTA jsem viděl jen z dálky, ale je fakt, že bavili. Jen mi připadá, že tu jde víc o peníze, než o vzpomínková vystoupení. Proto jsem ani nešel blíž. (Luma)
A pomalu nastala chvíle, na kterou jsem se těšil již drahnou dobu. SKEPTICISM. Uzavřená funeral doomová scéna nečítá mnoho jmen, těch aktivních ještě méně. A pokud mluvím o funeral doomu nejklasičtějším, nedokážu si představit lepšího a kvalitnějšího zástupce. Na pódium se pomalu začínají trousit zasmušilí pánové s poraženými pohledy a chopí se svých nástrojů. Matti Tilaeus za vokálem je kapitolou sám pro sebe. Každý jeho pohyb a každé gesto zapadá do celku a tvoří naprosto jedinečný zážitek. Takhle to vypadá, když je kapela naprosto sehraná jak po stránce hudební, tak při celkovém souznění a výrazu na pódiu. Jsem okamžitě vtáhnut do atmosféry a při závěru, kdy Matti vystoupí z hlubin murmuru a křičí svá obvinění, mám husí kůži i na husí kůži. Odcházím téměř beze slov. (Aleš)
Největší dilema jsem řešil v pátek. Hlavní stage mají okupovat DEATH DTA a ve stanu ve stejný čas zahajují svoji tryznu SKEPTICISM. Nakonec zvítězili Finové a jejich pohřební doom metal. Jako obvykle se pánové vhodně společensky oblékli (v tomto počasí jistě velmi praktické) a spustili svoji truchlohru. Na jejich koncerty (i tvorbu) musí být jeden naladěn a zcela se ponořit všemi vjemy do dění na pódiu. U mě se vše potřebné potkalo a byl jsem vtažen. Varhany, tympánové paličky, zrcadlo, ultra pomalé kytary, pohledy do země, Mattiho hrdelní vokál a rozepnutý motýlek a všude přítomný zmar a beznaděj. Prostě klasika v podání SKEPTICISM. Pokud jsem u AGALLOCH psal, že se jejich představení těžko popisuje, tak v tomto případě to platí dvojnásob. Tohle se opravdu musí zažít a hlavně prožít. Hrálo se i z novinky „Ordeal“ a po vystoupení se těším ještě víc… Koncert s jedinečnou atmosférou od jedinečné kapely. (Goro)
SKEPTICISM, kapela která takřka nemá obdoby a je jedním z mála pomyslných vrcholů funeral doomové scény, dostala prostor na malé stagei, což jí výrazně prospělo hlavně po stránce atmosféry. Celková pódiová show, tísnivá atmosféra a charisma zpěváka mě na celou dobu přikovali k podlaze a já nedokázala nic jiného, než se mírně pohupovat do rytmu dokonalých melodií a srdce mi pozvolna bušilo. To však jen do té doby, než se dostavil takřka infarktový závěr, který na mě zapůsobil, jak několik po sobě jdoucích vystoupení Sunn O))) během jednoho dne (smích). Jak jsem si stěžovala po celý čas na zvuk, byla jsem nesmírně ráda, že právě na Skepticism nepadl černý Petr a produkce tak byla naprosto bez poskvrny. Pro mě jednoznačně nejlepší koncert na celém BA a jeden z nejlepších za můj dosavadní život. Ne nadarmo patří právě oni mezi top kapely, které mám ráda. (Niviat)
Podobně jako většina kamarádů i já měl v pátek večer těžkou hlavu. Ne, že by byla „pod vlivem“, ale přemýšlela, kam se vydat. Jestli na DEATH DTA, nebo na SKEPTICISM... Nakonec jsem se vydal na DEATH s tím, že uvidím, a že nejspíš po chvíli přeběhnu dozadu na funeralisty. Což jsem i udělal, i když mě to sakra mrzelo. Ale SKEPTICISM byli taky skvělí. Už před léty mi na Brutalu uštědřili lekci, tentokrát jsem dobře věděl, do čeho jdu, a moje očekávání byla naplněna přesně na 100 %. Nové album, které pánové nahrávali na živo, je taky precizní práce a SKEPTICISM v podstatě nemají v daném ranku příliš početnou konkurenci – napadají mě akorát SHAPE OF DESPAIR, kterých se doufám na Brutalu dočkáme taky. Co třeba příští rok? (Johan)
GODFLESH vystoupili pouze ve dvoučlenné sestavě s automatickým bubeníkem, který z počátku nebyl vůbec slyšet. Během třetího songu se ale dalo vše do pořádku a nakonec z toho bylo velmi příjemné vystoupení, chvílemi připomínající ranou tvorbu FEAR FACTORY. (Yvor)
TOXIC HOLOCAUST, aneb klasická thrash řežba s trochou načernalého odéru. Možná někdo namítne, že je to tak nějak pořád dokola, dvě minuty rachotu, dvě minuty rambajzu, dvě minuty rotyky... žádné velké vymýšlení, ale ono to funguje jak z desek, tak na živo. Menší stage Amíkům slušela, ale půlhodinka bohatě stačila... bylo třeba se odebrat za akkadskými bohy. (Johan)
Poslední kapelou na velkých stagích byla jedna z mých nejoblíbenějších: švédská drtička MARDUK, která už před asi třemi lety takhle program jednoho dne Brutalu zavírala a nebyla to zrovna nejlepší zkušenost. Čtveřice se rozhodla tentokrát zahalit festival do válečného odéru a přehrát šestnáct let starou desku „Panzer Division Marduk“ v celé své podobě. No a střílelo jí to teda bestiálně. Skladby z válečného počinu byly rozděleny válečnými intermezzy, vokalista Mortuus klasicky nebyl přehnaně sdílný. Přestože jediný kytarista Morgan pamatuje nahrávání onoho počinu, znát to nikterak nebylo: Mortuus skladby dával poměrně s přehledem (občas se trochu zadýchal, ale to není úplně divu, natož když MARDUK některé ze songů hrají ve větším tempu, nežli na desce) a zpoza vše neúnavně poháněl Fredrik Widigs, který snad do toho virblu střílel z kulometu, a potvrdil, jak vynikajícího bubeníka si MARDUK loni našli. Zvuk onoho virblu byl navíc naprosto zničující. Očekával jsem, že s poslední skladbou z „Panzera“ – „Fistfucking God’s Planet“, se čtveřice odebere z pódia. Svůj čas se ale rozhodla naplno využít a navázala třemi peckami z nové desky „Frontschwein“, mezi nimiž nechyběla skočná „The Blond Beast“. Závěr pak patřil desce nejstarší („Dark Endless“ z roku 1992) a skladbě „The Black…“. MARDUK to totálně rozbili, nic víc dodat nemohu. Měl jsem před koncertem trochu obavy, zejména ze zvuku, ale ty byly okamžitě roztříštěny. (Opat)
Jestliže jsem před necelými třemi roky o vystoupení MARDUK v Praze napsal, že to byl můj nejlepší blackmetalový koncert, tak nevím, co mám psát k vystoupení švédských hromotluků na Brutalu. Ač v zoufalé formě, vydržel jsem polovinu setu stát a druhou sedět s votevřenou hubou. Zvuk – paráda. Bicí – devastace; evidentně byla intermezza zařazena hlavně kvůli tomu, aby si bicmen odfrkl, protože i po půlnoci panovalo vedro jako v pekle. Peklo ostatně MARDUK servírovali celou hodinu, první polovinu zabraly vyhlazováky, druhou už zpestřily i songy ve středních tempech. Paráda. (Johan)
Poslední a pro mě nejlepší kapelou byli MARDUK. Tito démoni si i přes všechny řeči hrají to své už hezkou řádku let a pokaždé, když mám s nimi tu čest, tak nezklamou. I tentokrát jsem se rád točil ve víru jejich ďábelských skladeb a nechal se unášet démonickým rouháním. Navíc zvuk byl snad nejlepší, co jsem dnes slyšel. (Luma)
Počítám, že na vystoupení MARDUK budou samé oslavné chorály, ale i tak svou kapkou přispěju já. Protože chci říct, že to bylo totiž... dech beroucí! Pro mě jeden z nejlepších BM koncertů, jaký jsem kdy slyšel a to díky zvukové stránce. Škoda jen, že větší část setu byla zasvěcena desce „Panzer Division Marduk“, kde jsou jenom rychlovky, které se mi už po třetí skladbě začaly slévat. Naštěstí ke konci vystoupení zahrané pomalejší skladby, z poslední výborné desky, dokázaly jejich show posunout ještě o level výš. Nemůžu jinak a vystavuju MARDUK plný počet bodů. A o tom zvuku budu vyprávět ještě vnoučatům. (Coornelus)
Jak už jsem psal v reportu z prvního dne, na DØDHEIMSGARD už jsem po téhle mlátičce neměl moc sil, navíc bych po setu MARDUK stihl asi půlku. Mrzí mě to, ale mohu se uklidňovat tím, že bych jinak neměl fotku s Morganem. (úsměv) (Opat)
Fotky: Ignor
Top 3:
- Aleš: SKEPTICISM, WINTERFYLLETH, SEBHKA-CHOTT
- Coornelus: DEATH DTA, MARDUK, PRIMORDIAL
- Goro: CANDLEMASS, SKEPTICISM, PRIMORDIAL
- Honza: DECAPITATED, WALLS OF JERICHO, DEATH DTA
- Johan: PRIMORDIAL, CANDLEMASS, MARDUK
- Luma: MARDUK, DECAPITATED, KRISUN
- Manafob: DEATH DTA
- Márty: DEATH DTA, SEPULTURA, KATAKLYSM
- Niviat: SKEPTICISM, WINTERFYLLETH
- Opat: MARDUK, GOD DETHRONED, PRIMORDIAL
